Bábkarská Bystrica Tour 2018

Od námětu k tématu (anebo taky ne) aneb O dvou (ne)otesancích

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: Otík, aneb Co se skrývá v kolébce (JOJO, ZUŠ Horažďovice), Otesánek (Tradiční loutkové divadlo Zvoneček, Praha)

Příběh o Otesánkovi, jak ho známe nejspíš od Karla Jaromíra Erbena a potom z celé řady dalších převyprávění, se stal zdrojem mnoha variací, inscenací i adaptací sahajících až například k filmovému hororu Jana Švankmajera. Osudy příběhů v různých tvůrčích pohledech mě vytrvale zajímají – a když se v chrudimském programu v těsné blízkosti objevily dvě otesánkovské inscenace, zajásal jsem a pojal úmysl se v jedné dvojrecenzi podívat právě na způsob, jakým si klasický příběh přivlastnili dnešní divadelníci.

V případě inscenace Otesánek pražského Zvonečku, v přepisu a režii Denisy Kábrtové, máme co do činění s výpravným, téměř opulentním kusem s množstvím loutek nejrůznějších typů od těch předmětových a totemových přes plošné a maňasy až po výtvarně ohromující zvířecí marionety. Z čistě dramaturgického pohledu se dokonce zdá, že je tady toho k vidění a slyšení skoro až moc. Zjevným tématem, k němuž inscenace směřuje, je nebezpečí obžerství – osobně se mi zdá, že úvaha o tom, že nadměrná konzumace cukrovinek může vést až ke konzumaci stáda ovcí i s bačou, je poněkud přepálená a i v symbolické rovině nevěrohodná, ale každopádně je to vydatně akcentováno už od začátku, od prologu vypravěčky.

Na něm lze mimo jiné demonstrovat jistou mnohomluvnost a přeakcentovanost celé věci: vypravěčka tu dlouze se zálibným úsměvem pojídá pamlsky a zároveň hovoří o tom, že ráda mlsá, potom nabízí (opět zároveň gestem i slovem) bonbóny publiku a najednou prudce cukne, že nic nebude. Drtivá většina vypravěččina vstupu by se obešla beze slov, a svým způsobem podobně se to v tomto Otesánkovi má s lecčím. V dílčích věcech tu rozhodně nechybí loutkoherecká i režijní dovednost, třeba scéna, v níž otravní sousedé zas a znova dorážejí na nebohý manželský pár s žádostí o půjčení všeho možného, má vynikající rytmus i technické provedení, a zvířátkové marionety jsou půvabné. Jenom není ani v jednom případě tak docela jasné, proč že vlastně v celém příběhu jsou (anebo proč dostávají tak velkou plochu), naopak působí jaksi retardujícím dojmem.

Otesánek v provedení Zvonečku tak má řadu půvabných momentů, ale ač chce vyprávět moralitku o obžerství (dovedenou do pointy tím, že Otesánek neumírá ránou motyky, nýbrž je „zapřažen“, tj. doveden k redukční dietě kombinované s fyzickou námahou, a následně dostává vzdor proklamovanému přání publika druhou šanci), nedaří se mu koncentrovat se na jeden styl a jedno téma a místo toho poněkud zabředává do obecných jednotlivostí.

Otík aneb Co se skrývá v kolébce horažďovického souboru JOJO je už od prvního pohledu něco zcela jiného. Desetiminutová razantní hříčka, jejíž brutální výtvarná poetika se místy blíží onomu zmíněnému Švankmajerovi, jako by se s ničím moc nepárala, ani s jednotnou divadelní konvencí (kterou aktéři porušují naněkolikrát, nejviditelněji v závěru, kdy se odhozením kostýmu tchyně jasně odhalí znaková podstata představování divadelních postav), ani s příběhem a jeho interpretací.

Zdání ale klame: i na takhle krátké ploše dovedou tvůrci (vedení Tomášem Machkem) dost výrazně ohnout základní motivaci za Otíkovou (rozuměj Otesánkovou, byť toto jméno nepadne) genezí a z ní vycházejícím průšvihem. Zatímco v tradičním znění pohádky rodiče překročí meze normálnosti v rámci své zoufalé touhy po dítěti, tady naopak, i v souladu s tématy blízkými věku interpretů, Otík vzniká proto, aby mladý pár nějakým co možná nejsnazším způsobem vyhověl tlaku očekávání, které na něj klade společnost zosobněná tatínkovou máti.

Věřím tomu, že takováhle úvaha o tématu za horažďovickým Otíkem opravdu je. Ale i kdyby nebyla: schopnost díla být chytřejší než jeho tvůrci je jedním z kouzel, které skýtá umění. Velkým kladem je navíc živelná bezprostřednost obou herců, skvělý cit pro pointy a schopnost vypořádat se s nenadálou situací, kterých díky ležérně vytvořené scénografii vzniká i na oné desetiminutové ploše nemálo (namátkou na večerním představení ulítlé oko či předčasně uťaté Otíkovy ruce).

Michal Zahálka, 14. 7. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.