Kovyršina, Kristýna: Strach v nás

Památku zesnulých oslavil Švestkův dvůr uvedením performance pro děti i jejich rodiče s názvem Pohádka pro odvážné. Během padesáti minut se mohl divák setkat s oživlými démony, magií a vším, co se nachází v tajemném lese.

Úvodní obraz byl zahalen tmou a v rohu se v tureckém sedu krčil hlavní a jediný představitel celé inscenace – Andrej Lyga. Byl oděn ve lněných béžových kraťasech a usiloval o zvednutí svého těla. Pouze za pomoci světla z čelovky a vlastních doteků ohledával své končetiny a jejich limity. Noha míjela ruku, až nakonec postupně tíhu vlastního trupu zvedl. Ocitli jsme se v neznámem prostředí jakéhosi temného hvozdu. Performerovy ruce se za pomoci stínohry stávaly keři, stromy, ptáčky, kapkami deště, ale pomalu se transformovaly i do různých příšer objevujících se v zadním prospektu scény. Hrací prostor se naplnil skrumáží nevyzpytatelných a záhadných stínů evokující naše vlastní strachy, před kterými se nelze schovat. Divák se postupně s performerem propadal hlouběji a hlouběji do vlastního vyděšeného nitra, hlouběji a hlouběji do tajuplné krajiny plné nadpřirozených bytostí.

Lyga zrychloval svou chůzi na místě, a to za zvuku dynamické hudby, která po celou dobu perfektně doplňovala inscenaci. Silné zvuky akcelerovaného dechu, hlučná ozvěna jako volání vlastního strachu, kapání vody, děsivý smích, skřeky, vrzání, praskání, kroky a přešlapování, šum větru, ale také africká hudba byla významotvorným prvkem a umocnila pochmurnou atmosféru a napětí.

Akční scény zahalené tmou se stíny a energickými pohyby útěku postupně vystřídal pantomimický výjev – odsunutí balvanu symbolizujícího vstup do prosvětlené jeskyně v přední části hrací plochy vymezené bílým plátnem, na němž byly umístěny pouze jednoduché, naturální rekvizity. Na levé straně stála seschlá větev s jablkem, představující strom poznání, na středu scény kbelík se surovou hnědou keramickou hlínou a v něm zasazenou umělou

květinou, a nakonec vpravo kbelík s vodou symbolizující očistnou studánku.

V momentě, kdy hlavní představitel vstupoval do skály, byly slyšet líbezné zvuky, tenké pronikavé volání vycházející od stromu a květiny. Nebo to bylo volání jeho vlastní mysli a strachu? Vyhladovělý a omámený hrdina utrhl jablko ze stromu a s chutí se do něho zakousl. Situace odkazující k biblickému příběhu Adama a Evy se jevila jako hlavní dějový zlom – požití zakázaného ovoce probouzí naše obavy a temné myšlenky, které nás ovládají.

Skrze dynamické až křečovité performerovy pohyby po požití jablka a při vytváření obličejové masky z hlíny za silného bubnování a světelných přeměn se divák ocitl uprostřed vyvolávání démonů, jiných entit a bytostí, oživlých a omezujících strachů. Maska jako by splynula s Lygovým obličejem a zcela ovládala veškeré jeho pohyby a zmocnila ho k šamanskému tanci. Démon v podobě vlastního strachu se s ním zcela ztotožnil a převzal jeho podobu. Prostřednictvím přesně promyšlených statických i dynamických pohybů těla jsme sledovali onen vnitřní boj, zápas mezi ním (námi) a tím, co ho (nás) ovládá.

Hlína zde sloužila jako symbol tvarování sama sebe i druhých, strachu, který nás tvaruje, nebo toho, kterým se necháme tvarovat. A schopnost vytvořit z ní mnohočetné podoby obličejových masek přímo na protagonistově hlavě (jako byla příšerka s ušima, s rohy, vypouklýma očima, velkým nosem a s větvičkou) symbolizovala právě mnohovrstevnatost našich temných myšlenek a neustálou cyklickou snahu (odvahu) o jejich překonání. Tento hlínový démon naštěstí nepůsobil na většinu publika nijak děsivě a většina si s ním podala ruku, či ho dokonce objala. Výjev tak působil jako přátelské setkání s jinou entitou/mimozemšťanem. Jako metafora přijetí našich strachů. Vzápětí byla ale narušena performerem, a to (sebe)destrukcí této bytosti.

Opět nastal cyklický proces ovládání a uzurpování hrdiny démony (hlínou), avšak zlom nastal po objevení malého plačícího hliněného miminka, které představitel nebyl schopen jen tak zanechat ve skále a odejít, i přestože měl příležitost nadobro se tohoto ovládajícího zla zbavit. Dítě jako atribut znovuzrození v něm vyvolalo lítost a soucit. Miminko (kus hlíny) proto hlavní hrdina

uložil do postýlky (kbelíku) pod květinu, zahladil stopy a následně klidně odešel z jeskyně. Zdánlivě šťastný konec v podobě překonání vlastních strachů a odvahy byl však v samém závěru narušen zábleskem světla za zvuku pronikavého zákeřného smíchu rozléhajícího se od malé hliněné postavičky, kterou si hrdina nevědomky odnesl za zády.

Andrej Lyga tak vedle vytvoření poutavé performance pro nejmenší skvěle objevil hranice a limity vlastního těla za pomoci prolínání dynamické a statické práce svých přesně koordinovaných pohybů, v symbióze světla a hudby. Vyobrazil cestu jedince za odvahou a poznáním se snahou o překonání vlastního strachu, vlastního stavu mysli. Skeptickým, avšak nejprve nadějným koncem však dochází k závěru, že nikdy nejsme a nebudeme schopni překonat veškerý strach, i přestože jsme odvážní, vždy někde v nás bude to malé semínko zla v podobě našich nejtemnějších obav stále klíčit.

Pohádka pro odvážné

Koncept, autor, performance: Andrej Lyga; hudba: Ondřej Kolín; světelný design: Lukáš Klíma

Psáno z reprízy 4. 11. 2023 na Švestkovém dvoře v Malovicích.

Loutkář 4/2023, s. 58–59.