Balvínová, Malvína: Pozapomenutí čeští loutkáři

V minulém Loutkáři jsme otevřeli téma „zatoulaných“ českých režisérů loutkových filmů. Upozornili na sebe jednou, případně dvěma výraznými loutkovými animacemi, mnohdy oceněnými i na zahraničních festivalech, a pak se z různých důvodů odmlčeli. Někteří se animované loutce už nevěnují vůbec, jiní zůstali v oboru, ale spolupracují buď na filmech jiných režisérů a režisérek, nebo se vydali cestou jiných animačních technik. Přitom mnozí z nich absolvovali loutkovými filmy. Ale někteří, a o těch se také dočtete, se od loutkové animace odklonili jen zdánlivě.

Zůstat v oboru

Mladý tvůrce a velmi schopný loutkový animátor Jiří Krupička (ročník 1994) vystudoval animaci v Plzni na Fakultě designu a umění, kde spolu s Matoušem Valchářem natočil povedený, černohumorný loutkový film Příběhy o chlápkovi a jeho ženě (2015). Pro tehdy mladý obor animace na Západočeské univerzitě znamenal tento brilantní loutkový počin první výraznější festivalový „zářez“. Svůj podíl na úspěchu má nepochybně i působení Jiřího Barty, který se v Plzni osvědčil jako dobrý a oblíbený pedagog, se schopností studenty správně nasměrovat, a přitom neomezovat jejich kreativitu.

Jiří Krupička ale od té doby autorskou animaci nenatočil a ani se v dohledné době nechystá. Mám v hlavě pár konceptů, kterým bych se chtěl ještě věnovat, nejsou to však rozhodně žádné celovečerní filmy, jedná se především o různé koncepty, gagy, snad by se dalo říci i testy, zabývající se různorodým pohybem všemožných, často netradičních materiálů. Které by dle mého názoru mohly fungovat při uceleném pojednání a vizuální stránce jako samostatný celek, přiblížil Krupička své plány. Jako animátor spolupracuje na výrobě filmů jiných režisérů či režisérek, animátorsky se podílel na celovečerním Barevném snu (režie Jan Balej, 2020), v současné době pracuje na výpravném loutkovém muzikálu Devět milionů barev, který připravuje Bára Anna Stejskalová. Při tomto natáčení se často potýkáme s náročností filmu po technické stránce, nemám po práci již

mnoho energie a přiznám se ani chuti věnovat se řešení jiných technických záležitostí a raději přepínám do módu odpočinku, vysvětlil Krupička.

Jeho spolužák a spolurežisér filmu Příběhy o chlápkovi a jeho ženě Matouš Valchář u loutkových filmů zůstal, natočil ještě svébytné studentské filmy Příběh vánoční o prodavačce a O tom, co potom (oba filmy 2018), ale záhy se v případě autorské tvorby přesunul k loutce voděné. S punkovým uskupením Televize Estráda realizují kromě krátkometrážních filmů, videí a jednoho nyní dokončovaného celovečerního snímku i výstavy a divadelní inscenace. Paralelně pracuje Valchář jako loutkový animátor, uplatnil se u filmů Myši patří do nebe (režie Denisa Grimmová a Jan Bubeníček, 2021) či u nedávno dokončeného Života k sežrání (režie Kristina Dufková).

Na Západočeské univerzitě působí také Vojtěch Domlátil, který vystudoval pražskou UMPRUM, kde se mu podařilo natočit loutkový, dobře zvládnutý animovaný film Kuchyňské pohádky. Tato diplomová práce z roku 2013 byla zamýšlena jako pilotní díl seriálu, ale nakonec na ni Domlátil nenavázal. Samotný film měl přitom silný humorný potenciál: v příběhu ožila kuchyně jedné staré, popletené babičky. Slánka, Cukřenka a další pomocníci se rozhodnou napravit to, co babička nechtěně pokazila. Přemoudřelý Slánka vede každou záchrannou akci, on přece ví nejlépe, jak každé jídlo správně doladit. Pohodář Cukřenka mu svou bezstarostností a radostí leckdy kazí morálku. A navíc jim narušuje plány obávaný rapper Tatarka.

Po absolutoriu se Domlátilova profesní dráha přesunula do Plzně, kde působí jako odborný asistent. Krom pedagogické činnosti se věnuje i vlastní tvorbě, ale s loutkami už nepracuje. Natočil několik experimentálních filmů, úspěšně objevuje možnosti časosběru a zkouší techniku replacementu, a to jak ve vlastní autorské tvorbě, tak jako animátor jiných filmů (na starosti měl například replacingové animace v oceňovaném snímku Diany Cam Van Nguyen Milý tati, který byl oceněn mimo jiné Českým lvem). Celkově se dá říct, že se jeho tvorba přesunula do experimentální roviny. Tu a tam ale sáhne i po klasické ručně kreslené animaci, věnuje se ilustraci a podobně.

Ohledně loutkové animace má Domlátil jasno: Patřím k těm, kteří si loutku vyzkoušeli na škole a pak se od ní odklonili, potvrdil.

Alespoň jeden mimoškolní loutkový film

Vojtěch Kiss – vyhledávaný loutkový animátor, který své animátorské umění předvedl v celovečerních filmech Myši patří do nebe či Tonda, Slávka a kouzelné světlo – má za sebou filmovou školu a jeden opravdu vydařený osobitý loutkový film: Anatomii pavouka. Film začal natáčet během studií, ale dokončil ho až po mnoha letech a mimo půdu školy, v roce 2014.

Film představuje vizi pochmurného města. Hlavní hrdina pan Pavouk je úředník pracující v obrovské kanceláři, je vlastně dobrovolným otrokem. Jeví se jako osamělý člověk ztracený v labyrintu temných ulic, chodeb a vlastní mysli, silně ovlivněné alkoholem. A právě tento podlomený hrdina cítí, že kdesi mnohem hlouběji, v místech, kde se rozum rozpadá a začínají sny, se otevírá nekonečný prostor, ve kterém září křehká síla. A právě té na konci filmu dosáhne.

Téměř půlhodinový film, za nímž jsou tušit roky náročné práce, byl uvedený pod značkou True lovers (pod touto značkou tvoří Kiss společně s Janem Saskou komiksy a ilustrace). Režisér do realizace zapojil také schopnou producentku Pavlu Janouškovou Kubečkovou (s produkční společností Nutprodukce), zvukové studio Soundsquare a postprodukční studio UPP. Loutky a rekvizity z filmu se vystavovaly v Třeboni na výstavě Loutka žije!.

S Janem Saskou natočil Vojtěch Kiss o něco později ještě loutkový spot Erasmus, příležitostně se ještě věnoval loutkovým zakázkám, ale hlavně, jak už bylo řečeno, je vytížený coby řadový animátor na filmech jiných autorů. V současné době animuje snímek Devět milionů barev.

Loutkaři zlákaní digitálem

V roce 2011 vzešel z dnes již neexistující Filmové školy Zlín sedmiminutový loutkový snímek Výhled, který budil naděje, že autoři Milan Ondruch a Jaroslav Mrázek budou v loutkové animaci pokračovat.

Výhled měl být jakýmsi ironickým nahlédnutím do běžného

odpoledne „moderní ženy“, přičemž tvůrci popsali myšlenku, kterou snímek zachycuje, takto: Člověk ve své snaze udržet si místo ve společnosti podléhá mnoha tlakům a ty jej od základu deformují. Tak přirozená věc, jako je odpočinek, se stává nemožným úkolem.

Ve filmu bez dialogů sledujeme mladou ženu, která se vrací z práce domů, evidentně vyčerpaná, ale ani její luxusní obydlí s panoramatickým výhledem jí nepřinese tolik potřebné uvolnění. Film byl slušně zvládnutý animačně i výtvarně, a i když se nestal vyloženě festivalových hitem, celkem upoutal na české scéně pozornost.

Cesta k animaci nebyla u tvůrců tohoto snímku úplně přímá. Milan Ondruch se dlouho věnoval studiu informatiky a až v roce 2008 se rozhodl, že se zaměří na klasickou animovanou tvorbu. Po Výhledu studoval ve Zlíně ještě magisterské studium, ale jeho diplomový film údajně nebyl tak dobrý, takže ho škola do festivalových soutěží nepřihlašovala.

Po absolutoriu se uplatnil různě. Napřed učil loutkovou animaci a pracoval pro tehdy začínající studio BareBear. Po roce ale odjel za obživou do Prahy, kde působí dodnes. Jako animátor a výtvarník na volné noze spolupracoval na projektech Noro Držiaka True Štúr (2015) a Cesta do Nemožna (2019), kde měl na starosti scénografii a byl za ni nominovaný na Českého lva. Spolupracoval také na dvou sériích úspěšného a dětmi oblíbeného seriálu pro Českou televizi Kosmix (vyrábělo se ve studiu Krutart) nebo se podílel na projektu Časozdviž pro Národní muzeum (expozice Československo 20. století). Příležitostně působí jako lektor animačních workshopů razících heslo, že animovat lze cokoliv, a na Univerzitě Tomáše Bati vyučuje vizuální efekty.

Co se ale týká vlastní tvorby, není to slavné, přiblížil svou situaci Ondruch. Asi to začalo tou nutností odejít ze Zlína do Prahy – nutností vydělat si na život – a u tohoto přesvědčení spíše vydělávat než tvořit jsem bohužel zůstal. Čas od času se zapojím do soutěží pod cizí režií, tedy kreativita na cizí zodpovědnost s krásnými postupy do Cannes, jako to bylo v případě 48 Hour Film Project a Straight 8. Jinak pracuji v agentuře Ogilvy a po vlastní tvorbě jen hladově pokukuji.

Ani druhý režisér Výhledu Jaroslav Mrázek neměl původně v

plánu věnovat se animaci, studoval nejprve ekonomii. Poté v roce 2007 nastoupil na Filmovou školu ve Zlíně, přičemž po prvním ročníku na rok přerušil studium, aby mohl pracovat jako asistent animace na filmu Přežít svůj život Jana Švankmajera. V roce 2010 se podílel na animaci absolventského animovaného filmu Zdenky Převrátilové Karanténa, který reprezentoval školu na AniFestu 2011, a téhož roku absolvoval právě Výhledem. Od té doby jsme o něm v oblasti loutkové animace neslyšeli, ačkoliv měl v plánu autorský kombinovaný film The Bug.

Po Výhledu jsem začal pracovat v oboru, ale k loutce jsem se už nikdy nevrátil, prozradil Jaroslav Mrázek, který, jak vyplynulo, autorskou tvorbu nikdy ani dělat nechtěl. Dělám animovaná videa převážně pro neziskové organizace (Greenpeace, Bankwatch, Seas At Risk apod.) jinými, digitálními technologiemi. K tomu jsem se dostal díky práci na filmu Přežít svůj život, při níž jsem se potkal s Danielem Birdem, s nímž spolupracuji doteď. Autorskou tvorbou se zabývá jen ve volném čase, když tvoří videoklipy pro svou kapelu Není zač!, v nichž občas animuje technikou stop-motion nebo natáčí voděnou loutku. Ani v klipech jsem klasickou loutku nedělal, vysvětluje. Na to je moc finančně a časově náročná práce, která se ve volném čase dělat nedá. A od větších projektů na loutkových filmech jsem se odstřihl tím, že jsem se usadil mimo Prahu, v Břehách u Přelouče. Od doby, co mám děti, si moc vážím toho, že můžu pracovat z domu a zbývá mi čas na ně a na kapelu.

Typickým příkladem tvůrce, který se na filmové škole profiloval jako jasný loutkář, ale záhy ho zlákaly možnosti „neruční“, tedy počítačové animace je Norbert (Noro) Držiak. Slovák, který se narodil v roce 1974, se už dávno usadil v České republice.

Úspěšný absolvent FAMU a žák Břetislava Pojara, který spolu s Aurelem Klimtem, Janem Bubeníčkem či Michalem Žabkou patří k silné generaci loutkařů tohoto tisíciletí, je nyní známý jako mistr CGI (computer-generated imagery) a vizuálních efektů. Byl autorem znělek pro FebioFEST a dalších vizuálně vypracovaných spotů, obrovský podíl měl na významném českém celovečerním filmu Alois Nebel (režie Tomáš Luňák, 2011) vytvořeném technikou rotoskopie (překreslování a výtvarná stylizace natočené živé akce herců) a v

nedávné době uvedl také coby režisér svůj celovečerní debut, kombinovaný film Cesta do Nemožna o životě Milana Rastislava Štefánika. Ten byl natočený s živými herci na klíčovacím pozadí a celé prostředí bylo následně vytvořeno až v postprodukci.

