Nevěsta bílého medvěda, KordulaFoto: Lucie Dvořáková

Smýkání

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: Nevěsta bílého medvěda (Divadlo Kordula, Liberec)

U inscenací libereckého Divadla Kordula se člověk může spolehnout na sympatické divadlo, které si na nic nehraje, nepitvoří se, nepodbízí, ale prostě a jednoduše vypráví příběh. Ta sympatie a všechny jmenované atributy lze bez potíží vztáhnout i na Nevěstu bílého medvěda – obávám se ale, že přinejmenším na dopolední chrudimské repríze narazila tato inscenace na určité limity jak v dramaturgické stavbě onoho vyprávění příběhu, tak v konkrétním herecko-technickém provedení.

Začnu tím druhým: Nevěsta bílého medvěda se hraje na zdánlivě jednoduché scéně ze štaflí, které jsou všitými látkovými vložkami doplněny na patrovou stavbu, jež se navíc díky přídavnému stojanu může otočit na hlavu. Vymyšlené je to dovedně, v provedení mé reprízy se ovšem ukázalo, že množství krajkových záclonek už hrozí poměrně zásadním zášmodrchem. Následkem toho je řada drobných technických zdržení, které ovšem v součtu tvoří ne tak úplně malou část představení. (Zdálo se mi navíc, že ačkoliv už jde o tři roky starou inscenace, docházelo tu a tam i k letmým zaváháním, co je v danou chvíli zrovna třeba udělat/připravit/přestavět/převléct.) Jistě jsou v inscenaci i místa, kde se s pomalým plynutím času pracuje záměrně (třeba když dívka čeká, až její milý medvěd usne), v ospalém temporytmu se ale nemají moc od čeho odrazit.

S tím potom souvisí i jistý dramaturgický zádrhel, který plyne už ze samotného scénáře: spíš než o ucelený příběh s nějakým obloukem má dění v inscenaci téměř skladbu typu road movie, v níž hrdinka putuje světem, problémy k vyřešení přicházejí a odcházejí a ve fikčním světě se zničehonic objevují podivné bytosti, o kterých předtím nebylo ani zmínky (a to včetně hlavní padoušky, která má sice podle všeho opravdu velkou moc, ale vlastně jí stačí zlehýnka dupnout na hlavu). Ze všeho nejvíc jsem měl dojem, že jsou postavy nahodile smýkány světem z vůle autorovy podle toho, co je zrovna potřeba pro pokračování příběhu.

Je to jistě možné, ale když se k nevelké dynamice inscenačního tvaru přidá ještě navíc příběhová struktura, která sama o sobě nedodá potřebný tah, je z toho už trošku problém. Nevěsta bílého medvěda zůstává sympatickou, nepodbízivou podívanou hranou dovednými herci, s nimiž je člověku v divadle dobře – plynutí divadelního času je ale v tomhle případě jaksi povlovné.

Michal Zahálka, 14. 7. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.