Rád pracuji s mladými lidmi

Nori Sawa je japonský loutkář, který od roku 1992 působí také v Evropě. V současné době žije v Praze. Ve své tvorbě kombinuje japonské loutkářské postupy s českými.

Ve své práci se zabývá jak klasickými tituly světové dramatiky (Višňový sad, Macbeth, Král Lear), tak i pohádkami inspirovanými japonskými legendami (O princezně Kaguye). Věnuje se také pedagogické činnosti, pravidelně vede workshopy a vyučuje na školách v Evropě, Americe i Asii. Na Skupově Plzni se ve čtvrtek prezentoval inscenací Čelista Gauche.

V čem vidíte specifika japonského loutkového divadla, například v porovnání s českým?

Tradiční japonské loutkové divadlo se nazývá bunraku – jde o naprostou klasiku. Dva nebo tři vodiči animují loutku. Takže za pohyby jedné loutky zodpovídají dva nebo tři lidé – to je ve světě velmi výjimečný způsob. Také máme javajky a marionety, ale bunraku je skutečně typické a výjimečné. V inscenaci Čelista Gauche se objevuje více druhů loutek. Například pro animaci hlavy loutky jezevce jsme použili drátový mechanismus z bunraku, kde jsem těsně za loutkou – tento typ loutky je velmi blízko k tělu – tím je to také jiné. Historie loutkářství v Japonsku je 2000 let dlouhá – možná až moc dlouhá.

Proč myslíte?

Ne, samozřejmě vtipkuji, vždyť tuto tradici stále udržujeme.

V České republice chodí na loutková představení nejčastěji děti. Jak je to v Japonsku?

V Japonsku je to podobné. Avšak na tradiční loutkové divadlo bunraku chodí pouze dospělé publikum, protože příběhy jsou velmi komplikované. Jedná se o legendy dva tisíce let staré. Malé děti jim nemohou porozumět.

Snažíte se propojit české a japonské divadlo?

Ano, před dvaceti lety jsem byl pozván na DAMU Josefem Kroftou, zúčastnil jsem se jeho dílny ve Francii, pak jsem přišel do Prahy. S Josefem Kroftou jsem spolupracoval na zahraničních projektech, také se nyní snažím rozvíjet jeho loutkové techniky. Mým učitelem byl i výtvarník Petr Matásek a hudebník Jirka Vyšohlíd, skladatel a herec Divadla DRAK.

Využíváte na jevišti s oblibou interakci živého herce s loutkou?

Ano, ale rád bych tento postup ještě někam posunul. Krofta s Matáskem nám přinesli tento úžasný nápad, nové období loutkářství, které už trvá skoro padesát let. Ale myslím, že od té doby nikdo tak radikální krok neudělal. Někdo snad už přijde s něčím novým, já jsem to ještě nenašel. Zkouším proto pouliční představení s velkými loutkami. Neustále hledám.

Takže jedním z vašich cílů do budoucna je v podstatě vynalézt něco nového v oblasti loutkářství?

Ano, přinést něco další generaci. Ale možná se to nepovede.

Proč jste se rozhodl také pro pedagogickou činnost?

Protože jsem byl požádán (smích). Ale v Japonsku jsem nejdříve učil na střední škole. Rád pracuji s mladými lidmi. Vést kurzy a workshopy mě baví. Mladí lidé často přináší nové nápady. Někdo jejich myšlenky může zamítnout jako hloupé, ale jde o taková semínka, která často v něco vyklíčí.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Ano, nedávno jsem byl v Turíně v Itálii. Pracoval jsem na inscenaci, jejíž premiéra bude příští měsíc. Používali jsme pouze staré použité věci ze sběru a podobně. Dva mladí účastníci, Ital a Běloruska, přinesli labuť vyrobenou ze záchodových trubek a začali zpívat O sole mio. Bylo to velmi vtipné, něco nově vynalezeno. Vstup do nové éry loutkářství můžeme hledat i takto.

A lze v Japonsku také uplatnit podobně radikální nápady nebo tam stále hraje tradice hlavní roli?

Hodně tradiční je jenom divadlo bunraku, ostatně je platí vláda. Spousta umělců v Japonsku zkouší nové věci, ale ještě příliš neuspěli. Zůstává zde ještě mnoho výzev.

P. Zachatá, K. Krajčová, 4. 9. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.