66. LCH očima Zuzany Vojtíškové.
Neděli jsem v Chrudimi věnovala nejen představením – amatérským i profesionálním, ale taky doprovodným akcím a diskusím.
Velkou polemiku vyvolal ještě před začátkem přehlídky plakát s celerem a otisky zubů. U některých lidí vzbuzuje nadšení, u jiných rozpaky, u dalších přímo odpor. Sama jsem byla svědkem rozhovoru, kdy babička vnoučkovi vysvětlovala, jak je ten plakát nechutný. Organizátoři festivalu zareagovali pružně a uspořádali otevřenou debatu s autory grafického návrhu, studenty UMPRUM Hoai Le Thi a Jakubem Novotným.
Jak to tak bývá, největší odpůrci plakátu na diskusi nepřišli, nesla se tedy v přátelském duchu, jen s mírnými výhradami těch, které mate symbolické zobrazení vahadla: vnímají ho jako X, přeškrtnutí, zrušení, zákaz. Autorka grafického řešení Hoai Le Thi ozřejmila, že si loutky ještě donedávna spojovala právě s vahadlem, které vnímala jako neměnné, a s dřevěným panáčkem, který se pod ním mění a hýbe. Teprve při zpracovávání grafického designu Loutkářské Chrudimi si uvědomila, jak jsou loutky různorodé, že lze rozpohybovat a vdechnout duši vlastně jakémukoli předmětu. A ten pak může promlouvat metaforicky třeba jen podstatou materiálu, z něhož je vyroben. Jako příklad uvedla vypuštěnou duši (od kola), která je jednou z variant plakátu letošní loutkárny. Scénograf Tomáš Volkmer vyzdvihnul fakt, že se nejedná pouze o jednorázové grafické řešení, ale o celý koncept, který může sloužit další řadu let. Předseda kulturní komise města Chrudim zkonstatoval, že plakát vyprovokoval různé lidi k tvorbě vlastního designu. Přidal i bonmot, který říká, že dobrý hokejista je tam, kde je puk, a nejlepší tam, kde puk teprve bude. A nový design má pro něj tenhle potenciál. Plakát, který vyvolává znejistění, je dobrým plakátem, protože nutí lidi klást si otázky a hledat na ně odpovědi.
V doprovodném programu, určeném především chrudimské veřejnosti, jsem ocenila koncert skupiny Čankišou. Na Resslovo náměstí přišli rodiče s dětmi, aby si poslechli tuhle kvalitní muziku, spojenou s divadlem skrze frontmana kapely Karla Heřmana. Jeho nádherný, nosný hlas obejmul celé náměstí, zvládl by to i bez mikrofonu. Karel Heřman nejen zpívá, ale taky hraje loutkové divadlo spolu s neslyšícími pod vedením pedagožky a režisérky Zoji Mikotové.
Program Loutkářské Chrudimi v neděli rozšířily i oslavy 45. narozenin Muzea loutkářských kultur. Jako dárek se odehrálo představení loutkové pohádky Š. Lustiga a A. Vitvarové z KALD DAMU Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Během produkce se ukázalo, jak mocné kouzlo mají loutkáři, kteří z chyby a technických nedokonalostí svého kusu umějí udělat přednost a spontánně vše nepovedené vezmou do hry a promění v humor. Dřevěné samostojné loutky, resp. lehce upravené a opracované špalky dřeva hravě utáhly skoro hodinové představení. Byly totiž v rukách tří herců, kteří věří loutkovému divadlu, mají radost z hraní i hraní si a umějí oslovit jak dětské, tak dospělé publikum. Když je člověk přítomen takovému zážitku, popadne ho prostě radost – stejně jako mě a celou řadu diváků na nově otevřených terasách Muzea.
Zlatým hřebem půlnoci byla vernisáž divadelní instalace, kterou během roku připravili účastníci druhého ročníku loutkářské konzervatoře pod vedením Míši a Filipa Homolových. Prostor chrudimské sladovny ožil jedenácti zastaveními, která jsou motivována životem a dílem chrudimského rodáka Josefa Ressla. Pěkných nápadů se ve sladovně najde hodně, mně osobně asi nejvíc zaujal dvojí les. Ten první v jakési plastové laboratoři. Když jsem do ní vstoupila, slyšela jsem nejen bzučení žárovky, ale mohla jsem nahlédnout i do pěstírny. V ní jsou živé sazeničky stromků, které do kulatého prostoru odráží několik zrcadel. Najednou jsem se uprostřed industriálního betonu ocitla v otevřeném lese.
Druhý les tvořily papírové trubky. Když jsem mezi nimi procházela, linuly se z některých zvuky zurčícího potoka a šumících stromů. Energii, kterou do projektu vložili seminaristé, lektoři i neúnavný loutkářský organizátor Michal Drtina, je obrovská. Z jednotlivých exponátů je znát, že o jejich podstatě přemýšleli, mnohé si k tématu nastudovali, tvorba je bavila a nezapomínali při ní ani na divadlo, ani na diváky. Ti, pokud chtějí, můžou si instalaci nazvanou Zanechat stopu skutečně užít.
Zuzana Vojtíšková, 3. 7. 2017
21. 4. 2024
Loutkové divadlo Dokola, Tábor
Husiti
26. 4. 2024
Buchty a loutky, Praha
Postradatelní
Josef Brozman (2. 4. 1949)
Marta Bártková (4. 4. 1929)
Jiří Švec (4. 4. 1939)
Miroslav Skála (6. 4. 1924)
Aleš Kisil (8. 4. 1964)
Kateřina Melenová (9. 4. 1964)
Hana Lamková (11. 4. 1934)
Jiří Ferby (14. 4. 1964)
Josef Špachta (15. 4. 1934)
Petr Matásek (17. 4. 1944 – 25. 7. 2017)
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Marta Jurečková (23. 4. 1944)
Bohuslava Roháčková (25. 4. 1949)
Alena Popelková (28. 4. 1944)
Zuzana Skalníková (20. 6. 1949 – 12. 4. 2019)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS