Davidová, Eva: Bizarní výsměch taškáře

Směsice staroněmecké legendy, historické sci-fi, jarmareční poťouchlosti a studené bizarnosti – to je Krysař v Divadle Radost. Výtvarně-pohybová a loutková inscenace v nádherných kulisách francouzského režiséra Patricka Simse měla premiéru 7. října 2023.

Po premiéře inscenace doznala drobných změn temporytmu či zkrácení některých situací. Výsledné hodinové představení je založeno jen vizuálním vyprávění a vjemech, zvucích a hudbě; s výjimkou tří reprodukovaných monologů. Jako celek působí inscenace měsíc po premiéře ale stále trochu rozpačitě co se týče sdělení: happy end aranžovaný v závěru je rychlý, není odůvodněný, a tak vyznívá uměle. Výrazné symboly a stylizované masky jsou někdy v nesouladu s posunčinou a civilností využívanou v hereckém pohybu.

Hameln jako město, pod jehož povrchem se skrývají různé lidské i zvířecí pohnutky jeho divných obyvatel: touha ovládat duši i tělo, potřeba pečovat, vášeň shromažďovat věci nebo přesahovat hranice lidského poznání. Dětsky přirozené, nechutné i vědecky prokázané propojení člověka a zvířete (blech, koček, krys nebo potkanů) je jedním z témat inscenace. Celou inscenaci odehrají čtyři herci. Pomocí celohlavové masky ztvárňují postavy příběhu, v jiných situacích rozehrávají různé typy loutek skryti za scénou.

Obraz Hamelnu vypadá na jevišti jako velká mozaika poslepovaných příbytků, jednotlivých pokojíčků a domečků a tvoří centrální scénu děje. V ní se paralelně odehrávají různé situace hrané loutkami (krysy, kocour, blechy) vedenými herci ukrytými za scénou. V druhé půli inscenace, po odchodu krys i dětí z Hamelnu, se celá stěna složená z příbytků obyvatel města uprostřed otevírá a odkrývá své útroby. Vidíme výzkumný ústav, řízený ředitelem – trojúhelníkem sýra, s laboratorním pracovníkem – starostou Hamelnu. Doplňujícím výtvarným prvkem je i projekce – díky ní můžeme nahlédnout do tajů blešího cirkusu nebo do dění pod mikroskopem v laboratoři výzkumného ústavu.

V příběhu vynikají jako protipóly dvě postavy: starosta města, představující vypočítavost a

moc, a krysí chůva, zosobňující mateřskou pudovost a starostlivost. Starosta, výkonná (holá) hlava města, je vážený muž vlastnící klíče od bran města i od celé záhady. Vše má pod kontrolou. Doma se sice marně snaží zneškodnit krysy, které se mu spíš vysmívají, ale jak se ukáže v druhé půlce představení, on ve skutečnosti krysy i děti využívá pro pokusy ve výzkumném ústavu. V závěru je za porušení svého slibu vůči Krysaři i za své jiné činy ukousán blechami. Další postava – krysí chůva ve folklorně laděném kostýmu prosté ženy – pečuje o krysy i o děti z města s laskavostí, ale i s roztržitostí. Není to žádný archetyp, ale spíš na maminku si hrající puberťačka, které občas upadne hlavička dítěte, o něž pečuje, což lze chápat různě a rozhodně to u diváků vzbuzuje pozornost. I když se chůva nechá krysařem zlákat k odchodu z Hamelnu, záhy se vrací pro „své děti“ zpět, a když je ve městě nenachází, vypáčí městskou bránu velkou vařechou. K záchraně dětí jí dopomůže právě Krysař.

Další dvě postavy příběhu jsou zmiňovaný titulní Krysař a ředitel blešího cirkusu. Krysař s vizáží myšáka Mikyho rozverně poskakuje jako žáček a se starostou komunikuje popiskováním na flétnu. Krysy se přidávají k jeho hře, rozeznívají své rytmy a nástroje, hrají si s melodií a postupně dotvářejí orchestr, který se připojuje ke Krysařově hře a dá se snadno chytit. Krysař má doopravdy krysy i děti asi rád, ale jeho motivace zůstává skrytá za maskou. Nepůsobí ani směšně, ani sympaticky, ani odpudivě – kouzlo jeho osobnosti tu nehraje roli. Na rozdíl od steampunkového ředitele blešího cirkusu, který sám se již v blechu proměňuje, je se svými „miláčky“ pokrevně spjat, což demonstruje i ve své show za pomoci zvětšovacího skla a projekce z meotaru.

Mistrně zpracované a sugestivně ovládané jsou loutky krys, které postupně prožírají celé město. Při krysí invazi do kulis města si (blízko sedící) divák užívá drobných detailů, nápadů a demonstrací krysí vychytralosti, když se například krysa spláchnutá do záchodu v poklidu vrací potrubím zpět. Výsměch lidské snaze o vyhubení krys vrcholí tím, když místo smrtícího účinku jedu na krysy působí tento na hlodavce jako droga s povzbudivými účinky. Naproti tomu postavy dětí – panenek v městském orloji – jsou jen pasivní součástí scény, působí spíš jako symboly dětství, naivity, křehkosti.

Nejvtipnější loutkovou postavou je ředitel výzkumného ústavu, Big Cheese – oživlý kus sýra s jedním okem a mluvící pusou. Z jeho bohužel nesrozumitelného monologu se dozvídáme o

pokusech s propojením krysy a člověka, o záslužnosti výzkumu týkajícího se humanizovaní krysy hamelnské – studium krys prý pomáhá studiu lidského společenství. Tento ředitel nakonec ovšem končí sežrán krysami.

Vedle celohlavových masek a loutek krys jsou okrajově využíváni i maňásci, ale spíš pro zjednodušené vylíčení děje. Z pohybového projevu herců v maskách není patrné, zda je civilní pohyb, kontrastující se stylizovaností velké hlavové masky, záměrem, nebo jen rozpačitostí. Každopádně jejich gesta i pohyby jsou často doslovnými posunky, které přispívají k bizarnímu dojmu z celku.

Poutavá, i když nejasná je například situace, kdy Krysař odvádí z města i děti, představované panenkami – chytá je do nůše, vrhají se za ním z půdních okének, jdou s ním nadšeně. Způsob manipulace s nimi je ovšem mechanický, Krysař k nim neprojevuje žádný vztah. Jinou mrazivou situací je dlouhá tichá scéna, v níž starosta coby vědec v bílém plášti testuje v laboratoři robotickou kočku a dělá pokus s propojením dítěte a krysy, která následně začne zpívat dětskou písničku a tančit.

Zmiňovaná záchrana dětí z výzkumné laboratoře krysou-chůvou má být nejspíš dramatickým vrcholem děje, ale temporytmus akcí tomu nepomáhá, vrchol je obtížně rozpoznatelný a působí překotně, neboť žádné situace týkající se dětí či chůvy jej nepředjímají. Závěrečný happy end, tedy spokojený taneček Krysaře a chůvy s dítětem, se jeví uměle.

Inscenace vyniká postmoderní koncepcí a uhrančivou výtvarnou stránkou, zajímavými souvislostmi mezi legendou a současnými tématy. Asociativnost a prolínání motivů v inscenaci ale od diváka vyžaduje určitou zkušenost, nebo lépe – prostor pro reflexi. Má-li inscenace nabídnout divákům 12+ něco víc než jen zážitek z bizarního divadelního výjevu, mají-li promlouvat k této věkové kategorii témata skrytá pod maskami a vrstvami kuriózních detailů, pak je na místě nabídnout divákům diskusi, reflexi divadelního zážitku, třeba i s přesahem k Dykovu dílu, které teenageři mohou znát. Možná by pak v inscenaci pro sebe objevili aktuální téma manipulace slabších těmi mocnými, nebo nezvratné důsledky pokusů s lidmi a zvířaty, nebo by rozklíčovali Krysaře a jeho jednání jako metaforu fungování současné společnosti.

Divadlo Radost, Brno

Koncepce, text, režie, výprava: Patrick Sims, hudba: Ergo Phizmiz, Miloš Štědroň, dramaturgie: Vendula Borůvková

Psáno z premiéry 7. 10. a reprízy 2. 11. 2023.

Loutkář 4/2023, s. 50–52.