Loutkar.online

Divadlo a performance

Středa byla v Divadle DRAK dramaturgicky mimořádně zajímavě vystavěná.

Začalo se v dopoledne ve studiu Labyrint pásmem Er-forma, pro které se mi jako nejpřesnější pojmenování jeví sousloví inscenovaná přednáška. Přednáška proto, že v jejím rámci prezentovala Radka Schmelzová stručný historický exkurs do dějin performance, čímž dodala celému dni teoretický kontext. Inscenovaná proto, že v jejím rámci probíhaly pokusy o reperformance slavných performancí umělců světových jmen (kterých se ujmuli absolventi performerství na katedře alternativního divadla na DAMU). Tyto však probíhaly ve zkráceném čase odpovídajícím potřebám dopolední přednášky, tudíž se z nich staly jen jakési ukázky, které měly ve výsledku spíše divadelní charakter. Ale o tom ještě bude řeč.

Snad nejblíže k původní performanci mohla být Lenka Huláková, když reperformovala Dotykové kino Valie Export. I u ní však pro mě nastal jistý, pro danou polemiku velmi zajímavý posun. Když mě vybídla, abych jí skrz krabici, kterou měla připevněnou na hrudi, sáhl na její ňadra, cítil jsem, že nejedná sama za sebe, ale že je schovaná za roli reperformerky. Měl jsem pocit, že její akce nebyla motivována osobní touhou vyjádřit svůj názor. Podle mě převážila snaha naplnit danou roli. Neméně odvážný pokus Antonína Brindy, který se jako Skip Arnold nahý zabalil do igelitu a vydržel v něm zabalený po celou dobu dopoledního programu a který by jistě i dnes ve veřejném prostoru působil velmi provokativně, ztratil v kontextu studia Labyrint na účinnosti a byl redukován na kulisu.

Během diskuse, která následovala po přednášce, se ukázalo, že popularizačně encyklopedické koncipování dopoledního programu, kdy velkou část publika tvořili středoškoláci, byl rozhodně dobrý tah. V přírodopisu performativy se pokračovalo i v odpoledním Hydeparku od 17.00 za účasti významných českých současných performerů. Navíc se do větší hloubky rozebírala otázka vztahu divadla a performance a jejich vzájemných průnicích a inspiracích.

O toto téma se již v úterý otřel Maxim Isaev, když vysvětloval, kdy se začala tvorba skupiny AKHE orientovat na divadlo. Rád bych se vztáhnul k našemu rozhovoru, který vyšel v minulém čísle, kde popisuje, jak v podmínkách jednoho festivalu v Maďarsku museli opakovat jejich performance 3–4 x. Neměli tenkrát čas připravit 4 samostatné performance, rozhodli se tedy udělat jednu. Jakmile začali tuto performanci opakovat, stalo se z ní divadlo. Získala jistou strukturu. Performance je ovšem něco jedinečného. Vstupuje do ní spousta náhodných a faktorů a nikdy nelze podruhé najít zcela totožný kontext.

V rámci Hydeparku se hodně mluvilo o odlišné práci s časem v divadle a performanci. Zatímco performance může v extrémním případě trvat i několik let, divadlo je vázáno na pozornost diváka, o kterou má tendenci usilovat. Divadlo unáší diváka do vod představivosti, kdežto performance pracuje se skutečností a upozorňuje ho na takové její aspekty, které si už odvykl vnímat. Vladimír Benderski uzavřel odpolední diskusi trefným výrokem, že divadlo diváka unáší, kdežto performance přináší.

Jakým paradigmatem však potom nahlížet na více než hodinovou akci Maxima Isaeva, která proběhla včera od 19.00 v Divadle DRAK? Divák při vstupu snad mohl být lehce vyveden z míry tím, že je celý prostor zaplněn kouřem. Následující obraz je však již ryze divadelní. Dokonce s klasickými divadelními atributy (využití červené opony, Isaev vysvícen kuželem světla) pracuje natolik ostentativně, že nelze nepojmout podezření, že se jedná o koncept. Opona je samozřejmě co nevidět rozevřena a poté i dveře do zákulisí a nakonec i technické dveře, kterými do divadla pronikne sluneční světlo. Jeviště a hlediště zůstává celou dobu důsledně odděleno. Za rampu proniká jen vůně pilin a pach rozlitého piva. Teatrální akce střídají účelové konání. V jistých chvílích působí skutečnost na jevišti nepatřičně (například, když se pod Isaevem láme stůl a my se bojíme, aby se mu něco nestalo), jindy je významotvorná. Včerejší produkce divadla AKHE pro mě bylo jednoznačně divadelním představením, které však s performancí vede dialog.

Glosa byla publikována ve festivalovém zpravodaji Hadrián 23. 6. 2016.

Jakub Maksymov, 23. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.