DER 2017 – Inspirativní rozhovory, recenze a reportáže z letošního Hadriána

Jiří Havelka: Chtěli jsme udělat co nejklasičtější maňáskové divadlo

Jiří Havelka je divadelní režisér, dramatik, herec, moderátor, od roku 2011 je vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. S herci DRAKu připravil loutkovou inscenaci pro dospělé Blátem po hlavě.

Proč jsou loutky pro grotesku vhodnější než živí herci?

Umí spoustu věcí líp – nemění mimiku, práce s nimi spočívá v čisté mechanice timingu, fází, pohledů a přitom podle mě nepůsobí uměle. Teda aspoň doufám.

Představoval sis v nějaké fázi zkoušení, jaké by to bylo s živáky?

Nad tím jsem vůbec nepřemýšlel, vůbec mě to nenapadlo. Asi by to šlo, ale museli bychom najít hodně stylizovanou formu. Hned po přečtení textu nás napadaly jen loutky, vlastně hlavně maňásci.

Foto: Jiří N. Jelínek

Jak vznikala výsledná podoba loutek?

Jak bude která postava vypadat, jsme hodně řešili se scénografem Markem Zákosteleckým. Má dost silný rukopis, načrtl základní postavy a na nich jsme se docela rychle shodli. I vlastně na podobě paravánu – chtěli jsme udělat co nejklasičtější maňáskové divadlo, které má ke scéně jen pár určitých bonusů.

Jak velká práce byla s úpravou předlohy Richarda Balouse?

Text je zvláštně úsečný, absurdní. Ale myslím, že ho Richard psal rovnou s vidinou loutek. Je promyšlený do sebemenšího detailu, což je někdy trochu těžké. Představení musí mít rytmus a tempo. Snažili jsme se vše udělat velké, jasné, čitelné a v tomhle smyslu jsme nějaké zásahy udělali. Že se něco opakuje, dosloví, aby to bylo jasné a člověk v rychlosti mohl sledovat linky postav, které mají nějaký smysl, i když třeba lehce absurdní.

Akcentovali jste odkazy na současná témata a reálie?

Netlačili jsme zkoušení tímhle směrem, rozhodli jsme se spíš věnovat dobře vystavěné loutkové hře. A jestli jsme se něčím zabývali, tak trošku zákulisím loutkovým a loutkářským.

V jakém smyslu?

To bych nerad prozrazoval.

Jaké bylo zadání Katedry alternativního a loutkového divadla směrem k lektorům mezinárodní dílny Gaudeamus theatrum, která v pátek prezentovala výsledky svého čtyřdenního soustředění?

Žádné konkrétní zadání nebylo, spíš hledáme ideální formu tohoto projektu. Chceme maximálně využít možnost, čas a prostor, který nám ve svém studiu nabízí DRAK, aby se mohli studenti potkat s jinými přístupy a postupy. Dřív se dílna konala během festivalu, teď jsme ji předsadili, končí vlastně s jeho začátkem, což je myslím lepší. Volíme počet skupin, lidí. To se každý rok mění, pokaždé se něco osvědčí a něco jiného zase ne. Tak to bylo i letos. Zadání vycházelo především z faktu, že jsme chtěli Pierra Nadauda jako hlavního lektora. On si ke spolupráci přizval Amiho Hattaba.

Při sledování jejich práce i výstupu z rezidence jsem měl pocit, že ti dva jsou trochu jako oheň a voda, nemyslíš?

Ano, to mi vlastně na jejich prezentaci přišlo nejzajímavější. Že se potkaly intuitivní Pierrův a vědecký Amiho přístup. Tenhle střet myslím mohl být pro studenty docela zajímavý, protože se potkali s oběma.

Kudy pluje loď jménem KALD (Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU)? Jak jsi spokojený se zaváděním novinek do praxe? Jak se ti takové kormidlo drží v rukách?

Je to nekončící proces. Nejsou v něm žádné dosažené mety nebo obrovská radost. Proud pořád teče a člověk se ho snaží usměrňovat, tu se to daří víc, tu míň. Myslím, že spousta věcí se podařila. U některých změn je možné až s odstupem několika let vidět, že se chytly – třeba po čtyřech nebo pěti letech. Ale pořád se kupí nové nápady, nové myšlenky, kam studium posouvat. Rozjeli jsme mezinárodní vztahy se školami, ve větším i anglický program. Na katedru se prostorově ani časově už nevejdeme, je úplně plná, i když jsme například udělali rezervační systém na místnosti a zefektivnili jsme všechno, co dispozice nabízejí. Teď spíš selektujeme to jedinečné a důležité, na co se má katedra soustředit. Její kapacitu už nemůžeme dál rozšiřovat. Myslím, že je nyní podstatné se podívat na to, co se osvědčilo, co je třeba udržet a rozvíjet dál. A v tom mě práce na DAMU baví, je nikdy nekončícím procesem. Parta, se kterou se tam potkáváme, je opravdu dobrá. Je to opravdický kvas, s každé schůze vyjde něco nového a zajímavého. Samozřejmě nemluvím o tom, co je strašná pruda – o strašné byrokracii, tabulkách, e-mailech… Ale i to se nám daří díky Michalu Somošovi. Právě v projektovém, manažerském zázemí se chceme rozšířit, aby se nám trochu uvolnily ruce a mohli jsme jezdit třeba na víc festivalů.

Máš pocit, že se tenhle festival – Divadlo evropských regionů – za poslední ročníky nějak proměnil? Nebo to nestíháš vnímat?

Letos jsem tu opravdu jen hodně okrajově, ale zažil jsem myslím patnáct let docela intenzivních návštěv. Mění se určitě, ale zůstává pro mě jedním z nejživějších festivalů, je to samozřejmě tím, že má obrovský off-program. Ten jsme kdysi na Kavčím plácku začínali s VOSTO5kou. Jeden čas byl festival až moc velký, říkalo se o něm, že je to beerfest, potom se program trochu zmenšil a zkultivoval. Líbí se mi prorůstání s DRAKem, Klicperákem, máš tady místa, kam můžeš jít, když chceš nějakou divokou věc, a jiná, když toužíš po něčem klidnějším. Jsem velkým příznivcem tohoto festivalu.

Publikováno ve festivalovém časopise Hadrián, č. 3.

Redakce Hadriána, 26. 6. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: