DER 2017 – Inspirativní rozhovory, recenze a reportáže z letošního Hadriána

Paz Tatay: Moc ráda se do Česka vracím!

Paz Tatay se narodila ve Španělsku. Divadelní soubor Pelele založila v roce 1996 ve francouzském Toulouse. Před osmi lety vytvořila maňáskovou inscenaci pro dospělé Katastrofální námluvy Dona Cristobala, kterou v úterý od 20.00 zahraje na hlavní scéně Divadla Drak.

Dočetl jsem se o vašich vazbách na Českou republiku, můžete je objasnit?

Hrát s loutkami jsem začala ve Španělsku. Ale nebylo tam žádné místo, kde bych se mohla o téhle disciplíně něco dozvědět – úplná poušť. Žádné školy, žádní učitelé, za Frankova režimu bylo všechno zlikvidováno. Bohužel se to týká veškeré lidové kultury i nové vlny španělského umění, která byla na vzestupu před válkou (1936–1939). Doma jsem hrála jen sama, na ulicích. Dostala jsem ale příležitost účinkovat na festivalu ve středošpanělské Segovii, kde jsem se potkala s lidmi z brněnské skupiny Muzejní maringotka. Pozvali mě k sobě a já nakonec v České republice zůstala čtyři roky. Naučila jsem se vyřezávat, opracovávat dřevo a spoustu dalších důležitých dovedností – v mém životě sehrála tato etapa velmi podstatnou roli. Moc ráda se do Česka vracím!

Své loutky si sama vyrábíte, své příběhy si sama vymýšlíte a prakticky sama je také hrajete. Který z těchto kroků vás baví nejvíc?

Mám ráda celý proces tvorby, každá fáze je jiná, bohatá. Ale samozřejmě nic se nevyrovná pocitu, když dohrajete dobré představení a cítíte tu energii z publika. To je opravdu super.

Loni jste oslavila 20 let existence svého divadla. Jak se za tu dobu proměnila jeho estetika?

Estetika samozřejmě souvisí se zkušenostmi. Vycházím především z evropské tradice. Při studiích u vás jsem obdivovala hluboké kořeny a spojitost s minulostí. Dostala jsem tak možnost pohybovat se vlastně v prostředí bezčasí. Když se totiž naučíte mluvit o tom, co bylo, a zároveň o věcech příštích, jste schopní převyprávět v podstatě cokoli. Tak taková je moje estetika.

Foto: Archiv DER

Dá se ve Francii uživit jen loutkařením? A jak si stojí nezávislí umělci ve Španělsku?

Ano, jsem schopná vyjít jen z příjmů spojených s loutkovým divadlem. Ve Francii jsme takovou chráněnou skupinou, dostává se nám statusu veřejných pracovníků, tedy za předpokladu, že ročně na profesionální bázi odehrajeme určitý počet představení.

Ve Španělsku žádný takový systém nefunguje, ale neznamená to, že bychom se umění nevěnovali. Pokud jste do své práce zamilovaní, věnujete se jí, i když je to těžké. Hlavně kvůli času, který umělecká profese vyžaduje – není možné se řemeslu věnovat naplno a zároveň být zaměstnán v normální profesi.

Co vás čeká po účinkování na festivalu Divadlo evropských regionů?

Prázdniny moc neprožívám, protože mám v období letních festivalů hodně práce. Ale na děti a své španělské příbuzné jsem si vyhradila deset dní na pláži. Co se budoucích plánů týče, připravuju nový projekt se dvěma loutkáři z Německa a Itálie.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne česká kultura?

Česká republika je maličká a velká část produkce má pouze lokální charakter. Vybaví se mi ale jména související s animovaným filmem, nebo i hraným – jako třeba Miloš Forman nebo jeho synové. Ale jsem zaujatá, protože vaši kulturu trochu znám, nevím, co o ní vědí nebo nevědí ostatní Španělé. Domnívám se, že Česko je opravdu tvůrčí země na dobré kulturní úrovni.

Publikováno ve festivalovém časopise Hadrián, č. 5.

Karel Kratochvíl, 27. 6. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: