Loutkar.online
Tradiční marionetyFoto: Archiv

České loutkářství chorvatskýma očima

Vždy, když přemítám nad loutkářstvím a nad svými pocity, Česko (Čechy, Česká republika, Československo) zaujímá v mé (odborné) hlavě i v mém (velmi soukromém) srdci zcela jedinečné místo.

Když jsem poprvé začala objevovat nádherný svět loutek, byli mými prvními guru Kosovka Kužat-Spaić, Borislav Mrkšić a později Velimir Chytil, každý z nich strávil nějaký čas v Praze a učil se loutkářství na DAMU. Když jsem četla další a další knihy o dějinách evropského loutkářství, dozvídala jsem se, že Česko má něco, co žádná jiná země nemá, a že bylo v mnoha oblastech první. Kromě toho jsem během těch mnoha let strávených s loutkami prožila také krásná období na českých loutkářských festivalech; navštívila jsem řadu loutkových divadel a spřátelila se s mnoha českými loutkáři. Pro mne je Česko stále ještě loutkářskou velmocí a nejsem jediná, kdo si něco takového myslí. Někdy ale mám pocit, že Češi trochu usnuli na vavřínech.

Česká historie a vliv na chorvatské loutkářství

V mnoha ohledech je Česko v loutkářství světovou jedničkou – vznikl zde první loutkářský časopis (Loutkář, 1912); první mezinárodní loutkářská organizace (která byla zároveň první mezinárodní divadelní organizací) byla založena právě zde (UNIMA, 1929) a první loutkářská škola zrovna tak (DAMU, 1952). Celá země má dlouholetou loutkářskou tradici – měla svého Matěje Kopeckého a mnoho dalších významných loutkářských rodů, měla Pimprle a Kašpárka, měla silné amatérské hnutí čítající více než 3 000 loutkářských souborů v celém Československu, což byl „silný výchozí bod pro rozvoj moderní profesionální scény“, jak píše Henryk Jurkowski.

Český vliv na chorvatské loutkářství je velmi významný. Od 19. století byly v mnoha chorvatských městech zakládány pobočky České besedy, některé z nich také organizovaly loutkářské skupiny. V 30. letech loutková divadla rozkvétala pod hlavičkou jugoslávského Sokola, jenž byl založen po vzoru českého sokolského hnutí. I po konci 2. světové války zůstal tento vliv silný – objevovaly se návody na výrobu loutek pod vedením československých loutkářů a mnoho chorvatských loutkových divadel hrálo hry českých autorů (Malíkův Míček Flíček je patrně nejhranější loutkovou hrou všech dob – jenom Záhřebské loutkové divadlo jej hrálo víc než 1 000krát); někteří z našich nejvýznamnějších umělců studovali v Praze, přední čeští odborníci jako Jan Malík a Miroslav Česal vedli loutkářské semináře na mezinárodním dětském festivalu v Šibeniku atd. A to ani nemluvíme o tom, že mnoho důležitých informací o historii chorvatského loutkářství známe jenom díky tomu, co zveřejnil český „Loutkář“, jehož výtisky zasílal Jan Malík v 70. letech prvnímu chorvatskému historikovi a teoretikovi loutkového divadla Milanu Čečukovi.

Úspěchy a rozpory současného českého loutkového divadla

Někdy si při sledování českých loutkových představení divák může začít myslet, že Čechy už loutky přestaly bavit. Na loutkářských festivalech a v loutkových divadlech se často objevují inscenace bez jediné loutky. Když byl v roce 1991 Josef Krofta jmenován ředitelem loutkářské katedry na DAMU, přejmenoval ji na Katedru alternativního a loutkového divadla – což je krok, jemuž se někdy říká (s úsměvem i bez) „odstranění loutkářů“. Za sebe jsem přesvědčena, že Krofta je génius. Jeho inscenace se mi vždycky líbily a ukazuji je svým studentům, ale také jim vždy říkám, ať se nesnaží jít v jeho stopách, protože Krofta je jenom jeden. Vždycky věděl, kdy použít loutku a jak; rozuměl tomu, co dokáže loutka a co dokáže herec. Také měl tu výhodu, že mohl pracovat s výborně vyškolenými českými loutkáři. Nelíbí se mi představa, že se studenti na katedře alternativního a loutkového divadla mohou rozhodnout studovat výhradně alternativní divadlo (alternativní k čemu?) a nikdy se s loutkou nesetkat, pokud nebudou chtít.

Přesto má ale Česko stále ještě výborné loutkáře. To vidíme na festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, jehož jedinečným přínosem je to, že spojuje profesionální, nezávislé i amatérské soubory na jednom místě spolu s těmi nejlepšími studentskými představeními. Právě tam jsem se naučila oceňovat specifický způsob hraní českých amatérů. Amatéři nepředstírají, že by měli herecké vzdělání – jejich mluva je přirozená a pohyb uvolněný. Dávají nám iluzi, že nedokonalost jejich výrazu, animace nebo dramaturgie je záměrná, jako by to jinak ani nešlo.

Dalším českým přínosem loutkářskému světu je tradiční česká marioneta, loutka, která má velmi omezené možnosti animace, ale umožňuje skvělou vzájemnou komunikaci mezi hercem a loutkou. A podle mého názoru tou největší hodnotou, kterou dali světu čeští loutkáři, je prozkoumávání toho nesčetného bohatství vztahů mezi člověkem a loutkou. Vytvořili celou říši různých variací a kombinací vztahů mezi člověkem a loutkou, a to jak v teorii, tak v divadelní praxi. Výrazný český herecký styl stále ještě uchovává památku naivních lidových loutkářů spojenou s moderní odtažitostí, (sebe)ironií, pohráváním si s konvencemi i specifickým českým humorem, který známe a který jsme si oblíbili u mnoha autorů od Haška po Menzela. A abych zakončila parafrází dalšího českého spisovatele (Kundery), znovu zopakuji, že si nesmírně vážím českých herců a loutkářů pro jejich nesnesitelnou lehkost hraní.

Překlad Daniel Dolenský

Livija Kroflin, 16. 12. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.