Loutkar.online

Zemřel Pavel Kalfus

Kdysi jsem nazvala Pavla Kalfuse „Pavarottim české loutkářské scénografie“ – a nebylo to jen pro jeho nápadnou podobu se slavným tenoristou, kterou se i sám Pavel rád bavil.

Byl opravdu majestátní postavou, u které se snoubila gargantuovská robustnost s nečekanou lyrikou, něžností a humorem – a to jak v jeho divadelní tvorbě, tak v životě. Ten se po dlouhé nemoci 8. července 2016 uzavřel.

Pavel Kalfus se narodil 29. 4. 1942 v Hořicích v Podkrkonoší a tam také vystudoval (1956–1960) sochařskou školu – „šutrárnu“, jak s úsměvem říkal. Z ní přešel na Loutkářskou katedru pražské DAMU, kde vystudoval scénografii u Richarda Landera (1961–1965).

Po škole nastoupil do Východočeského loutkového divadla DRAK v Hradci Králové, kde byl v letech 1965–1974 šéfem výpravy. Jeho první inscenací zde byl v roce 1965 v režii Jiřího Středy Gozziho Král jelenem. Následoval Mauglí (1966), při němž se poprvé setkal s režisérem Miroslavem Vildmanem, jehož osobnost, nároky i inspirace byly pro něj a pro jeho další pouť iniciační. Při své práci poznal také vynikajícího výtvarníka, technologa a praktika Františka Vítka, kterého považoval celý život za svého učitele, přítele i vzor.

V dalším výčtu inscenací je třeba z tohoto období zmínit ve své době novátorskou Princeznu s ozvěnou (1971) v režii Josefa Krofty. Pozoruhodná byla tím, že právě tam došlo poprvé k setkání a vzájemným vazbám nezakrytého herce a loutky ve stejném jevištním prostoru a k objevení principu, který se pak pro Kroftovu tvorbu stal příznačným. Pavel Kalfus to později charakterizoval takto: „Odkrytí animátorů loutek přineslo nové možnosti aktivizování prvků scénického obrazu a s tím spojené vyšší nároky na ovládnutí dramatického prostoru.“ S režisérem Josefem Kroftou spolupracoval Pavel Kalfus v DRAKu ještě vícekrát, nezapomenutelná ale byla po všech stránkách, i díky jeho výtvarnému řešení, inscenace klasické lidové komedie Jak se Petruška ženil, kdy v DRAKU slavili jednoznačný úspěch maňásci. A ještě jedna významná inscenace je spojena s touto slavnou érou – sólová „benefice“ protagonisty Jana Pilaře Aby děti věděly (1972), kde Pavel Kalfus a Josef Krofta vytvořili na osnově textů Heleny Malířové, Jiřího Wolkera a Václava Řezáče v té době prostřednictvím tehdy ještě neznámého „divadla předmětů“ inscenaci plnou jedinečných mnohovýznamových divadelních metafor.

Pavel Kalfus přešel v roce 1974 do Naivního divadla v Liberci, kde navázal na práci Jana Schmida a Miroslava Meleny už jako výtvarník s osobitým stylem formovaným divadelní zkušeností i praxí. Ten zde uplatnil v dlouhé řadě inscenací, pro které vytvořil scénu, kostýmy a loutky, i ve svých dvou režiích (v roce 1984 Brum, dům, Ťululum; v roce 1987 one woman show koncipovaná pro výtečnou herečku Zuzanu Schmidovou Jak chodil Kuba za Markytou) a jediné herecké zkušenosti. Dá se říci, že i když na učňovská léta v DRAKu nikdy nezapomněl, v Naivním divadle se opravdu našel.

Výčet inscenací, v nichž figuruje jako výtvarník vedle osobností, jako byli Markéta Schartová (1975 Švec Dratvička, 1978 Poslechněte, jak bývalo a zejména Tuandot ukrutnice z roku 1981), Jan Kačer (1976 Blázen Pabo), Miloš Horanský (1975 Dračí kámen), Josef Krofta (Máchův Máj z roku 1976), Ivan Rajmont (1987 Kavkazský křídový kruh) či Jan Schmid (1992 Obr Gargantua, jeho smích a život), je přehledem klíčových inscenací utvářejících barvitý styl Naivního divadla v Liberci.

V široké paletě Kalfusových výtvarných počinů bylo pro další vývoj tohoto stylu zásadní setkání s Pavlem Polákem. Znali se už ze studií na DAMU, ale teprve v Liberci spolu začali pracovat jako osobitý tvůrčí tým. Společně pak realizovali řadu titulů pro nejmenší a stali se zakladateli tohoto osobitého výtvarně-metaforického stylu loutkového divadla nepodbízejícího se dětskému divákovi, který počítá s jeho hravostí i fantazií. Specifikou Naivního divadla v této době bylo nejen uvádění těchto titulů na domácí scéně, ale i to, že byly už ve své koncepci určené do prostředí mateřských školek. Oba Pavlové (Kalfus i Polák) se stali nekorunovanými králi tohoto žánru a několikanásobnými vítězi festivalu nazvaného příznačně Mateřinka. Jejich společná práce vešla do dějin moderního českého loutkového divadla, a to nejen pro svou diváckou adresu zaměřenou na děti předškolního věku. Dlouhá řada začíná inscenací Motanice (1974), pokračuje Brankou zamčenou na knoflík (1977), Šla barvička na procházku (1978), Potkal klauna potkal kloun (1980) Pohádka s Hvězdičkou (1982), Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1983)…

V těchto divadelně plodných letech pracoval Pavel Kalfus i pro jiná loutková divadla. Výraznou stopou v moderní loutkářské historii je jeho spolupráce na originální koncepci Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1984) režiséra Pavla Vašíčka, pro kterou navrhl výpravu využívající maňásků, a Smočkův absurdní moritát pojednaný jako rakvičkárna se tak objevil ve zcela novém světle.

Dlouholeté přátelství s režisérem Jiřím Středou zavedlo Pavla Kalfuse i mimo loutkové divadlo. Například realizoval na scéně Městského divadla v Mostě (ve Středově režii) Aničku Skřítka a Slaměného Huberta (1988) a tamtéž i Středův přepis Cervantesova slavného románu O důmyslném rytíři donu Quijotovi (1995). V Divadle J. K. Tyla hostoval jako výtvarník v hudebně taneční Středově inscenaci inspirované Trnkovou Zahradou (2006).

I když se v přehledu Kalfusových prací objevují i další činoherní scény, tyto tvůrčí výlety byly spíše výjimkou. Pavel Kalfus patřil především světu loutkového divadla, kde vytvořil přes 140 výprav. Spolupracoval se všemi českými profesionálními loutkovými divadly a jeho práci poznali zejména ve Slovinsku, Polsku, ale i v Německu a na Slovensku.

Jako výtvarník navrhoval loutky všech velikostí, materiálů (nejčastěji dřevo) i technologií – od javajek přes marionety, totemové-samostojné loutky, trikové loutky, masky až po maňásky. Jejich charakteristickým rysem byla úzká hladká hlava a štíhlá figura, v posledních letech přibyly výraznější a veselejší oči i komediální stylizace, ale vždy respektující předlohu, její charakter, dobu i atmosféru.

Určitý zlom v jeho tvorbě nastal odchodem z Liberce do Prahy v souvislosti s jeho novým působištěm, kterým byla Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU, kde působil od r. 1991 jako vedoucí kabinetu scénografie. Nastala nová etapa i nový životní cíl. Dalo by se říci, že Pavel Kalfus byl bytostným pedagogem – už jeho vyprávění, ve kterém udivoval posluchače svými širokými znalostmi, bylo nesuchopárnou přednáškou. A práci s posluchači, kterou bral velmi vážně a poctivě, opravdu miloval. Považoval si i svých akademických postů jako prorektor AMU nejen pro možnost ovlivnit formování vysokoškolského studia, ale i pro vzácná a krásná setkání s kolegy z jiných oborů.

Jeho vztah ke studentům byl trochu prvorepublikově obřadný, uctivý i přísný, respektující jejich umělecký názor, plný pochopení pro jejich nejkrkolomnější nápady, kterým pomáhal na svět s velmi neokázalým taktem praktika. Pro své přátele nebyl jen Pavel, ale důvěrně „Kalfi“. Kroužek „úteráků“ – úterý totiž byl den, kdy se se svými nejbližšími kolegy (Aloisem Tománkem a realizátorem většiny jeho prací, výtvarníkem a řezbářem Jaroslavem Doležalem) scházel při konzultacích ve školním kabinetě – patřil pro jeho účastníky i pro studenty k těm nejoblíbenějším. Stejně jako jeho neformální besedo-přednášky u kulatého stolu v Literární kavárně v Řetězové, kde se se svými studenty vídal takřka do posledního okamžiku.

Měla jsem tu čest patřit mezi „Kalfiho“ přátele. Prohlížím si katalogy s návrhy i realizacemi jeho prací, mám natočený jeden pradávný rozhovor s ním. Mám v archivu jeho fotky z cesty se studenty na Ithaku, z Mateřinky i ze Skupových Plzní a rozhodně nejsem sama, kdo má v souvislosti s Pavlem Kalfusem na co vzpomínat! Pavel Kalfus totiž patřil k nejvýraznějším výtvarníkům své generace, která zásadně přispěla k vývoji české loutkářské scénografie a jejímu významnému postavení ve světě.

Nina Malíková, 8. 7. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.