Nonsens u jezera Piplpopl

Recenze ze Zpravodaje 66. LCH: Co se stalo u jezera Piplpopl (Za dveřmi, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou)

Nonsensovou poezii mám ráda, a zvláště texty Edwarda Leara. Jeho Velkou knihu nesmyslů plnou legračních limericků, nesmyslných příběhů a vymyšlených rostlin i zvířat mám již notně ohmatanou, jak se k ní často vracím a čtu si v ní. Jak vidno okouzlila také soubor Za dveřmi ze ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou, jehož členové se společně s vedoucí Romanou Hlubučkovou rozhodli inscenovat příběh Sedm rodin od jezera Piplpopl. Na úvod je nutno poznamenat, že prostor MEDu, ve kterém soubor hrál, není zrovna divadelně přívětivý. Slova se v něm ztrácí a energie se tříští, světla je často až moc.

Vraťme se však k předloze. Jak k tomuto typu textů inscenačně přistoupit, je často oříškem pro tvůrce a využití loutkových prostředků se jeví jako schůdné a nápadité. Soubor zasadil vyprávění příběhů sedmi zvířecích rodin do vědecké konference, kdy každá z vědkyň (soubor čítá sedm dívek) sděluje za pomoci ostatních své vědecké výzkumy na ostrově Piplpopl a tuto konferenci moderuje jediný muž v tomto společenství. Vědkyně jsou značně pyšné na své výzkumné výsledky a je cítit mezi nimi jistá rivalita. Zasazení těchto nonsensových příběhů do kontextu jakéhosi vědeckého sympozia může posílit jejich absurdnost (čapí, morčecí, kočičí, soví, rybí a husí rodiny) a jejich tragické konce. Což pro mne odkazovalo k někdy absurdnímu reálnému vědeckému světu. V příbězích rodin od jezera Piplpopl se vrší nesmysl za nesmyslem a slovní i příběhová fantazie je velmi bohatá. Také užití předmětů jako metafory zvířecích postav je pro mne v principu šťastné a koresponduje s bezuzdnou fantazií Learova textu. Je jen otázkou, zda jsou všechny předměty pro tu kterou postavu a situaci zvoleny, vzhledem k nesmyslnému textu, vhodně. Z výčtu: čápi tvoří poskládané bílé čtvrtky do špičatých zobáků nasazených na ruku jako rukavicové loutky, morčata jsou kuličky se suchými zipy, kočky jsou klubíčka, sovy roličky z toaletního papíru, papoušci barevně oblečené barbíny, ryby želatinové bonbóny ve tvaru ryb a husy jsou odehrány činoherně. Mnohé situace jsou promyšleny loutkářsky do důsledku, například želatinové rybičky končí v puse hocha, neboli podmořském bahně, ve kterém se udusí. Jejich konec je překvapivý a vtipný. Mnohé zvolené prostředky nahrávají absurdnosti tragických příběhů a jejich bláznovství. To je v závěru potvrzeno nečekaně, když přichází lékařka a všem „vědkyním“ a „moderátorovi vědecké konference“ ordinuje léčebné kúry a divák se dozvídá, že se celou dobu díval na výlevy pacientů psychiatrické léčebny. Zůstává pro mne však otázkou, zda je tento závěr nutný.

Foto: Lucie Dvořáková

Soubor má příjemnou energii, je vidět, že ho hraní baví a baví se i nesmyslnými příběhy. Co by bylo při všech kladech této inscenace dobré vylepšit je artikulace některých „vědkyň“. Jelikož tento typ textů stojí na slově, je dobré, když divák slyší a rozumí. Slovo, v souvislosti s užitím přesně volených předmětů, je nutno zaslechnout. Neslyší-li divák, unikají mu mnohé humorné situace a ono příjemné napětí mezi slovem a užitým předmětem. A je nutno zpřesnit temporytmus, který je nutné držet. Ano, je mi jasné, že u mládežnických souborů není vždy snadné udržet přesně nazkoušené situace a v přesném rytmu. Ovšem v tomto případě se jedná o zcela podstatné pointování jednotlivých smrtí – a vůbec o výstavbu jednotlivých situací a fórů. Když toto rytmicky není udrženo, fór uniká, nevzniká, není. Škoda.

Hana Volkmerová, 14. 7. 2017

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.