Dolenská, Kateřina: Spectaculo v temných tónech

V prvním říjnovém týdnu se v Ostravě konal už 14. ročník mezinárodního loutkářského festivalu Spectaculo Interesse. Kvůli covidové pandemii se vrátil až po dlouhé čtyřleté přestávce, ale nedá se jednoznačně říci, že to byl návrat triumfální a v plné síle.

Pokud bych ho měla totiž nějak stručně charakterizovat, tak po mém soudu nešlo o ročník vysloveně slabý nebo nezvládnutý – program jak soutěžní, nesoutěžní (včetně prezentace prací z několika divadelních škol) i doprovodný doslova praskal ve švech –, ale zároveň letos nepřinesl žádný přelomový a nikdy neviděný divácký zážitek nebo zásadní dramaturgický objev. Celkový dojem, který jsem si odvezla, byl, že šlo o ročník do jisté míry překlenovací a nové vedení divadla by si mělo říct, jakým směrem vlastně chce do budoucna festival profilovat. Zda má být ukázkou progresivního divadla, který ze zahraničí vozí experimentální a inspirativní novinky, nebo ho vyhraní tematicky či regionálně. Vzhledem k tomu že výraznou mezinárodní část programu dnes nabízí třeba bienále Skupova Plzeň (silný fokus na Asii), liberecká Mateřinka (západní Evropa, Skandinávie), každoroční hradecké Regiony (v posledních letech akcent na Francii) a nově i brněnský Festival Radosti (jednoznačná inklinace k Polsku), bylo by asi dobré zamyslet se nad vlastní dramaturgickou výlučností. Samozřejmě se nabízí i otázka, jak pojmout na několikadenním soutěžním mezinárodním festivalu mísení inscenací pro různé divácké adresy od nejmenších dětí po dospělé, které sledují jiné cíle, využívají jiné vyjadřovací prostředky a dohromady tvoří poněkud nesourodou a nepřehlednou směs (s tímto loutkářským úskalím se poměrně zajímavě popasovala třeba

slovenská Bábkarská Bystrica, která pořádá de facto dva festivaly najednou). Pro porotu, jíž jsem byla letos členkou, je pak hodnocení tak rozličných produkcí velkým oříškem.

Spectaculo malým dětem

Pokud se podívám na programové tituly určené nejmladšímu publiku do šesti let, které byly zařazeny do soutěže, tak mezi nimi září liberecké Naivní divadlo s pohádkou Babička Červené karkulky dnes slaví narozeniny (režie Michaela Homolová), která je po všech stránkách profesionálně skvěle dotažená. Její gros stojí na novém výkladu známé pohádky, ale nedá se říci, že by byla jen pouhou ilustrací řečeného. Naopak – spousta významotvorných gagů je například scénografického nebo herecko-situačního rázu. Podobně komplexně funguje i adaptace knihy Jany Šrámkové Putování žabáka Filemona z repertoáru Bábkového divadla Žilina nazvaná Filemon aneb OzlomKŔŔŔK domov v režii Kataríny Aulitisové a s velmi působivou výpravou Ivany Mackové.

Naproti tomu hned dvě uvedené inscenace, a to Umíš pískat, Joanno? (Teatr lalek Guliwer) a Sonia a Alfred (Gioco Vita), o moc víc než ilustraci textu nenabízí. V prvním případě jde o adaptaci textu Ulfa Starka v režii účinkujících herců Anny Przygody a Tomasze Kowola, kteří využívají techniku loutek s živou hlavou, ve druhém případě o divadelní převyprávění knihy T’es là, Alfred Catherine Pineur, realizované jako stínové divadlo kombinované s hereckou akcí, na něž se režisér Fabrizio Montecchi už roky specializuje. Je samozřejmě velmi ocenění hodné, že jsou obě inscenace založené na silném příběhu o přátelství, který dětem velmi přehledně sdělují, ale z divadelního hlediska nepřináší nic inovativního.

V tomto ohledu opačným případem je pak Pinkio (slovinsky se překvapivě jmenuje Ostržek) na motivy slavné dětské knihy Carla Collodiho. Jde o sólovou inscenaci v podání skvělého herce Mihy Bezeljaka, kterou s ním v mariborském loutkovém divadle připravil

režisér Matteo Spiazzi. Nejde o převyprávění kapitol z knihy, ale hravou inspiraci. Scéna (stolové divadlo) představuje řezbářskou dílnu a herci (v historizujícím kostýmu à la 19. století) v rukou ožívají různé předměty, z nichž sestavuje jednající bytosti – titulní Pinokio je vlastně kladívko, jehož pověstný nos tvoří rukojeť. Žánr bych označila za poměrně dravou rakvičkárnu a musím ocenit, jak pečlivě má Miha Bezeljak svou roli vypravěče vystavěnu, ať už jde o stupňování gagů, nebo velmi přirozenou komunikaci s publikem. Kdo ale jde do divadla takzvaně „na titul“, bude tímto Pinokiem mírně řečeno rozčarován. Z Collodiho příběhu jsou tu jen fragmenty, pospojované bez zjevné kauzality a objevování postav a motivů může být bez znalosti výchozího textu velmi nesrozumitelné.

V podobném duchu byla divadelně uchopena i Palculienka od mladého slovenského Divadla Š.E.M., která vychází z pohádky o Malence od Hanse Christiana Andersena, ale kdo tu pohádku nezná, bude asi – podobně jako v předchozím případě – trochu tápat. Tato Malenka (bělostná panenka-manekýn) se totiž narodí v muzeu, kde ji na její cestě terárii a akvárii doprovázejí oživlé zvířecí exponáty, z nichž nejděsivější nejsou mnohé zvířecí kostřičky, ale rozhodně ostatky napůl rozložené vlaštovky vyhrabané z písku. Jistá technicistnost a odstup od příběhu je dána i vědeckými odbočkami v podobě chemických experimentů a celkovou stylizací herců-animátorů, tedy pětice Michaela Dzamková, Ľuboš Janák, Alžbeta Palanová, René Sorád a Patrícia Stehelová, kteří mají na sobě neutrální šedé pláště a k ruce řadu výzkumnických propriet. Byť je inscenace dramaturgicky poněkud neučesaná, rozhodně si cením její hravost, neotřelý způsob vyprávění pomocí loutek, masek a objektů (výprava Michaela Urbanová) a záviděníhodnou energii herců.

Věcně vědecký přístup zvolil i režisér Braňo Mazúch pro inscenaci Barvy (Těšínské divadlo – Bajka), kde jsou na scéně tři „meotaristky“ a „hlavní laborant“ (Dorota Grycz, Ewa Kus, Wanda Michałek, Jakub Tomoszek). V první polovině je tato inscenace

naprosto dechberoucí, a to zejména z výtvarného hlediska (výprava Jan Brejcha, Mikoláš Zika). Vědkyně v bílých kombinézách sedí každá u jednoho meotaru a vytváří fascinující obrazy zapouštěním a rozfoukáváním různých barev v kapalině (s klíčovými barvami červená, modrá, zelená) promítané na plátna nad jejich hlavami. Magické je třeba i hvězdné nebe vyrobené z obyčejné hliníkové fólie, kterou před zraky diváků jemně potrhají a promítnou. Druhá půle představení, je ovšem jakási podivná interaktivní show, v níž mají diváci hádat, který meotar promítne hledaný obrazec, a je ze zcela jiného těsta. Na představení, které jsem v Ostravě viděla, se navíc až příliš vlekla. Její atmosféra a dynamika je od zklidněných experimentů s barvami výrazně odlišná a vlastně nevím, proč se inscenace po chvíli tak dramaticky láme do jiného sdělení. Také si zcela nejsem jistá určenou věkovou adresou 3+, nicméně to pro přihlížející malé děti fungovalo o poznání lépe než výtvarně zajímavé Zamotané čáry (Théâtre Désaccordé), určené údajně pro děti už od jednoho roku. Na ostravské repríze tahle miminka byla a nejpozději do deseti minut plakala všechna. Představení totiž bylo velmi spoře svícené (včetně totálního zhasnutí sálu!), v komunikaci s dětmi poněkud úsečné a kvůli jazykové bariéře nesrozumitelné – mnohé děti se proto celkem pochopitelně neodvažovaly pustit do interakce s účinkujícími. A přitom koncept jako takový vůbec není špatný! Klíčem je využití průhledné fólie, na niž se kreslí fixem, a kresby jsou po vyschnutí pevné a dají se vzít do ruky. Ideální reakce jsem ale zaznamenala až u dětí tříletých a starších, které ocenily i rozpohybované abstraktní kresby a stínohru.

Dalšími autorskými inscenacemi, opět s velmi problematickou dramaturgií v této věkové kategorii, byly ještě vyprávění o hledání ztraceného kamaráda Pojď sem (Ultima Thule z Gentu) a science-fiction Velký třesk (Loutkové divadlo Klajpeda); pro obě je charakteristický příliš komplikovaný, nesoudržný příběh plný nelogických zvratů, který je aspoň částečně kompenzován nápaditou

výpravou. První používá dva drobné manekýny, trojrozměrnou scénografii i velmi propracovanou stínohru (autorem výpravy je účinkující herec Rupert Defossez, který inscenaci společně se svou hereckou kolegyní Griet Herssens také režíroval), druhá si vyhrála při výstavbě fikčního světa technickým odpadem z rozbitých počítačů (režie Zvi Sahar, výprava Aušra Bakanaité).

Inscenace pro starší děti

Asi nejkontroverzněji byla přijata španělská inscenace Error 404 (Ángeles de trapo), jejíž publikum se rovnoměrně rozdělilo na dva tábory – odpůrce a nadšence. Protože patřím do té první skupiny, nezbývá než se přiznat, že mě na ní strašně dráždily dramaturgicko-režijní nelogičnosti i výprava inscenace (formálně jde o stolové divadlo s loutkou-manekýnem v realisticky zařízením pokoji). Namátkou mě třeba zarazilo, proč má hlavní hrdina – současný přeborník v IT – na stole tak příšernou počítačovou vykopávku à la 4R6 s Windows, i když je tam logo Applu? Proč si jako současné dítě dobrovolně pouští jako podkres hity z 80. let? Proč se v inscenaci používá velmi explicitní fekální humor? Proč hrdina nijak nezareaguje na drastickou smrt svého psa a kočky? Co tím chtějí vlastně tvůrci sdělit (o) současné generaci?

Mnoho otázek vzbuzovala také inscenace domácího Divadla loutek Kdo neskáče, není holub, pod níž jsou podepsány polské tvůrkyně Ada Tabisz (režie), Karolina Kempinska a Sara Spławska (výprava). Autorkou textu je zkušená dramatička Malina Prześluga a jistě by se z něj dalo divadelně vykřesat mnohem víc, než se stalo v Ostravě – skýtá příběh o jinakosti, statečnosti, bourání předsudků a přátelství, což jsou v tvorbě pro děti jistě důležité ingredience. Nicméně velcí manekýni-holubi, které mají herci navlečeny na těle, jsou spíš na překážku a nedávají víc prostoru k hraní, než je potřepávání v dlouhých dialozích. Akce se totiž víc popisuje slovy, než skutečně děje, a stejně samoúčelné jsou i mnohé přestavby scény.

Hercům bohužel není ani příliš rozumět a už vůbec ne, když začnou zpívat (čestnou výjimkou je skvělá Jana Zajacová v roli lehce záludné Kočky) – stylizace holubího gangu je do chuligánské rockové kapely, která je pánem nejmenovaného sídliště. Škoda, ostravský soubor má mnohem větší potenciál, než který byl v této inscenaci využit.

V této společnosti pak získala inscenace Krabat. Učeň černokněžníka, kterou nastudoval v Teatru animacji Poznaň scénograf a režisér Marek Zákostelecký, velmi výlučnou pozici a zaujala svým jednotným, až komiksovým stylem v Zákosteleckého nezaměnitelném rukopise, který se výborně potkal s temnou Preusslerovou předlohou – a nejde si nevzpomenout ani na hororový animovaný film Karla Zemana. Její velkou devízou je právě souhra všech složek – hereckého projevu, použití oboustranných plochých loutek, promítaných dotáček –, které dohromady vytváří příjemně strašidelné theatrum mundi. Snad jen záhuba zlého mistra mohla být divadelně poněkud grandióznější, ale i tak šlo o velmi sympatický loutkářský počin.

Festivalovou Grand prix si nakonec odvezla inscenace Zapsaný spolek českých a slovenských loutkářů uvádí: Kašpárek a zbojník, na níž se podílelo Divadlo DRAK a Bratislavské bábkové divadlo (režie Jakub Vašíček a Šimon Spišák; její text publikujeme na s. xx). Porotu zaujala zejména tím, jak dokázala metaforicky nahlédnout na rozdělení Československa a sebeironicky si pohrála s národnostními stereotypy. Jistěže nejde o provedením novátorskou inscenaci – ostatně se opět s jistou dávkou ironie vrací k nedávnému zápisu českého a slovenského loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO –; je ale velmi cenná nedidaktickým zobrazením společenské a politické události, kterou předkládá primárně publiku, pro něž jsou Československo i jeho rozpad už jen pojmy z učebnice dějepisu.

Spectaculo pro dospívající a dospělé

Vhledem k tomu, že o Drákulovi od Plexus Polaire jsem referovala po návratu z festivalu v Silkeborgu (viz Loutkář 1/2023, s. 32–35) a o Králi duchů (Puppentheater Zwickau) v souvislosti v Bábkarskou Bystricou (3/2022, s. 30–31) – a můj poněkud skeptický náhled na ně se ani druhým zhlédnutím nijak nezměnil –, přešla bych k další inscenaci Bezejmenný neznámý, kterou do Ostravy přivezla Fundacja Gra/nice z Lodže. Ta je jistě velmi ambiciózní, má prvky interaktivity a snaží se evokovat strastiplné putování utečenců do bezpečí. Silně také v divácích navozuje pocit, že jsou se zobrazovanými uprchlíky doslova „na jedné lodi“, protože scénografii tvoří příď a na ní se na pytlích a s kufry choulí řada postav, jejichž příběhy inscenace rozkrývá. Ty jsou pojaty různě – jako loutkové divadlo v kufru, pomocí prvků nového cirkusu, filmových dotáček nebo pop-up knihy. V té mnohosti je ale právě kámen úrazu – není jasné, jestli sledujeme uprchlíky z minulého století (jisté indicie pro to jsou), nebo jestli se hraje o současné migrační krizi, protože z toho ve výsledku vychází poněkud nepřehledný kočkopes. Při takovém kvantu osudů ani nelze s nějakým z nich blíže soucítit a zkusit si ho prožít, jsou jen srdceryvně demonstrovány jeden za druhým.

Přehršel nápadů s ještě nedešifrovatelnější dramaturgickou výstavbou přinesl i další titul pro dospívající a dospělé. Pokud jsem totiž u autorských variací pohádky o Malence a svérázném uchopení Pinokia psala, že jsou pro neznalé předlohy nesrozumitelné, Temná komora lublaňského Loutkového divadla v režii Matiji Solceho je naprostý chaos i se znalostí andersenovské (opravdu velmi volně až homeopaticky využité) předlohy, kterou je pohádka o Statečném cínovém vojáčkovi. Jde o objektové divadlo využívající především vybavení temné komory, v níž se vyvolávají fotografie (misky, rukavice, fotopapír – velmi efektní je vyvolání skutečné fotografie pomocí vývojky a ustalovače!), nebo třeba spoustu lžic, které

reprezentují vojáky a jsou pohřbívány do šuplíku. Inscenaci provází řada písní a energie všech účinkujících (Asja Kahrimanović Babnik, Gašper Malnar, Miha Arh, Filip Šebšajevič) je až nakažlivá. Vůbec však nedokážu odpovědět na základní otázky, o čem se vlastně hrálo a proč.

Na asociativním proudu, tentokrát bez literárního předobrazu, se nesly i stylově čistá a pohybově i zvukově vybroušená inscenace Hic sunt dracones od Divadla Continuo, která od naší poroty získala cenu za výtvarný koncept, a mírně řečeno velmi znepokojující inscenace Můj deník snů od rakouského divadelníka Christopha Bochdanského. Přiznám se, že málokdy mě loutkáři svou tvorbou přivedou do tak nekomfortní divácké situace, jako se to povedlo právě panu Bochdanskému a jeho přízračným loutkám. Náhled do jeho sólového loutkářského čtení záznamu vlastních snů byl temným, abstraktním sledem asociací, které děsily a trvaly neúměrně dlouho. Sám autor v anotaci říká, že potkává dva démony, kteří z něj dělají hříčku svých proměn. Pro mě jako divačku se tím dostal dalece za hranici, kde končí umění a začíná nějaká forma autoterapie, která už podle mě nepřísluší očím veřejnosti.

Mimo soutěž

Na závěr bych ráda zmínila své tři zážitky, které stály mimo soutěž, a tudíž nebylo možné je nějak oficiálně vyzdvihnout, protože se letos z rozhodnutí pořadatele neudělovala čestná uznání. Jednak to byl neutahatelný a neuvěřitelný divadelní úkaz jménem Jiří Jelínek, který každý den jako drzá třináctiletá holčička Fagi velmi vtipně glosoval v drobných skečích, co se za celý den stalo.

Dalším velkým divadelním zážitkem byla studentská inscenace Boxlife v podání posluchačů Divadelní akademie Dimitri ze švýcarského Vescia – Matildy Fatur, Nikolase Stockera a Nicholase Strubbeho. Jde o minimalistickou grotesku s papírovými krabicemi, beze slov, a přece maximálně sdělnou, s dobře pointovanými

situacemi a odehranou v absolutním soustředění a s plným nasazením. Pro mě to byl vůbec jeden z vrcholů festivalu.

Poslední off-programovou perličkou, o níž se chci podrobněji zmínit, byla nenápadná inscenace zařazená až do pozdních nočních hodin, a to zenový Reunion od svérázného divadelního uskupení Mehedaha, které existovalo v letech 1985–1995 a tvořili ho výtvarníci Petr Nikl, František Petrák, Tomáš Volkmer ad. (podrobněji viz např. Loutkář 3/2023, s. 4–7). Inscenace Reunion, která vznikla pro plánovanou cestu do Japonska, přináší staré skeče poskládané do volného asociativního toku, okořeněné hemžením mechanických švábů. Musím se přiznat, že vidět na vlastní oči například Niklovy uhrančivé Lampany (dřevěné marionety v podobě podivných bytostí s antropomorfními rysy, se zapálenými svíčkami nebo s křehkými lampičkami na hlavách, které jinak znám jen z fotografií), jak tiše levitují v nevelké kukátkové scéně, byl obrovský zážitek. Návrat Mehedahy do divadelního světa byl vskutku triumfální.

Temné tóny

S odstupem viděno byla tematickým leitmotivem celého Spectacula tíživá temnota. I v inscenacích pro malé děti se opakovala poměrně pochmurná témata jako smrt, samota nebo strach, nicméně vyvažovaná pozitivním sdělením o síle přátelství. Jak stojí i ve výroku naší poroty, možná je to dáno stále temnějšími tóny současného světa, který dlouhé dva roky sužovala pandemie a dnes je to nesmyslná a brutální válka takřka za humny. Doufám, že příští Spectaculo nás zastihne už ve zcela jiném rozpoložení a dovolí nám zasmát se i jinak než přes slzy.

Loutkář 4/2023, s. 34–38.

Dolenská, Kateřina: Spectaculo v temných tónech

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás