Sůl nad zlato v Říši loutek

Dvě nejstarší české loutkové amatérské scény – kobyliská Jiskra/Divadlo Karla Hackera a Říše loutek v Žatecké ulici mají, pokud jde tradici a výdrž, mnoho společného.

Dvě nejstarší české loutkové amatérské scény – kobyliská Jiskra/Divadlo Karla Hackera a Říše loutek v Žatecké ulici mají, pokud jde tradici a výdrž, mnoho společného. Liší se samozřejmě v řadě detailů (překrásný historický sálek v Žatecké ulici prostě co do „genia loci“ nejde trumfnout), ale kromě stylu typického pro obě scény (obě hrají marionetami a jen výjimečně využívají i jiných typů loutek) se liší i v dramaturgii.

Jestliže Jiskra vycházela a vychází většinou z autorské tvorby tzv. vlastní, tj. z her svého dramaturga a lídra Petra Slunečka, v Říši se vydávají sice také cestou realizace původních textů českých autorů, ale jde většinou o autory mimo domácí soubor (Peřinová, Čermáková, Provazníková…).

Nejinak je tomu i v poslední premiéře Říše loutek – v Soli nad zlato nedávno zesnulé autorky Mirky Nohelové, v podstatné úpravě a režii Jana Nováka. Autorka, která psala většinou pro „své“ domácí divadlo, jímž byla olomoucká Kašpárkova říše, vychází ve své variantě populární pohádky ze známého schématu, přidává však postavu prince Svatopluka, akčního Šaška (zde spíše Kašpárka) a zřejmě pro možnost využít alespoň trochu jevištní kouzla i sbor skřítků solných dolů. Nevím, do jaké míry a s jakými potížemi se musel Jan Novák při své úpravě původního textu poprat, faktem je, že i v nové inscenaci se stále více mluví, než jedná a že i „nová“ postava prince, která by snad mohla obohatit vcelku jednoduchý příběh, zůstává trochu trčet ve vzduchoprázdnu bez větší možnosti motivace. Princův odchod do ciziny, včetně jeho překvapivého návratu po ročním pobytu „na zkušené“, v sobě možná skrýval nějakou další možnost rozehrání vcelku chudičké zápletky, nebo přinejmenším gradování napětí mezi oběma o jeho přízeň soutěžícími Maruščinými sestrami.

V inscenaci Říše loutek jde – ostatně jako vždy – o velmi solidní práci s loutkou a dobrou souhru v rozdělené interpretaci. U souboru, jehož možnosti i rezervy za léta přece jen mohu odhadnout, mě tentokrát příjemně překvapil svěží výkon mladého Kristiána Kašpara (vodila Kristýna Lendvay) v roli Šaška/Kašpárka, kterého mluvil s živostí, dobrým smyslem pro rytmus a situaci i pěkným zpěvem.

Pohádka Sůl nad zlato v Říši loutek je asi přesně tím, co se zejména pro sobotní a nedělní sezónní představení pro rodiče s dětmi od této scény očekává. Nejde o žádnou inscenační revoluci – a snaha o inscenační inovaci se projevuje snad jen v použití počítačové animace a je trochu naivně poplatná době, i když bych právě na tomto místě viděla raději ryze divadelní, jevištní předvedení kuchařových labužnických snů. Je to solidní loutkářská práce, při které ovšem každé zdržení v temporytmu způsobí nečekané ztěžknutí celku.

Je pravda, že máme na soubor i výsledky Říšanů většinou jiný metr než u jiných kusů méně zdatných amatérských souborů a že jejich poloprofesionální výkony posuzujeme přísněji. Proto také zamrzí u výpravy Terezy Komárkové (jinak funkční a jednoduché a dobře řešící jednotlivé proměny prostředí) barevnost, která překrývá barevnost loutek; v samotné režii Jana Nováka pak nevyužité možnosti většího spádu inscenace, způsobené možná příliš pietním přístupem k samotnému textu.

Nina Malíková, 7. 12. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.