Dolenská, Kateřina: Na francouzské kultuře mám ráda pestrost a otevřenost

Na francouzské kultuře mám ráda pestrost a otevřenost.

Během charlevilleského Festival Mondial des Théâtres de Marionnettes (FMTM) byla uvedena také inscenace Exit B české režisérky a pedagožky katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Lindy Duškové, která má na Francii dlouholeté a velmi těsné vazby. Inscenace vznikla ve spolupráci se zdejší loutkářskou školou ESNAM a zdá se, že by se do budoucna mohla prohloubit vzájemná spolupráce s pražskou KALD DAMU.

Jak vznikla tvoje spolupráce s charlevilleskou školou ESNAM?

Úplně na začátku mě oslovila tehdejší ředitelka školy Alexandra Vuillet, která na mě získala kontakt v Paříži, kde jsem dříve žila a pracovala jako režisérka. Hledala někoho, kdo se zaměřuje na tvorbu s multimédii, a zároveň věděla, že teď učím na DAMU a zajímala ji spolupráce s naší školou.

Jak ta spolupráce konkrétně probíhala v přípravách a potom prakticky při zkoušení? Jaké téma jste si pro svou práci vybrali? Pokud vím, jednou z inspirací byl i Franz Kafka.

Původní zadání od ESNAMu bylo vytvořit autorský projekt, jehož hlavní prostředek bude digitální obraz (v roli loutky nebo animovaného objektu) a zároveň do procesu od začátku zapojit polovinu druhého ročníku. Cílem bylo, aby si studentky a studenti vyzkoušeli všechny fáze přípravy divadelní inscenace: co to je zvolit téma, sbírat materiál, připravit dramaturgicko-režijní koncept, napsat scénosled, navrhnout scénografii, ale třeba také složit hudbu, vymyslet kostýmy, sestříhat video nebo vyrobit část scénografie v dílně. Takže jsme se s Pierrem Nouvelem, francouzským scénografem a video-designerem, kterého jsem k projektu přizvala, snažili nastavit takové podmínky, aby studenti a studentky mohli všemu přihlížet a podílet se na všem, o co budou stát. Časově to tedy bylo hodně náročné, nejdřív jsme si často volali, v dubnu jsme se sešli na dvoutýdenní workshop v Praze a potom jsme další čtyři týdny zkoušeli v Charleville-Mézières.

Téma, které jsme všichni společně zvolili, bylo „obraz jako obal nebo skrýš“. Bavili jsme se o tom, co to znamená chtít se schovat v obraze. Konkrétně jsme se potom dostali k fenoménu prepperských bunkrů, tedy sídel, které si nechávají pro případ globální katastrofy stavět bohatí lidé. Knihy, které nás k tématu skrýše inspirovaly, byly dvě: Survival of the richest od Douglasa Rushkoffa a povídka Doupě od Franze Kafky.

Další otázka se vysloveně nabízí: kdo se na inscenaci podílel? Měla jsi k ruce i někoho z KALD DAMU?

Kromě mě a Pierra Nouvela se na projektu podílelo osm studentů a studentek druhého ročníku ESNAM a dva studenti magisterského stupně z KALD DAMU – Matěj Šíma a Roman Poliak. Při organizační přípravě projektu byl samozřejmě zapojen také šéf katedry Branislav Mazúch. Pro zkoušení v Charleville jsme také mohli využívat dílny a spolupracovali jsme se všemi technickými zaměstnanci školy.

Jaké bylo přijetí inscenace Exit B?

Myslím, že moc dobré. Bylo zajímavé sledovat velmi citlivé reakce u všech možných typů publika – kromě festivalových diváků a divaček jsme měli možnost hrát třeba i pro školní publikum, seniory nebo nefrankofonní skupinku. Mám pocit, že obrazy mají schopnost se dotknout skoro všech, když se podaří je dobře vytvořit a poskládat. V inscenaci je také jedna dlouhá zcela improvizovaná debata, na kterou se ani herci a herečky nemohou nijak připravit, protože v ní reagují pokaždé na úplně nové otázky. U té jsme zaznamenali různé reakce, podle odolnosti publika a jeho inklinaci k cynismu nebo naopak optimismu například v otázce ekologické krize. Na festivalu FMTM jsme naším projektem taky vyvolali debatu o tom, jestli digitální obraz může být považován za loutku a co vlastně přesně v naší inscenaci animujeme.

Bude se Exit B hrát i u nás? Třeba na festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu?

Rádi bychom inscenaci v Česku uvedli v nadcházející sezóně, ale bude to organizačně trochu náročné. Studenti a studentky z ESNAMU letos školu absolvují a jejich cesty se pravděpodobně rozejdou do různých koutů Francie. Zatím to ale nevzdáváme a sháníme na zájezd partnery i financování.

S ESNAMem a KALD DAMU byla kdysi poměrně čilá pedagogická výměna, pracovali zde například Jan Dvořák nebo Josef Krofta. Myslíš, že se ji podaří obnovit? Byla tato režie první slibná vlaštovka? Budeš se tam jako pedagožka vracet? Nebo naopak: podaří se třeba některé z pedagogů ESNAM uvítat u nás?

Ano, právě to byl původní záměr této spolupráce a o to také teď s katedrou usilujeme. Je možné, že se za pár let podaří realizovat další meziškolní projekt v tak velkém měřítku, jako to bylo loni. Ale snažíme se také o časově a finančně méně náročné formy spolupráce. Se současnou ředitelkou školy Sarah Andrieu konkrétně debatujeme o náplni dvoutýdenní dílny, kterou bychom s Pierrem mohli vést s příštím ročníkem. Hostování pedagogů a pedagožek ESNAM na KALD je také v přípravě.

