Festival jako guláš

Rozhovor o letošní „drakovské“ části festivalu Divadlo evropským regionů.

Dramaturgové Dominika Špalková a Tomáš Žižka, působí jako velmi otevření a nadšení lidé. Při přepisování rozhovoru se mi často vybavovala představa právě se vařícího guláše, směsi celkem různorodých, leč k sobě se hodících myšlenek. Pod jejich větami jako by neustále bublala jiná, ale související témata. Rozhovor s nimi byl plný odboček, opakujících se motivů, nedořečených vět a náhlých pozastavení. Vůbec se netajili s tím, že se jejich povahy přímo promítají i do koncepce festivalu.

Foto: Divadlo DRAK

Tématem vaší části festivalu je letos svátečnost. Jak jste ho uchopili?

DŠ: Přemýšleli jsme nad tím, jaký má vůbec smysl pořádat festival, když se jich všude koná tolik. Nechtěli jsme proto vytvořit jen další přehlídku nejúspěšnějších inscenací, ale pokusit se o festival v původním smyslu slova – uspořádat hlavně událost. Například jsme oslovili několik umělců nebo divadelních skupin (Spitfire Company, Matej Matějka, NIE nebo AKHE), aby pro nás vytvořili speciální událost a neodehráli tak „jen“ jejich úspěšnou inscenaci. Chtěli jsme, aby nechali publikum nahlédnout hlouběji do své tvorby a možná tak divákovi poodhalili tajemství, která se k němu normálně nedostanou. To všechno ve prospěch bezprostřednější komunikace.

TŽ: Od diváků, kritiků nebo realizátorů nepotřebujeme v první řadě slyšet, jak k nim dolehly dílčí inscenace. Chceme vědět, jestli byl pro ně pobyt na festivalu realitou, anebo jestli se dostali do nějakého jiného světa, s nímž by byli schopni souznít. Jsme zanesení předsudky o tom, „jak se divadlo dělá“ a býváme nuceni tvorbu vměstnávat do konvenčního časového rozměru. Je důležité vědět, že jsou i díla, která tato kritéria přesahují. Jsem fascinován performancemi, co trvají třeba dvacet čtyři hodin. Divák si najednou může představení mentálně a fyzicky korigovat. Když jsem byl na stáži ve Francii, viděl jsem Brookovu Mahábhárathu, kde se pracovalo se zánikem denního světla a s přechodem v druhý den. To jsem si říkal: „Ty Bláho, to je rozměr nějaké okolnosti!“ Na tomto festivalu mě zajímá, že se člověk probudí a nečeká na večer, až začne představení, ale vše probíhá už od rána. Divák se vlastně budí do festivalu.

Podle čeho jste vybírali program?

TŽ: Nečetli jsme žádné kritiky, v nichž by se zdůvodňovalo, jak jsou inscenace dobré. To nás vůbec nezajímalo. Pro mě je orientace otázkou společenské důvěry. Já osobně se nejvíc dozvím bezprostředně od lidí, které znám a důvěřuji jim.

DŠ: Vytvořili jsme dvě dramaturgické linky, podle nichž jsme určovali témata jednotlivých dnů. Jednu tvoří svátky spojené s cyklickým rokem (které tak připomínají původ festivalu) a ta druhá je zaměřená divadelně (ve smyslu představení nejrůznějších podob figurace, práce s objektem, loutkou, výtvarnou či hudební metaforou). Pak jsme hledali tvorbu, která by s těmi tématy souvisela. Jsme otevření mnoha vlivům ve snaze představit tradiční i nejsoučasnější podoby divadelní tvorby a svou úlohu v naší dramaturgii festivalu zcela záměrně hraje také intuice.

TŽ: Jednotlivé skupiny nebo jednotlivci jsou pozváni, protože chceme, aby se ten den potkali a navázali komunikaci ještě s jinými lidmi, jejichž tvorbu spojuje téma daného dne. Připadalo mi dobré, že jsme se s oslovenými lidmi nebavili jen o jejich úspěchu nebo neúspěchu (a oni chtějí být úspěšní). Stačilo nám vědomí, že do skladby dne vložili nový akord, „šém“. A nešlo jenom o „kamarádšoft“. Namíchali jsme spoustu kontroverzních sešlostí. Jsou zde lidé, kteří se solitérně snaží vytvořit nějakou inscenaci, ale přitom žijí společensky. Pozvali jsme jak hosty z nezávislé či „institucionální“ scény, tak i velmi ojedinělou společnost jako je Láhor/Soundsystem, která se tu a tam sejde nad nějakým problémem.

A co z toho budou mít diváci?

DŠ: Pokoušíme se v rámci festivalu (a také během sezóny v DRAKu), oživit komunitní život nejen uváděním našich představení a divadelních či hudebních hostů, ale zveme diváky i účinkující k různým společenským setkáním. Během roku pořádáme například několik komponovaných večerů nazvaných Fenomén DRAK, ve kterých představujeme významné osobnosti historie Divadla DRAK, pořádáme tématické výstavy v nové galerii v Labyrintu, na podzim připravujeme mezinárodní divadelní sympozium. Teď na festivalu křtíme knihu Labyrint světa a ráj srdce, anebo diváky pozveme na guláš. Ten budeme připravovat pro první z tzv. Divadelních hydeparků, které dramaturgické téma dne festivalu vždy otevřou.

