Loutkar.online

Divadlo přišlo a je tu

Rozhovor s Maximem Isajevem.

Maxim Isaev začínal jako scénograf – ale je to i malíř, filmový tvůrce a performer. Je také zakládajícím členem skupiny AKHE, která vznikla roku 1989, a spolu s Pavlem Semčenkem je její vedoucí osobností. Dnes v 19.00 v divadle Drak se uskuteční premiéra jeho sólové performance. Nejen na ni přišla řeč během našeho rozhovoru.

Co vás inspirovalo k založení AKHE?

Dneska už těžko říct. Bylo to před více než třiceti lety a to je opravdu dlouhá doba. Všichni jsme se setkali v Leningradu v undergroundové umělecké skupině Yes – No. U jejího zrodu stál Boris Ponižovský, který se prohlásil za režiséra. Ovšem mnohem více než režisér to byla autorita, která kolem sebe shromáždila úžasné lidi. Určil filozofii celé skupiny a její inklinaci k provokaci. Tomu, co jsme původně dělali, se nedalo říkat divadlo. Byl jsem tenkrát velmi mladý a odvážný, chtěl jsem všechno zkusit. Skupina Yes – No byla zarytým undergroundem. Boris Ponižovský se angažoval v kontrakultuře a stavěl se proti propagandě. Neměl nohy, přišel o ně jako malý. Měl velké tělo a ohromné svaly na rukou. Vždy sedával na nějakém sloupku nebo vyvýšenině a hovořil silným a hlubokým hlasem. Zemřel asi před dvaceti lety na jevišti – během zkoušky. Z několika lidí z Yes – No se potom roku 1989 zformovalo AKHE.

Kdy jste svou tvorbu začali orientovat primárně na divadlo?

Jednou nás pozvali na festival v Maďarsku. Do té doby jsme chtěli dělat výlučně jednorázové akce, ale v podmínkách tohoto festivalu jsme museli opakovat naše performance 3–4 x. Neměli jsme tenkrát čas připravit 4 samostatné performance, rozhodli jsme se tedy udělat jednu. Jakmile jsme naši performanci začali opakovat, stalo se z ní divadlo. Získalo to jistou strukturu. Původní záměr AKHE nebylo dělat divadlo. Tvořili jsme filmy a výstavy, různé projekty. Ale divadlo přišlo a je tu. Nepřestáváme malovat a dělat další věci, ale tomu divadlu se věnujeme nejvíc.

Kdo ve vaší skupině funguje jako režisér?

AKHE nemá jednu vedoucí osobnost. Obvykle věci vznikají na základě dialogu mezi mnou a Pavlem. Společně rozhodujeme, jak by naše práce měla vypadat. Nakonec děláme jen to, na čem se shodneme. Myslím si, že je to tak dobře. Já a Pavel jsme dost odlišní lidé a vždycky budeme, máme odlišný vkus. Napojení mezi sebou hledáme vždy znovu.

Tvrdíte o sobě, že jste ingeneering theatre. Co to znamená?

Nikdo přesně neví, co to je divadelní inženýrství, přesto je to pro nás velmi důležité. Nejsme dramatičtí herci, ani tanečníci. Ale jsme umělci. Nejde nám o sdělení pouze skrze herectví, ale skrze mnoha dalších složek, světlo, prostor, vůni… Ingeneering pro nás znamená kombinování. Herec je jen součást jedné obrovské instalace. A taky to s tím inženýrstvím myslíme trochu jako vtip. Jedno z nejstrašnějších monster v historii Ruska, Stalin, řeklo roku 1935 na sjezdu v Moskvě, že kromě inženýrů, kteří konstruují vysoké pece, potřebuje SSSR spisovatele, kteří jsou inženýry lidské duše. Nicméně i Leonardo da Vinci sám sobě říkal inženýr. Občas vymyslel nějaký mechanismus, občas navrhl budovu, občas něco namaloval, bylo jedno, co zrovna dělal, byl inženýr.

V současnosti se poměrně často vyskytujete v České republice. Vedli jste týdenní workshop na KALD DAMU, nyní účinkuješ na festivale Divadlo Evropských regionů, v srpnu bude v Praze zkoušet Maxim Didenko…

A ještě k tomu máme naplánovaný jeden projekt s Tomášem Procházkou na příští rok. Máme v Česku několik kamarádů, s nimiž nás těší spolupracovat.

Jak se to stalo, že jich máte u nás tolik?

Máme kamarády všude možně, včetně České republiky. Nicméně před asi dvanácti lety jsme se účastnili PQ. Dva měsíce jsme žili v Praze, každý den jsme dělali různé performance. Tomáš Procházka byl jedním z našich partnerů v Praze. Máme tu tedy dlouhodobé vztahy s asi deseti lidmi. Na příští rok připravujeme performanci s Handa Gote. Dopředu si detailně připravíme strukturu, ale nebudeme zkoušet. Všechno, co se stane na jevišti, bude improvizace. Nebude to možné nikdy zopakovat, bude to založeno na improvizaci.

Jak často pořádáte workshopy?

Ne příliš často. Záleží, kolik máme času. Jen párkrát za rok. Na týden nebo i na den.

Myslíš si, že je tvorba AKHE stále underground?

V Rusku to platí jednoznačně. Možná, že to, co děláme, je už v kontextu světového divadla passé, v Rusku však nikoliv. Současná situace nezávislého umění je v Rusku velmi složitá. Všechno je pod kontrolou. Všude je propaganda.

Míváte problémy s režimem?

Nikoli přímo. Nic nám nezakazují. Ale ta atmosféra je hrozná. Nemůžeme dělat, co chceme. Moc dobře víme, za co bychom šli do vězení. Cenzurujeme se sami. Můžeme se trochu vyjadřovat k špatné situaci obecně, ale kdybychom si dovolili jen malou kritiku Putina, do pěti minut sedíme ve vězení. Totéž platí, když se vyjádříme proti církvi. Rozhodně si nemůžeme dovolit třeba zlomit kříž na jevišti. Už nejsme mladí a nechceme strávit zbytek života ve vězení. Můžeme jen čekat, až Putin zemře a potom udělat něco opravdu silného. (smích)

Proto toho děláte tolik v zahraničí…

Ano, to je asi ten důvod. (smích) Je to mnohem jednodušší.

Rozhovor publikován ve festivalovém zpravodaji Hadrián 22. 6. 2016.

Jakub Maksymov, 23. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.