Loutkar.online

Loutky provokují

Rozhovor s Filipem Pošivačem a Barborou Valeckou, režiséry půlhodinového loutkového filmu Až po uši v mechu.

Jak vznikal váš film, jaká byla Vaše motivace?

Až po uši v mechu jsme vymysleli asi před pěti lety na UMPRUM, kde jsme byli spolužáci v ateliéru filmové a televizní grafiky. Původně jsme se nadchli pro sepsání Večerníčku. Dali jsme dohromady několik námětů, ale nevyšlo to, a tak jsme se vrhli na autorský film. Podporoval nás Jan Balej, který se nás po škole ujal a v jeho studiu jsme film natočili. Stejně tak stěžejní pro nás byla podpora nutprodukce a Pavly Janouškové Kubečkové, kteří film pomohli zafinancovat. Naší motivací bylo udělat pohádkový loutkový film, kde bychom v naprosté svobodě využili svoji fantazii a s čistým svědomím ho pustili našim dětem.

Pracovali jste na filmu dlouho let. Co bylo při realizaci nejtěžší?

Rozhodně bojovat s vědomím, že nemáte na film dost peněz a musíte motivovat všechny kolegy, rodinu i sebe, že to všechno zdárně doděláte a že čas na tom strávený má smysl. Byli jsme ve studiu nonstop a pracovali jsme s omezeným rozpočtem. Spousta lidí s námi spolupracovala víceméně pro dobrý pocit a pro radost z toho projektu. To nás velice motivovalo, takže případný stres a pesimismus, že jsme se vydali někam, kde to neutáhneme, nám vyplavili skvělí spolupracovníci a jejich podpora. Byli jsme výborný tým, který držel při sobě. Jsme mnoha lidem velmi vděční.

Proč jste si vybrali právě loutkovou animaci?

Je to nějaká zvláštní chemie, kterou na nás loutky působí. Loutky mají pro nás obrovský dramatický náboj. Provokují. Jsou to kouzelné objekty, ve kterých se skrývá život, mají moc ožít. Po celou dobu natáčení jste s nimi v kontaktu, dotýkáte se jich, mluvíte s nimi. Těšíte se na ně, až je uvidíte na plátně. Animátor má tu výsadu, že je dokáže oživit. No, a ony na lidské ruce čekají, jsou pro ně vyrobené. Stejně hezké je být obklopen po celou dobu přípravy a natáčení tím stále rostoucím množstvím malých i větších dekorací, drobných rekvizit, které loutky nutně k životu potřebují. Všechno je to hmatatelné a opravdové… jen často hrozně maličké.

Kdo výtvarně navrhoval loutky a kdo je pak vyráběl?

Výtvarník a autor loutek je Filip Pošivač. Většinu věcí jsme si vyrobili sami – hlavy, kostýmy. Snažil jsem se jim jejich nálady a pohnutky ze scénáře vmodelovat do těla, do výrazů v obličeji, vše předem nakreslit, napsat – tak aby například vlásenkářka Jana Koubková chytla ty správné vlasy na paruky nebo Milan Vinš zkonstruoval kostru. Ale pak je to stejně Bára, kdo je v animaci rozehraje, a tak jejich charakter dotvoří. To ani nemluvím o tom, jak to celé vynikne v nasvícení kameramana Václava Fronka. Ve finále se na loutce „podepíše“ několik lidí.

Film měl premiéru o Vánocích na internetové televizi Stream.cz, pak byl příležitostně uváděn v kinech. Jaké na něj máte ohlasy a jaké s ním máte další plány?

Díky distribuci na internetu není o ohlasy nouze. Většinou jsou opravdu příznivé. Lidem se líbí poetika i poselství, které film má: být takoví, jací jste, a dělat v životě to, co vás naplňuje. Ty ne-úplně pochvalné zavánějí tím, že lidé jsou dnes v animaci zvyklí na hodně velký mainstream. Takové nám příliš nevadí, proti tomu se rádi vymezíme. Rádi bychom mu dělali protiváhu, protože ne všichni diváci jsou na něj zvědaví. A plány – no, možná bude na Streamu malý lesní seriálek.

Váš připravovaný celovečerní projekt Tonda, Slávka a génius má dost nevšední příběh – dětští hrdinové jsou poněkud netradiční, Tonda svítí, Slávka je podivná holka se silnými brýlemi, zvláštním vyjadřováním a baterkou v ruce. Děti sen nakonec v domě plném bizarních obyvatel spolčí a společně pátrají, kdo rozvodem temných škvír vtahuje denní světlo a srká žárovky. Odkud se vzal tento příběh, nebo je váš původní?

Ano, to je původní Filipův námět. Teď ale píšeme scénář se spisovatelkou Janou Šrámkovou. Hodně to rozkvetlo. Jana má v sobě neobyčejné kouzlo a empatii. Scházíme se, vymýšlíme, diskutujeme. Chceme hodně reflektovat dnešní dobu. Příběh je o strachu z neznámého, o předsudcích a také o tom, že jen máloco je černobílé… Ale je tam také spousta humoru. Snažíme se udržet tam po celou dobu dobrodružství. To vše na pozadí Vánoc. Jsme z toho nadšení!

Budete opět točit s loutkami?

Samozřejmě!

Jak se chystáte ladit výtvarno filmu? Bude to spíše ponuré, lehce strašidelné, jak napovídá příběh?

Víte, ta temnota a ponurost tam je v protiváze s dětskými hrdiny. Je jim asi tak deset, za chvíli s nimi bude mlátit puberta. V jejich společných dobrodružstvích a hrách je na prvním místě imaginace, svobodná a čistá mysl. Na to je jeden tmavý činžák krátký. Film bude hodně výtvarný, ale snažíme se už teď, aby to nebylo „těžké“. Chceme mít film pro rodinu, zábavný se šmrncem.

V jaké fázi je příprava filmu a kdy se dá odhadovat dokončení?

Dokončujeme první verzi scénáře, máme stoh výtvarných návrhů a rozkresů storyboardu. Když to půjde dobře, za pět let se tady potkáme na premiéře. Vychoval nás Jan Balej, takže počítejte s tím, že nám vůle udržet si nadšení pro loutkový film vydrží.

Malvína Balvínová, 17. 5. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.