Dolenská, Kateřina: Pocta Josefu Ptáčkovi

14. listopadu byla v Praze slavnostně pokřtěna publikace z ediční řady Česká divadelní fotografie věnovaná tvorbě divadelního fotografa a pedagoga Josefa Ptáčka, který by se dal bez nadsázky označit jako „dvorní fotograf loutkového divadla“ (mimochodem, velký rozhovor s ním právě o loutkách jsme publikovali v Loutkáři 3/2018, s. 44–47).

Autory publikace jsou Věra Velemanová, která napsala souhrnnou studii právě o Ptáčkově divadelních fotografiích, a Zdeněk A. Tichý, jehož text se zaměřuje na neobyčejně působivé snímky z Ptáčkovy volné tvorby, protože jeho portfolio se ani zdaleka neomezuje pouze na divadlo.

Josef Ptáček (nar. 1946) se k fotografování v divadelním prostředí dostal v Malém divadle v Českých Budějovicích a loutkám pak zůstal věrný celý svůj profesní život. Díky jeho snímkům je pečlivě zdokumentována například světově proslulá éra DRAKu a týmu režiséra Josefa Krofty. Dlouhá léta ale fotografoval také v libereckém Naivním divadle (například hned titulní stranu – byť na první pohled je vidět jen malý výsek – zdobí snímek z Kroftovy inscenace Máj, premiérované v NDL v roce 1976), v Divadle Alfa nebo třeba v Minoru a bez jeho dokumentace se neobešla žádná Skupova Plzeň nebo Mateřinka. Sám Ptáček o divadelní fotografií říká: Nepostačuje spokojit se s tím, co je na povrchu, je nutné hledat skryté významy a pokoušet se je vizuálně zprostředkovat. Kvalitní divadelní fotografie je nejenom dokumentární záznam, ale také záznam příběhu, emoce, poselství. (s. 13)

Věra Velemanová se v knize podrobně věnuje fotografiím z nejvýznamnějších inscenací, které Ptáček zdokumentoval, a například z jeho dlouholeté spolupráce s režisérem Josefem Kroftou vyzdvihuje zejména fakt, že fotografovi do snímání „nikdy nemluvil“ a naopak vycházel vstříc všem jeho požadavkům. Ptáček začal fotografovat loutkové divadlo v době, kdy se v něm mnohé měnilo, lámalo. Čím dál častěji se uplatňoval princip koexistence loutky a živého herce na jevišti. […] Otevírala se éra zvláštní komunikace mezi živým hercem a loutkou, kdy se oba tyto prvky zároveň jaksi emancipovaly, kultivovaly, harmonie a dialog mezi nimi způsobovaly, že se na tomto typu scény vytváří magie zcela nečekaného, nového typu. […] Ptáček byl tak svědkem a součástí zvláštních divadelních konstelací, které přinesla podivná doba sedmdesátých a osmdesátých let, i svědkem onoho nového typu magie. (s. 21).

Fotografie (a je jich téměř 140!) v této divadelní části, která tvoří zhruba dvě třetiny publikace, jsou rozděleny chronologicky do dekád a zachycují i Ptáčkův přechod z černobílé analogové na barevnou digitální fotografii.

Kniha ale velmi záslužně dokumentuje pro divadelní nadšence možná trochu skrytou druhou tvář Josefa Ptáčka, který je zároveň velmi zkušeným cestovatelem a několikrát navštívil a fotografoval v Asii, Jižní i Severní Americe nebo v Jižní Africe. Zdeněk A. Tichý k tomu v kapitole Theatrum mundi Josefa Ptáčka podotýká: Svět divadla patří nesporně k těm nejdůležitějším oblastem, kterým se Josef Ptáček – přáteli přezdívaný Pípa – věnuje na svých fotografiích. Jakkoliv fascinující a rozsáhlou práci v této sféře vykonal, bylo by zjednodušující ho zaškatulkovat výhradně coby fotografa divadelního. S Ptáčkovým jménem jsou totiž spojeny i snímky krajin, měst a obyvatel šesti světadílů, zámeckých parků, židovských hřbitovů, památek UNESCO, architektury, aktů, rostlin,

výstav a jejich vernisáží, kaváren… Tato žánrová a tematická opulentnost zrcadlí jeho životní příběh plný neobyčejných setkání a událostí, jež ostatně mnohá z fotografických dobrodružství iniciovaly. (s. 142) V tomto ohledu je například fascinující jeho kolekce fotografií dokumentující život východoněmeckých uprchlíků na pražském velvyslanectví SRN v roce 1989.

Redaktorka knihy Jana Jansová Josefa Ptáčka charakterizuje jako bytost jen obtížně postižitelnou (s. 11) a Věra Velemanová o jeho tvorbě říká: Fotograf Josef Ptáček přijímá sílu okamžiku, přírody, formy každým kouskem své bytosti, a proto jsou i jeho fotografie touto silou obdařeny. Je to konstanta, kterou si můžeme být vždy jisti. Tento typ síly tkví hlavně v prožitku, který je hybatelem Ptáčkových aktivit, formuje a pohání jedinečný živočišný druh, jakým je Josef Ptáček – Jihočech a světoběžník. Bez ohledu na to, zda jde o prožívání přírody, krajiny, cestování, divadla, fotografování, učení… Je to prožitek hluboký, stálý, není jen efemérním „zážitkem“, ale něčím, na čem fotograf celoživotně staví, kámen po kameni. (s. 20)

Kniha odhaluje obdivuhodnou šíři témat, jimž se Josef Ptáček ve své fotografické tvorbě věnuje, a zároveň je doslova lahůdkou pro milovníky (nejen) loutkového divadla, jemuž Ptáček prokázal neocenitelnou službu. Tato velmi zdařilá publikace je už 4. dílem edice Česká divadelní fotografie, kterou vydává Institut umění – Divadelní ústav (předchozí díly už představily fotografy Václava Chocholu, Jaroslava Prokopa a Viléma Sochůrka). Myslím, že je tato edice mimořádně cenná už jen proto, že z mnoha inscenací se nedochoval žádný záznam a jejich sílu nám dodnes zprostředkovávají jen fotografie. Jejich význam je tedy mnohem větší, než jim byl dlouho přisuzován, a upřená pozornost na jejich tvůrce je velkým splacením dluhu.

Věra Velemanová, Zdeněk A. Tichý: Josef Ptáček, redaktorka: Jana Jansová, grafické řešení: Kryštof Doležal, Institut umění – Divadelní ústav, ISBN 978–80–7008–475–5, 208 stran.

Loutkář 4/2023, s. 60–61.