Přelet nad loutkářským hnízdem
Mark DownFoto: Divadlo DRAK

Kterak jsme měli zkoušet s Markem Downem

Čím se liší britské uvažování o loutkovém divadle od toho českého?

V lednu 2017 se v Divadle DRAK konal šestnáctidenní loutkářský workshop s britským hercem a režisérem Markem Downem, kterého se zúčastnili čtyři herci z drakovského uměleckého souboru, umělecká ředitelka divadla Dominika Špalková a asistentka režie a překladatelka Anna Hrnečková. Cílem této dílny bylo připravit materiál na inscenaci, která se měla dozkoušet v příšít sezóně. Všechno bylo ale ponděkud jinak, než jsme očekávali.

Mark Down a jeho Blind Summit Theatre Company

Mark Down je původní profesí lékař. Ačkoliv to z jeho dosavadních projektů není znát, k loutkám přistupuje poněkud vědeckým způsobem. Britští diváci ho mohli vidět animovat loutku tříletého chlapce v opeře Madame Butterfly (ENO – English National Opera), vodit osmnáctimetrové loutky na zahájení olympijských her nebo loutku psa v Raskatovově opeře podle Bulgakovova románu A Dog’s Heart (Psí srdce – také ENO), na kterou jsem se do Londýna vypravila dokonce i já. Českému publiku se poprvé představil na festivalu Divadlo evropských regionů a na Mezinárodní Skupově Plzni s inscenací The Table (Stůl). Tato patrně nejúspěšnější inscenace jeho divadelního souboru nazývaného Blind Summit Theatre (dále BST) byla oceněna na mnoha mezinárodních festivalech, mimo jiné dostala nejvyšší cenu na festivalu Fringe v Edinburghu.

Mark Down zkouší v DRAKuFoto: Divadlo DRAK

Bunraku versus Extreme puppetry

Mark Down si se svým souborem vytvořil metodu, kterou nazývá „extreme puppetry“. Opírá se o základy bunraku (japonské loutkové divadlo, kde tři herci vodí jednu loutku, na kraji pódia stojí vypravěč „tajú“, který recituje příběh za doprovodu strunného nástroje šamisen) s tím rozdílem, že v jeho pojetí mluví sama loutka, mění se tedy i sestava loutkářů – první vodič má za úkol animovat hlavu loutky a její pravou ruku, druhý levou ruku a záda/zadek, třetí nohy. Oproti jasně nachoreografovaným pohybům loutky v bunraku se Mark Down snaží o improvizaci, to znamená, že ideálně by se na sebe loutkoherci měli „napojit“ tak, aby vodili jako jeden muž, aniž by se na tom domlouvali.

Mark Down v DRAKu

Mark Down navštívil v minulosti DRAK nikoliv pouze jako herec, ale i jako lektor mezinárodního workshopu Gaudeamus Theatrum. Na závěrečném vystoupení jsme mohli vidět, jakým způsobem pracoval se studenty třech uměleckých vysokých škol. Kromě jemu přizpůsobenému bunraku je učil s předměty a materiály a výstup se nijak nelišil od klauzur na KALD DAMU. Byli jsme tedy zvědavi, jak bude pracovat s námi…

Mark Down zkouší v DRAKuFoto: Milan Hajn, DRAK

Na začátku našeho workshopu jsme dostali loutku, realistického manekýna, který byl vyroben dílnami Divadla DRAK podle Downova návrhu a několik textů, jež původně tvořily součást inscenace The Table. Díky nim jsme postupně poznávali specifickou animaci, střídali se na jednotlivých částech těla, až jsme vodění ustálili na následující obsazení: Václav Poul – hlava a pravá ruka, Jan Popela – nohy a Milan Hajn – levá ruka a tělo. Moje úloha v konečné inscenaci měla spočívat v herectví (konfrontace loutky s živým člověkem), ačkoliv jsem se během zkoušení samozřejmě taktéž dostala k loukoherectví-

Jelikož jsme všichni buď živě nebo ze záznamu zhlédli inscenaci The Table, přibližně jsme věděli, jak by mělo takové loutkoherectví působit navenek a tušili, co po nás Mark chce, leč zprvu se zdálo skoro nemožné jeho úkoly splnit. Prvním problémem byl fakt, že v DRAKu a troufám si říci, že i v českém loutkovém divadle obecně, jsme zvyklí použít loutku jako metaforu, znak, obraz. Nesnažíme se realisticky animovat loutku člověka tak, aby se chovala a jednala jako člověk. To pak raději použijeme živého herce. Mark chtěl vidět na jevišti právě pravdivě existující loutku napodobující chování člověka. A nejen to. Chtěl po nás, abychom její jednání improvizovali. Netvrdím, že bychom u nás každé scéně vytvářeli choreografii a cvičili ji jako spartakiádu, ale máme ve zvyku se domlouvat mezi sebou a pomáhat si, aby výsledná animace vypadala navenek co nejlépe. Přesně to byl důvod k prvním rozepři s hostujícím režisérem. Věří totiž, že když spolu herci dýchají, mentálně se na sebe napojí a plně se soustředí na svůj záměr, není potřeba žádných domluv. Z našeho úhlu pohledu to v té chvíli vypadalo, že věří na zázraky a je větší „ezoterik“, než by se na lékaře slušelo. Věřím, že se svými kolegy z BST po šesti letech hraní Stolu napojeni jsou, ale nám se to po třech dnech opravdu nepodařilo. Možná za to mohou naše herecká ega, která se toužila projevit, místo aby sloužila „metodě“, jak to asi dělají umělci z BST, kteří nejsou nutně loutkáři, často se jedná například o tanečníky, pro které je Stůl jediná zkušenost s voděním loutky.

Mark DownFoto: Divadlo DRAK

Metoda Marka Downa

Down nepřijel s nějakou fixní metodou, ta se postupně vytvářela, když se nám snažil pomoci, jak „extreme puppetry“ s bunraku loutkou zvládnout co nejlépe. Postupně se vyvinula takto:

1) breathe-in – nádech

- nadechuje se herec, který vodí hlavu (pak už dýchají všichni herci, nejlépe spolu)

- nádech je vždy pusou, aby byl patrný pro ostatní dva loutkovodiče

- nádech je impuls – může být vodítkem pro zbylé dva loutkoherce, nádech uvádí následující repliku

2) pause – pauza

- při ní se herec vodící hlavu zamyslí nad replikou, která následuje – zvenku to vypadá, že nad ní přemýšlí loutka

- loutkoherci se připravují na pohyb loutky

3) move – pohyb

- ideálně jeden pohyb jedné části těla – buď hlava, nebo ruce, nebo nohy – pravidlo „simplify things“ – aby byl pohyb co nejčitelnější

- pohybem nepodtrhujeme to, co řekneme v replice a naopak – replikou neupozorňujeme na věci, které divák vidí

4) speak – řeč

- herec vodící hlavu řekne repliku, zbytek těla se nehýbe

- jemný pohyb hlavy kopíruje intonaci

- charakter loutky není v hlasu, ale v jejím pohybu

- loutka nemá hrát podtext, její podtext spočívá v tom, že ji vodí tři lidi

A ještě několik pravidel souvisejících s „metodou“:

„Don’t follow the voice, movements ahead the voice.“

Pro diváka je velmi zajímavé vidět, jak mezi sebou jednotlivé složky „zápasí“, ne jak si vzájemně ustupují.

The TableFoto: Lucie Dvořáková

„Find each part of the body its vocabulary.“

Například: nohy – technicky jsou určeny k chození, klekání atd. Ale my musíme vymyslet, jak nohama hrát emoce – naštvání, nervozitu, plížení atp. Musíme jim vymyslet jejich pohybový a emoční „slovník“.

„Poker game“

Protože se hýbá v jeden čas jenom jedna část těla, herec, který animuje tuto danou část, něco „nabídne“. Funguje to jako poker. Další herec může „přihodit“ stejnou mincí, nebo mincí s větší hodnotou. Vzájemným ovlivňováním se měníme to, jak repliky zní. Snažíme se vyhnout neutrálu. Dále je důležité v rámci improvizace zachovat napětí, suspence, například je mnohem zajímavější nechat vztyčenou nohu po dobu repliky než s ní jenom rychle dupnout. Dupnutím totiž akce jako by skončila, kdežto u zvednuté nohy cítíme napětí, čekáme, co se stane dál. Marek Down tvrdí: „Find problems, not solutions. Problems are interesting, solutions are dull.“

„Ambition – fail – cover“

Každý ze tří vodičů má od pohybu, který udělá, nějak očekávání (ambition). Zbylí dva vodiči mu však vždy v jeho záměru nemusí vyhovět, vodič tedy pohoří (fail) a snaží se vyrovnat se se stávající situací (cover). Výsledná kontradikce je pro diváka velmi zajímavá a pro loutkovodiče velkou výzvou a testem vzájemného napojení a invence.

Stanislavský v loutkovém divadle

Jak jsem již zmiňovala, Mark Down se snaží, aby loutka na jevišti existovala pravdivě. Klade tedy mnohem větší důraz na psychologii, než jsme v českém loutkovém divadle zvyklí. Vyžadoval po nás, abychom vždy věděli, co loutka chce po druhé osobě (v našem případě po živém herci – tedy po mně), když jí říká danou repliku („What a puppet wants from the other person to do by saying this.“). Jak jsem již zažila při svých zahraničních stážích, v cizině jsou divadelníci zvyklí hodiny teoretizovat, kdežto my zkoušet. Bez dlouhých řečí jdeme na scénu, a tak dlouho zkoumáme, co vypadá a zní nejlépe, vzájemně si radíme a střídáme se v rolích vodičů, herců a diváků, až se usneseme na výsledném tvaru, který všem přijde nejlepší. S Markem Downem se nám nejednou stalo, že jsme několik dlouhých desítek minut zoufale dumali nad jedinou replikou.

The TableFoto: Lucie Dvořáková

O energii, motivaci a satisfakci

Mark Down tvrdí, že rozpor, který mezi sebou tři vodiči jedné loutky mají, je pro diváka nesmírně vzrušující. Že zoufalost a vztek, který mezi nimi panuje, vytváří silnou energii. Podle mých dosavadních zkušeností v loutkovém divadle je to u nás naopak. Divák přijímá pozitivní energii pramenící ze společné radosti herců na pódiu. Ta v daném případě, kdy každý vodič může sledovat pouze „svou“ část loutky, nemůže vzniknout, nikdy si totiž nedovede představit, jak vypadá celek, tudíž se satisfakce nemůže dostavit. Jestli něco vypadá dobře, zjistíme až podle reakce diváků. Ze zkoušek jsme tedy odcházeli značně vyčerpaní, smutní a zoufalí a nezbývalo nám než věřit režisérovi, dramaturgyni a překladatelce, kteří se na nás dívali, že to občas „funguje“.

Stejně jako u zahraničních představení, která jsem měla možnost zhlédnout na evropských festivalech, jsme během zkoušení postrádali humor, který je Čechům tak vlastní, a i při zkoušení jsme něj zvyklí a ctíme nepsané pravidlo, že „síla vychází z radosti“. Ta při tomto workshopu bohužel scházela.

Otázka mně nepříslušící – režijní a dramaturgická

Cílem workshopu nebylo „udělat inscenaci“, ale pouze nasbírat materiál a „najít směr“. Ani to se nám, obávám se, nepovedlo. Dramaturgických konceptů jsme načali hned několik.

Některé byly předem připravené – jako například vyškrtnuté scény ze „Stolu“, kdy se loutka setkává s neznámou dívkou, obě postavy si myslí, že stůl je jejich, loutka dívce nejprve „svůj“ stůl představuje, později jí nadává, ať neokupuje její prostředí, zatímco dívka si čte a loutku neslyší. Toto téma se bohužel celkem rychle vyčerpalo. Vzhledem k tomu, že jsem loutku záměrně ignorovala, nedávala jsem ji žádné impulsy, a protože jsem měla hrát, že ji nevnímám, neovlivňovala ani ona nijak mě. Herectví tedy scházel vývojový oblouk. Když jsme se pokusili toho pravidlo ignorace porušit a vzájemně na sebe reagovat, scéna vypadala kýčovitě. Klišé, které tak často vídáme na zahraničních festivalech, že se herec zamiluje do loutky nebo naopak, se nám samotným příčí. Loutka sama na stole, kterak představuje svoje teritorium, fungovala nejlépe, ale přesně tu už jsme viděli ve „Stole“ a my tuto úspěšnou inscenaci nechtěli kopírovat, ani vytvářet její druhou část.

Další motiv přinesla Dominika Špalková. Loutka představuje jakéhosi „pábitele“, možná samotného Bohumila Hrabala, jehož prostřednictvím by se náctiletí diváci dozvídali o literárních, historických a politických faktech. V tomto případě jsme však nenašli místo pro interakci se mnou – herečkou. Ačkoliv se Marek začal o danou problematiku zajímat, byla mu poněkud vzdálená a rozhodně by pro svou realizaci potřebovala pečlivější režijní a dramaturgickou přípravu.

K poslednímu konceptu jsme dospěli prostřednictvím improvizací. Hrála jsem dívku, které zemřel otec a ona to v jeho bytě telefonuje kamarádce. Během vyklízení pozůstalosti narazí na loutku, která ve chvílích, kdy dívka opouští místnost, ožívá. Otázku, zda je to loutka, která patřila otci, nebo třeba jeho duch, jsme nechali otevřenou. Potenciál tohoto motivu jsme shledávali jako nejslibnější, přesto si nejsem jistá, jestli by byl pro celou inscenaci dostačující.

Pokračování?

Jak jsem již zmiňovala, workshop s Markem Downem trval šestnáct dní, byl plný emocí, nových zkušeností a poznatků, které jistě obohatily obě strany. Do procesu se postupně zapojil i Michal Zahálka, jakožto překladatel a pomocný dramaturg, zato jsme přišli o herce Václava Poula, pro kterého bylo zkoušení podle jeho slov „nad jeho fyzické možnosti“. Odlehčeně řečeno, Mark dostál svému jménu a zkoušení s ním bylo poněkud „up and down“. Jeden den jsme měli za to, že už víme, kterou cestou se dát, a následující zkouška byla plná zoufalství. Práce s režisérem nebyla soustředěná, neporozuměli jste si a nedokázali jsme bohužel vzájemně naplnit svá očekávání. Také nás u Marka Downa znepokojila jeho těkavost – vždy když jsme improvizací dospěli k nějakým zajímavým motivům, pochválil je, ale namísto aby se je snažil rozvíjet, zahodil je a trval na zkoušení něčeho jiného, například začal pracovat se světly, což nám v danou chvíli připadalo naprosto irelevantní. Na základě výše popsaných zkušeností jsme se rozhodli dál ve zkoušení, které mělo navázat na tento workshop na podzim 2017, nepokračovat. Tomuto rozhodnutí předcházely rozsáhlé debaty a rozjímání. Pro mě osobně byla práce s Markem Downem dlouhodobým snem, vždyť jsem jeho práci zkoumala už ve své magisterské práci, kterou jsem ukončovala studium na DAMU a toužila v tom pokračovat v dizertaci v rámci svého doktorského studia. Přesto jsem si další spolupráci s ním dokázala představit jen „se staženým žaludkem“, do čehož pouštět se dobrovolně vyžaduje velkou dávku sebetrýzně.

Johana Vavřínová, 27. 3. 2017

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.