Proto se zdá dnes už být trochu zvláštní, že tento vyhledávaný mistr postprodukce absolvoval výpravným, jedenáctiminutovým, klasicky animovaným loutkovým filmem Velký Kýchač. Natočil ho v široké koprodukci FAMU, Eallin Prague, Česká televize, Ateliéry Bonton Zlín a Sirena Film. Film vypráví o tom, jak se kouzelná mumie dostala do nesprávných rukou. Dva potrhlí gangsteři totiž ukradnou z muzea mumii Velkého Kýchače, která Egypťanům kdysi kýchala diamanty. Po různých eskapádách se jim podaří ji oživit, kouzlo však nefunguje tak jak si představovali. Velký Kýchač především nesmí nastydnout… Skvěle animovaný a výtvarně odvážně stylizovaný snímek s nadsázkou kombinuje prvky dobrodružného, gangsterského, katastrofického filmu, thrilleru a pohádky. Smysl pro preciznost a originalitu Držiakovi zůstal, ale od loutky se, zdá se, odklonil a nic nenaznačuje tomu, že by se k ní chtěl někdy vrátit.

Autorský film jen tak mimochodem

V oblasti českého loutkového filmu je svou zručností známý, a proto také velmi produkcemi často využívaný animátor Michal Kubíček. Je ročník 1984, vystudoval dnes již neexistující Vyšší odbornou školu filmovou Zlín a od doby, co vyšel ze školy, se stále nějakým způsobem pohyboval ve filmovém průmyslu, zvláště tam, kde se animovaly loutky. Spoluzaložil uměleckou skupinu a animační studio Kreus, příležitostně také realizoval animační happeningy (z jednoho vzešel povedený krátkometrážní stop-motion film Rallye Kampa – Petřín, 2013). Osvědčil se také jako asistent režie u nedávno premiérovaného celovečerního filmu režiséra Filipa Pošivače Tonda, Slávka a kouzelné světlo (recenze vyšla v Loutkáři 3/2023, s. 52), skvělou animační práci odvedl na snímku Myši patří do nebe (režie Denisa Grimmová a Jan Bubeníček, 2021).

Dlouhodobá je jeho spolupráce s pražským studiem Animation People, kde se jako animátor podílel na realizaci řady krátkých filmů (Psí historie, režie Břetislav Pojar, 2011, Vánoční balada, režie

Michal Žabka, 2015) a kde si jen tak mimochodem a skoro sám natočil v roce 2018 paralelně autorský krátkometrážní film s názvem 30 Amper, jehož příběh se odehrává v dystopické budoucnosti. Kubíček si zde pohrál – se smyslem pro ironii a černý humor – s žánry westernu, hororu, sci-fi, thrilleru. Zavádí nás do zdevastovaného města uprostřed vyprahlé, téměř měsíční krajiny, kde se kromě hlavního hrdiny vyskytují také krvežíznivé zombie a půvabná blondýna.

Na filmu zaujme diváka na první pohled hned několik aspektů. V první řadě sugestivní atmosféra, dále pak atypický, výborně vypointovaný příběh, a zároveň skvěle zvládnutá animace i výtvarné práce na prostředí a dekoracích.

Snímek byl v říjnu 2019 uveden v kinech jako součást pásma Zubatá nekouše aneb Šestkrát o smrti vážně i nevážně v režii českých a slovenských animátorů. 30 Amper zůstává zatím Kubíčkovým autorským debutem a nezdá se, že by se na něj chystal v dohledné době navázat. Nedávno navíc rozšířil své působení i do oblasti voděné loutky, když se coby vedoucí výpravy zapojil do natáčení filmu Velký pán (režie Radek Beran, premiéra je naplánovaná na březen 2024).

Zatoulaní jen zdánlivě

U některých tvůrců se může zdát, že zmizeli ze scény. Pokud se v oboru příliš nepohybujete, nevíte, kde je jim konec, několik let jste o nich neslyšeli a nezaznamenali žádný jejich film. Ale oni přitom mezitím trpělivě připravují další loutkový projekt. Jako třeba Martin Pertlíček, který podobně jako výše zmíněný Jiří Krupička vzešel ze Západočeské univerzity v Plzni.

Narodil se v roce 1991 a na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara absolvoval jak bakalářské, tak magisterské studium animace. Pod vedením profesora Jiřího Barty tu natočil například odvážnou animaci Panta Rhei inspirovanou ekonomickou teorií Adana Smithe. K animaci využil ne úplně typický materiál –- syrové maso, z nějž jsou vyrobeny anonymní loutky. Absolvoval pak ambiciózním výpravným loutkovým filmem Noctuelle (2019).  Hlavní hrdina, podivný vynálezce nočních motýlů, bere v tomto krátkometrážním hororu svou práci nadmíru zodpovědně. Je přesvědčený o tom, že

jeho řemeslo má smysl a nepochybuje, že stojí na správné straně. Kromě dobromyslných motýlů se však nočním tichem třepotá také nebezpečný netopýr s temnými úmysly.

Martin Pertlíček přistoupil k filmu se stejným zápalem, s jakým vědec Noctuelle vymýšlí noční motýly. Dal si záležet na loutkách i výpravě a sehnal si jak státní podporu, tak silného koproducenta – animační studio MAUR film.

Po studiu pracoval Martin Pertlíček téměř dva roky v pražském studiu Anima jako animátor, kde se podílel na loutkovém seriálu Chaloupka na vršku, natáčeném pro Českou televizi. Po skončení výroby seriálu se Pertlíček, který v té době neměl ve filmovém průmyslu jinou práci, kromě příprav vlastního filmu, věnoval instalaci výstav. Poté strávil půl roku v Polsku na animaci polsko-německo-českého filmu Joko režisérky Izabely Plućinské.

Přestože hned po dokončení absolventského filmu Noctuelle začal Martin Pertlíček vyvíjet další loutkový projekt s názvem Démon slatě, na hotový film si ještě budeme muset pár let počkat. Realizace je náročná a zdlouhavá. A rozpočet je, jak autor přiznává, značně „košatý“. Nyní je po šesti letech dokončený vývoj filmu a tvůrci žádají o podporu výroby. Za filmem opět stojí produkční společnost MAUR film, spolupracuje na něm grafik Martin Novotný a producentka Kamila Dohnalová. Plánovaná metráž je dvanáct minut.

Démon slatě má zachycovat cestu Josefa Paseky Šumavou. Hrdina hledá prostor pro hluboký nádech, místo pro zklidnění se a pravdivost. Kromě nehostinné šumavské přírody se musí ale naučit vycházet i se šumavskými obyvateli – těžaři rašeliny – a s podivnými pekelníky. Paseka pomalu zjišťuje, že pokud chce tento kraj pochopit, bude muset odhodit vše, s čím sem přišel. Film by měl reflektovat také to, že Šumava již před stoletím byla přes svou romantickou, magickou až fascinující tvář také krajinou umírající, vykořisťovanou a ničenou.

Pokud vše dobře dopadne, získají tvůrci nyní podporu na výrobu filmu a Démon slatě postupně začne spatřovat světlo světa.

V podobné situaci je i známý divadelník Petr Vodička, kterého animátorská obec zaznamenala v roce 2017. Tehdy přišel s výborným animovaným „kraťasem“ s názvem Vánoční svatba sněhuláka Karla.

Skvěle animovaný film nejen pro děti, plný nápadů, propracovaných dialogů i situační komiky, mnohé překvapil. Vodička se rozhodl, že se loutkové animaci bude věnovat i dál. Spojil síly s producentem Radimem Procházkou a Českou televizí a ve studiu Anima začal připravovat celovečerní film Babu v nočním městě.

O filmu se zatím nic moc neví, příběh je nastíněn takto: osmileté dívce Babu zloděj ukradl papouška, Babu se vydává na noční výpravu za záchranou svého zvířecího kamaráda, najde nečekané spojence – neúspěšného rappera, nočního běžce a bezdomovce –, společně musejí překonat šíleného profesora X, který je schopen přeměňovat lidi ve zvířata a zvířata na lidi a tímto vynálezem chce ovládnout svět.1

Snímek už je ve výrobní fázi, tedy má vývoj ukončený a už se animuje. Jedním z jeho animátorů je Jan Cechl, o němž jsme psali v minulém díle seriálu. Ale stejně jako v případě Martina Pertlíčka, i tady si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Premiéra je plánovaná na rok 2027.

Některé z filmů zatoulaných českých loutkařů jsou k vidění na internetu. Dobrým zdrojem je online videotéka Aniont (aniont.com), kde v dobré kvalitě a bez reklam najdete filmy Příběhy o chlápkovi a jeho ženě, Kuchyňské pohádky, Panta Rhei, Výhled, ale také i půlhodinovou Anatomii pavouka.

Poznámky

1 Tento příběh byl poprvé realizován v divadelní verzi na scéně libereckého Naivního divadla (2012), recenze vyšla v čísle 2/2012, s. 75–76, text v čísle 2/2013, s. 38–42. Hra byla autorem natočena také v Českém rozhlase v roce 2014 a v témže roce zvítězila v dětské kategorii Drama na Prix Bohemia Radio.

Loutkář 4/2023, s. 63–67.

Balvínová, Malvína: Pozapomenutí čeští loutkáři

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás