Loutkářská Chrudim 2017, den třetí

66. LCH očima Zuzany Vojtíškové.

Neděli jsem v Chrudimi věnovala nejen představením – amatérským i profesionálním, ale taky doprovodným akcím a diskusím.

Velkou polemiku vyvolal ještě před začátkem přehlídky plakát s celerem a otisky zubů. U některých lidí vzbuzuje nadšení, u jiných rozpaky, u dalších přímo odpor. Sama jsem byla svědkem rozhovoru, kdy babička vnoučkovi vysvětlovala, jak je ten plakát nechutný. Organizátoři festivalu zareagovali pružně a uspořádali otevřenou debatu s autory grafického návrhu, studenty UMPRUM Hoai Le Thi a Jakubem Novotným.

Jak to tak bývá, největší odpůrci plakátu na diskusi nepřišli, nesla se tedy v přátelském duchu, jen s mírnými výhradami těch, které mate symbolické zobrazení vahadla: vnímají ho jako X, přeškrtnutí, zrušení, zákaz. Autorka grafického řešení Hoai Le Thi ozřejmila, že si loutky ještě donedávna spojovala právě s vahadlem, které vnímala jako neměnné, a s dřevěným panáčkem, který se pod ním mění a hýbe. Teprve při zpracovávání grafického designu Loutkářské Chrudimi si uvědomila, jak jsou loutky různorodé, že lze rozpohybovat a vdechnout duši vlastně jakémukoli předmětu. A ten pak může promlouvat metaforicky třeba jen podstatou materiálu, z něhož je vyroben. Jako příklad uvedla vypuštěnou duši (od kola), která je jednou z variant plakátu letošní loutkárny. Scénograf Tomáš Volkmer vyzdvihnul fakt, že se nejedná pouze o jednorázové grafické řešení, ale o celý koncept, který může sloužit další řadu let. Předseda kulturní komise města Chrudim zkonstatoval, že plakát vyprovokoval různé lidi k tvorbě vlastního designu. Přidal i bonmot, který říká, že dobrý hokejista je tam, kde je puk, a nejlepší tam, kde puk teprve bude. A nový design má pro něj tenhle potenciál. Plakát, který vyvolává znejistění, je dobrým plakátem, protože nutí lidi klást si otázky a hledat na ně odpovědi.

V doprovodném programu, určeném především chrudimské veřejnosti, jsem ocenila koncert skupiny Čankišou. Na Resslovo náměstí přišli rodiče s dětmi, aby si poslechli tuhle kvalitní muziku, spojenou s divadlem skrze frontmana kapely Karla Heřmana. Jeho nádherný, nosný hlas obejmul celé náměstí, zvládl by to i bez mikrofonu. Karel Heřman nejen zpívá, ale taky hraje loutkové divadlo spolu s neslyšícími pod vedením pedagožky a režisérky Zoji Mikotové.

Program Loutkářské Chrudimi v neděli rozšířily i oslavy 45. narozenin Muzea loutkářských kultur. Jako dárek se odehrálo představení loutkové pohádky Š. Lustiga a A. Vitvarové z KALD DAMU Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Během produkce se ukázalo, jak mocné kouzlo mají loutkáři, kteří z chyby a technických nedokonalostí svého kusu umějí udělat přednost a spontánně vše nepovedené vezmou do hry a promění v humor. Dřevěné samostojné loutky, resp. lehce upravené a opracované špalky dřeva hravě utáhly skoro hodinové představení. Byly totiž v rukách tří herců, kteří věří loutkovému divadlu, mají radost z hraní i hraní si a umějí oslovit jak dětské, tak dospělé publikum. Když je člověk přítomen takovému zážitku, popadne ho prostě radost – stejně jako mě a celou řadu diváků na nově otevřených terasách Muzea.

Zanechat stopu Foto: Lucie Dvořáková

Zlatým hřebem půlnoci byla vernisáž divadelní instalace, kterou během roku připravili účastníci druhého ročníku loutkářské konzervatoře pod vedením Míši a Filipa Homolových. Prostor chrudimské sladovny ožil jedenácti zastaveními, která jsou motivována životem a dílem chrudimského rodáka Josefa Ressla. Pěkných nápadů se ve sladovně najde hodně, mně osobně asi nejvíc zaujal dvojí les. Ten první v jakési plastové laboratoři. Když jsem do ní vstoupila, slyšela jsem nejen bzučení žárovky, ale mohla jsem nahlédnout i do pěstírny. V ní jsou živé sazeničky stromků, které do kulatého prostoru odráží několik zrcadel. Najednou jsem se uprostřed industriálního betonu ocitla v otevřeném lese.

Zanechat stopu Foto: Lucie Dvořáková

Druhý les tvořily papírové trubky. Když jsem mezi nimi procházela, linuly se z některých zvuky zurčícího potoka a šumících stromů. Energii, kterou do projektu vložili seminaristé, lektoři i neúnavný loutkářský organizátor Michal Drtina, je obrovská. Z jednotlivých exponátů je znát, že o jejich podstatě přemýšleli, mnohé si k tématu nastudovali, tvorba je bavila a nezapomínali při ní ani na divadlo, ani na diváky. Ti, pokud chtějí, můžou si instalaci nazvanou Zanechat stopu skutečně užít.

Zanechat stopu Foto: Lucie Dvořáková