Drtina, Michal: Řezbování je odměna na konci dlouhého procesu

Celoživotní profesí Miroslava Trejtnara (1962) je řezbářství. Je zkušeným technologem, režisérem, organizátorem, a především pedagogem. Více než dvacet let vyučuje na workshopech v Česku i v zahraničí. Vyřezal mnoho loutek, vyrobil množství dřevěných hraček i důmyslných mechanických objektů, věnuje se sochařské činnosti, ve které čerpá z pohybových možností loutek, čímž vznikají díla na pomezí reality a fantazie. Jeho sochy byly úspěšně prezentovány v Dánsku, Belgii, Německu, Holandsku, Rakousku a najdete je i ve Victoria and Albert Museum v Londýně. Ve volném čase se baví leteckým modelářstvím, staví házedla a RC modely kategorie combat.

Narodil jste se v Rychnově nad Kněžnou, do pěti let žil v Kostelci nad Orlicí a pak se s rodiči přestěhoval do Hradce Králové. Prožil jste ho ve stejné době a na stejném sídlišti jako já, chodili jsme do stejné základní školy, do stejného loutkového divadla, ale poznali jsme se až nedávno zde v Praze. Jak vzpomínáte na hradecké dětství?

Už si mnoho nepamatuji, snad nejvíce, že jsme bydleli u výpadovky na Olomouc, takže jsem celé dětství poslouchal hluk nákladních automobilů.

A chodil jste se koupat na plovárnu k Železňáku nebo bruslit na slepá ramena Orlice?

Vůbec, Orlice byla špinavá a pamatuji se, že se na plovárně utopilo nějaké dítě, takže jsem tam chodit nechtěl. Ani bruslení jsem neprovozoval.

Ale do Východočeského divadla DRAK jste chodil. Ovlivnilo vás to nějakým způsobem?

Samozřejmě, tam se chodilo se školou dvakrát do roka. Jestli mě to ovlivnilo, nevím. Možná, že ty zážitky zůstaly někde zasunuté. Jako dítě jsem ale řezbářem být nechtěl. Když se později rozhodovalo, kam půjdu po základní škole, nějak se přišlo na to, že bych měl pracovat rukama. Můj bratr studoval gymnázium a já měl jít na učební obor do Petrofu. Jenže než se tak stalo, dostala se mi do ruky knížka o středních školách, kde se psalo i o uměleckých průmyslovkách, a já si vybral Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze, kde se vyučovalo řezbářství. Nebylo zaměřeno přímo na loutky, ale řemeslo jsem se tam naučil a ve čtvrtém ročníku vyřezal první loutku.

Měl jste v rodině nějaký výtvarný vzor?

Otec byl architekt, matka účetní. Výtvarně nadaný byl otec, kreslil, maloval, sochal a k výtvarnu mě vedl.

Co vás čekalo po ukončení střední školy?

Nastoupil jsem tenkrát dvouletou povinnou vojenskou službu, pak zkoušel přijímací zkoušky na UMPRUM, ale nepřijali mě. Po vojně v roce 1981 jsem se vrátil do Hradce Králové a pracoval krátce v dílnách Divadla Vítězného února a vyráběl kulisy. V Divadle DRAK neměli místo, takže jsem po roce odešel do Prahy a pracoval jako kulisák v Národním divadle. Přitom jsem chodil kreslit na akademii, hrál amatérsky divadlo ve Studiu pohybového divadla Niny Vangeli a také se soubory Luďka Richtera. Po nějakém čase jsem se dostal do firmy Štuko, která opravovala památky v Praze a rok jsem v kostele opravoval varhany a lavice. Naštěstí se mi pak podařilo získat místo ve filmovém studiu Jiřího Trnky. Přijali mě, protože potřebovali pracovní sílu na dokončení filmu Krysař Jiřího Barty. To byla pracovní syntéza všeho: řezbařiny, výtvarna a filmu. Ve studiu jsem byl nakonec asi dva roky a podílel se ještě na tvorbě několika filmů, například na Lakomé Barce režisérky Vlasty Pospíšilové.

A tam už jste se dostal k řezbování?

Tam se řezbovalo ostošest, ale nejen to. Vyrábělo se všechno: loutky, scény, rekvizity. Pracovalo se nejen se dřevem. Třeba pro Krysaře jsme kulisy vyráběli z polystyrenu a modelovali z moduritu. Potkal jsem ve studiu spoustu talentovaných lidí, kteří na projektech pracovali. Pan režisér Jiří Barta byl úžasný člověk a velmi nadaný jako výtvarník. V té době jsem zkusil přijímací zkoušky na DAMU na katedru loutkového divadla. Přijali mě na scénografii a já se učil od Pavla Kalfuse, Aloise Tománka, Václava Kábrta a mnohých dalších. Diplomovou práci jsem dělal na inscenaci hry Maurice Maeterlincka Smrt Tintagilova, kterou tenkrát připravovala spolužačka z východního Německa Rita Benter. Ale do toho nám na konci roku 1989 přišla sametová revoluce, takže jsme se víc věnovali kreslení plakátů, stávkování a běhání po Praze a naše inscenace se odehrála v premiéře a derniéře současně.

Jak vzpomínáte na studium na DAMU?

Bylo to inspirující prostředí. Já jsem na klauzurní práce studentů chodil už před přijetím, takže jsem byl s prostředím DAMU v kontaktu ještě před začátkem svého studia. Zažil jsem tam studovat ještě Petra Formana, členy souboru Buchty a loutky a mnoho dalších. S některými jsem spolupracoval na různých projektech a dělal i pro jiná divadla, amatérská i profesionální, nebo pro sochaře. Například pro agenturní skupinu Klíč Luďka Richtera nebo sochařku Magdalenu Jetelovou. Studium na škole byl čas, kdy se mohl člověk věnovat mnoha projektům a nemusel mít razítko v občance od zaměstnavatele, což by v době, o které mluvím, znamenalo povinnost být někde zaměstnán.

Jak to bylo s vaším podnikáním? Četl jsem, že jste již v roce 1989 založil společnost KID. Je to pravda?

Pravdou je, že jsem měl povolení podnikat. To bylo v době, kdy začala do Československa pronikat „glasnost“ a komunisti, kteří v té době byli u moci, povolili legalizovat drobné podnikání. Takže jsem si o povolení někdy v roce 1984 zažádal na národním výboru a

v inzerátech jsem mohl uvádět, že povolení k podnikání mám. Mohl jsem tedy vyřezávat, opravovat nábytek nebo udělat výpravu pro nějaký soubor a legálně si za to říct o peníze. Každý rok se pak výdělky vyúčtovávaly na národním výboru. Vždycky v lednu jsem šel na úřad s takovým sešitem, kde jsem měl nalepených pár paragonů a zapsané, kolik peněz jsem vydělal za těch několik málo zakázek. Bylo to naprosto komické a dnes je to úplně nepředstavitelné. Na chodbě toho úřadu jsem pokaždé potkal další podobné řemeslníky, kteří stejně jako já čekali na razítko a vyměření daně.

V devadesátém roce jsem spolupracoval se sochařem Jiřím Beránkem, který připravoval svou velkou výstavu do Paříže, a to byl i rok, kdy jsem založil společnost KID, zaměřenou na výrobu loutek, hraček a skulptur. Bydlel jsem už na Praze 1, takže jsem šel na národní výbor, v kanceláři řekl, že chci založit firmu, na statistickém úřadu jsem dostal identifikační číslo a bylo to. A od té doby mám klasický živnostenský list na svoji osobu a jsem živnostník podnikající podle živnostenského zákona.

Jaké bylo podnikání po sametové revoluci?

Nebylo jednoduché. Potřeboval jsem nějaký prostor, stroje. V té době nebylo ještě nic k sehnání. Problém bylo nářadí i dřevo, aby bylo čím a z čeho vyrábět. I tak se mi podařilo malou dílnu zařídit a začal jsem vyrábět hračky a loutky.

Zajímavý rozsah má vaše spolupráce – od sochařů až po divadelníky.

To je dáno mým řemeslem. Se sochaři jsem spolupracoval poměrně často a rád, byla to vždycky moc zajímavá práce a někdy končila dost dobrodružně, třeba v roce 1985 emigrací sochařky Magdaleny Jetelové. Se sochařem Jiřím Beránkem jsem vyráběl scénu pro divadlo Ctibora Turby pro inscenaci Archa bláznů. Pracoval jsem na sochách pro Vladimíra Preclíka. Jezdil jsem po východní Evropě s Věrou Říčařovou a Františkem Vítkem jako jejich kulisák, a když hráli v Praze, tak jsem jim byl k dispozici mnoho let.

V životopisu uvádíte, že jste absolvoval workshop pořádaný mezinárodní organizací UNIMA. Jak se vám to povedlo?

To byla zásluha Niny Malíkové, Josefa Krofty a Petra Matáska. Všichni pravidelně navštěvovali školu a festival ve Francii, v Charleville-Mézières, a podařilo se jim domluvit každoroční stipendium pro studenty z DAMU. Celé to bylo složité na vyřízení, ale podařilo se prostřednictvím ministerstva školství v roce 1988 získat povolení a účastnit se letního dvacetidenního zahraničního kurzu loutek bunraku v Charleville-Mézières. Přijeli loutkáři z Japonska a učili japonské loutky. Výprava to však byla dobrodružná. Zajištěno jsem měl ubytování a výuku, ale jinak jen pár marek, ale i tak jsem stihl i výlet do Paříže a prošel tam všechna muzea. Tam jsem byl ubytován u kamarádů mých kamarádů kousek za Paříží. Tenkrát, kdy se za západní hranice podařilo vyjet jen prominentům a agentům, to byla jedna z mála možností, jak něco vidět. Což je pro dnešní studenty nepředstavitelné. A na tomto pařížském výletě jsem potkal paní z Ameriky, která byla od Bread and Puppet, a ta mě pozvala na stáž do tohoto divadla.

Takže jste vyjel za legendou loutkového divadla Bread and Puppet. Kdy to bylo?

V létě v roce 1990 jsem byl čtyři týdny ve Vermontu a tam pomáhal s přípravou inscenace i s organizací jejich festivalu. Několikrát jsem se tam ještě vrátil na návštěvu, ale především jsem je doprovázel, když vystupovali po revoluci u nás v republice. V roce 1991 jejich vystoupení organizoval Ondřej Hrab a hráli v Kinského sadech. Poté byli v Česku ještě několikrát po sobě a já je mohl provádět po hektické Praze 90. let.

Vraťme se k loutkovému řemeslu. Tvoříte většinou marionety, dbáte na to, aby byly dobře vyvážené a funkční. Kde získáváte zkušenosti?

Popravdě, mnoho literatury na toto téma není, takže mohu

zkušenosti a znalosti starých mistrů čerpat pouze z muzejních exponátů. Odkoukat je ze starých loutek, tam je inspirace a umu nepočítaně. Díky Jaroslavu Blechovi jsem mohl vidět loutky ze sbírek Moravského zemského muzea v Brně, ale vlastně nejvíce zkušeností jsem nasbíral při své praxi ve studiu Jiřího Trnky. Tam totiž byl jeden loutkář vedle druhého – Michal Havlík, Antonín Müller, Zdar Šorm a mnoho další. A když jsme řezbovali, tak bylo vidět, jak kdo řeže. Většina z nich uměla, a především chtěla, poradit. A také František Vítek byl obrovský praktik a moje inspirace. Ale nejvíc vás naučí praxe.

Což je vlastně váš případ. Už více než dvacet let řezbařinu učíte.

Samozřejmě, když chcete někomu princip vysvětlit, musíte to mít dobře srovnané. A víte, že když někomu řeknete jenom polovinu, tak loutka fungovat nebude, když mu řeknete dvě třetiny, bude to trochu lepší, když tři čtvrtiny, tak to bude ještě lepší, ale pořád je co dopovědět. Proto v knize Technologie loutek, kterou jsme nyní společně připravovali, je sedm set obrázků. Prostě je třeba toho říct a nakreslit co nejvíc.

Dvacet let pořádáte v Praze workshopy pod hlavičkou Puppets in Prague. Jak vás napadlo takové kurzy dělat?

O pořádání workshopů jsme s mojí manželkou Leah přemýšleli dlouho. Na začátku století jsme vyráběli dřevěné hračky, což bylo náročné a trh nedokázal zaplatit poměrně drahou výrobu, takže tento byznys fungoval krátce po revoluci, kdy to bylo něco nového, neokoukaného, a pak jsme museli hledat perspektivnější model obživy. Zjistili jsme, že máme okolo sebe zkušené loutkáře, kteří mohou své vědomosti předávat, takže jsme se pustili do organizování a vedení workshopů pro zahraniční účastníky. Začínali jsme v době, kdy byl internet v plenkách, sociální sítě neexistovaly, takže byly pouze omezené možnosti, jak dát o našich kurzech vědět. Toho prvního se účastnili tři lidé. Pro nás bylo vůbec překvapení, že se o něm dozvěděli. Přijeli z Německa, Francie a z Anglie. To byl začátek

a my se pak snažili najít cestu, jak naše kurzy propagovat. Vlastně hned na začátku jsme věděli, že chceme přitáhnout zahraniční studenty, protože místní měli mnoho jiných možností. Že chceme zahraničním studentům ukázat, jak šikovní lidé žijí v Česku. Byli jsme takovými lidmi obklopeni. Řezbáři, malíři, švadlenami. Během let se podařilo vytvořit stabilní základnu patnácti profesionálů, kteří na našich kurzech učí.

V současné době se soustředíme na loutkářské workshopy, jeden trvá tři týdny a druhý celý měsíc, ale v průběhu času jsme dělali i workshop animovaného loutkového filmu. S frekventanty jsme chodili do ateliérů, tvořili loutky i natáčeli.

V rámci kurzů připravují frekventanti i loutkové představení?

V rámci předprázdninového kurzu, tedy toho třítýdenního ne. V jeho rámci se učí pouze výroba loutky. Ale ten srpnový, měsíční, je včetně přípravy inscenace a hraní před publikem. Nejdříve jsme hráli v rámci našeho festivalu pouličního divadla, který se jmenoval Teatrotoč. V posledních letech studenti vystupují v programu Letní Letné.

Nabízíte i krátkodobější kurzy?

Během covidu se stalo, že do Česka nemohl nikdo přijet a my se rázem ocitli bez studentů, tedy bez práce a tím pádem i bez prostředků. Domluvené kurzy se stále odkládaly, až byly zrušeny. Museli jsme se rychle přeorientovat na on-line výuku. Ta se nakonec stala velmi oblíbenou, protože lidé byli doma, neměli co dělat a mohli se naučit něco nového. Vlna zájmu o tento typ kurzů po konci covidu zase opadla, ale ne zcela. Nyní se do nich hlásí lidé, kteří vyjet nemohou například z finančních důvodů. Pro ně děláme jednodenní, ale i celoroční on-line kurzy.

Stihnete díky vytížení workshopy ještě i něco vyřezat pro divadla?

Občas se mi to povede. V poslední době jsem dělal pro Marku Míkovou a Loutky v nemocnici, Rychlé šípy pro Divadlo KaKá, občas se ozvou z amatérského souboru Zvoneček, zda bych mohl opravit loutky z fundusu Jiřího Vorla, s nimiž hrají. Tam mají zajímavé kousky, protože jeho kolekce je plná loutek starších než sto let a na nich se dá dost věcí naučit. Občas řežu i pro jiné soubory, které chtějí doplnit své kolekce.

Kdybyste měl nezasvěcenému popsat řezbářské řemeslo. Co byste uvedl?

Řezbování je takový bonbónek na konci několika nutných etap, které vám například u výroby loutky zaberou dvě třetiny celého procesu. Musíte začít technickou přípravou, výběrem dřeva, lepením, vytvořením přířezů. A někde na konci si sednete, pustíte si příjemnou hudbu, řezbujete, malujete a sestavujete. Mnoho začínajících řezbářů úvodní část odradí. Ale kdo se nenechá odradit, zažije něco nádherného.

Poznáte rukopis jiných řezbářů?

Ti, co loutky navrhují a řezbují, si svůj rukopis postupně vytvoří. Mají svoji formu zjednodušení, stylizace nebo naopak realismu. Někdo vytváří pouze řezbované a barvené loutky, někdo přidává kostýmy. Jenže výrobě loutek se věnuje velké množství lidí, takže v pražském obchodě s loutkami autora většinou nepoznám, ale třeba rukopis Antonína Müllera, Zdara Šorma, Václava Krčála, Ondřeje Maška, Soty Sakumy a Roberta Patolána, tedy lidí, s nimiž spolupracuji, podle jejich práce poznám.

Na čem pracujete v současné době?

Před několika dny jsem dokončil práci na knize Technologie loutek, kterou vydává NIPOS a časopis Loutkář. Jde o první díl, který čtenáře v osmi kapitolách, pomocí sedmi stovek obrázků a doprovodného textu, provede kompletní výrobou marionety na drátě

a na nitích. Od návrhu až po sestavení. Kniha je v českém a anglickém jazyce a doufám, že se stane základním vybavením každého, kdo si bude chtít loutky vyrobit. Momentálně pracuji na mechanických loutkách. Velice rád vymýšlím principy, jakými se budou ovládat, a chci, aby každý mechanismus byl trochu jiný.

Měl byste tři přání na závěr našeho rozhovoru?

Aby do loutkových divadel chodilo stále víc lidí.

Aby v divadlech vznikaly zajímavé a inspirativní inscenace.

Aby udělala kniha Technologie loutek radost mnoha loutkářům a co nejvíc z nich mělo chuť a zápal něco vytvořit.

Loutkář 4/2023, s. 4–8.

Drtina, Michal: Řezbování je odměna na konci dlouhého procesu

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás