Den Otter, Elizabeth: Kříšení zašlé slávy

Tradiční barmské loutkové divadlo (yoke thay) pochází z 15. století. Svého vrcholu dosáhlo v 19. století, kdy jej nahradily lehčí formy zábavy.

Loutky

Soubor marionet sestává z minimálně dvaceti osmi loutek. Kromě toho se využívají různé kulisy pro pozadí (lesy, paláce atd.) a scénické prvky, jako například trůn. Postavami mohou být lidé, zvířata i mytologické bytosti. Každá loutka má vlastní, specifický způsob tance doprovázený instrumentální hudbou a písněmi. Domníváme se, že lidští tanečníci své pohyby okopírovali od marionet.

Loutka člověka sestává z osmnácti kusů: hlava, krk, dva kusy trupu, tři části pro každou ruku a čtyři pro každou nohu. Nití je obvykle jedenáct a jsou rozděleny do dvou skupin – pět je připevněno na vahadlo ve tvaru H, kterým se ovládá hlava, ramena a záda, a ostatních šest, volně spuštěných podle vahadla, ovládá horní část rukou, stehna a dlaně. Zajímavým detailem je, že všechny postavy mají vyřezané pohlavní orgány, i když ty jsou zakryty oděvem. Těla postav měří mezi 45 a 70 centimetry a jsou vyřezána ze dřeva, které je odolné vůči hmyzu, ale přitom lehké a dobře opracovatelné, jako je yamanay (Gmelina arborea).

Hlava, ruce a chodidla jsou vyřezány a nabarveny, následně jsou všechny části sestaveny k sobě. Pak jsou přivázány nitě, a nakonec je postava oblečena do oděvu a vybavena příslušnými atributy. Menší figury se prodávají v chrámech jako suvenýry.

Představení

Představení se označují termínem ah myint than, „vysoké představení“, což vychází z toho, že se hraje na vyvýšeném jevišti, a nikoliv na zemi jako v případě lidských tanečníků (ah naint thabin). Loutkáři stojí na jevišti za zábradlím; dolní část jejich těla je zakrytá malovanými kulisami, před nimiž tančí loutky a za nimiž jsou vyrovnány loutky, které právě nehrají. Hraje se většinou po celou noc. Soubor sestává z loutkářů, zpěváků a hudebníků.

Na začátku představení se zjevuje král duchů (nat) Thagyar Min a prostředník (natkadaw), který vzdá poctu Buddhovi a všem nat. Pak přicházejí postavy představující Stvoření světa (Himavunta): bílý kůň, opice a dva obři (městský a lesní), zawgyi (alchymista), garuda (orel) a naga (drak), kteří se jako zástupci slunce a hadí říše (země/podzemí/voda) utkají v souboji. Po chaotickém reji mytologických postav, který znázorňuje stvoření vesmíru, přichází řád nastolený lidskou říší ztělesněnou postavami, jako je princ a princezna, ministři, královský astrolog, pážata a šašci. V druhé části představení se hrají jataka (zrození), tedy některé ze 547 příběhů o životech Buddhy před jeho osvícením; v loutkářství se přitom nejčastěji využívá posledních deset životů. V těchto příbězích vystupují králové, princové a princezny, poustevníci a mudrcové. Každá jataka symbolizuje konkrétní ctnost, například upřímnost, moudrost, synovskou lásku atd. Povinnou součástí představení je šťastný konec, v němž je ctnost odměněna a zlo potrestáno. Představení končí duetem prince a princezny, který je v publiku velmi oblíbený. Tyto dvě figury, natkadaw a zawgyi, zvlášť vynikají svým úchvatným tancem a jejich vedení je svěřováno pouze těm nejlepším loutkářům.

Zpěváci, kteří zpívají a deklamují texty náročných rolí, jako je

princ a princezna, sedí v blízkosti manipulátorů. Musí být schopni zpívat různými styly, dobře znát literaturu, zejména poezii, a dobře recitovat.

Orchestr (hsaing-waing) zdůrazňuje dramatické momenty představení hrou na laděné bubny a řadu gongů a zvonků s doprovodem na šalmaje a různé perkusní nástroje (bubny, činely, klapačky a dřevěné kostky). První částí představení je předehra. Během ní perkusní nástroje, jako je zavěšený gong, činely a rychlá hra na buben, znázorňují opakovanou destrukci a obnovu světa ohněm, větrem a vodou.

Budoucnost

Poté, co se Barma/Myanmar oddělila od britského Commonwealthu a získala nezávislost (1948), počet tradičních loutkových souborů začal rychle klesat, i když vojenský režim (od roku 1962) o loutky projevoval zájem, a to zejména z politických důvodů. V důsledku postupného otevírání celé země a příchodu turistů se ale i místní lidé začali koncem 20. století o tradiční loutkářství znovu zajímat.

Dodnes je aktivních několik starších loutkářů, kteří své znalosti předávají mladší generaci. Mezi ně patří U Pan Aye (Mandalaj), U Thun Gyi (Yankoun, dříve Rangún) a U Maung Hla (Bagan, též Pagan). U Pan Aye (zvaný „Baba“) je „hvězdou“ Mandalajského divadla marionet, které bylo postaveno pro představení pro turisty, jež trvají asi hodinu. U Maung Hla hraje na malém jevišti na dvorku svého domu v Baganu. Mladší loutkáři někdy hrají takzvaná „představení při večeři“ v hotelech pro turisty. Mandalajské divadlo marionet opakovaně a úspěšně hrálo i v zahraničí. V Myanmaru hraje také na náboženských i vládních slavnostech.

Ačkoliv konkurence ze strany filmu a televize je značná, loutkové divadlo dodnes odolává díky tomu, že se dokázalo přizpůsobit moderní době. Diváci se změnili – už jimi nejsou panovníci, ale často turisté.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette), vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2023, s. 10–11.