DER 2017 – Inspirativní rozhovory, recenze a reportáže z letošního Hadriána

Nové divadlo: Kúpalisko

Jak letí čas na tom našem Kúpalisku? Rychle

Nové divadlo přivezlo z Nitry nastudování „satirického psychothrilleru“ Kúpalisko v režii Šimona Spišáka. Autorka textu – Bára Kubátová – není českému publiku neznámá, ať už z působení v Naivním divadle, či po boku Tomáše Dianišky v Divadle F. X. Kalby, resp. ve Studiu Palmoffka. V plenéru před Drakem jsme sledovali příběh pětice žen a jejich Hybatele. Zcela příznačně vyšlo večerní uvedení tohoto ryze ženského vyznání na dobu soumraku. Proč ryze ženského a proč příznačně na rozhraní dne a noci?

Čas je hlavním motivem celé hry, už od úvodní citace písně „Summertime“ až po její závěrečný refrén. Skloňuje se tu v mnoha zástupných kontextech, od otvírací či spíše zavírací doby pomyslného koupaliště, přes dobu, kterou je možné se bez rizika vystavovat slunečním paprskům, až po ono příslovečné „léto života“, především v životě ženy. Doslovně potom čas na vdavky, na dítě, na ranní cvičení, které má zabránit vzniku vrásek.

Foto: Archiv DER

A jsou to právě chvíle, kdy nám pětice hereček otvírá prostřednictvím svých postav cestu k sobě samým, které patří k nejsilnějším momentům inscenace. I když jsou jejich charaktery silným fixem kreslené archetypy, je radost výkony Andrey Ballayové, Ĺuby Dušaničové, Lucii Korené, Agáty Spišákové a Katariny Petrusové sledovat. Nejen díky citlivé režii, která se plně soustředí na vnitřní zpověď hrdinek. Za úspěchem cítím především herecké zkušenosti autorky textu, díky níž jsou ve vzácné rovnováze satirický a laskavý humor s okamžiky hlubokého rozjímání o osudu žen a roli mužů v jejich životech.

Jediného, Božského, ideálního, ale zároveň utopického a jen vlivem úžehu se zjevujícího muže hraje Martin Nahálka. Jeho existence na jevišti je nejsilnější v oné potenci na ose existuje-vymyslely jsme si ho? Je to blouznění-vrátíš se? Jsi má osudová láska-zůstanu na ocet? Ve scénách, kde ženskou dynamiku střídají jím tažené monology a soudy o marnivosti a povrchnosti ženských přání, se barevný a pestrý divadelní obraz mění v rozhlasovou hru, navíc vysílanou v monu. A neviním z toho herce, ani režii. Řekněme si to na rovinu: text je v místech, kdy my – muži spíláme ženám a akcentujeme naši nadřazenost, až příliš plakátový a machistický, no nemám pravdu, pánové?

Závěrečná modlitba pětice nešťastnic, které jsou kvůli svým pravým, přesto skrývaným úmyslům vyhnány z koupaliště (rozuměj ráje), je silným momentem. Odkazuje k univerzální a na pohlaví nezávislé touze v něco věřit. V něco doufat. A v ochotě v tomto čekání strávit třeba celý život (dá si někdo brukev?). Moc Báře přeju, že tyhle otázky řešit nemusí, nebo je minimálně již brzy vystřídají daleko radostnější starosti.

Publikováno ve festivalovém časopise Hadrián, č. 5.

Karel Kratochvíl, 27. 6. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: