Švecová, Veronika: Škodič mezi žánry

Nejnovějším laureátem Ceny Thálie za loutkové divadlo je Jiří Kniha. Oceněn byl jeho výkon v inscenaci Pětkrát kolem světa, kde zastává velké množství postav. Z původně amatérského Divadla Dno zamířil rovnou do profesionálního angažmá. Ačkoliv o sobě tvrdí, že by se za loutkoherce neoznačil, tak jeho profesní život loutky neochvějně provázejí, a dokonce se zdá, že je sám úspěšně infiltruje i na scény a do souborů, kde se dosud neobjevovaly

Jsi hradecký rodák, vedla tedy tvá cesta k divadlu obligátně přes Jesličky?

Je to tak. Začalo to tak, že jsem nechtěl být na matematice. V 8. nebo 9. třídě přišli do učebny lektoři z Jesliček, že hledají zájemce o dramaticko-literární kroužek. A kdo by měl zájem, ať přijde za půl hodiny do sborovny. V té době jsem se ještě bránil tomu, že bych hrál. Hodiny matematiky i volný čas jsem většinou trávil kreslením, tak jsem si říkal, že bych to spíš zkusil tudy. Pomáhat se scénografií, trochu se tam zašít. Když tam začali chodit kamarádi, měl jsem na chvíli chuť s tím seknout, protože jsem se bál, že na kreslení nebude čas.

Takže kreslení byla skutečně velká vášeň?

Ano, ale jenom domácí, do žádného kurzu jsem nechodil, ani sportu jsem se moc nevěnoval. Vlastně v první třídě jsem hrál tenis, ale to jen proto, že jsem tehdy miloval Ivana Lendla.

Ale nakonec jsi v Jesličkách zůstal?

Ano, zpočátku jsem se tam tak poflakoval a z pravidelného návštěvníka se pak stal i řádný student, když mě tam kamarádka dotáhla, že mě někomu představí. Tohle je Jirka a on by hrozně chtěl dělat divadlo! A Ema Zámečníková na to: Tak přijď v pondělí. Já už tam sice všechny znal a oni mě, jenže tohle já potřeboval.

Pošťouchnout?

Spíš kopnout do zadku. Vždycky jsem měl strach ze změn, byl jsem nesmělý, než jsem se k něčemu rozhoupal… Ale tohle hodně změnilo divadlo.

Aha, mě právě zmátlo, jak jsi říkal, že jsi se hraní zpočátku vyhýbal.

Myslím, že se člověku může snadno stát, že se v nějakých nácti neumí „odstydět“. Já se to naučil u divadla, protože tam všichni byli úžasně otevření.

Je to i ten důvod proč jsou Jesličky tak populární? A čím si vysvětluješ jejich úspěch? Co dělají jinak?

Určitě. Spousta lidí se tam i po patnácti letech s radostí vrátí. Potkal jsem tam lidi podobně smýšlející, nejen ze své generace. Byli otevření, ale zároveň nás cepovali, měli nás co naučit, a přitom vyzařovali přirozenou autoritu. I když jsme byli v pubertě, tak jsme nechtěli dělat nějaké velké průšvihy, protože jsme si to nechtěli rozházet v očích těch, ke kterým jsme vzhlíželi a zároveň byli rádi, že nás berou za své. Nešlo jen o to „ulejt se“, ale nabíjela nás ta svoboda i pobízení k vlastní tvorbě a kreativitě.

Díky tomu vzniklo Dno?

Jasně, to byla koncentrovaná chuť tvořit. Někdo zakládá kapelu, my divadlo. Vždycky ale potřebujete nějakého šílence, co to potáhne. Nás táhnul Jirka Jelínek.

V Jesličkách i v Divadle Dno jste pracovali s loutkami. Ale ne úplně klasicky. V čem ten přístup spočíval?

Byl to prostředek, který byl docela často využívaný, jelikož Jirka měl vždycky loutky rád. Nechtěl dělat a priori loutkové divadlo, ale zároveň nebyl důvod se loutek vzdávat. A protože patřily k jeho způsobu přemýšlení o divadle, tak to vždycky vymyslel „skrz“ loutky. Různým věcem jsme zapíchali dráty do hlaviček, nebo z toho hlavičku udělali, nebo to hráli se zubními kartáčky, pak si vzali akvárko, že to bude moře. Nebo karton, aby to vypadalo fakt hodně blbě. Našimi pracovními pomůckami byly asi opravdu nejčastěji karton, izolepa a staré krámy,

dráty, igráčci…

Co takový punk umožňuje v hereckém projevu?

Téměř všechno. Jirka přišel s nějakým ne úplně konceptem, ale třeba rámcem, stylizací, základním nápadem. A my pak mohli tu stylizaci držet, nebo z ní různě vystupovat, vymýšlet, co nás napadne. I my jsme v tvořili, tak různě blbli. Tu jsem si vzal na hlavu židli, jindy se začal prát s batohem…

Záhy ses dostal i na profesionální jeviště. Jaký to byl pocit?

Vzpomínám si na to, moje první hostování v Klicperově divadle ale nebylo ještě díky Dnu, to mi bylo asi sedmnáct. Šlo o Máj Miroslava Krobota. Hledali někoho, komu šoupnou jeden odstaveček, což by velkého herce urazilo. A to bylo poprvé, kdy jsem stál na jevišti s polobohy. Trošku přeháním samozřejmě, ale ne moc. A podruhé šlo o Návštěvu staré dámy Vladimíra Morávka, kde jsme s kolektivem ze Dna hráli celou skupinku. To pro mě byl iniciační zážitek. Určité počáteční rozechvění a skoro chuť oslovovat všechny „mistře“ k tomu patří. Samozřejmě jsem věděl, že jsou to lidi z masa a kostí jako já. Pořád jsem je ale měl v nějaké úctě, protože jsem je viděl hrát. A byli sakra dobří.

Takže jsi se rovnou vrhnul do praxe a na studia nezbyl čas?

Původně jsem studovat i chtěl. Říkal jsem si, že si vyberu si nějaký obor s maturitou a pak půjdu zkusit DAMU, nebo rovnou na pražskou konzervatoř. Pak jsem ale nastoupil na truhlařinu, rok zkusil i fotografii a nakonec jsem tyhle snahy úplně opustil. Jirka Jelínek to měl podobně. Chvíli uvažoval, že by chtěl jít studovat režii, ale pak nás to společně nechalo. Nebylo proč, měli jsme Dno, hráli jsme v Klicperáku, brali jsme to jako fajn hobby.

A kdy se herectví přelilo v povolání?

V Brně. Po nějakém zkoušení a společné práci napřed Jirkovi Jelínkovi a pak i mně Vladimír Morávek nabídl angažmá v Divadle Husa na provázku. Asi dva týdny před tou nabídkou jsem

přemýšlel, že nechám dosavadní práce a pojedu s kamarádkou sbírat jablka nebo pást ovce do Francie, ale tohle jsem bral jako hozenou rukavici. Možná spíš boxerku.

V angažmá sis tedy vyzkoušel práci i s dalšími režiséry.

Ano, pracoval tam Ivo Krobot, Jan Antonín Pitínský, Jan Mikulášek…

A kde zůstaly loutky? K těm ses vrátil až v Minoru v Praze?

Kdepak, ty já nikdy neopustil. Jirka Jelínek totiž dostal od Vládi Morávka zadání, že budeme hrát na velké scéně, ale hlavně obsadíme tu malou. Takže Dno hrálo na malé scéně, zatímco se z nás stávali herci na velkém jevišti. Byli jsme asi vtipná dvojka, ale že jsme mohli dělat vlastní věci bylo super, protože nás tak i ostatní lépe poznávali a neříkali si jen, že jsme jeden vychrtlín s ADHD a druhý podsaditý, kterému není rozumět. A po první sezoně v angažmá mi Vláďa Morávek říkal, že jsem v podstatě za rok vystudoval JAMU. Mnoha jamákům jsem byl asi trochu trnem v oku, ale přiznám se, že mi to dělalo dobře.

V Brně jsi měl i vlastní improvizační večery, improvizaci se věnuješ poměrně kontinuálně. Je to ale asi docela složitá disciplína, proč je podle tebe dobré se jí věnovat?

Jakmile člověk dělá divadlo, tak by si to podle mě měl vyzkoušet. Často někdo říká, že na to nemá, že neumí tak rychle přemýšlet, že nebude vtipný. Ale o vtip vůbec nejde. Dostaví se sám. Doporučuju to hlavně pro kolektiv, co spolu hraje. Herci pak na sebe lépe slyší. Improvizace může být až téměř terapeutická. Často nám tam pronikala osobní témata, poznávali jsme se. Jasně, i ego hraje roli, ale každý si může najít vlastní cestu. Bral jsem z improvizace spoustu inspirace, jak můžu koukat na tvorbu, divadlo i život. Ale časem, když netrénuji, tak ta dovednost upadá.

Takže není to jako jízda na kole?

Právě že ano. Na tom kole se pak už vždycky udržíš, ale downhill po bahně už bez tréninku

nedáš.

Necítíš se pak v inscenacích s pevným rámcem svázaný či omezovaný?

Vůbec ne, tuhle zkušenost využiju během zkoušení, v rámci hry sám v sobě a pro sebe si najít polohu či postavu, která mi vyhovuje. A navíc je tam ten mantinel, kterému se říká režisér, režisérka, nebo také dramaturg či dramaturgyně.

Pojďme nyní k inscenaci Pětkrát kolem světa. Za svůj výkon v ní jsi získal cenu Thálie. Inscenace se hraje pod hlavičkou Tygra v tísni, ale tahle divadelní skupina netvoří běžně rodinná představení i pro menší diváky.

Ne, to bylo poprvé.

A hned takový úspěch!

Ano, byl to osud.

Z čeho vznikla poptávka po takovém typu inscenace?

Hlavní iniciátorkou byla Zuzana Burianová, režisérka. V rámci projektu Nalejvárna, který zpracovává povinnou literaturu k maturitě, jsme během covidu nahrávali krátká videa s různými divadelními výstupy a výkladem díla. A já si pro pár těch knížek vymyslel loutkové scénky, které Zuzku, když to se mnou natáčela, ohromně bavily. Nikdy dříve se k režii loutek nebo animaci nedostala, a tak dostala chuť si to vyzkoušet. S Marií Novákovou pak našly příběh české cestovatelky. Přestáli jsme veškeré peripetie s covidem a granty, měnilo se i obsazení, původně se mnou totiž měla hrát Kateřina Císařová, ale kvůli všemu tomu přesouvání jsem nakonec dostal šikovnou mladou kolegyni Bětku Novákovou, a nakonec jsme skutečně nazkoušeli první loutkovou inscenaci Tygra v tísni.

Stane se z toho trend? Můžeme se těšit na další loutkové inscenace Tygra v tísni?

Nevím, nikdo neříkal. Mně by to nevadilo samozřejmě, ale vlastně je mi úplně jedno, jestli pracuji s loutkami, nebo ne. Krátká odbočka – nedávno jsem byl s dětmi na Bratrech naděje v Minoru. A tahle inscenace podle mě diváka tak pohltí, že nikdo nepřemýšlí, jestli byl v loutkovém divadle. A to mě na tom baví.

Ale rozhodně se loutkám nevyhýbáš.

Teď zrovna čekám, jestli mi přijde grant, abychom mohli v Rubínu s Dagmar Fričovou a Luckou Ferenzovou dělat inscenaci o pornu. Loutkovou.

Wow, to zní skvěle, ale předpokládám, že pro dospělé.

16+, což ještě nejsou dospělí, ale nevinné děti už taky ne. Pornografie je úžasně široké téma, třeba jako válka. Velké, současné, všichni to znají, ale nikdo v tom nechce být zainteresovaný. Chtěl bych to částečně shodit, odkrýt to tabu. Zajímalo by mě třeba, kolik lidí tím skutečně vydělává, proč je tenhle byznys tak úspěšný.

Vtipné, že se k tomu dostáváme přes pornoprůmysl, ale jaká je pozice herce na volné noze?

Můžu mluvit jenom o vlastní zkušenosti, a ta naštěstí není zas tak špatná.

Máš možnost si práci vybírat?

Nemám úplně důvod nabídky odmítat. Tím, jak se profiluji, mě nikdo neláká do muzikálů nebo někam, kam bych nechtěl.

A jak se tedy profiluješ? Kromě ceny Thálie za loutkové divadlo máš i nominaci za alternativní divadlo. Řekl bys o sobě, že jsi loutkoherec? Nebo alternativec?

Já bych neřekl, že jsem loutkoherec, nebo loutkář. Někdo hraje jenom na kytaru, tak je to kytarista. A já na nic hrát neumím, tak jenom předstírám, že něco hraju. Jura Vyorálek říká tzv.

„škodič mezi žánry“. Tehdy to myslel jinak, ale mně to sedí i sem. Takový šmírák. Člověk, co předstírá, že toho umí spoustu. Se dvěma míčky umím perfektně žonglovat. Někdy, podle toho, jak fouká vítr. Takže, jak bych se nazval? Chtěl bych mít sílu se označit za umělce a nestydět se za to. Tak jo, já jsem umělec. Umělec, co se zabývá divadlem.

Odráží to i určitý přístup k životu.

A pro mě v tom je i snaha nebo myšlenka nevyhořet, což je asi běžné téma, když někdo něco dělá 20 let. Já už si vyzkoušel kdeco, leccos i víckrát. Byl jsem pomazaný bahnem, nahý, zabalený v igelitu a recitoval korejské básně. Už jsem improvizoval, zkoušel dokonce i žonglovat, i na chůdách už jsem hrál. Vyzkoušel jsem si pohybové improvizace, nonverbální, fyzické divadlo… Měl jsem pocit, že už jsem si vyzkoušel všechno, co mě lákalo, a už mi nemá divadlo co nabídnout ani já jemu. Už jsem toho skoro chtěl nechat, nebo si najít jinou práci, abych se divadlu mohl věnovat jako hobby.

Ale to se nestalo.

A pak jsem zkoušel s Jirkou Austerlitzem Tramtárii v Minoru. Těšil jsem se na to, ale už ve mně hlodaly tyhle pochybnosti. Během zkoušení jsem chytil novou energii. Mohli jsme najednou blbnout jako děti, a přitom jsme věděli, proč to děláme. Tramtárie je pro mě o znovunabyté vnitřní svobodě, tak uvidíme, jak dlouho mi vydrží.

Je v tomhle ohledu cena Thálie nějakou podporou? Ocenění tvojí práce, povzbuzení proti vyhoření?

Takhle to nevnímám. Vlastně jsem se té nominaci docela divil. Nebo se i kamarádi, kteří byli na představení, ptali, proč není nominovaná i Bětka. Z legrace říkám, že proto, že to ještě nedělá dvacet let. Ale jsem rád, že se Ceny Thálie jako takové otvírají, že nějak reflektují, kam a kudy divadlo jde. Že takové ocenění může získat i podobný počin. Že vůbec existují kategorie mimo činohru. Že tanec není jenom balet atd. Myslím, že skrze mou personu tak ocenění získal celý Tygr v tísni.

Loutkář 4/2023, s. 81–87.

Švecová, Veronika: Škodič mezi žánry

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás