Foley, Kathy: Vietnamské loutkářství

„Roi“, což je vietnamské slovo pro loutku, se často vyskytuje v názvech různých vesnic, pagod i jezírek, kde se hrávalo vodními loutkami. Loutkářství je často spojeno s rituálem. Například v Dong An v provincii Hai Hung tančí procesí velkých figur muže (Dung) a ženy (Da) vyrobených z bambusu a papírmaše. V thajské pagodě v provincii Ha Tay nalezneme votivní sochu krále Ly Than Tonga s pohyblivými dřevěnými částmi. Loutkové sochy se často používají v pohřebních ceremoniích Bahnarů a dalších etnických skupin. Scény pro loutky mohou být součástí chrámových komplexů. U thajské pagody v provincii Thai Binh v jezeře Long Tri se dochovalo jeviště pro vodní loutky z pozdějšího období Le (1428–1788) postavené čelem k chrámu, kde se dodnes hraje divadlo v rámci každoročních chrámových festivalů.

Úplné dějiny Dai Viet nám říkají, že v roce 1021 byla na královy narozeniny vystavena miniaturní hora s létajícími ptáky a běhajícími zvířaty ovládanými loutkáři. První zmínka o vodních loutkách (mua roi nuoc) pochází ze stejné dynastie Ly (1010–1225) a je jí nápis v pagodě Long Doi Son v Ha Namu z roku 1121. Popisuje představení hrané pro královy narozeniny, v němž vystupovaly tančící víly a plavající želvy, což jsou scény, které známe i z počátku 21. století. Z roku 1293, z období dynastie Tran (1225–1400), máme záznam dvorního úředníka, který popisuje, že na banketu vietnamského krále viděl představení javajkami. Za pozdní dynastie Le (1428–1788) se loutkami hrálo převážně na vesnicích a byly považovány za umění pro prostý lid spíše než pro aristokracii. Během francouzské koloniální nadvlády vystupoval vietnamský soubor Run z Thach Khe na koloniální výstavě v Evropě. Do 80. let 20. století ale loutkářství

zůstávalo v zásadě lidovým uměním.

Loutky v různých podobách tak existují minimálně od 11. století, a to v mnoha variantách od „proto-loutek“ (hraček, větrných loutek, ohňostrojových loutek a mechanických figur) až po jevištní loutky, které se tradičně dělí na suchozemské a vodní. Právě ty vodní loutky představují asi nejvýraznější přínos Vietnamu světové loutkářské kultuře.

Proto-loutky

Mezi loutkové hračky patří den keo quan (papírové lampiony s pohyblivými figurami), které připomínají stínové divadlo. Mezi dětskými hrami najdeme i tanec čtyř posvátných zvířat (drak, jednorožec, želva a fénix). Masky a těla loutek z papírmaše a textilu se používají pro tanec lvů a další představení. Větrem aktivované figury, jako jsou draci, jsou významnou součástí různých soutěží a ukázek umění. Draci často znázorňují konkrétní postavy a manipuluje se s nimi jako s loutkami. Jako umělecká díla se vystavují figury tančících dívek nebo bubeníků z lehkého dřeva, které se zavěšují do větru.

Široce rozšířené jsou také figury animované ohňostrojem. Staví se struktury o velikosti asi 40 čtverečních centimetrů, na něž jsou navěšeny rachejtle a různé figury, například zápasníci nebo mlatci rýže. Celý mechanismus je aktivován z dálky a pak exploduje zářivým světlem.

Suchozemské loutky

Mezi suchozemské loutky patří maňásci, javajky, marionety, figury a stínové loutky.

Maňásky se hraje na mnoha slavnostech u pagod a obvykle mají

hlavy a ruce ze dřeva. Tělo tvoří látkový sáček, do kterého se vsune ruka.

Javajky jsou asi 30 centimetrů vysoké. Hlava i tělo jsou vyřezané z jednoho kusu a ruce jsou připojeny k ramenům nitěmi. Tyče ovládající ruku a tělo jsou spolu s rukou loutkáře schovány v kostýmu loutky.

Marionetami se hraje v provincii Cao Bang. Mají dřevěné hlavy připevněné na tělo z pleteného bambusu a ovládají se z můstku. Mechanické loutky spouštěné tyčemi a nitěmi jsou vyrobeny ze dřeva a mají končetiny opatřené klouby.

Tradiční figury slouží ke znázornění lvího tance a připomínají loutky lvů známé ze všech oblastí, kde se vyskytuje buddhismus a čínská kultura. Stínovými loutkami se dřív hrávalo v provincii Kien Giang, ale dnes už tato forma zanikla.

Současná podoba suchozemských loutek se vyvinula po Ho Či Minově revoluci. V roce 1956 pozval Ho Či Min do Vietnamu brněnské Loutkové divadlo Radost, které zde hrálo maňásky a javajkami. Protože si uvědomil, že loutkové divadlo by mohlo být vzdělávacím nástrojem pro děti, vyzval místní divadelní umělce lidové formy cheo, aby české vzory studovali; výsledkem byly inscenace jako Kdo bude šéf, které kritizovaly Diemovu vládu Jižního Vietnamu. Z tohoto setkání vzniklo hanojské Ústřední loutkové divadlo (také zvané Vietnamské národní loutkové divadlo nebo Nhà Hát Múa Rối Quốc Gia Việt Nam). Ústřední loutkové divadlo pak stálo v čele vývoje profesionálního moderního vodního loutkářství. Dodnes také hraje různé formy moderního loutkářství, a to většinou pro školy nebo pro děti, často javajkami nebo v kombinaci masek, herců a loutek. V repertoáru má tradiční i moderní

příběhy z celého světa. Mnozí z dnešních loutkářů studovali na hanojské Univerzitě divadla a filmu (Trường Đại học Sân khấu – Điện ảnh Hà Nội), kde se vyučuje hra maňásky, marionetami, javajkami, stínovými loutkami i vodními loutkami. Zde a v programech Ústředního loutkového divadla / Vietnamského národního loutkového divadla se učí budoucí režiséři, loutkáři, hudebníci, výtvarníci a další profese.

Vodní loutky

O historii vodního divadla do 20. století víme velmi málo – dochovala se pouze hrstka ojedinělých zmínek v záznamech sepsaných u dvora. Nejstarší vodní loutky z pagody Keo v Thai Binhu připomínají chrámové sochy a sochy z vesnických svatyní. Patrně vznikaly pod rukama stejných řezbářů. Figury jsou obvykle 20–30 centimetrů vysoké a vyřezané z vodě odolného dřeva, nalakované a namalované jasnými barvami, které se na povrchu vody dobře odrážejí. Stojí na základně z kovu či dřeva, která plave a drží loutku vzpřímenou. Jednodušší figury mají dlouhou bambusovou tyč, maskovanou kalnou vodou, která je připevněna k základně. Díky mechanismu kormidla může figura měnit směr. Dutým tělem sestupují nitě, které jsou vedeny podél tyče; u loutek víl za ně lze zatáhnout a předvést půvabný pláštík.

Pro komplexnější scény jsou skupiny figur umístěny na vor připevněný k lanům vedoucím prostředkem nebo po okrajích jeviště k manipulátorovi. Po zatažení za hlavní provaz loutky elegantně plují přes jeviště. Loutkáři stojí po pás ve vodě za bambusovým paravánem.

Hraje se série krátkých scének zobrazujících mytologické figury, vesnický život a scény z lidové opery (cheo) i dvorské opery (tuong). Vesnické soubory vodních loutkářů zvané phuong byly výhradně

mužské. Mechanismy loutek a celá divadelní magie byly přísně střeženým tajemstvím. Vedoucí skupiny (ong trum) a „inženýr“ (truong tro) řídili ostatní členy, kteří vystupovali na chrámových a vesnických festivalech v bahnitých rybnících pro publikum na břehu. Ve 30. letech 20. století byl vynalezen přenosný bazén, díky němuž bylo možné kočovat. Na vodní loutkové divadlo měla negativní dopad druhá světová válka a boj za nezávislost. Dnes jsou vesničtí phuong aktivní v pouze osmi vesnicích podél Rudé řeky.

V 50. letech 20. století vláda pověřila folkloristu Nguyena Huy Honga výzkumem lidového umění; díky němu pak v 70. letech do těchto vesnic dorazil profesionální umělec z Hanoje, aby tuto formu studoval a později o ní psal. Na konci 20. století a v 21. století se vodní loutkářství vyučuje ve Vietnamském národním loutkovém divadle založeném v roce 1956 a na hanojské Univerzitě divadla a filmu (Trường Đại học Sân khấu – Điện ảnh Hà Nội).

Mezi nejvýznamnější profesionální soubory patří zmiňované Vietnamské národní loutkové divadlo. Divadlo hraje převážně pro místní publikum, ale vystupovalo i v zahraničí, a to jak se suchozemskými, tak s vodními loutkami. Jeho repertoár je poměrně rozmanitý a pouští se i do mezinárodních spoluprací. Ještě o něco známější je Vodní loutkové divadlo Thang Long (Nhà Hát Múa Rối Thăng Long), též Městské loutkové divadlo Thang Long v Hanoji, které pod vedením Le Van Nga obohatilo tradiční umění o současné přístupy. Divadlo Thang Long každý den hraje pro místní i zahraniční publikum a mnohokrát předvádělo vodní loutky i v zahraničí. S menšími soubory se také pokouší vrátit loutkové divadlo zpátky do vesnic. Z těchto souborů pak vznikly samostatné odnože v Ho Či Minově Městě – Loutkový soubor Ho Či Minova Města (Đoàn Nghệ Thuật Múa Rối Thành phố Hồ Chí Minh) a malý soubor při Národním muzeu etnologie. Další soubory hrají „představení k

večeři“ pro turisty. Sochař Dang Van Thiet pro tyto profesionální soubory vytvořil mnoho figur. Postupně na základě vzoru obou jmenovaných skupin vznikla i řada souborů, které hrají pro turisty i pro místní.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette), vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2023, s. 13–14.