TŽ: Vaření guláše je přesná metafora pro náš záměr. Na společenské akce se snažíme přilákat lidi, kteří do DRAKu normálně nechodí. Nemusí přece přijít rovnou na výsledek tvorby. Guláš sice vytváří představu žranice, ale dá se jím sdělit spousta věcí. Je sestaven z ingrediencí jako paprika, česnek, cibule, víno, které nepocházejí z Evropy. A Evropané si to vůbec neuvědomují. Vytváříme si výbornou pochutinu z neevropských ingrediencí. To jediné původně zdejší je snad jen hovězí maso. Můžeme takhle vařit nejen jídlo, ale i kulturní pochutiny. Třeba tím, že budeme rozvíjet kritické myšlení, empatii nebo otevřenost k jinakosti. Událost takového druhu bude asi zpočátku jen velmi ostražitě zajímat pouhých pár lidí. Ale třeba právě po tom touží. Možná víc než chodit do divadla z noblesy a z buržoazních pohnutek, aby se jen ukázali a mohli říct: „Byl jsem tam a viděl jsem to.“

Naznačili jste, že zaměření letošního festivalu souvisí s dlouhodobější profilací Divadla DRAK.

TŽ: Samotný DRAK bylo kdysi komunitní divadlo. Účinkující i diváci si vzájemně viděli do kuchyní a vytvářeli určitou societu, která jim dodneška fandí a mají stále „dračí“ sešlosti, Fenomén DRAK. Neslo to s sebou i sklon nepřekvapovat jenom svojí dovedností, ale třeba i autentickou, diletantskou chutí. Nebylo nutné vždycky nalézt řešení. Stačilo sledovat, jak někdo stále hledá, snaží se přijít věci na kloub. My se v poslední době snažíme takový rozměr oživit. Chceme, aby dialog neskončil po hodině nebo po hodině a čtvrt…

DŠ: Když se lidé o něčem baví a já vnímám, že je to zaujalo nebo pobouřilo, bývá to pro mě někdy tak důležité jako inscenace samotná. Máloco dokáže prostřednictvím informací a vjemů zaujmout natolik, aby se to stalo tématem, které lidi zasáhne, má nějaký přesah či naruší jejich dosavadní vnímání. Společenský rozměr divadla je pro nás proto také důležitý. Částečně stojí na osobnostech, které jej tvoří. Ty mohou mít sice i jepičí život, ale přispívají k vytváření nějakého obecnějšího obrazu. Dramaturgická koncepce naší části festivalu tak není nějak okázalá, ale snažíme se, aby vycházela z vědomí tradice a zároveň byla současná.

Divadlo DRAK je ale z velké části dětským divadlem. Vztahuje se ona komunitnost i na děti? A jak?

DŠ: Významně pracujeme se školkami a školami. Kromě nabídky našeho repertoáru máme deset edukativních programů, komentované prohlídky muzea loutek, dílnu k právě probíhající výstavě, která připomíná sto let DADA, a nabízíme školám také divadelní workshopy na míru. Tento program zajišťuje divadelní lektorka, která s dětskými skupinami a jejich pedagogy pracuje. Sledujeme také učební plány dětí ve škole a program připravujeme i podle nich, tak aby jim a pedagogům sloužil i po návštěvě divadla. Takto „zasvěcený“ dětský divák je úplně jiný a nejspíš vnímavější. Máme teď divadlo plné dětí, ale jsou to učitelé, kdo vybírají, na co půjdou. Proto máme v nabídce i akreditovaný seminář o divadle přímo pro pedagogy.

Na letošním festivalu budete mít také několik akcí pro děti…

DŠ: Kromě bohatého programu pro děti v rámci obou festivalových víkendů hrajeme každé dopoledne dětská představení. Po Jole bude například diskuze s dětmi na téma uprchlíků. V rámci festivalu chceme také vytvořit dětskou radu, se kterou budeme spolupracovat během roku. Základní škola Hučák, která učí podle jenského plánu, bude po celých deset dní vyučovat v prostorách Divadla DRAK. Takže vznikne festivalová škola a její žáci budou zároveň reflektovat divadelní dění.

Jakou roli hraje festival v rámci vašeho dramaturgického směřování v DRAKu?

TŽ: Chceme v deseti dnech představit ty nepatrné krůčky, kterými se hodláme v budoucnu pohybovat. Není to ale žádný manifest. Nechceme znít nabubřele. Jenom říkáme, že se naše instituce pokouší najít střet s veřejností, ne s anonymitou veřejnosti. A skrze vnitřní vývojovou logiku přitom navazuje na tradici a vizi, která je s ní spjatá.

Rozhovor byl publikován ve festivalovém zpravodaji Hadrián (17. 6. 2016)

Barbora Etlíková, 19. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: