Malíková, Nina: Charleville jednou, Charleville znovu?

Loutkářským Avignonem nazývají festival ve francouzském Charleville-Mézières nejen loutkáři samotní, ale vzhledem k jeho rozsahu a popularitě i ti, kteří se zabývají loutkovým divadlem jen okrajově. Letošní už 22. ročník tohoto Světového loutkářského festivalu nezůstal v tomto ohledu své pověsti nic dlužný.

Byl opravdu rozsáhlý, věnovaný vzpomínce na nedožité 100. narozeniny zakladatele festivalu a někdejšího generálního sekretáře UNIMA Jacquese Félixe, účastnilo se ho 86 souborů a skupin 25 národností a čítal 452 představení nejen v nejrůznějších sálech a prostorách převážně v Charleville, ale i v druhé části tohoto ardenského souměstí – v Mézières.

Světový festival v Charleville-Mézières je už léta mezi loutkáři pojmem. A nejen mezi nimi. Za dobu své existence (první ročník se odehrál v roce 1961) prodělal festival výraznou proměnu a stal se ve Francii vedle divadelního Avignonu druhou největší divadelní událostí. Z původně lokálního regionálního festivalu se stal postupně festivalem mezinárodním a v posledních dvou desetiletích – díky účasti souborů a skupin mimoevropských – festivalem světovým. Je to sice trochu nadnesené, protože k světovosti mu pomáhají soubory z frankofonních území v Americe i Africe, ale pořadatelé jsou na tento fakt pyšní.

Jako už řadu let, i tentokráte byl bohatý program doplněn neméně bohatou prezentací inscenací či prostých sólových vystoupení v off programu a dostupný v obou případech v pěkně zpracovaném programovém bulletinu.

Měla jsem to štěstí, že jsem mohla být v průběhu let několikrát

hostem tohoto dnes již zavedeného a hojně navštíveného festivalu, a tak mohu posoudit, že zde nastal posun opravdu ve všech položkách. Rozšířil se počet hrajících souborů a skupin, rozšířily se hrací plochy – od divadelního sálu, kulturních center, kaváren až po off prostory v dříve méně využívaných lokalitách. Zlepšilo se i spojení do vzdálenějších hracích míst (pro festivalové hosty zde celodenně funguje mezi oběma městy cirkulující mikrobus), město vyřešilo i v minulosti hodně kritizovaný nedostatek možností stravování. Několik malých kaváren, a dokonce i specializovaných knihkupectví se proměnilo v době festivalu v café-théâtry s divadelním provozem.

Skladba letošního ročníku byla trochu pestřejší než v těch předchozích, kdy jejich obraz zkreslila pandemie a její důsledky, ale i tak je festival v Charleville stále především frankofonní (jde o produkce francouzské provenience, ale i švýcarské, belgické a již pravidelně i kanadsko-québecké). Výběr zahraničních souborů má nepsaná pravidla – jde vesměs o menší soubory (maximálně do pěti osob) a s inscenacemi vizuálními, nonverbálními a co nejsrozumitelnějšími. Titulkované představení si totiž může dovolit jen hrstka hrajících souborů. Což však neznamená podcenění zahraniční nabídky, ale jde vesměs o fakt daný finančními limity festivalu. O tom, že je o všechna představení zájem, svědčí, že byla valná většina vyprodaná už před zahájením festivalu (vstupenky se nabízely k prodeji ve dvou etapách) a že je programový výběr do značné míry ovlivněn i komercí a vkusem „neloutkářských“ návštěvníků. Zájem je především o dětská představení a mediálními prostředky zpopularizované trochu snobštější loutkářské inscenace směřující k dospělému publiku. Sympatické je, že diváky nejsou jen účastníci festivalu, ale návštěvnické gros tvoří obyvatelé Charleville i blízkého okolí, kteří se na tohle divadelní bienále opravdu dva roky těší.

V této souvislosti nás všechny, kteří jsme se díky krátkodobé

mobilitě Go and See mohli festivalu účastnit, překvapilo, že jsme tentokráte nenašli v programu české zastoupení (výjimkou byla v programu prezentovaná spolupráce režisérky Lindy Duškové se studenty charlevillské školy ESNAM nazvaná Exit B), ačkoli zde v historii tohoto festivalu sehrály české soubory velmi významnou roli. Když jsem pátrala po příčinách, zjistila jsem, že pořadatelé na českou nabídku nereagovali a já si pak musela lámat hlavu s tím, jestli to způsobilo finanční omezení festivalu, či obecná představa o českém loutkovém divadle, které má sice stále dobrou pověst, ale – podle rozhovorů s účastníky festivalu – lpí na tradičním podání a postupech bez ohledu na trendy a souvislosti současného loutkového divadla.

Aktuální vertěp

Z několika představení, která jsem mohla v Charleville vidět a která by určitě stála za pozornost českých diváků na některém z našich festivalů, nemohu nezmínit skromnou, ale uhrančivou inscenaci Loutkářské akademie z Charkova Vertěp, spojující tradiční vánoční betlémský příběh s jeho aktuálními konotacemi. Poklidnou, idylickou atmosféru kolem zvěstování Panně Marii a zrození Ježíška, hojně propojenou s folklorními akcenty jak ve zpěvním doprovodu, tak ve výtvarném pojetí, naruší agresivní nástup Herodese a jeho najaté bandy likvidující novorozeňátka. Matky zavražděných dětí drží v rukách po masakru místo nich náhrdelníky s červenými korálky, které „přesýpány“ z jedné ruky na druhou evokují prázdnou náruč a jejich slzy. Ženy ale jen nepláčou, v zoufalství a bezmoci s korálkovými šňůrami třískají o zem „ždímají“ je jako zkrvavené hadry a „myjí“ s nimi podlahu, aby pak v závěru hry všechny navázané šnůry spojily v škrtící řetěz znamenající Herodesovo finále. A znovu se na scéně jako na začátku objevuje malý poletující ptáček – symbol svobody, štěstí a víry ve vítězství dobra nad zlem. Betlémský příběh traktovaný v duchu

lidové tradice ukrajinského vertěpu a jeho jednoduchých výrazových prostředků, práce s jevištní metaforou a zejména silná vazba na současnost – to vše pro mě udělalo z Vertěpu v Charleville skutečnou událost festivalu.

Divadlo z papíru a s papírem

Moji dva další festivaloví favorité byli z off programu – aktuální příběh běženců integrujících se do společnosti v hostící zemi a jejich rozpačité přijetí i netečnost okolí se odehrává na nádraží. Komorní inscenace Naštvaný (Agacé) od Papiertheatre je vyprávěna prostředky papírového divadla. Jednoduché a srozumitelné výjevy inspirované básní Freda Pougearda připomínající rozpohybované komiksové obrázky jsou realizované na malém paravánovém jevišti. Je to angažovaný apel k problematice, která hýbe nejen současnou Francií.

Papírové divadlo Alaina Recoinga věnované tentokráte pojmu Mlýny/Moulins bylo hrané v autentických prostorách půdy slavného Starého mlýna v historické části města. Alain Recoing je zkušeným vypravěčem příběhů, které dokresluje kulisami i loutkami papírového divadla, jehož je propagátorem i sběratelem. Tentokráte v historizujícím papírovém divadélku na půdorysu romantického milostného příběhu a za doprovodu řady vizuálních efektů (požár i výbuch a zborcení mlýna…) předvedl proměny funkcí i osudů nejrůznějších druhů mlýnů i možností tohoto typu loutkového divadla.

Dobrá pověst zajímavé produkce provázela inscenaci izraelsko-francouzsko-německé skupiny Maayan nazvaná Niyar – papírová pohádka, pracující také s papírem, který byl základním materiálem scénografie inscenace. Proměnlivý papírový kostým protagonistky byl terénem i součástí scény pro hru loutek a papírových objektů. Vizuálně zajímavá inscenace ale trpěla nepřehledností a zdlouhavostí matného příběhu, který upoutal snad jen proměnami jednotlivých

papírových elementů a nápadů, dobrým svícením a tajemnou mnohoslibnou atmosférou. Pro mě tato ambiciózní inscenace nesplnila ohlašovaná očekávání.

Nejen o festivalu

Skutečným potěšením na festivalu pro mě byla výstava uspořádaná ke dvoustému výročí narození Maurice Sanda (syna autorky a dramatičky George Sandové). Všestranně nadaný Maurice se věnoval mimo jiné i loutkovému divadlu a loutky z jeho inscenací, včetně návrhů a citlivě zrestaurovaných kostýmů, dekorací a doplňků, byly skutečnou třešničkou na dortu mých festivalových zážitků.

Festival v Charleville je loutkářským festivalem, ale především veletrhem s nabídkou představení, publikací a informací. Já jsem si z Charleville přivezla jednu zajímavou útlou knížku. Napsal ji Albert Bagno pod názvem Gli Zecchini di Pinocchio, ale nepojednává o populární figurce Pinocchia, jde o výsledek autorova dlouholetého bádání o zobrazení loutkového divadla a loutek na pamětních medailích a mincích z celého světa. Věděli jste, že má svou minci Matěj Kopecký, Jiří Trnka, Karel Zeman, Josef Skupa a Spejbl s Hurvínkem?

Deset dnů trvající svátek loutkového divadla v Charleville Mézières (16.–24. 9. 2023) skončil. Pro nás byl určitě v mnohem inspirující, ale byl hlavně nevyslovenou výzvou k naší všestranné přípravě na reprezentativní účast v roce 2025. Tuhle příležitost bychom si neměli znovu nechat ujít!

Loutkář 4/2023, s. 28–30.