Nenápadná ironie pohádky

Poetiku pohádky O bílé lani nejvíc určuje živě produkovaná hudba Jiřího Vyšohlída. Je výrazná díky svému osobitě hravému – nenápadně ironickému, úsečnému a místy i trochu absurdnímu rázu.

Podobný charakter mají i repliky postav, scénografie a herectví, ale nejsou tak výrazné jako hudba. Spíš to působí, jako by se jí pokorně přizpůsobily.

Humor hudby lze obvykle jenom těžko evokovat slovy. Méně často se stává, že by se dalo totéž říct o herectví nebo o scénografii. V tomto případě tomu tak je. Humor těchto složek je neobvykle abstraktní. Smála jsem se například při zdánlivě banální scéně, v níž si král, dívčin otec, přisunul židli k rekvizitě, která znázorňovala magickou studánku, a zahalil ji papírem. Smysl této akce byl průzračně jednoduchý – nadpřirozené síly mu poradily, aby zatemněním oken v paláci chránil dceru před světlem a před nebezpečím. Vtip spočíval v tom, že akce trvala poměrně dlouho a vypovídala mimo jiné o tom, že obalit magickou studánku papírem je poměrně namáhavý fyzický úkon. „Shazovalo“ to jak otcovu starostlivost o dceru, tak tajuplnost magické studánky.

Foto: Divadlo DRAK

V inscenaci se vypráví příběh s archetypálními motivy o dívce, která se do svých šestnácti let může svému budoucímu muži ukázat pouze jako bílá laň a hrozí jí, že ji její nastávající zastřelí. Tvůrci však nerozehrávají žádné dramatické situace. Postavy, příběh, situace, to vše zůstává jaksi v pozadí. Přerod dívky v ženu je vážná věc s existenciálním rozměrem a publikum si je toho také po celé trvání představení vědomo. Hudební, slovní a všemožné jiné hříčky vnímá v kontrastu k této rovině, což vnáší do inscenace napětí.

Taková práce s protiklady je velmi dobrý nástroj jak diváky zaujmout a držet je v napětí. Vnáší to také do inscenace tajemství. Divák se může ptát „Proč je tento poměrně brutální příběh, vyprávěn s takovým nadhledem?“ Jako dospělému divákovi je mi líto, že mi tvůrci trochu víc nepoodhalí odpověď na tuto otázku. Originální a technicky dobře zpracovaná forma pro mě bez náznaku odpovědi zůstává spíš nástrojem, jak připoutat pozornost publika, než že by mi otevírala nečekaný pohled na zpracované téma. Pro dětského diváka je inscenace cenná, protože příběh rozhodně nevypráví ilustrativně a tím provokuje jeho fantazii.

Glosa byla publikována ve festivalovém zpravodaji Hadrián 19. 6. 2016.

Barbora Etlíková, 21. 6. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.