Bábkarská Bystrica Tour 2018

Čím je situace extrémnější, tím více ožívá vaše fantazie

Všestranná izraelská umělkyně Yael Rasooly nejdříve vystudovala zpěv, poté však odjela za studiem divadelní scénografie do Londýna. Po návratu do Izraele se v tamní School of Visual Theater specializovala na režii, loutky a design.

Ve své divadelní tvorbě propojuje různé umělecké disciplíny. Se svým sólovým představením Paper Cut objíždí celý svět, velkého úspěchu dosáhly také její inscenace Dům u jezera (The House By The Lake) nebo Jak milé (How Lovely). Umělkyně se však stále věnuje zpěvu, v jejím repertoáru nalezneme klasickou hudbu i jazz. V neposlední řadě působí také jako pedagožka. Spolu s HaZira Art Arena dovezla izraelská multižánrová performerka inscenaci Dům u jezera, tematizující problematiku holocaustu očima tří dívek. Hovořili jsme nejen s Yael Rasooly, ale také její dlouholetou spolupracovnicí, režisérkou Yaarou Goldring.

Jak vznikal text inscenace Dům u jezera, kdo přišel s námětem holocaustu?

YG: Vyvinulo se to především z naší práce s loutkami. Pracovaly jsme s oddělováním částí těl a jejich opětovným skládáním dohromady, především pak u loutek-panenek. Touto metodou vytváření obrazů, jsme došly i ke kompletnímu příběhu. Něco jsme si propůjčili také z pohádek či míst, která nás přitahují. Z těchto střípků pak vznikl celý příběh a my pochopily, o čem vlastně vyprávíme. Chtěly jsme zobrazit toto téma s důrazem na emocionalitu, nikoliv s prvoplánově politickým vyzněním.

Snažily jste se na události holocaustu dívat dětskýma očima?

YR: Myslím si, že nejen očima dětí, ale především žen. V inscenaci jsou mladé dívky různého věku. Setkaly jsme se s lidmi, kteří holocaust jako děti přežili. Pochopili jsme váhu předmětu, který byl součástí jejich domova. V takovýchto těžkých životních situací mají určité předměty pro své majitele obrovskou hodnotu, ať už jde o panenku, medvídka nebo obrázek. Věci získávají nesmírnou moc.

YG: Ano, svět představ, fantazie, které v inscenaci zobrazujeme, skutečně souvisí hlavně s dětmi. Všude okolo dívek je smrt. Ale i přesto je v nich spousta života, což vytváří kontrast. To je to, co zasáhne divákovy emoce.

Šlo vám také o nalezení šťastných momentů i v těch nejhorších situacích?

YG: Je to o tom, že nemáte na výběr, musíte k něčemu přilnout. Takže přilnete k tomu, co znáte z domova, tedy tomu, co vám řekla máma, nebo k něčemu, co si vytvoříte, vymyslíte. A čím extrémnější je situace, tím více se přimykáte k věcem a tím více je potřebujete. Vaše fantazie ožívá.

YR: Zároveň bych dodala, že hrdinkami jsou dívky různého věku, a jsou proto mezi nimi výrazné rozdíly. Nejmladší se neustále ptá, kde je maminka a je také první, která se ze všeho zhroutí. Ale zároveň věří nejsilněji. Ta nejstarší zase musí přijmout roli hlavy rodiny, osvojit si určité mechanismy z dospělého světa. Někdy dokonce musí předstírat, že už je dospělou.

YG: Ale také více ví, a tedy lépe rozumí tomu, co se kolem děje.

YR: Přišlo nám hodně zajímavé objevovat, odhalovat identitu každé z dívek. Což jsme také udělaly s prvním obsazením, kde jsme pracovaly původně s úplně jinými dívkami. Hodně materiálu vyšlo z nich, z jejich naturelu. Zároveň nesmíme zapomínat, že jsou to normální dívky, tři sestry, které mezi sebou také soupeří – která je nejkrásnější, která je nejvyšší, ale kontext se mění.

Využily jste tedy nějaké zkušenosti ze svého dětství, například s vlastními sourozenci?

YR: Moje sestra hrála na housle, bratr na cello a já na piano. Snem mého otce bylo, že vytvoříme hudební trio.

Vždyť jste také nejdříve studovala hudbu a zpěv.

YR: Nejdříve jsem zpívala a později hrála – zhruba od sedmi let, víceméně klasiku, ale později jsem objevila loutky a divadlo. S Yaarou jsme se potkaly na School of Visual Theatre a začaly spolupráci už jako studentky.

YG: Nejdříve jsme se bály začít s loutkovým divadlem, ale Yael mě do toho vtáhla.

Vraťme se zpět k divadlu. Má v Izraeli loutkářství tradici?

YR: Izrael je mladý stát, takže divadelní tradice obecně je logicky velmi krátká. Loutkové divadlo je chápáno jako divadlo pro dětské publikum, nikoliv pro dospělé. Málokdo si uvědomuje, že se za tímto pojmem skrývá mnohem víc. Asi bychom potřebovali nový pojem pro loutku, aby to lidé pochopili – izraelský výraz pro loutku zároveň označuje panenku. Obecně se mi zdá, že se kultura v Izraeli postupně profiluje, nabírá na obrátkách.

Iveta Dudová a Petra Zachatá, 5. 9. 2015

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.