Labusová, Markéta: Většinou nemáme ruce nazbyt

S Vítkem Bruknerem jsem se dlouho potkávala na chodbách DAMU, kde studuji režii-dramaturgii na katedře alternativního a loutkového divadla. Vítek u nás učí animaci. Občas jsme spolu prohodili pár slov, ale mým pedagogem nebyl. Je možné, že jsme se potkali už dřív, za časů mého hraní studentského divadla s jeho synem Tondou, který se v roce 2018 stal mým spolužákem v ročníku Marka Bečky. Protože sama často pracuji s hudbou v divadle, oslovila mě redakce, zda bych s Vítkem neudělala rozhovor u příležitosti jeho životního jubilea.

Jaké je být synem básníka?

Je to asi dobré, mám po něm cit pro jazyk; a vidím to i na Tondovi. Táta dělal třeba takové domácí vzdělávací pořady o architektuře a o výtvarném umění.

Odnesl jste si z nich něco do života?

Když o tom přemýšlím, tak jsme se hodně bavili o všem, třeba o knížkách, občas tam chodili zajímaví lidé a my jsme u toho mohli jako děti být, vůbec nás nezaháněli.

A co dělala maminka?

Maminka nás živila. Měla vystudovanou informatiku a knihovnictví a pracovala nejdřív na AVU, kam jsme za ní chodili do knihovny. Tatínek s maminkou byli hrozně hodní, takže někteří studenti u nás byli hlášení, aby měli trvalý pobyt v Praze. Někteří k nám dokonce docházeli domů, to jsme se vždycky těšili. Zrovna nedávno mi sochař Jiří Sozanský říkal, že na mámu vzpomínal. A po AVU pracovala v Národní galerii přímo pod Jiřím Kotalíkem, to byl teoretik ze Skupiny 42 a opravdu zajímavý chlapík.

Hrály loutky nějakou roli už ve vašem dětství?

Ty mi do dětství vnesl dědeček a s ním jeho sestry, které měl celkem čtyři. Byli pamětníci Lagronů, kteří jezdili do Písku na štace. Znali celé pasáže z představení a přehrávali nám je pimprláčtinou. Hráli to bez loutek, jen jako hlasové výstupy, a to bylo úplně skvělé.

Pokud vím, tak jste se před revolucí věnoval kariéře grafika…

Jen jsem se vyučil reprodukčním grafikem v nějaké tiskárně, protože by mě nikam nevzali… Dost špatně jsem se učil. Ale všechno mě vždycky bavilo.

Vzpomínáte rád i na práci nočního hlídače v Náprstkově muzeu?

To bylo perfektní! Šel jsem tam místo Saši Vondry. Byl tam se mnou jako noční hlídač David Kopelent a jako uklízeč Hynek Janát, což byl tehdy možná dokonce mluvčí Charty, co po revoluci vedl katedru filosofie. Vždycky koupil džbánek a pak jsme tam seděli a já se ho vyptával, protože jsem tomu nerozuměl.

Souvisí to s vaším samizdatovým sborníkem X, tedy Desítka?

Vlastně jsem se k němu přichomýtl přes tu tiskárnu, do níž chodil Honza Mlynárik, který patřil do jedné malostranské party s Jáchymem a Filipem Topolovými. Společně s kluky z Hellichovky jsme pak začali sami pro sebe v deseti kopiích vydávat časopis, který se později přeměnil v předchůdce Revolver Revue, jmenovalo se to Jednou nohou. Na Revolver Revue už jsem se ale aktivně nepodílel.

Tehdy jste byl součástí i hudebních uskupení, jako byly Národní třída, Z jedné strany na druhou…

Národní třídě psal texty Jáchym Topol, Vítek Kremlička a Viktor Karlík. A Z jedné strany na druhou byli kluci, kteří hráli s Plastic People. Domácí kapelu pak založil bubeník Plastiků Honza Brabec. Ze začátku se tam pořád střídali lidé, takže jsem tam byl i nebyl, pak bylo na konci 80. let období, kdy to jelo. Po revoluci se také hodně hrálo. Ještě z divadla v Chebu jsem dojížděl na zkoušky, ale už to moc nešlo, tak jsem se pak víc věnoval divadlu.

Na loutkárnu jste šel hlavně, abyste nemusel na vojnu. Měl jste tehdy ještě nějakou jinou vizi zaměstnání?

Vůbec. Já jsem vlastně neměl žádné alternativy. Přijímal jsem všecko, jak to šlo. Nevím, co bych dělal, kdybych se na školu nedostal.

Během studií jste se poznal se svojí ženou Zuzkou…

To bylo hezké. Je to doteď intenzivní, protože jsme pořád spolu. Normální lidé jdou každý do své práce, hodinu tam jedou, pak jsou tam osm hodin, pak jedou hodinu domů a pak jsou spolu, a z toho třeba osm hodin spí. Kdežto my jsme spolu vlastně čtyřiadvacet hodin denně.

Je loutkářství povolání dobře slučitelné s rodinným životem?

To vůbec nevím… Dělal jsem na dětech pokusy, že jsem se v nečekané chvíli odněkud různě vynořoval s loutkami. Myslím, že to neměly úplně rády, takže je to asi neslučitelné. Oba synové pak říkali, že nikdy nebudou dělat to, co my.

Ale Tonda se pak dostal na loutkárnu…

Tonda pak překvapivě zjistil, že jediné, co ho vlastně baví, je divadlo.

A měl jste radost, když se na školu dostal?

Přál jsem mu to. Protože nejdřív nějak nevěděl co a pak začal chodit do Oldstars, což je činohra…

Tam jsme chodili spolu.

Šíleně ho to bavilo. A pořád ho to baví.

Vzpomínáte na nějaké své pedagogy z loutkářské katedry?

Ta škola byla tehdy úplně jinak strukturovaná – a také jsme byli v Ledeburu na Malé Straně… V prváku jsme měli týdenní kurz s Janem Dvořákem, to už byl opravdu starý pán. Přinesl různé věci a „hejblátka“ loutkového typu. První den jsme s tím jen tak šmrdlali a koukali, jaký to dělá zvuk a jak se to hýbe, a pak nám dal takovou loutkářskou propedeutiku, že jsme jen zírali, jak mu to v rukou všechno hraje. Za tenhle týden jsem se naučil strašně moc o tom, jak funguje materiál. Bylo to opravdu skvělé. S Janem Schmidem to bylo také zajímavé, je to divadelník s názorem, ale do školy moc nedocházel, takže to byly spíš takové doteky. Ale s Jiřím Kolafou to bylo perfektní. Zuzka zpívala v jeho sboru. Po škole jsem si s ním potykal a mohl se ho ptát na věci týkající se hudby. Tohle je ale vážně výlet do historie… Třeba na DAMU bylo studio, kde se všechno nahrávalo na pásky a režiséři měli hodiny, jak se ty pásky stříhají, což už je dneska nepředstavitelné. Kolafa v tom byl mistr – jak viděl pásek, udělal tužkou „všššt“ a byl tam namalovaný střih, a když to pak ustřihl, bylo to naprosto přesné.

To bychom ocenili i dnes.

Chodili jsme k němu se Zuzkou i na teorii a dějiny hudby, což bylo skvělé, protože je vykládal v širších souvislostech. Naši herci často neuměli ani číst noty, takže jsme jim obraceli partitury. Pro ně to byla úplně španělská vesnice.

Měl jste předtím nějaké hudební vzdělání?

Ne, mě vyhodili z lidušky. Kousek od Národního divadla byla legendární škola, která měla za úkol, aby šli všichni na zkoušky na konzervatoř. A mě vyhodili už po roce.

Proč?

Byl jsem neperspektivní.

Jak se to pozná?

Že necvičíte.

To je pak těžké.

Poté, co mě vyhodili, jsem chodil na piano ke skvělé paní profesorce, které byla teorie ukradená. V patnácti mě to začalo hrozně bavit a s tátou, což byl výborný pianista, jsme hodně hráli na čtyři ruce. Takže jsem se naučil číst z listu a trávili jsme tím hodiny. Pak jsem přestal hrát, protože se mi porouchaly ruce, ale občas hraju Zuzce ke kázání v kapli na varhany. To je dobrodružné.

Nejlepší adrenalin. Vzpomínáte si na nějakou první událost, kdy jste se nachomýtl k loutkovému divadlu, neudržel se a začal vytvářet zvuky ke scéně?

Na škole jsem dělal úplně jednoduché věci: tónika, dominanta… V Ledeburu jsme třeba zpívali na schodech vánočního Michnu, vytáhli harmonium a byla atmosféra.

Přemýšlíte nad hudbou ve spojení s obrazem, nebo jde impuls odjinud?

Já to vůbec nemám spojené. V Buchtách to dělám, protože to nedělá nikdo jiný. Když byl s námi ještě Tomáš Procházka, dělal to on – hodně nás posunul i v technologii. Ale jinak to mám oddělené. Mě to hrozně baví, je to zkrátka nádherná věc.

Četla jsem, že když Marek Bečka režíruje, vždy řekne náladu, jakou od vás potřebuje. Stačí vám takový odrazový můstek?

Mně to úplně stačí, protože nejsem žádný skladatel a dělám tam spíš ruchy. A většinou v těch představeních taky hraju. Když je to třeba malinkatý, tak tam nemůžete nahrát bouřící orchestr, ale musíte si pro to najít nějaký „tinťání“.

Pracujete radši s nahranou hudbou, nebo s živými herci?

Je samozřejmě fantastické nějak udělat živou hudbu jako třeba ve Skřítkovi, tam mám taková „trnkadla“. A nechal jsem k tomu vyrobit čtyři varhanní píšťaly. Ale většinou nemáme ruce nazbyt.

A zpěv?

To nějak neumím, ani v tom nejsme schopni obstát. Představa, že se sejdeme a budeme se učit třeba dvojhlas… To už si netroufnu vůbec.

Ale pracovali jste i s operou. Jaký je rozdíl mezi hudbou pro činohru, loutky a pro operu?

Já to vnímám tak, že divadelní hudba, v níž dávám dohromady loutky s herectvím, je ta, v níž posilujete atmosféry nebo pocit, který chcete vzbudit.

A není to i tvorba kontrapunktu nebo přidané hodnoty k inscenaci?

To určitě, bez toho to nejde. Podle mě divadelní hudba funguje jinak než hudba, která je sama o sobě. Kdybyste si poslechla tu hudbu bez divadla, tak si člověk řekne: Ty jo, to je takový… blbý. Ale ono je to pod něčím, nebo to vyleze, nebo dělá akcenty a je to součást celkového propojení zvuku.

Ovlivňuje to celkovou tektoniku. A jak je to podle vás s operou?

Opera nemá moc divadelní dramaturgii, co si budeme povídat. Tam je árie a zpěváci předvedou, jak zvládnou koloratury, a vy máte pět minut, kdy nevíte, co máte na jevišti dělat, protože zkrátka nemáte co.

Je nějaký typ loutek, který se hodí k opeře víc?

Co si vymyslíte.

Je nějaký typ loutek, ze kterých „zvracíte v koutě“, jak jsem vás slyšela říct o jedněch klauzurách?

Když se vytáhnou někde loutky z 50. let, nebo něco jako Jů a Hele styl, tak to mi přijde opravdu hnusné. Nemůžete dát na scénu Jůheláky, pokud si z nich nechcete dělat srandu. Myslím, že by bylo dobré, kdyby obecně platila nějaká estetická kritéria, což se tady asi i děje. Ale samozřejmě se může na scéně použít všecko, jen je dobré vědět, co už je moc. Něco jako medvídek svařený tavnou pistolí ze špuntů od vína a zátek od piva a na tom navlečená ponožka, to mi přijde většinou dost nevkusné.

Jsou nějaké body, o něž se opíráte při tvorbě hudby pro inscenaci?

To nemůžu říct, nejsem v tom vzdělaný. Je to risk. Já to dělám spontánně, jako rock’n’roll. Jenomže to nezní jako rock’n’roll.

Má u některé vaší inscenace hudba vůdčí úlohu?

Spíše služebnou.

Měl jste někdy tvůrčí blok?

Ten mám furt.

A máte něco jako loutkářskou psychohygienu?

Mě to pořád strašně baví. To je moje hygiena. Ale jezdil jsem třeba i do truhlárny a jednu dobu jsem měl představu, že bych se vzdělal ve varhanářství. Ale pak jsem zjistil, že ne.

Přiblížil jste se někdy k vyhoření? Ta práce je přece jen náročná… A máte nějaký obranný mechanismus proti tomu?

Asi určitě. Před deseti lety jsem začal chodit na box. Takže už jsem dobrý v boxování, kde je to holý boj o život… To je taky hygiena. A velká.

Kromě hraní a hudby i režírujete.

Nemám žádný vybudovaný systém. Přichází to, jak to je. Jdu na to spontánně. Dřív jsme byli hodně zaměření na to loutkové, aby to bylo přesné. A teď se to otočilo a myslím, že je v divadle spíš důležitá komunikace. My jsme si nikdy nekladli žádné limity, co se může a co se nemůže. Já sám na to nemám žádný mustr. Co si pořád říkám, že funguje, je, že to na jednu stranu berete strašně vážně a na druhou stranu si z toho děláte legraci. My ty blbosti pro děti děláme smrtelně vážně a ony to berou smrtelně vážně. To je podle mě ta chemie.

Co vštěpujete studentům animace?

Že se právě nesmějí bát dělat blbosti.

Styděl jste se někdy na scéně?

Xkrát. To je skvělá zkušenost. V boxu se tomu říká: Musíte umět dostat, ale i dát.

Zjistila jsem, že také píšete básně, mimo jiné jste přispěl do antologie poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě. Stále ještě píšete poezii?

Už ne. V Pasece nám vyšlo hodně věcí pro děti. Teď píšu delší pohádku, tedy mně připadá dlouhá, protože ji píšu už čtyři roky, ale zatím to má jen asi šest stránek. Až to skončí, tak to bude mít třeba devět nebo deset. To mě baví.

Jak ji píšete, když vzniká takhle zenově?

Tak to je dané tím, že třeba nemám náladu, nebo se mi nechce. Vždyť psaní je práce, strašná práce… Takže já si vždy sbíral malé náměty. A ty si člověk postaví, jak to může dopadnout, situace nebo nějaký jev, ale pak je hrozná dřina to doformulovat, aby to nějak jelo… A to je jako v divadle. Nikdy nevíte, jestli to není dlouhé, jestli to máte rozmáznout, nebo naopak…

V divadle to člověk aspoň cítí od diváků. Stránka vám ale neřekne: Moc dlouhý… Baví vás ještě dívat se na divadlo? Stíháte vůbec chodit do divadla?

Chodím se občas podívat na klauzury. Třeba Teď, když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc, co udělali Adam Páník s Mášou Šumberou v Alfrédu, to mi přijde skvělé. Ale abych si řekl, že půjdu třeba na Molièra nebo na Becketta, to vůbec.

Jsou nějaká klišé, která na divadle nebo na loutkovém divadle nesnášíte?

Když mají herci v dětských představeních pocit, že se má na děti šišlat.

A jsou naopak nějaké loutkářské stereotypy, které máte ze srdce rád?

Třeba když se dělají dětské věci, tak mám rád, když je to zlo úplný tupec. Že působí zle a děti mají před ním respekt, ale postupně zjišťují, že je to fakt idiot. To mám hrozně rád!

Loutkář 2/2022, s. 80–83.

Labusová, Markéta: Většinou nemáme ruce nazbyt

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás