Loutkar.online
Bodka, bodka, čiarka - MaďařiFoto: Archiv

Maďarské loutkářství je zdravě sebevědomé

Plná verze rozhovoru s Miladou Boráros, který byl publikován v čísle 1/2017, s. 32–37.

Jak fungovalo maďarské loutkářství před rokem 1989? Existovala zde také síť státních loutkových divadel založená po sovětském vzoru, tak jako v ČSSR nebo v Polsku?

K zakládání profesionálních loutkových divadel v Maďarsku byl nezbytný dostatek zkušených loutkářů, zájem široké veřejnosti i důvěra státního aparátu. Taková konstelace okolností nastala teprve po uplynutí období vzniku a rozkvětu amatérského loutkářství v 60.-80. letech. Tehdejší nadšení dětí, studentů, rodičů a pedagogů ve velké míře podnítily a formovaly programy z dílny Maďarské televize.

V Maďarsku po druhé světové válce dlouhou dobu fungovalo pouze jediné profesionální loutkové divadlo, a to Státní loutkové divadlo (Állami Bábszínház) v Budapešti založené roku 1949 podle vzoru sovětského Ústředního loutkového divadla, jehož tvůrci se na vzniku zmíněných televizních pořadů podíleli. Toto divadlo také bylo dlouhá léta jedinou institucí, která poskytovala možnost dvouletého studia loutkoherectví. Jedinou Maďary tehdy využívanou alternativou bylo studium loutkářské režie a dramaturgie na DAMU, kterou dobře zúročil například Géza Balogh nebo Gyula Urbán a později i řada tvůrců z následující generace. Teprve díky rozmachu amatérského hnutí a působením významných loutkářských osobností se v některých krajských městech začaly formovat studentské soubory, které získávaly stále větší pozornost a uznání doma i v zahraničí, zvolna se profesionalizovaly a od počátku 80. let do převratu se postupně proměňovaly ve více méně samostatně fungující městské kulturní instituce. Z těch nejvýznamnějších jsou to například loutková divadla Bóbita (Pécs), Vojtina (Debrecen), Ciróka (Kecskemét), Vaskakas (Győr) nebo Mesebolt (Szombathely).

Rozšířila se po změně režimu nabídka loutkové produkce, nebo je situace dnes řekněme horší, než bývala?

Po konci období prosazování komunistické ideologie a sovětského kulturního modelu hrála obrozující se maďarská kultura a spolu s ní i loutkové divadlo významnou roli z hlediska znovuobjevování vlastní kulturní a národní identity. Jádrem tohoto procesu bylo ztotožňování se s bohatým duchovním dědictvím a s estetikou původní nomádské i lidové kultury, která je pro maďarské tvůrce dodnes stále silným zdrojem inspirace. Kontinuita vázanosti na lidovou kulturu tedy posílila i sympatie veřejnosti k loutkovému divadlu a přirozeně také podporu tehdejší politické garnitury.

Byť v období kolem převratu už opadla tvůrčí iniciativa amatérské obce, pokračovala profesionalizace již vzniklých souborů, vytvářely se nové možnosti a podmínky na úrovni byrokraticko-administrativní a v oblasti financování a vznikala další statutární loutková divadla zřizovaná státem, kraji a městy. Mimo to s vlnou rozvoje občanské společnosti přicházela řada nových příležitostí hraní i pro nezávislé loutkáře. Na budapešťské Filmové a divadelní akademii (FSZE) bylo zahájeno denní studium loutkoherectví, stále ovšem neexistovala možnost kvalitního vysokoškolského vzdělávání v oboru loutkářské režie, dramaturgie a scénografie, což mladé tvůrce přimělo hledat jiné cesty. Pro mnohé soubory, které vzešly z amatérských kořenů a cítily potřebu dalšího vzdělávání, se jako dobré řešení ukázalo vyhledávání konkrétních loutkářských osobností ze zahraničí, které buď ve formě užší spolupráce a uměleckého vedení (Ildikó Kovács v Divadle Ciróka) nebo ve formě vzájemných návštěv (spolupráce Divadla Ciróka s Janem Dvořákem, Divadla Vaskakas s prof. Krzysztofem Rauem z Bialystoku), nebo například při vedení workshopů (Peter Schumann z Bread and Puppets) velice výrazně ovlivnily přemýšlení Maďarů o možnostech loutkového divadla. Někteří z následující generace se rozhodli pro studium režie na zahraničních školách (v Bialystoku, v Berlíně) a i jejich zkušenost rozvíjející se maďarské loutkářství obohatila.

Jakým systémem fungovalo maďarské loutkářství před rokem 1989 a jak je tomu dnes?

Dnes jsou zřizovateli statutárních loutkových divadel města (systém krajů je v Maďarsku už několik let zrušen, do té doby byly kraje často společným zřizovatelem s městem). Statutární loutková divadla fungují jako rozpočtové organizace nebo neziskové s.r.o. s nárokem na stálé dotace od města i od státu, o jejichž výši se musí sama zasadit. Významu loutkových divadel si ovšem města považují různě, což se projevuje mimo jiné i na budovách a prostorách, v nichž divadla fungují. V tom je mezi jednotlivými, byť z profesního hlediska stejně kvalitními divadly stále velký rozdíl. Některá loutková divadla už léta pracují v důstojných, reprezentativních podmínkách, zatímco jiným pronajímaná budova doslova padá na hlavu.

Vedle statutárních divadel existují (a nadále vznikají) nezávislé soubory, rodinná divadla i sólisté, kteří se dnes rekrutují spíše z řad profesionálních loutkářů než z řad amatérů. Nezávislé soubory mají po splnění určitých kritérií zaměřených na kvalitu a intenzitu práce možnost žádat o poměrně významný příspěvek na vlastní provoz a v grantových programech získat finance na vytvoření nových inscenací a tím pádem spolupracovat s profesionálními tvůrci. Pod touto úrovní se samozřejmě loutkovým divadlem živí řada méně kvalitních až mizerných souborů objíždějících školy a školky za levný peníz.

Hade de  – MaďarskoFoto: Josef Ptáček

Když se podíváme do historie, je v Maďarsku doložená nějaká významná aktivita kočovných loutkářských rodů? Pokud vím, byla zde silná tradice maňáskových komedií s postavou Papriky Jancsi a Vitézse László. Jak to bylo třeba s marionetáři?

Paprika Jancsi vznikl podle vzoru svých maňáskových příbuzných jako komický obraz idealizovaného maďarského hrdiny a je dokumentován někdy od poloviny 19. století. Jeho taškařice dnes drží při životě už snad jen sólista Tóni Barta. Variantou Papriky Jancsi se později stal dnes oblíbenější Vitéz László.

Prvním ze dvou významných loutkářských rodů působících na maďarském území, které uváděly i taškařice s Paprikou Jancsim, byla rodina Hinzových, jejíž zakladatel – mimochodem českého původu – Adolf Hinz působil jako kočovný marionetář už v první polovině 19. století. Jeho syn Gusztáv získal v roce 1889 povolení postavit kamenné divadlo v budapešťském zábavním parku Városliget, jeho vnuci v roce 1909 založili První maďarské loutkové divadlo a později postavili ještě další marionetovou a maňáskovou stálou scénu. Podnikání rodiny Hinzových bylo násilně ukončeno zestátněním v roce 1953 a jejich divadla byla zničena.

Druhým slavným rodem se stala rodina Korngut-Keményových, kterou ve druhé polovině 19. století založil Salamon Korngut, kočovný všeuměl z Haliče, který zkoušel štěstí původně s vlastní cirkusovou společností, než vsadil na její vypočitatelnější a levnější marionetovou variantu a přesídlil do druhého budapešťského zábavního parku (Népliget). Jeho syn Henrik loutkové divadlo s velkým zanícením převzal a zdokonaloval, psal vlastní hry a snil o vlastní stálé scéně, ale jeho pokus nevyšel. První světová válka zasadila rodině velkou ránu, poté velmi těžko přežívala, ale přesto zůstala svému loutkovému divadlu věrná. Během 2. sv. války Henrik zmizel a rodinné divadlo, stálou dřevěnou scénu v parku Népliget, převzal tehdy třináctiletý Henrik mladší. Ten po zestátnění, jež naprosto zničilo všechny zábavní parky a provozovatele atrakcí včetně loutkářů, působil jako tvůrce a herec ve Státním loutkovém divadle. Později začal z nostalgie a na vlastní pěst opět cestovat a hrát maňásková představení s hrdinou Vitézem László, v té podobě, jak je hrával jeho otec. Těmito představeními proslavil figuru Vitéze László po celé Evropě. I tato představení zdokumentovala a opakovaně vysílala Maďarská televize a přičinila se tím o jejich velkou popularitu a silně inspirovala řadu loutkářů mladší a stávající generace, z nichž jsou mnozí věrnými pokračovateli tohoto typu tradiční maňáskárny.

Jsou tedy v Maďarsku ještě dnes k vidění tradiční loutkáři?

Úmrtí zmiňovaného Henrika Keménye v roce 2011, který hrál svá slavná maňásková představení s Vitézem László téměř do konce svého života, znamenalo symbolickou tečku za jedním významných a pohnutých příběhů maďarského loutkářství. Nicméně jeho odkaz zůstal živý a i v dnešní době inspiruje řadu profesionálních i nezávislých tvůrců, kteří příběhy Vitéze László inscenují a hrají dál jen s malými dramaturgickými nebo výtvarnými variacemi ve většinou citlivé kombinaci s vlastní tvůrčí invencí. Zkouší osvojit si Keményem vybroušený, vitální způsob hraní, variovat jeho texty plné slovních hříček a ustálených obratů a učí se rozehrávat hru s publikem. Podstatnou a stále působivou silou těchto inscenací zůstává především přesvědčivé modelování způsobu, jakým život, podnikavost, kuráž a legrace stále znovu vítězí nad našimi strachy, pochybami a nepřízněmi osudu symbolizovanými smrtkou a čerty. Tyto aspekty přecházejí do inscenování maňáskáren i s jinými hrdiny, takže lze říci, že tento typ tradiční loutkohry se v Maďarsku těší oblibě a skvělé úrovni.

Oproti tomu se tradiční hrou s marionetami na nitích a trikovými marionetami dnes v Maďarsku soustavně živí pouze sólista Bence Sarkady, který ale nenavazuje na odkaz rodů Hinzových ani Korngut-Keményových. Řemeslo naučil u česko-španělského souboru Karromato.

Odkdy se dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním maďarském loutkářství? Také až po druhé světové válce jako v Československu, nebo se to podařilo dříve? Pokud je mi známo, zásadním předválečným loutkářem byl Géza Blattner, pojí se počátky moderního loutkového divadla právě s jeho osobností?

Osobnosti významné pro utváření moderního maďarského loutkářství působily skutečně už v první polovině 20. století. Většina z nich byli vystudovaní výtvarníci pohybující se v uměleckých kruzích, kde se setkávali s inspirativními inscenacemi ze zahraničí určenými pro úzký okruh publika. Zakládali tzv. umělecká loutková divadla, která na rozdíl od lidových loutkářů zkoumala všechny možné techniky, uváděla nové divadelní hry a hrála pro úzký kruh zainteresovaných dospělých diváků. Jedním z nich byl například Béla Büky silně ovlivněný lidovou kulturou, ve 30. letech experimentující se stínovým a maňáskovým divadlem, výrazný a i v evropských městech úspěšný maňáskář Lóránt Orbók nebo István Árpád Rév, který v r. 1941 založil první stálé a velmi úspěšné umělecké divadlo (Národní loutkohra – Nemzeti Bábszínjáték), jehož byl sám ředitelem, dramaturgem, výtvarníkem i režisérem a kde vypracoval vlastní variantu klapkové spodové loutky.

Vámi zmiňovaný výtvarník Blattner Géza, skutečně nejvýznamnější a nejvlivnější představitel tohoto období, se začal o loutkové divadlo zajímat po setkání s produkcemi rodiny Hinzových. Se svými kolegy pak založil vlastní umělecké loutkové divadlo pokoušející se oslovit dospělé publikum experimenty s javajkami, stínovým a marionetovým divadlem. Jeho snaha dosáhla svého skutečného rozkvětu teprve po jeho odchodu do Paříže v roce 1925, kde založil avantgardní divadlo Arc-en-Ciel a kde se mu dostalo velkého uznání a pozornosti řady významných pařížských i zahraničních umělců. Toho dosáhl nejprve svými avantgardními experimenty, později inscenováním mysterií a vážných divadelních her, s nimiž získal významná ocenění i na světové výstavě v Paříži v roce 1937. Proslul používáním a zdokonalováním tzv. klapkové, zespodu ovládané marionety, vskutku maďarským vynálezem. Blattner učil i výrazně ovlivnil i několik generací francouzských loutkářů. Loutky z jeho pozůstalosti přesto téměř všechny zmizely, jen několik je vystaveno ve sbírce maďarského Zemského muzea a ústavu divadelní historie v Budapešti a v loutkovém muzeu v Mnichově. Z jeho slavných klapkových spodových marionet se ovšem nezachovala žádná, teprve nedávno byla podle jeho skic vytvořena rekonstrukce jedné z nich. Od roku 2002 je nejvýraznějším maďarským loutkářům udělována cena nesoucí jeho jméno.

Zmiňovala jste se o výrazné úloze neprofesionálních loutkářů v rozvoji maďarského loutkářství – jak početná je jejich komunita dnes? Je loutkové divadlo i nadále populárním druhem volnočasové aktivity?

Jak už jsem zmiňovala, zlatý věk maďarského amatérského loutkářství probíhal v 60.-80. letech XX. století. Onen zájem široké veřejnosti byl inspirován oblíbenými loutkovými filmy, později programy Maďarské televize věnovanými vytváření loutkových inscenací s dětmi nebo pro děti a ještě později vyhlašováním soutěží pro nejlepší dětské soubory, jejichž inscenace televize po dlouhá léta natáčela a vysílala. Tvůrci programu Hrajme loutkové divadlo! (Játszunk bábszínházat!) a Kapesní televize (Zsebtévé) – loutkářští režiséři, výtvarníci i pedagogové s vystupujícími soubory pracovali a pomáhali jim po odborné i praktické stránce. Tyto programy získaly významná ocenění i v zahraničí. To vše mělo zásadní vliv na vznik řady nových dětských i studentských souborů, na stálé zvyšování kvality jejich představení a na založení krajských přehlídek. V té době se počítalo zhruba na 20 000 členů v 1 800 souborech. S proměnou doby ale síla hnutí postupně upadala a dnes je situace v různých krajích rozdílná co do počtu souborů i co do kvality jejich práce. Krajské přehlídky zůstaly víceméně zachovány, jejich vítězové se nadále každoročně utkávají na Celostátní přehlídce loutkářských souborů (Gyermekbábosok Országos Fesztiválja) v Egeru. Díky své vlastní zkušenosti pravidelného porotce na jedné z krajských přehlídek mohu potvrdit, že úroveň mnohých dětských a studentských souborů je stále vynikající.

Obnovení celonárodního zájmu, vznik nových souborů a odbornou přípravu jejich vedoucích si vytkla iniciativa Maďarského sdružení loutkářů (Magyar Bábjátékos Egyesület) věnujícího se právě podpoře amatérského loutkářství, využívání loutkohry ve školách a vzdělávání pedagogů. Sdružení minulý rok pod záštitou Národního kulturního ústavu (Nemzeti művelődési Intézet) zorganizovalo na šesti místech v zemi první sérii akreditovaných, 90 hodinových kurzů pro začínající vedoucí loutkářských souborů. Kromě toho se připravují mentorské programy pro průběžnou odbornou pomoc při rozpracovaných představeních.

Doporučila byste čtenářům k návštěvě nějaké maďarské loutkářské muzeum?

V Maďarsku bohužel žádné samostatné muzeum loutek neexistuje. Jedinou sbírkou, kterou lze – ovšem jen po předchozí domluvě – navštívit celoročně, je sbírka loutek z maďarského meziválečného období v Zemském ústavu a muzeu divadelní historie (OSZMI)v Budapešti. Kromě toho je sestaveno několik sbírek, které je možné zhlédnout jen příležitostně, a to především sbírky z pozůstalosti rodiny Korngut-Keményových a rodiny Hinzových. Divadlo Bóbita (Pécs) a Vojtina (Debrecen) mají stálý výstavní prostor, kde prezentují jak různě tematizované výstavy loutek, výběr z děl různých loutkářských osobností i práce současných loutkářských výtvarníků.

Kde se dnes dá v Maďarsku loutkářství studovat? Stále jen na budapešťské Filmové a divadelní akademii, nebo vznikla nová pracoviště?

Loutkoherectví a loutkářskou režii lze v denním studiu studovat na zmiňované FSZE, přičemž ale nová třída se otvírá jen každé 4 roky. Další možností pro zájemce je pouze studium loutkoherectví na maďarské fakultě Marosvásárské Umělecké Akademie v rumunském Marosvásárhely, rumunsky Targu Mures. Loutková divadla nacházejí nové herce i v řadách studentů herectví činoherního nebo hudebního divadla, ti přicházejí většinou právě z Rumunska.

Loutkářská scénografie se vyučuje na dvou školách – na Maďarské výtvarné Akademii na katedře scénografie (Magyar Képzőművészeti Egyetem) a na umělecké fakultě Kapošvárské Univerzity (Kaposvári Egyetem), ovšem z těchto škol za poslední léta žádný výrazný nový loutkářský scénograf nevyšel.

Specializace na loutkářskou dramaturgii nemá samostatný výukový program, divadelní historii a dramaturgii lze studovat rovněž na FSZE v Budapešti. Chystá se však poměrně velkolepý a právě maďarskou stranou, jmenovitě režisérkou Kató Csata, iniciovaný mezinárodní vzdělávací projekt využívající možnosti programu Erasmus, který by měl ve dvouletých cyklech probíhat na loutkářských katedrách zemí V4.

Kolik je v Maďarsku specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají? Mají nějaké konkrétní zaměření?

Festivalů a přehlídek, na nichž se loutková divadla mohou prezentovat, je v Maďarsku celá řada, z hlediska oborové reflexe je těch nejvýznamnějších ovšem jen několik. Tím naprosto nejdůležitějším je Setkání loutkových divadel z Maďarska (Magyarországi Bábszínházak Találkozója)v Kecskemétu. Pro nás snad trochu podivně znějící název zužující výběr inscenací na maďarské území je dán historicko-zeměpisnou skutečností, kdy Maďarsko po 1. světové válce ztratilo dvě třetiny svého území. Dodnes tak množství Maďarů žije, pracuje a rovněž i tvoří maďarsky mluvící, profesionální i amatérské loutkové divadlo i za hranicemi samotného Maďarska, má i své vlastní festivaly, především na Slovensku a v Rumunsku. Kecskemétská nesoutěžní pětidenní přehlídka probíhá jednou za dva roky, svá představení sem divadla nabízejí podle vlastního uvážení. Zúčastněné soubory ze statutárních i nezávislých divadel většinou přijíždějí na celý program a tak je publikum složeno výhradně z loutkářů. Nabitý off-program přehlídky představuje pouliční produkce pro veřejnost a často až v nočních hodinách prezentuje práce studentů loutkoherectví a loutkářské režie. Přehlídku pak obvykle doplňuje alespoň jedna inspirativní inscenace ze zahraničí.

Mezinárodní status a záštitu maďarské UNIMA nese dlouholetý loutkářský festival ve městě Békéscsaba (Nemzetközi Bábfesztivál Békéscsaba), pořádaný nyní jednou za 3 roky. V rámci třídenního programu zpravidla dominují inscenace maďarských souborů oproti produkcím zahraničním. Známý Mezinárodní festival loutkového divadla pro dospělé (Nemzetközi Felnőtt Bábfesztivál) pořádaný dlouhá léta v Pécsi už bohužel zanikl.

Za významné platí ještě také dvě přehlídky dětského a mládežnického divadla, které se ob rok střídají. Jednou je Dětská a mládežnická divadelní přehlídka (Gyermek- és Ifjúsági Színházi Szemle)v Budapešti a druhou je Mezinárodní ASSITEJ Dětské a mládežnické divadelní bienále (Kaposvári Nemzetközi ASSITEJ Gyermek-és Ifjúsági színházi Biennálé) v Kaposváru. Obě jsou soutěžní, zaměřují se na prezentaci nejlepších představení pro děti a mládež, účastní se jí tedy i neloutkové inscenace a projekty divadla ve výchově.

Z těch ostatních už jmenuji pouze nedávno založený Festival Loutka (Bábufestivál) v Budapešti, pro odbornou veřejnost pořádaný každoročně Loutkovým divadlem Budapešť, což je následník zmiňovaného Státního loutkového divadla (jde o obrovskou, téměř 200 zaměstnanců čítající významnou divadelní instituci). Festival si předsevzal ukazovat nové cesty a řešení hledající loutkářské projekty určené jak pro děti, tak dospělé. Bývá pokaždé jinak tematizován. Byl k němu navíc připojen i odborný den prezentující projekty spojující loutkové divadlo a divadlo ve výchově.

Pro amatéry a dětské soubory je už zmiňovaným sdružením Magyar Bábjátszók Egyesületete každý rok organizován festival Loutkářské setkání pedagogů (Pedagógus Bábjátékos Találkozó) v Budapešti, kde se účastníkům dostává i informací a odborného poradenství.

Určitě bych ale měla zmínit jednu zcela výjimečnou událost – jednorázový Mezinárodní festival a výstavu stínového divadla Karakulit (Karakulit Nemzetközi Árny-Játék Fesztivál és Kiállítás, pořádaný na konci dubna letošního roku v Pécsi. Je organizován jedním z nejvýznamnějších nezávislých rodinných divadel v Maďarsku, MárkusZínház, které k tak velkolepému projektu získalo kontakty na svých loutkářsko-badatelských cestách po Indii a Turecku. Na programu budou jednak soubory z Indie, Číny a Turecka představující tradiční stínové divadlo, jednak evropské soubory z Polska, Čech a studenti VŠMU Bratislava.

Naše redakce často spolupracuje s revue Báb-tár. Existují i jiná odborná periodika, která se loutkového divadlu cíleně věnují?

Revue Artlimes Báb-tár je velice kvalitní periodikum, které v Maďarsku vychází teprve od roku 2003, a to zhruba dvakrát ročně. Kromě maďarských odborných přispěvatelů uvádí řadu skvělých článků, rozhovorů a esejí zahraničních autorů a tvůrců, samozřejmě i českých a slovenských. Nedávno byla spuštěna i jeho online verze, která komentuje aktuální události a uvádí čerstvé kritiky, a tím skvěle vyplňuje část stávající mezery ve sdílení informací v loutkářské obci.

Pravidelně se objevují články o loutkářských tvůrcích, souborech nebo konkrétních inscenacích také v časopise o divadle a tanci zvaný Kontrasvětlo (Ellenfény), nebo v Kritických listech (Kritikai Lapok) a samozřejmě na mnoha divadelních portálech a stránkách internetu.

Bohužel stále ještě platí, že profesionální divadelní kritici reflektují a Cenou cechu kritiků hodnotí ponejvíce dění na loutkářských scénách Budapešti a nejbližšího okolí, do krajských loutkových divadel téměř nezavítají.

Historie létání – MaďařiFoto: Michal Drtina

Pokud se podíváme na situaci v českém divadle, koncem 20. století nastala zásadní proměna ve vnímání loutky. Loutkové divadlo se otevřelo činoherním vlivům, hudebním, „novocirkusovým“ a někdy jako by zapomínalo na svou podstatu. Loutka je dnes mnohdy spatřována jako něco staromilského, nudného nebo nepatřičného. Je výše zmíněný trend vysledovatelný i v Maďarsku?

Tato tendence se do určité míry objevuje samozřejmě i na maďarských scénách, nejčastěji ve studentských inscenacích, ale prozatím není vnímána jako nešvar, ale jako inspirující otevřenost a hledání. Oproti většinové produkci statutárních divadel pohybujících se stále spíše v rámci ověřených mantinelů oblíbených loutkářských postupů, působí tyto inscenace většinou pozitivně svěžím experimentátorským duchem hledajícím obrazivost, která lépe a pravdivěji reflektuje osobní a generační výpověď. Své studium letos uzavírající loutkoherci a režiséři jsou přesvědčenými a dobře vybavenými loutkáři spatřujícími ve hře s loutkou a předmětem spíše obrovské výpovědní možnosti než omezení.

Důležitým momentem je v tomto ohledu také přetrvávající uctivý a uznalý vztah veřejnosti i odborníků k loutkářské tradici, který se snad díky přesvědčivosti tradiční maňáskárny ještě neunavil. Rozepře o míře loutkovosti v Maďarsku tedy prozatím nenastala, tradiční, zaběhlé i experimentující divadlo se zatím vedle sebe a ve vzájemném působení cítí dobře.

Maďarské loutkové divadlo trpí spíše jinými neřestmi. Jedním z nich je často „neslaná-nemastná“ dramaturgie bez nároku na skutečnou hloubku, spíše na textu a efektu slovních hříček než na dramatické situaci a hře postavené inscenace, malá metaforičnost, estetická tendence k roztomilosti a popisnosti, převažující užívání manekýnů oproti jiným technikám atd.

Dostačuje v maďarštině odborná terminologie, jak „novému“ loutkovému divadlu říkat?

Je třeba vědět, že maďarská loutkářská terminologie není zdaleka tak vypracovaná a kanonizovaná jako ta česká. Je to dáno pravděpodobně tím, že největší část současné loutkářské obce vzešla z amatérských kořenů živených veskrze praxí, a tak ani v současné době při své každodenní rutině nepociťuje tuto okolnost jako závažný nedostatek, vystačí si víceméně s intuitivním používáním základních divadelních termínů. V běžné praxi příprav inscenací to snad ani nevadí tolik, jako při vysokoškolské výuce nebo při pojmenovávání, reflektování konkrétních jevů a problémů v kritikách inscenací, nebo v odborných debatách na přehlídkách, kdy často ani členové porot nejsou schopni se přesvědčivě a srozumitelně vyjádřit. Nevalná je i situace s učebními materiály týkajícími se loutkářské teorie v rámci už přes dvacet let fungujícího vysokoškolského studia loutkoherectví a režie. Nicméně doposud se nenašel nikdo, kdo by se pokusil zaběhnuté termíny upřesnit, fenomény loutkového divadla podrobit zkoumání a přesnému pojmenovávání a případně i srovnávání s terminologií používanou v zahraničí. Tím pádem nevzniká hlubší reflexe nových jevů, a tedy ani potřeba vzniku nového pojmosloví.

Sledujete v Maďarsku také narůstající zájem divadelníků „neloutkářů“ o loutky? V ČR se loutky – občas, nikoli pravidelně – objevují v činohře, novém cirkuse, v hudebním divadle…

V tom je v Maďarsku situace asi podobná. I tady jde spíš o vzájemné prozkoumávání neznámého terénu, nikoliv o zaběhlou praxi. Řada činoherních nebo hudebních režisérů zkouší s loutkami pracovat jako se živými herci, a naopak si ještě neuvědomuje možnosti dané jejich znakovostí, a tak ve vztahu k nim zůstává často spíše bezradná. Ale samozřejmě existují i výjimky. Naopak v případech, kdy jsou činoherní režiséři zváni do loutkových divadel, jde často o poměrně úspěšné projekty. Takových příkladů vydařené spolupráce je stále víc, i když zdaleka ne všechna loutková divadla si je mohou dovolit. Někteří z činoherních a hudebních režisérů už začínají s některými soubory pracovat pravidelněji, objevují se na festivalech a v porotách loutkářských přehlídek. A dokonce mladí loutkářští režiséři nebo zkušení loutkářští výtvarníci čas od času pracují i ve významných činoherních divadlech. Situace na tomto poli je tedy zajímavá a ještě zdaleka nevyčerpaná.

Jaké trendy dnes sledujete v maďarském loutkářství? Mě jako sporadickou zahraniční pozorovatelku v poslední době velmi potěšily dvě inscenace adresované nejmladší divácké adrese – Hadede (Kabóca Bábszínház) a Tečka, tečka, čárečka (Kolibri Színház). Je hledání nových diváků ten hlavní trend současného maďarského loutkářství, nebo se ubírá jinudy?

Vámi jmenované inscenace jsou skutečně jedněmi z nejlepších, které v rámci experimentování s divadlem pro batolata v Maďarsku vznikly. Zatímco tu léta probíhala diskuse o tom, zdali tato nová forma je skutečným divadlem a má-li mít v repertoáru loutkových institucí své stálé místo, tvůrci nasbírali zkušenosti, úroveň inscenací se výrazně zvedla, rodičovská veřejnost si je velmi oblíbila a ochotně plní hlediště, což zpětně působí na otevřenost uměleckých vedení divadel. Nicméně to je jen jeden z hmatatelných trendů tady v Maďarsku.

Druhým je stále úspěšnější cesta vytváření inscenací, které jsou schopny získávat i studentského a dospělého diváka. I když se ještě produkce těchto inscenací finančně příliš nevyplácí, schopnost zaujmout a oslovit dospělé dokazuje stále víc loutkových divadel. Jejich tvůrčí týmy tato cesta nadmíru zajímá a hledají proto způsoby, jak ji udržet při životě, například volbou zajímavých titulů a zvaním kvalitních činoherních, hudebních režisérů, výtvarníků a hudebníků ke spolupráci.

S obracením se k dospívajícímu divákovi úzce souvisí i třetí trend, a to posilující zájem loutkářů o různé formy divadla ve výchově, které je v Maďarsku na velmi vysoké úrovni a s prací s dospívajícími a se zpracováváním silných témat rezonujících s touto věkovou skupinou má zásadní zkušenosti. Naštěstí zájem o invenční používání loutek roste i na straně tvůrčích týmů divadla ve výchově, takže na přehlídkách i ve společných projektech probíhá výměna zkušeností a obě strany si pomalu osvojují nové metody.

Dalším sílícím jevem je spolupráce statutárních divadel s kvalitními nezávislými, rodinnými soubory, jejichž ověřené inscenace stále častěji zařazují do svých abonentních programů, a to nejen kvůli osvěžení vlastní programové nabídky. Statutární divadla tím získávají kvalitní hotovou produkci za mnohem menší náklady, než by je stálo vytvoření produkce vlastní a zároveň také čas například k vytvoření náročnějších projektů. Pro nezávislá divadla taková příležitost znamená jednak dobrý příjem, prestiž a obohacení zkušeností a kontaktů. Obecně platí, že představitelé statutárních i nezávislých divadel dlouhodobě pěstují velice přátelské vztahy a považují se v podstatě za jednu velkou rodinu.

Kdo podle Vás dnes patří v Maďarsku mezi nejzajímavější nebo nejinvenčnější divadelní režiséry/scénografy/herce (případně celé soubory)?

Zatím jsem se snažila čtenáře příliš neunavovat neznámými a zapeklitými maďarskými jmény, teď jich ovšem naservíruji celou řadu. Jejich pouhým vyjmenováním o jejich nositelích sice mnoho neprozradím, ale zvídavějším zájemcům snad poskytnu aspoň klíčová jména, která v pídění se po konkrétnějších informacích mohou naťukat do internetových vyhledávačů. Upozorňuji, že jako každý výběr je i tento seznam omezený.

Nejprogresivnější statutární divadla:

Mesebolt Bábszínház (Szombathely)- meseboltbabszinhaz.hu, Vaskakas Bábszínház (Győr)- vaskakas.hu,

Ciróka Bábszínház (Kecskemét) – ciroka.hu

Budapest Bábszínház (Budapest) – budapest-babszinhaz.hu

Bóbita Bábszínház (Pécs) – bobita.hu

Vojtina Bábszínház (Debrecen) – vojtinababszinhaz.hu

Nejvýraznější nezávislá loutková divadla:

MárkusZínház (Pécs) – markuszinhaz.hu

Ziránó Színház (Hottó) – ziranoszinhaz.hu

Hepp Trupp (Debrecen) – hepptrupp.blogspot.hu

Fabók Mancsi Bábszínháza (Zsámbék) – fabokmariann.hu

Režiséři:

András Veres, Tamás Somogyi, Ágnes Kuthy, Jankó Schneider, Gábor Tengely, Zita Szentencki, Róbert Markó,

Autoři a dramaturgové:

Dóra Gimesi, András Veres, Ilona Szász, Szabó Attila, Angéla Kolozsi…

Scénografové: Szilárd Boráros, Grosschmidt Erik, Mátravölgyi Ákos, Hoffer Károly…

A které ze stávajících představení bych doporučila pro české festivaly? Těch by byla celá řada, pokusím se vybrat z nich ty, jejichž síla nespočívá tolik na srozumitelnosti textu.

Z představení pro dospělé by to byl rozhodně Poslední odpočinek a spasení Baltazara Espinozy (Baltazar Espinoza utolsó üdülése és üdvözítése), divadlo Mesebolt (Szombathely), rež. O.Spišák, a představení Kdokoli (Akárki), divadlo Mesebolt (Szombathely), rež. A.Veres nebo Šibeniční písně (Bitódalok), divadlo Budapest Bábszínház (Budapest), rež.A. Veres

Z představení pro děti a mládež bych vybrala např. První květ stromu sahajícího do nebe neboli Medvědí zpěv (Égigérő mesefa első virága – Medve ének), divadlo Ciróka (Kecskemét) rež.L.Rumi, tradiční maňáskárnu Vitéz László-Zakopaný poklad (Hrdina László a zakopaný poklad), divadlo Mesebolt (Szombathely), rež.G.Kovács nebo velkolepou produkci Hrdina János (János Vitéz), divadlo Vaskakas (Győr), rež.T. Somogyi.

Z dílny nezávislých souborů bych pak doporučila produkce určené rodinnému publiku, a to Příběh létání (Repülés története), divadlo MárkusZínház (Pécs), rež.soubor , představení Zamilovaný Pulcsinella (Pulcsinella szerelmes), divadlo Ziránó (Hottó), rež. Géza Kovács nebo marionetový Cirkus Dobronka (Dobronka cirkusz, világszám), Tvůrčí dílna Magamura (Hottó), rež. M. Boráros

Jak je to s diváckou adresou, uživí se v Maďarsku loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku?

Loutkové divadlo, které by se živilo pouze repertoárem pro dospělé, v Maďarsku prozatím neexistuje, takže těžko říct. Ovšem i z toho je patrné, že o úspěchu takového podnikání prozatím zdejší loutkáři ještě pochybují. Produkce pro dospělé přidávají loutková divadla do repertoáru maximálně jen jednou za sezónu vedle základního abonentního programu jako bonus a hrají se pak poměrně zřídka. I ty nejúspěšnější a na přehlídkách oceňované inscenace se „vyhrají“ po dvou desítkách představení. Hlavní tendencí tedy zůstává vytvářet představení pro děti, které dokážou oslovit i rodiče i prarodiče, přičemž občas dojde i k tomu, že dospělí si v inscenaci najdou více než její původní adresáti.

Sporadicky se v českých médiích objevují zmínky o tlaku vlády Viktora Orbána na kulturní instituce. Proměňuje se atmosféra v maďarské kultuře? Sílí třeba pokusy o zákazy divadelních akcí, cenzuru, výhrůžky, likvidační snižování dotací souborům a podobně? Pociťujete něco takového i ve sféře loutkového divadla?

Napětí v maďarské kultuře působením politického tlaku a machinacím kulturněpolitické lobby skutečně roste a dopadá především na nezávislou scénu, které v případě jejích kritických projevů bývají sníženy nebo odňaty dotace. O případech uplatňování přímé cenzury jsem ovšem zatím neslyšela. Dost na tom, že ve většině statutárních institucí došlo k personálním změnám na vedoucích postech zajišťujícím politickou loajalitu a tendence politiků prosazovat své zájmy zneužíváním své moci je stále bezostyšnější ve všech oblastech veřejného života.

Loutkové divadlo je ovšem vzhledem ke svému zlomkovému rozpočtu a dětskému publiku poměrně mimo nebezpečí takových omezení, snad i díky tomu, že jeho běžná produkce se považuje za neškodnou, že není platformou kritiky vládního režimu a ani kýženým zlatým dolem pro chtivé úředníky. Což neznamená, že by si loutkáři radostně mnuli ruce a že by neměli o situaci rozhodné mínění, které v narážkách tu a tam vysílají i směrem ke svému publiku. To ale jistě režim na kolena nepoloží.

Typičtějším problémem, se kterým loutková divadla skutečně potýkají, je častý nezájem, omezenost, nevkus a zpupnost místních politiků.

Jaký je u vás systém financování? Žije maďarské loutkářství především z podpory Ministerstva kultury (grantový systém) a zřizovatelů (radnic jednotlivých měst, kde se divadla nachází) jako to české? Funguje v Maďarsku západní systém soukromých donátorů a mecenášů umění?

I v Maďarsku se financování loutkových divadel opírá převážně o státní dotace, které u statutárních loutkových divadel tvoří v průměru zhruba 60% příjmu. Dalším důležitým zdrojem jsou dotace od zřizovatele (v průměru do 30%), a vlastní příjem ze vstupného (10–20%). Státní dotace platí za trvalý zdroj za předpokladu, že divadla vyhoví každoročně kontrolovaným kritériím (počet premiér a odehraných představení, počet diváků, pravidelné uvádění maďarských lidových pohádek a maďarských autorů atd.) Důležitým doplňkovým zdrojem jsou pak národní a evropské grantové programy a před několika lety zavedená tzv. společenská daň (TAO), jejíž podstatou je soukromá dotace registrovaných sportovních a kulturních institucí partnerskými firmami, které mohou vybranou instituci podpořit odepsáním částky ze svého daňového základu. Příjemce z tohoto zdroje může získat dotaci v celkové hodnotě až do 80% zisku ze svého vstupného.

Registrovaná nezávislá loutková divadla žádající o státní příspěvek na provoz také musí nejprve splnit kritéria kategorie, do které podle povahy své činnosti spadají (rozdíl je mezi experimentálními soubory a těmi s běžnou produkcí, kritériem je např. minimálně jedna premiéra ročně, minimální počet odehraných představení atd.). V případě kvalitních souborů může být tento příspěvek i poměrně vysoký, a tak těmto divadlům poskytuje možnost zvát k vytváření nových inscenací profesionální autory, dramaturgy, režiséry, výtvarníky a hudební skladatele. I nezávislé soubory mohou navíc usilovat o získání dalších prostředků z grantových programů a z TAO.

Mimochodem díky zavedení TAO, které motivuje divadla k získávání nových diváků, dnes i řada činoherních divadel začíná pravidelně nabízet představení pro školy a školky a při nedostatku vlastních produkcí pro děti zve právě inscenace nezávislých loutkářů.

Možná čtenáře bude zajímat i to, že srovnatelně kvalitní představení statutárních a nezávislých divadel se prodávají za srovnatelné částky. Když to shrnu, živit se loutkovým divadlem v Maďarsku lze i velmi dobře, samozřejmě za předpokladu vysoké úrovně produkcí.

Máte v Maďarsku nějaké profesní organizace, které pečují o loutkové divadlo? Napadá mě asi jen Maďarské centrum UNIMA, jsou i další?

Samozřejmě máme, kromě maďarské sekce UNIMY (UNIMA Hungary), ještě další tři.

Maďarská UNIMA

do převratu fungovala především jako jediný, státem dotovaný prostředník při získávání kontaktů a organizování zahraničních vystoupení. S příchodem internetu a nárustu organizační samostatnosti profesionálních divadel a ztrátou jejich zájmu o tento druh pomoci ale musela začít hledat novou náplň. Tím je v dnešní době asistování amatérským loutkářům a různým iniciativám spojeným se vzděláváním loutkářů, výchovou, terapií pomocí loutek atd. – nabízí právní poradenství, organizuje konference a podílí se na udělování stipendií.

Družstvo maďarských loutkářských umělců (Magyar Bábművészek szövetsége)

sdružuje a zastupuje statutární i nezávislá loutková divadla, pojmenovává a hájí jejich odborné a umělecké zájmy, pomáhá formulovat právní ustanovení týkající se oboru a komunikuje s příslušnými ministerstvy. Pomáhá organizovat celostátní přehlídku Setkání loutkových divadel z Maďarska.

Sdružení maďarských loutkářů (Magyar Bábjátékos Egyesület)

vytváří podpůrné zázemí pro amatérské loutkáře, vedoucí souborů a pedagogy používající hru s loutkou ve své práci. Organizuje akreditované vzdělávací kurzy, poskytuje učební materiál a poradenství, organizuje přehlídku Loutkářské setkání pedagogů v Budapešti.

Sdružení nezávislých evropských umělců (ESZME)

je zastřešující organizace pro divadelní (převážně loutkářské) a taneční umělce na volné noze, kteří nenáleží k žádné instituci nebo zastupující organizaci (a nemohou tak například žádat o dotace a granty). Poskytuje jim organizační, odborné, ekonomické a právní poradenství a propagaci jejich projektů doma i v zahraničí.

Jaké je v maďarské společnosti postavení loutkového divadla? Je v obecné úctě a vážnosti? Má přirozený respekt i v porovnání s jinými divadelními druhy?

Snad to nebude znít na závěr příliš idealisticky, ale po mnoholetém pozorování zevnitř na mě působí maďarská loutkářská obec činorodě, vyrovnaně a zdravě sebevědomě, netrpí zbytečnými vnitřními roztržkami, její členové se zajímají o práci ostatních, podporují se i upřímně kritizují, jsou prostě sympaticky zapáleni pro svou věc. Netrpí ani žádným komplexem vůči ostatním divadelním oborům, nad výší dotací vyhrazených tomu svému, která je v porovnání s činoherními a hudebními divadly jen zlomková, spíš jen krčí rameny. Víceméně jí stačí kvalitní podmínky k práci a náležitá svoboda. Myslím, že je i přes řadu těžkostí, se kterými se musí potýkat, zdejší loutkáře velmi baví a naplňuje to, co dělají. Je moc prima být toho všeho součástí.

Kateřina Lešková Dolenská, 30. 4. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.