Pospíšilová, Veronika: Vietnamské vodní loutkové divadlo

Loutkové divadlo má v řadě zemí rozvinutou tradici a patří k nejstarším divadelním formám. Různá kulturní společenství mají vlastní podoby loutkového divadla. V této studii se snažím vysvětlit, čím je loutkové divadlo výjimečné ve Vietnamu a jak se postupně vyvíjelo. Je totiž s podivem, že výzkumem vietnamského vodního loutkového divadla se vědci začali zabývat až poměrně nedávno.

Charakteristika vodního loutkového divadla

Loutkové divadlo je jedním z prvků tradiční kultury, který je velmi pevně spjat s duchovním životem mnoha generací vietnamského lidu. Ve všech částech země se můžeme setkat s různými divadelními aktivitami, ale loutkové divadlo se soustředilo, vyvíjelo a bylo nejpopulárnější ve střední a nížinné části severního Vietnamu. Tradiční vietnamská loutková scéna zahrnuje dva typy loutek — vodní loutky a suchozemské loutky. Vodní loutkové divadlo používá jako jeviště vodní hladinu a suchozemské loutkové divadlo má jeviště postavené na zemském povrchu. Tato dvě umění sdílí společné zásady, liší se jen v některých detailech. Múa rối nước znamená doslova „loutky tančící na vodě“. Dnešní vodní loutkové divadlo se může odehrávat na třech různých místech: na rybníčcích ve vesnicích s nainstalovanou konstrukcí pro představení; na venkovní přenosné nádrži postavené pro kočovné divadelní společnosti a ve specializovaných budovách s umělými jezírky.

1 Loutkáři jsou skryti pod přístřeškem stojícím za vodní hladinou. Pokud je vodní nádrž větší, je jeviště umístěné uprostřed; je-li menší, je situované u břehu naproti hledišti. Přístřešek je na čelní straně zvenčí uzavřen neprůhledným závěsem. Za ním ve vodě stojí loutkáři a vodí loutky pomocí bambusových konstrukcí a drátů, skrytých pod vodou, na vzdálenost až tří metrů. Loutky jsou dřevěné, ale vyrábějí se i z jiných voděodolných materiálů.2 Tato jedinečná forma loutkářství, která se objevovala původně pouze sezónně v deltě Rudé řeky, se stala v průběhu posledních dvaceti pěti let typickým prvkem vietnamské kultury.

Většina vesnic, ve kterých se vodní loutkové divadlo provozuje, uznává Từ Đạo Hạnhe za patrona loutkářů. Tento buddhistický mnich žil v 11. století a vstoupil do řádu údajně poté, co mu mág zavraždil otce. Zpočátku byl stoupencem zenové školy Thiền, ale později se obrátil k tantrismu mật tông. Jméno Từ Đạo Hạnh je kromě vodního loutkového divadla spojováno s řadou mýtů a legend o reinkarnaci v krále Lý Thần Tônga nebo o metamorfóze v tygra. Từ Đạo Hạnh opustil svůj domov a odcestoval do Číny a Indie, aby tam studoval. Po svém návratu nechal postavit v oblasti Sài Sơn proslulé svou přírodní krásou Učitelskou pagodu (Chùa Thày), v níž žil až do smrti. Byl v úzkém kontaktu s místní společností, ve které podporoval rozvoj tradičního umění. Obyvatele vesnice Ra učil vodnímu loutkovému divadlu a herecké společnosti Ra, kterou také založil, věnoval 3 mẫu3 rýžových polí v oblasti Đồng Vai. Slavnosti Učitelské pagody trvají vždy tři dny a začínají 5. den 3. měsíce lunárního kalendáře. Každý rok do ní přináší členové hereckých společností vodního loutkového divadla obětiny, aby uctili památku mnicha Từ Đạo Hạnhe.

Vodní loutková divadla (stabilní i mobilní) tvoří tři základní části: manipulační místnost (buồng trò), jeviště (sân khấu) a hlediště (nơi xem). Manipulační místnost je nejvýznamnější částí divadla. Odtud loutkáři loutky ovládají. Prostor se rozkládá na 36 m

2 a jeho základy jsou položeny na dno rybníčku (jezírka). Výška místnosti od vodní hladiny po střechu je asi 6 metrů. Manipulační místnost má dva vstupy, a to vstup na východní straně, který se nazývá „dveře života“, kudy loutky vstupují na scénu, a na západní straně jsou to „dveře smrti“, kterými se loutky vracejí zpět do manipulační místnosti. Prostřední část je vpředu i vzadu otevřená. Vzadu je látkový závěs, který brání pronikání světla do manipulační místnosti. Během představení je vpředu spuštěna stěna vytvořená z bambusových tyčí, které jsou spojeny těsně k sobě. Diváci tak nemohou vidět, co se v manipulační místnosti děje. Tato stěna dosahuje až k vodní hladině. Před ní je ze střechy spuštěn ještě závěs sahající zhruba do jedné třetiny bambusové stěny. Tento pruh látky, s třásněmi našitými podél dolního okraje, je většinou červený a najdeme na něm motivy draků, fénixů a dalších bájných zvířat. Jeviště je tvořeno částí vodní hladiny před manipulační místností. Tato část je považována za jeviště, které je v neustálém pohybu díky větru a pohybům loutek. V tradičním vodním loutkovém divadle má jeviště vstupní branku, která se nazývá „letící kůň“ (hành mã)4 a kterou loutky zachází do manipulační místnosti o přestávkách mezi jednotlivými scénami. V tomto mezičase se buď zapalují petardy, nebo se hraje scénka na břehu jezera.5 Prostor pro představení je vymezen dvěma řadami tenkých, nízkých kůlů a vlaječkami, které se vždy na začátku představení zdvihají. Prostor mohou také vymezovat dvě řady loutek nazývající se rối đô,6 které se objevují na začátku představení a na konci zase mizí. Místo pro diváky vodního loutkového divadla se nachází asi 10–15 m od manipulační místnosti na okrajích rybníčku nebo jezírka. Vodní loutkové divadlo je jedním z mnoha zábav vesnických slavností. Lidé se mohou přijít podívat třeba jen na určité scény, které chtějí vidět, a mohou si je vychutnat z míst, která si sami vyberou.

Vznik a vývoj vodního loutkového divadla

Sporným bodem v historii vietnamského vodního loutkového divadla je jeho původ. Historické zápisky ze 13. století potvrzují, že vodní loutkové divadlo bylo již v průběhu 11. století populární u vietnamského císařského dvora. Tyto záznamy rovněž uvádějí zmínky o původu vodního loutkářství na venkově. Řeky, jezera a rybníky jsou známou chloubou krajiny Vietnamu. V průběhu roku byli vietnamští rolníci sužováni častými přírodními katastrofami, s nimiž se museli vyrovnávat při sázení a sklízení rýže. Odměnou za jejich úsilí byla pro ně pořádána loutková představení, v nichž loutky vysoce hodnotily vytrvalost, optimismus a úctu k zemědělskému i rodinnému životu. Loutková představení se odehrávala v průběhu vesnických slavností, které obvykle probíhaly na začátku zemědělského cyklu a na konci v období žní. Většina představení se hrála při příležitosti oslav tradičního nového roku (Tết Nguyên đán), jenž připadá na období od ledna do února každého solárního roku

7 a kterým začínal nový zemědělský cyklus. Rolníci jimi vyjadřovali svou úctu nebesům a žádali je o hojnou úrodu. Každá vesnická slavnost byla lidovou zábavou, která se nesměla obejít bez tradičních zvyků, jako byly závody na člunech, zápasy, houpačky, zapalování petard ad., a her, které se odehrávaly ve vodě, jako např. závody v plavání, ve veslování či představení vodních loutek. Dalo by se říci, že v průběhu vesnických slavností se v oblastech, kde se pěstovala rýže, zrodila jedna z prvních forem náboženství. Konkrétně v těch oblastech, kde se výsledky úsilí rolníků odvíjely od množství dešťových srážek. Modlitby za déšť k nejrůznějším božstvům byly doprovázeny zpěvem lidových obřadních písní, které si obyvatelé vesnic zpívají dodnes. Mezi takové rituály patří např. omývání soch Budhy a ostatních božstev. Dříve se také za rituál považovalo to, když si rolníci po práci prali v rybníčcích své oblečení nebo když pořádali modlitební průvody za déšť, které měly vyzvat boha vodstva, aby seslal vodu na zem. Ačkoliv si nemůžeme být jisti detaily a přesnou datací týkající se vzniku vodních loutek, můžeme předpokládat, že delta Rudé řeky byla místem, kde bylo po staletí tradiční divadelní umění uchováváno a odkud bylo šířeno dále.

Tato delta je oblastí, která je pokryta značným množstvím řek a je zde velmi horký vzduch. Každá vesnice zde má rybníček nebo jezírko, které jsou zdrojem každodenního přísunu vody do domácností, vláhy pro pěstování životně důležitých plodin a dále mohou sloužit jako základ vodního loutkového divadla. Místo, kde se bude hrát vodní loutkové divadlo, je vybíráno v závislosti na rozsahu celého představení. Může to být např. pevná konstrukce, která je součástí nějakého architektonického komplexu a má pavilon na břehu rybníčku. Takovými konstrukcemi jsou např. Učitelská pagoda nebo chrám Dóng (Đền Dóng).8

Většina vodních loutkových divadel, která byla postavena pouze provizorně, byla určena pro kočovné herecké společnosti a umístěna tam, kde to vyhovovalo publiku. Vodní loutková představení byla

součástí vesnických slavností až do doby, než se stala samostatným divadelním druhem. Do 11. století se vodní loutkové divadlo hrálo především na jezírcích a rybníčcích v oblasti delty Rudé řeky, kde také vzniklo. Postupně se začalo šířit i mimo vesnice a tím si získávalo stále větší obdiv prostého lidu i vyšších vrstev společnosti.

Pravděpodobně nejstarší záznam o vodním loutkovém divadle pochází z roku 1121 a je vytesán do kamenné stély, která se nachází v pagodě Đọi Sơn (Long Đọi)9 postavené králem Lý Nhân Tôngem roku 1128. Jako mnoho dalších památek ve Vietnamu byla původní struktura pagody Long Đọi zničena v 15. století čínskou dynastií Ming. Byla zrekonstruována, ale následně opět značně poškozena během první indočínské války. I přes neblahou minulost byla pagoda v průběhu posledních desetiletí obnovena a stala se pýchou Vietnamu. Stéla je vysoká 2,4 metru a široká 2,24 metru. Na obou stranách stély jsou vyryty nápisy, které jsou rozděleny do šestnácti úseků. První dvě části pojednávají o kosmogonii, narození Buddhy, jeho učení a uctění jeho památky. Ostatní části jsou věnovány období, kdy v zemi panoval král Lý Nhân Tông. Výňatek textu, který se týká loutkového divadla, by mohl být přeložen asi takto: Zlatá želva plave poklidně na hladině vody a na své hlavě nese váhu tří hor. Vlny pozvolna nadnáší její krunýř a nohy. Ve chvíli, kdy obrátí svůj pohled na břeh, otevře ústa a vytryskne vodu směrem k molu. Potom se otočí čelem ke králi, aby mohla obdivovat jeho korunu. Pokloní se a při pohledu na hladinu vody zkoumá nezměrnou a krásnou oblohu, která se ve vodě zrcadlí. Dvorní hudebníci začnou hrát předehru a vtom se objevují víly, které zazpívají a předvedou tanec s názvem „Vítr přichází“. Kolem scény šveholí hejno ptáčků a vesele poskakuje stádo jelenů…10

Za vlády dynastie Lý (1010–1225) již bylo loutkářské umění na vysokém stupni rozvoje. Zpočátku se tradiční vodní loutkářství omezovalo na úzké okruhy lidí, tj. na rodiny a rody. S jeho rozvojem

a s růstem obliby se však loutkářská základna silně rozšířila. Za dynastie Lý proniklo vodní loutkové divadlo ke královskému dvoru a vládu dynastií Lý a Trần (1225–1400) lze pokládat za období jeho největšího rozkvětu.11 O tom, že vodní loutkové divadlo bylo velmi oblíbenou zábavou u dvora, se píše např. v literárních pracích Phan Trường Nguyêna (12. století) a krále Trần Thái Tônga (1225–1258). Po zhlédnutí divadelního představení král napsal: Každý jasně vidí, že dřevěné loutky jsou zcela závislé na mechanismech, které jim umožňují vytvářet různé pohyby. Loutky jsou schopné se pohybovat a tančit jako živé bytosti. Kdyby ovšem loutkáři přestali hýbat mechanismy, kterými loutky ovládají, loutky by se zastavily.12 Král chtěl zřejmě těmito slovy vyzdvihnout mistrnou práci loutkářů, kteří už ve 13. století dokázali v práci s loutkami „zázraky“. Fakt, že se loutky nepohybovaly po vodní hladině samy, ale ovládali je loutkáři, byl zapomenut ve chvíli, kdy představení začalo.

Od 13. do 20. století nebyl vodnímu loutkovému divadlu přikládán velký význam a v historických pramenech o něm mnoho nenajdeme. V 15. století se totiž do Vietnamu dostaly nové divadelní formy jiných národů a vytlačily vodní loutkové divadlo z císařského paláce. Vodní loutkové divadlo se dále udržovalo především na venkově. Jediné, o čem se záznamy zmiňují, je postavení nejstaršího hereckého pavilonu na vodě, který nechala postavit divadelní společnost Ra ve zmiňované Učitelské pagodě na jezírku Long Trì. Tento pavilon je dnes nejstarším existujícím místem, kde se stále hraje vodní loutkové divadlo. Srpnová revoluce (1945) jednak zachránila tradiční vietnamské vodní loutkové divadlo od toho, aby upadlo v zapomnění, ale také „otevřela dveře“ novému směru rozvoje loutkářského řemesla ve Vietnamu. Předtím bylo tradiční vodní loutkové divadlo rozptýleno mezi lidové herecké společnosti, které zůstaly na amatérské úrovni. Až v této době se toto umění dostává na profesionální úroveň a je povýšeno na národní divadelní umění.

Pro další rozvoj vodního loutkového divadla byly podstatné

mezikulturní výměny mezi Vietnamem a východní Evropou. V období po 2. světové válce byla součástí fiskální politiky „východního bloku“ podpora a pomoc vietnamskému umění. Cílem bylo založit ve městech vodní loutková divadla a vychovat profesionální loutkáře. Loutkářské dovednosti, kterým se vietnamští loutkáři naučili v době komunismu ve východní Evropě, jsou významné důležité dodnes. V březnu roku 1956 pozval prezident Ho Či Min do Vietnamu Loutkové divadlo Radost z Československa. Ta se v té době soustředila – po sovětském vzoru – především na tvorbu se spodovými loutkami (javajkami) a brzy bylo rozhodnuto, že se bude tento způsob loutkářství vyučovat i na vietnamských školách. Divadelní společnost, která byla vyškolena skupinou československých loutkářů, založila v Hanoji své vlastní loutkové divadlo s názvem Ústřední loutkové divadlo (Nhà Hát Múa Rối Trung Ương), které existuje dodnes. Druhým, dnes velmi populárním loutkovým divadlem v Hanoji je divadlo Létající drak (Thăng Long). Bylo založeno 10. října roku 1969 a pojmenováno podle dřívějšího názvu hlavního města.13 Toto divadlo vzniklo podle vzoru ÚLD v Hanoji, ale mělo mnohem přísnější pravidla pro přijetí nových členů. Ti, kteří se ucházeli o místo v této společnosti, museli studovat alespoň deset let a mít vysokoškolský diplom. Významným přínosem pro vodní loutkové divadlo se v těchto letech stalo přijímání žen do profesionálních hereckých společností. Do této doby ženám nebylo umožněno stát se loutkářkou a proniknout do tajů tohoto umění.14

Co se témat inscenací týče, často se v nich objevoval protifrancouzský a později i protiamerický odpor. Některé loutky měly vojenské uniformy západních mocností a ztvárňovaly negativní postavy, které ubližují místnímu obyvatelstvu. Jiné loutky hrály vesnické hrdiny z řad prostého lidu, kteří vojáky v boji statečně porazili. Dříve věnovali loutkáři pozornost pouze výtvarné a herecké stránce inscenací, ale v současné době se pečlivě věnují i dramaturgii, hudbě nebo light designu, aby bylo vodní loutkové divadlo divácky

mnohem atraktivnější. Inscenace se také mnohem častěji zabývají tématy ze života, a to všechno přispívá k tomu, že vietnamské vodní loutkové divadlo je stále rozšířenější a rozmanitější. V současnosti má divadlo Thăng Long zhruba třicet členů.15 Vodní loutkové divadlo ale není chloubou pouze hlavního města. Mezi další velmi populární vodní loutkové scény ve Vietnamu se řadí například divadlo Zlatý drak (Nhà Hát Múa Rối Nước Rồng Vàng), které se nachází v Ho Či Minově Městě. Bylo založeno roku 1977 a dnes uvádí okolo 500 představení za rok.

Loutkáři a divadelní společnosti

V současné době ve Vietnamu existují desítky center tradičního loutkového divadla. V každé vesnici může fungovat jedna i více divadelních společností. Společnost („cech“) tvoří osoby, které mají různá povolání. Aktivity společnosti jsou založeny na psaných i nepsaných pravidlech stanovených jejími členy. Jediným obecně platným pravidlem pro všechny společnosti je, že každá herecká společnost může vystupovat pouze se svými loutkami. Společnosti, které hrají vodní loutkové divadlo, jsou většinou zakládány vysoce postavenou osobou, která si získala svou prestiž díky vysokému věku, profesi nebo majetku. Tato osoba ale chod společnosti neřídí a není jejím „šéfem“ (trùm phường). Toho, kdo má v herecké společnosti hlavní slovo, volí její členové.

Divadelní společnost je většinou pojmenována po vesnici, ve které vystupuje. Příkladem takové společnosti může být Đông, která je pojmenována podle vesnice Đông Các nacházející se v provincii Nam Định na severu Vietnamu. Kromě toho, že divadelní společnost hraje představení, je také zaměřena na vzájemnou pomoc a prospěch veřejnosti. Tento rys je zcela běžný i u ostatních cechů a vesnických organizací, jako jsou např. sdružení bubeníků, svaz starších, společnost obchodníků s rýží, sdružení zedníků, společnost phe giáp

16 nebo oktetový spolek,17 jež měly v minulosti výsadní práva v otázkách rozhodování ve veřejných záležitostech. Stejně tak náleželo toto právo členům hereckých společností. Místní „autority“ přidělovaly některým společnostem rybníky a půdu. Ostatní bývali obdarováváni symbolickými dary, mezi něž patřily např. šňůry petard, podnosy s betelovými listy a arekovými oříšky či několik kusů červeného hedvábí.

Hlavní úlohou společnosti vodního loutkového divadla bylo a je účastnit se tradičních vesnických slavností. Členové společnosti ale také shromažďují rýži a peníze do společného fondu, který se předává z generace na generaci. Většinou si herecké společnosti kupují rybníky a využívají je k vodním loutkovým představením a k chovu ryb. Před rokem 1945 hráli loutkáři představení především v rodných vesnicích během každoročních jarních slavností nebo v den úmrtí patrona vodního loutkového divadla. Každý rok v den úmrtí zakladatele společnosti vodního loutkového divadla se přijímají noví členové. Uchazeči o místo musí být decentně oblečeni a přinést dary na oltář zemřelého zakladatele společnosti. K obvyklým darům patří rýžové víno, miska s betelovými listy a arekovými oříšky. Uchazeč se pokloní před oltářem předků, předvede před odbornou porotou, co umí, a zdůvodní, proč chce do společnosti vstoupit. Pokud prokáže talent, je přijat a vypije nápoj rumělkové barvy (směs rýžového vína a kohoutí krve; některé zdroje uvádí, že se musí vypít i několik kapek krve každého člena společnosti

18). Další podmínkou k přijetí do divadelní společnosti je složení přísahy mlčenlivosti. Prozrazení tajemství společnosti se v minulosti platilo životem otce a tří generací jeho potomků.19 Ten, kdo prozradil tajemství, byl ze spolku vyhnán poté, co zaplatil pokutu v podobě padesátikilogramového prasete. V tradiční vietnamské společnosti profesionální loutkáři neexistovali. Za loutkáře byl obvykle považován člověk, který ve vodním loutkovém divadle vykonával práce potřebné k tomu, aby divadlo fungovalo. Práce v divadle pro něj nebyla profesí, ale poskytovala mu určité sociální zázemí. Z tohoto důvodu měli loutkáři jiný zdroj obživy a hraní loutkového divadla pro ně bylo spíše odreagováním od starostí každodenního života. Ve vietnamské tradici se považuje věk za směrodatný pro postavení muže ve společnosti. Čím starší muž byl členem herecké společnosti, tím více pro spolek znamenal. Jedinou cestou, jak získat znalosti o vodním loutkovém divadle a jak se tomuto umění naučit, bylo získat zkušenosti od těchto starších členů.

Stát se loutkářkou tradice dříve dívkám a ženám neumožňovala. Nebyly považovány za dostatečně fyzicky zdatné, aby mohly stát několik hodin ve špinavé a studené vodě, a navíc ve společnostech panovaly obavy, že by mohly vyzradit profesionální tajemství rodinám svých manželů. Až ve 20. století se herecká společností Nam Chấn z provincie Nam Định rozhodla tyto předsudky prolomit. Byla první hereckou společností, která začala učit loutkářskému řemeslu mladé ženy. Roku 1972 byla do hlavního města pozvána první žena, aby se připojila k herecké společnosti. Později začaly být přijímány ženy i do ostatních společností a do představení vnášely nové tvůrčí prvky.

20 Loutkářka Đặng Thị Hương o tom říká: V mnoha výstupech potřebujeme, aby pohyby loutek působily pružně a jemně. Mezi takové výstupy patří např. Tanec víl nebo Tanec fénixů. Tance jsou mnohem výraznější a přitažlivější pro publikum, když s loutkami manipulují ženy. Scény by měly ukazovat harmonii mezi jin a jang. Naše umění patří všem lidem stejně, jak mužům, tak ženám.21 Jak vypadá příprava divadelního představení, popisuje dvacetiletá loutkářka Đặng Thị Hương: Učíme se jak teorii, tak praxi. Nejdříve na zemi studujeme, co vlastně budeme dělat, a potom jdeme do vody, kde cvičíme, jak loutky ovládat. Nejsou zde žádné rozdíly mezi dívkami a chlapci. My, mladé ženy, zvládáme manipulaci loutek v některých scénách lépe než muži. Jsme pyšné na to, že můžeme následovat tradice našich předků a bavit publikum.22 Jelikož se vodní loutkové divadlo hraje i ve velmi chladném období na začátku nového lunárního roku, není snadné taková představení odehrát až do konce. Mnoho loutkářů proto na posílení organismu pije před začátkem představení rybí omáčku nebo šťávu ze zázvoru smíchanou s rybím tukem.

Divadelní postavy a jejich charaktery

Tradiční jeviště vodního loutkového divadla bylo „domovem“ mnoha historických, legendárních a mytických postav. Nejčastěji však byla zpracovávána témata prostých vietnamských rolníků, kteří žili ve starých vesničkách v chatrčích z bambusu. Tvůrci loutek se snažili, aby se jim divadelní postavy podobaly, a v představeních znázorňovali svůj každodenní život. Také podoba loutek se odvíjela od skutečného vzhledu rolníků na vesnicích a každý řemeslník, který loutku vytvářel, si ji upravoval podle svého vkusu. Tento rys sebereflexe je jedním z příkladů tradičního vietnamského umění.

Ve vodním loutkovém divadle je také vyobrazeno mnoho lidských postav z historie. Jedním z nejznámějších historických výstupů, který je zahrnut téměř v každém loutkovém programu, je

Příběh o Jezeře vráceného meče. Loutka slavného hrdiny Lê Lợie a mytické želvy nechybí ve fundusu žádné divadelní společnosti. Druhou velkou oblastí, z níž se čerpají náměty k vytvoření výstupů, je prostý život Vietnamců: rolníci sázejí a sklízí rýži, rybáři chytají do sítí a košů ryby, pasáčci buvolů sedí na hřbetu buvola, pískají na flétnu a svolávají své stádo apod.

Mnoho dalších scén z vietnamského prostředí baví diváky všech národností a všech věkových skupin. Jedním takovým výstupem, který zná snad každý divák, je Návrat literáta z úřednických zkoušek. K nejoblíbenějším divadelním postavám ale patří mytické víly a strýček Tễu. V průběhu mnoha let si Vietnamci z císařského paláce i z nejchudších vesnic strýčka Tễu (Chú Tễu) zamilovali. Je duší vodních loutek vytvářející pouto mezi aktéry představení a publikem. Slovo chú můžeme překládat jako „strýček“ a Tễu jako „smích“. Ať už strýček Tễu spojuje jednotlivé výstupy v průběhu celého představení, nebo působí pouze v roli uvaděče hry, v programu žádné herecké společnosti nechybí.23 Zvířata, která vystupují ve vodním loutkovém divadle, jsou většinou mytická. Jedním z velmi oblíbených výstupů je Tanec čtyř posvátných bytostí. Hraje zde posvátný jednorožec, drak, fénix a želva. Mezi další zvířata, která v představeních vystupují, jsou buvol, ryba, kůň, liška, tygr, jeřáb a had.

Jednotlivé výstupy jsou ve vodním loutkovém divadle velmi krátké a obvykle trvají kolem jedné až sedmi minut. Pohyby loutek lidí a zvířat jsou ztvárněny tak, že působí jako gesta skutečných živých bytostí. Všechny divadelní výstupy mají velmi „rychlý spád“. Děj jedné scény se odehraje během několika minut a tak, jak rychle začne, tak se také vyvíjí, až k neočekávanému vyvrcholení. Reálný život je ve vší prostotě představován tak, aby důvěrně známé obrazy v divácích vzbudily emoce.

Pořadí scén nikdy nebylo podřízeno pevnému scénáři. Různé divadelní společnosti hrály sice stejná představení, ale upravovaly si

je tak, aby odpovídaly schopnostem jednotlivých loutkářů. Tento trend platí dodnes. Divadelní společnosti mají naprostou svobodu v tom, jak scény ztvární. Diváci mohou sledovat např. venkovské slavnosti: koňské dostihy, buvolí zápasy, veslování na kánoi, výstup Pryč s božstvem, sem s Buddhou, Tanec čtyř posvátných bytostí ad. Tyto výstupy probíhají postupně a každá scéna je v programu uvedena zvlášť. Na rozdíl od skupinových výstupů, kdy je v programu uvedeno např. Zemědělství a v průběhu jednoho výstupu se na scéně vystřídá až pět postav vykonávajících různé zemědělské práce,24 sólové scény mohou být v jednom představení odehrány společně se skupinovými scénami nebo samostatně. Program představení trvá zpravidla hodinu a zahrnuje dvanáct až sedmnáct různých výstupů. Scénář divadelního představení může probíhat následovně: v pozadí se ozývá rytmické bubnování a zvonění dřevěných zvonků. Prostorem se rozléhá zvuk strunných hudebních nástrojů a fléten. Těsně nad vodní hladinou se vznášejí tři víly, které pomalu vstupují na scénu. V rukách drží podnosy s betelem, arekovými oříšky a nádhernými kyticemi, kterými vítají publikum. Diváci nadšeně přijímají květiny a betel a na podnos kladou peníze jako projev uznání.

Hudební doprovod ve vodním loutkovém divadle

Každé představení vodního loutkového divadla je doprovázeno hudbou. Zvuk hudebních nástrojů dokresluje atmosféru celého výstupu a hlas loutkám propůjčují ve většině divadelních společností právě hudebníci. Sedmašedesátiletý loutkář Nguyễn Hữu Quý ocenil význam hudby ve vodním loutkovém divadle slovy: Loutky mají svou vlastní duši, jejíž polovinu tvoří hudba.

25 V divadelních společnostech nebyl hudební soubor v minulosti považován za důležitou součást představení, a byl proto umísťován v manipulační místnosti. S postupem času však nabýval stále většího významu, a proto byl přesunut na vyvýšené místo, které se nacházelo po levé nebo pravé straně manipulační místnosti. Co se týče hudebních nástrojů, které představení doprovázely, dominovaly při nich bicí nástroje: malé a velké bubínky, válcové bubny ad. Rytmické bubnování doprovázelo gesta loutek, udržovalo rytmus představení a přispívalo k vytváření žádoucí atmosféry. Mezi další používané hudební nástroje patřily dřevěné a bambusové zvonky, gongy, lesní rohy (tù và) a mušle. Vedle hudebních nástrojů doplňovaly zvukový projev divadelních představení exploze nejrůznějších petard. Troubení na buvolí rohy (sừng trâu) předcházelo vyhlašování vesnických slavností a dalších důležitých zpráv a informací (např. pátrání po zlodějích). Členové divadelní společnosti Đồng Ngư z provincie Bắc Ninh na tuto tradici navázali a troubí před každým představením na buvolí roh, aby přilákali publikum. Ve chvíli, kdy lidé slyší pronikavé troubení, pospíchají i ze vzdálenějších vesniček, aby zhlédli naše představení, říká loutkář Nguyễn Bá Đổng.26

Závěr

Pro bližší pochopení role tohoto žánru ve vietnamské společnosti je nutné si uvědomit, že vodní loutkové divadlo bylo jednou z lidových zábav, které byly součástí vesnických slavností. Od 11. století se stalo samostatným divadelním žánrem, ale zůstávalo na amatérské úrovni. Až ve 20. století bylo toto lidové představení „povýšeno“ na národní divadelní umění a v současnosti se nalézá ve fázi rozkvětu. Mnoho divadelních společností z Vietnamu dnes předvádí své umění např. v New Yorku, Paříži, Stockholmu nebo Tokiu. Vodní loutkové divadlo vždy bylo, je a doufejme, že i bude, zrcadlem svébytné vietnamské kultury.

Zkrácená a autorizovaná verze bakalářské práce obhájené na FF UK (Ústav Dálného východu) v roce 2011.

Poznámky

1 Foley, K.: The Metonymy of Art: Vietnamese Water Puppetry As a Representation of Modern Vietnam, The Drama Revue, 2001, 45, 4, s. 130.

2 Klinderová, I.: Vietnamské vodní loutky, Nový Orient 38, 1983, 7, s. 279.

3 Mẫu je vietnamská jednotka plošné míry a odpovídá 3 600 m2.

4 Branka se nachází těsně před manipulační místností a tvoří ji dvě postranní řádky kůlů z bambusu. Prostor pro vstup loutek do manipulační místnosti je umožněn rozestoupením těchto dvou řad.

5 Nguyễn Huy Hồng: Vietnamese Traditional Water Puppetry, Hà Nội 2010, s. 22.

6 Rối đô nebo také rối dóng đường – loutky, které se utábořily podél cesty. Tyto loutky zůstávají pod vodou a ve chvíli, kdy divadlo začne, vynoří se z vody, aby vymezily prostor pro představení (namísto kůlů).

7 Obuchová, L. a kol.: Maska, kostým a lidové divadlo, Praha 2001, s. 80.

8 Chrám Dóng byl postaven v Đông Anh, v části města Hanoj, v 18. století.

9 Pagoda Đọi Sơn se nachází ve stejnojmenné vesnici, v oblasti Duy Tiện, v provincii Hà Nam, 50 km jižně od Hanoje. Pagoda stojí na vrcholku kopce, který se nazývá Long Đọi. Tento kopec vystupuje jako ostrov z „ohromného moře rýžových polí“ v deltě Rudé řeky.

10 Nguyễn Huy Hồng: o. c., s. 47.

11 Klinderová, I.: o. c., s. 278.

12 Gaboriault, D.: Vietnamese Water Puppet Theatre: Look Through The Ages, 2005, s. 21.

13 Hlavní město Vietnamu se nazývalo Thăng Long do roku 1830, kdy bylo přejmenováno na Hà Nội.

14 Foley, K.: o. c., s. 135.

5 Foley, K.: o. c., s. 136.

16 Organizace, která zahrnovala pouze členy mužského pohlaví jednoho rodu, nebo muže nesoucí stejné rodové jméno, např. Trần, Nguyễn atd.

17 Společnost hudebníků, která hraje na hudební nástroje vyrobené z osmi různých materiálů.

18 Hữu Ngọc; Borton, L.: Rối nước — Water Puppets, Hà Nội 2006, s. 57.

19 Hữu Ngọc; Borton, L.: o. c., s. 59.

20 Foley, K.: o. c., s. 135.

21 Hữu Ngọc; Borton, L.: o. c., s. 83.

22 Hữu Ngọc; Borton, L.: o. c., s. 85.

23 Více viz Olivová, L. Postava šibala v asijské lidové slovesnosti, Olomouc 2009.

24 Další skupinové scény mohou být např. Čtyři venkovská povolání, kde vystupuje rybář, dřevorubec, oráč a pastýř; Pět kast, tedy učenec, rolník, dělník, obchodník a voják; Zemědělství, znázorňující orbu, vláčení, okopávání, přesazování rýže, péči o krajinu; Rybaření apod.

25 Hữu Ngọc; Borton, L.: o. c., s. 73

26 Nguyễn Huy Hồng: o. c., s. 73.

Loutkář 4/2023, s. 15–20.

Pospíšilová, Veronika: Vietnamské vodní loutkové divadlo

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás