Ceny Thálie 2016

Dramatická miniatura o tom, jak během šesti minut urazit celý loutkářský obor.

Sobota 25. března, Národní divadlo Praha. Předávání cen se pomalu rozbíhá. Ve vzduchu je nervozita a očekávání, hlediště je plné. Moderátorská dvojice Taťána Medvecká a Jan Cina uvede alternativní vsuvku. Alternativní je pravděpodobně tím, že pohyby na jevišti moc nedávají smysl a muzikanti hrají místy falešně. Je ohlášena jediná loutkářská kategorie večera: cena za celoživotní mistrovství. Moderátoři se vrací zpět.

Cina: Tak já se ujmu moderace, protože loutka je tak trochu moje parketa.

Medvecká: Vy mi chcete říct, že jste „loutkař“?

(Ano, skutečně „loutkař“, opakuje to během moderace několikrát, pochopitelně s perfektní dikcí velké herečky naší první scény. Asi ten náš časopis přejmenujeme, tenhle název je mnohem údernější, byť se to dost špatně vyslovuje.)

Cina: Ano, já jsem vystudoval Katedru alternativního a loutkového divadla DAMU.

Medvecká: Už to chápu, Honza není loutkař, ale dnešní divadelní alternativa.

(Ha ha ha, bude i munzarovský alternativní pilot?)

[…]

Cina: Je třeba říct, že loutkové divadlo byla naše pýcha, ale stalo se tak trochu vzácností.

Medvecká: Ano, to je pravda, toho si všimlo i UNESCO. V loňském roce zařadilo české a slovenské loutkářství na seznam tradic, kterým hrozí zánik a o které je nutno pečovat a podporovat je v rámci zachování našeho kulturního dědictví.

(Ach bože, to jí někdo nemohl pomoci s rešeršemi? Seznam statků v ohrožení je úplně jiný.)

Na scénu přichází vedoucí KALD DAMU Jiří Havelka.

Cina: Jiří, vy nám něco řeknete, jak je to s tím loutkovým divadlem? Je to tak tristní?

Havelka: Já na tohle nejsem úplně nejpovolanější, koneckonců ty jsi náš absolvent a s loutkou jsem tě také mockrát neviděl.

[…]

Já bych se do toho rozboru alternativy a loutkářství nepouštěl, protože je to na dlouho.

[…]

Nicméně je pravda, že UNESCO uznalo české loutkářství jako tradici, což má určitě spoustu výhod při žádání o granty a tak dále. Jinak samozřejmě divadlo je živé umění, ať už je loutkové nebo neloutkové, a s tou tradicí je to vždycky složité. Je dobré vědět na čem stavíme, odkud vycházíme a kam můžeme pokračovat. Je taková zajímavost, že české a slovenské loutkářství tam přijali stejně jako belgické pivo, kubánskou rumbu a čínský kalendář.

(Bonmot se povedl, smích v sále a jistě i u obrazovek a rozhlasových přijímačů, je to přece přímý přenos na ČT 1 a ČRo 2.)

Vzápětí je na scénu uveden dojemný loutkářský pár Věra Říčařová a František Vítek. Jsou plaší a nesmělí. Lidé se na ně dívají soucitně, asi jako na poslední bílé nosorožce – českým loutkám přece také hrozí vyhynutí, jak se právě dozvěděli. Mimochodem, není to také tím, že nejsou posluchači KALD s loutkami během studia „mockrát vidět“?

Loutkáři Vítkovi, které zná celý svět, skromně poděkují, převezmou cenu a tiše odejdou. Slavnostní večer pokračuje.

Kateřina Lešková Dolenská, 27. 3. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: