Mohammed, Noriah: Soumrak malajského loutkářství

Hlavní formou loutkářství, která se tradičně hrála v Malajsii, je stínové divadlo zvané wayang kulit, což je termín pravděpodobně odvozený od slov wayang, tedy „stín“, a kulit, tedy „kůže“. Původ této divadelní formy je nejasný, ale pravděpodobně vznikla nejpozději v 18. století na základě rozmanitých kulturních a jazykových vlivů z Jávy a Siamu (Thajska). Stejně jako ve všech formách wayang kulit je centrální postavou dalang, který řídí celý rituál, vodí loutky a vypráví příběhy. Siluety postav jsou jemně vyřezané z kůže vodních buvolů, případně koz, pomalované a promítané na plátno z bílé bavlny (kelir). Dalang má často dva asistenty, kteří pomáhají sestavit scénu, podávají mu loutky během představení a obstarávají různé zvukové efekty. Zásadní roli hraje také hudba orchestru. Tradičními nástroji malajského wayangového ansámblu jsou sedmidírková serunai (podobná hoboji/šalmaji), někdy nahrazovaná nástrojem rebab (loutna, na niž se hraje smyčcem), tři typy bubnů (gendang, gedombak a geduk) a řada různých gongů a zvonků.

V Malajsii existují čtyři specifické regionální žánry: wayang kelantan (dříve zvaný wayang siam), wayang gedek, wayang purwa a wayang melayu. Domníváme se, že forma zvaná wayang kulit kelantan dorazila do státu Kelentan na severozápadě země ze sousedního Thajska; příbuzné varianty nalezneme po celém přilehlém regionu až po Kambodžu. Thajské vlivy jsou zvlášť patrné ve vzhledu postav a v hudbě; texty, které se hrají, jsou malajské verze Rámájany. Tento indický epos se zde nazývá Hikyat Seri Rama (Příběh prince Rámy) a zachycuje jeho boj s mahárádžou Wanem (Ravana); dialogy jsou v místním kelantanském dialektu. Stínové

loutky jsou vyobrazeny z profilu a mají jednu pohyblivou ruku. Místními variacemi figur bohů-klaunů, kteří jsou součástí většiny žánrů wayang, jsou postavy Pa Dogel a Wak Long. Každé představení má standardní úvod, v němž jsou přečteny mantry, dva dewa panah svedou boj a zjeví se poustevník. Tento úvod je podobný rituálnímu souboji dvou Hanumanů (černého a bílého), kterým začínají thajské/khmérské stínové hry.

Prvním ze dvou nejznámějších dalangů z nedávné doby je Hamzah bin Awang Amat (1940–2001), velmi plodný umělec a vedoucí souboru Seri Setia, který byl po úspěchu na festivalu v Kuala Lumpur v roce 1969 pozván na turné po Evropě, USA, Turecku a několika asijských zemích. Byl nejen talentovaným loutkářem, ale také hudebníkem, výrobcem hudebních nástrojů a tvůrcem loutek. Za své snahy směřující k uchování umění předků získal titul Seniman Negara (národní umělec) a vyučoval na vysokých školách. Jeho syn aktuálně hraje ve školách v rámci výuky kulturních tradic a přednáší univerzitním studentům o tradičních loutkových formách. Vzhledem k rostoucímu náboženskému konzervativismu státu Kelantan se ale pochybuje o tom, nakolik je ještě možné používat příběhy z Rámájany. Dollah Baju Merah (Dollah „Červená košile“, 1937?–2005) si získal svou přezdívku díky tradici, podle níž každý člen jeho souboru za první peníze vydělané divadlem dostal červený kus oděvu. Začal hrát v mladém věku a získal si velký věhlas, nicméně s nástupem moderních forem zábavy i jeho popularita začala upadat. Od 90. let 20. století v důsledku nárůstu náboženského fundamentalismu stále stoupal počet otázek týkajících se neislámských prvků, rituálů a modliteb spojených s loutkovými představeními, což mělo spolu s vlivem moderních médií negativní dopad na celou formu. Zatímco na konci 60. let 20. století po celé zemi pravidelně hrálo asi 300 dalangů, v roce 2014 už to byla pouhá hrstka a počet představení stále klesá.

Thajský původ je dobře patrný u figur, stylu pohybu i jazyka formy wayang gedek, která se hraje v severovýchodních státech Kedah a Perlis. Postavy zde stojí čelem k divákům (nikoliv z profilu) a dialog je v místním dialektu regionu Kedah. Hraje se na serunai, na bubny, dva zavěšené gongy a dva malé stojací gongy (kerincing).

Wayang kulit purwa i wayang kulit melayu jsou ovlivněné jávským stylem. První jmenovaný žánr nalezneme ve státě Johor na jihovýchodním pobřeží Malajského poloostrova. Hrají se adaptace indické Mahábháraty nebo indonéského cyklu Pandži, a to v javánštině, nebo v místním dialektu. Postavy jsou velmi typizované a rozpoznatelné podle velikosti očí a těla. Orchestr gamelan sestává z různých gongů a zvonků včetně velkého zavěšeného gongu (gong agung) a deseti či více nástrojů: xylofon, zavěšené gongy, metalofony, loutna, na niž se hraje smyčcem, buben ad. Wayang kulit purwa se dodnes občas hraje.

Wayang melayu primárně najdeme v Kelantanu a Terengganu na východním pobřeží. Příběhy vycházejí z Rámájany, Mahábháraty a cyklu Pandži a hrají se v místním dialektu (nebo javánsky). Figury mají dvě pohyblivé ruce. Hudební ansámbl hraje na stojící gongy nebo zavěšené gongy, bubny a činely. Figury připomínají jávské prototypy; postavy démonů a významných hrdinů mají velké, upřeně zírající oči. Místo slavných javánských klaunů formy wayang purwa, kterými jsou Semar, Gareng a Petruk, zde vystupují jejich malajské analogy – Pak Dogol a Wak Long. Postavy, pozitivní i negativní, lze identifikovat podle typu těla, postoje a pokrývky hlavy. Tradiční publikum dokázalo postavy velmi snadno rozeznat. Pravděpodobně posledním dalangem formy wayang kulit melayu byl Hussain z Kelantanu, který v 90. letech 20. století odešel do důchodu.

Každý ze čtyř typů představuje jedinečnou malajskou variantu formy wayang. Představení, která byla na venkově i ve městech po řadu let součástí mnoha oslav, rituálních i lidových, už jsou dnes spíše vzácná. V 90. letech, kdy se moci chopila islamistická strana PAS, byla celá loutková forma wayang kelantan kvůli své návaznosti na rituály a animistická náboženství ve svém domovském státě zakázána s výjimkou představení pro turisty. Dalangové jako Hamzah ji sice vyučovali v Národní akademii umění (ASWARA) nebo na univerzitách, kde se setkali se zájmem studentů i dalšího publika, ale primárně se přitom spíše než na manipulaci loutkami zaměřovali na výuku hudebního doprovodu. Umění dalangů se tak dnes učí jen velmi málo mladých lidí. Současní umělci z Kuala Lumpur a Penangu občas zvou dalangy ke spolupráci na experimentální tvorbě, ale tradiční představení už se příliš nehrají. Roli, kterou dříve zastával wayang, převzaly nové formy médií a zábavy. Navzdory občasnému uznání ze strany vlády nebo mezinárodním experimentům (jako byla například wayangová verze Hvězdných válek z roku 2014, kterou produkoval majitel animační firmy Čchuo Jüan Pching a hrál Muhammad Dain Othman, loutkoherec z Kelantanu, a která vznikla ve spolupráci s americkým velvyslanectvím) být dnes v Malajsii dalangem znamená spíše uchovávat kulturní dědictví než tvořit budoucnost. Někteří umělci zkoumají možnosti přenést tradiční loutkářství, jako je wayang gedek, do podoby digitální animace, ale tyto experimenty mívají krátkou životnost.

V důsledku přistěhovalectví z Číny se v období britské koloniální vlády, jež začala v roce 1824, do Malajsie dostaly čínské typy loutek, a to maňásci (pu-taj-si), javajky i marionety. Stejně jako v Číně i zde tato představení někdy sloužila rituálním funkcím a do 80. let 20. století se maňásky často hrávalo v chrámových festivalech pro rituální účely. Po etnických nepokojích v roce 1969 a zavedení nové

promalajské politiky začal být v zemi cíleně omezován vliv čínské kultury, což se podepsalo i na tradičním čínském loutkářství, jež už je dnes k vidění jen vzácně.

Loutky se někdy objevují v experimentálních představeních nebo jsou součástí divadla hraného dětmi a pro děti. Různé komunity (malajské, čínské či indické) se občas snaží obnovit staré loutkářské tradice v rámci péče o kulturní dědictví, ale je třeba přiznat, že malajská loutková tradice je dnes lépe zachycena ve výzkumu odborníků než v reálné praxi.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette), vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2023, s. 22–23.