O současném dění na škole nám chybí informace. Jak to tam teď vlastně vypadá a jak je studium koncipované? Před pár lety jsme publikovali rozhovor s tehdejším ředitelem Eloi Recoingem, ovšem co se tam děje dnes, je pro nás trochu záhada. Jak bys popsala současnou podobu školy?

Tohle je opravdu složitá otázka. Během příprav projektu Exit B, které trvaly něco přes rok, prošla škola ESNAM velkou proměnou. Po nevysvětleném ukončení smlouvy na konci zkušební doby s původní pedagogickou ředitelkou Alexandrou Vuillet byl o několik měsíců později (nejen jako reakce na bouřlivé protesty studentů a studentek) odvolán také výkonný ředitel Philippe Cidre. Ve vedení školy se postupně vystřídali snad čtyři lidé, každý jen na pár měsíců, až na postu pedagogické vedoucí zakotvila Sarah Andrieu, která je tam dodnes. Na pozici výkonného ředitele ale už nikdo nový nenastoupil a škola se administrativně sloučila s festivalem FMTM – obě organizace nyní sdílejí jedno vedení. To se všechno stalo teprve během sezony 2022/2023, lze tedy očekávat, že velké změny ve struktuře školy teprve přijdou.

V současné chvíli škola přijímá 16 studentů a studentek jednou za tři roky, celkově se hlásí několik set lidí. Jedná se tedy o vysoce výběrovou státní školu, která disponuje obrovskou moderní budovou v centru Charleville. Tříletý studijní program formou krátkodobých dílen se pro těch pár vybraných odehrává opravdu v luxusních podmínkách a s řadou francouzských i zahraničních pedagogů a pedagožek. Podmínkou pro přijetí je předchozí umělecká praxe nebo absolutorium na jiné umělecké škole, studenti a studentky tedy zpravidla nejsou „pouze“ loutkoherci a loutkoherečky, ale mají zkušenosti také s výtvarným uměním (od sochařiny po fotografii) nebo třeba s hudební tvorbou. Škola vede studenty a studentky jak k sólové, tak kolektivní tvorbě.

Jak na tebe zapůsobili tamější studenti, pokud je porovnáš se svými studenty na KALDu? Liší se třeba v dovednostním zázemí? V přístupu ke studiu? V požadavcích na pedagogy? Zaznamenala jsi nějaké rozdíly třeba v zájmu o loutky nebo v přístupu k divadlu jako takovému?

Ano, zaznamenala jsem mnoho rozdílů v porovnání se studenty a studentkami na KALD. Jedním z nich byla opravdu nevídaná soustředěnost při kolektivní práci. V ročníku, se kterým jsem pracovala, byli všichni zvyklí absolutně naslouchat druhým a tvořit takřka jedním dechem. To je něco, o co se na katedře samozřejmě snažíme také, ale není obvyklé, aby se již ve druhém ročníku studenti a studentky dokázali na sebe natolik napojit, že jejich spolupráce připomíná profesionální autorský kolektiv. Dalším takovým bodem byla velká míra nasazení a samostatnosti, která je dána mimo jiné také tím, že jich je na celé škole pouze šestnáct a jsou vedeni i k tomu, aby dokázali realizovat inscenaci od začátku až do konce úplně sami. Oproti tomu myslím, že studenti a studentky KALD (všech oborů) dostávají během studia o něco pevnější dramaturgický základ. Dramaturgické myšlení, a hlavně potom schopnost komponovat celistvější inscenační tvar je určitě něco, co by se na ESNAM mělo více kultivovat. Přístup k loutkám jako takovým je v základu na ESNAM o něco tradičnější než na KALDu, myslím, že se to ale kompenzuje přístupem k materiálu i divadle obecně, to je srovnatelné. A nároky na pedagogy a pedagožky jsou, myslím, na obou školách vysoké stejně.

Pokud vím, tak jsi ve Francii studovala po absolutoriu DAMU, a to v doktorském stupni. V čem tě láká frankofonní kultura? Jak moc se podle tebe liší od té naší?

Já mám na francouzské kultuře a společnosti obecně ráda tu obrovskou pestrost a otevřenost. Je to prostě velká země, jedna ze světových křižovatek, mísí se tam neustále nejrůznější kultury a vlivy, což ve mně vytváří větší pocit svobody a tolerance než v České republice, kde jsme přece jen ještě docela uzavřeni na malém prostoru v menším počtu lidí a s hodně omezeným přístupem k jiným kulturám. Těch kulturních, společenských a politických rozdílů je samozřejmě celá řada, ale nedá se o nich moc mluvit bez toho, aby se člověk dopouštěl stereotypů nebo redukce. Takže už jen zmíním, že ve Francii funguje zcela odlišný sociální systém, který umožňuje například existenci tzv. statusu umělce (a to již od 60. let), o který teď, zatím bez vidiny sebemenšího úspěchu, usilujeme i v České republice. V praxi to potom znamená, že zástupci a zástupkyně všech uměleckých profesí nemusí pracovat 24/7 a za pár let vyhořet, protože nejsou prekarizovaní, mají důstojné platy a přistupuje se k nim s daleko větší úctou.

Loutkář 4/2023, s. 31–33.

Dolenská, Kateřina: Na francouzské kultuře mám ráda pestrost a otevřenost

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás