Dolenská, Kateřina: Jsme tu skutečně doma

Původem palestinský loutkář, který ovšem vyrůstal v jordánském utečeneckém táboře, Husam Abed, se v českém divadelním světě pohybuje už od svého absolutoria na KALD DAMU (2015). Magisterská studia ukončil inscenací inspirovanou osudy své vlastní rodiny Smooth Life a v letošním roce představil novinku War Maker, obě uvádí pod hlavičkou Dafa Puppet Theatre. V obou se mísí humor a tragické momenty s všudypřítomnou křehkou politickou situací Blízkého východu a obě čerpají ze skutečných životních příběhů. Husam Abed také často vede workshopy s uprchlíky z celého světa a pořádá festival komorních loutkových inscenací LIV’in. Protože se s Husamem dlouho známe, dovolím si ponechat v rozhovoru formu tykání.

Rozhovor: Kateřina Dolenská

Inscenaci Smooth Life inspirovanou osudy tvé vlastní rodiny hraješ už téměř sedm let. Proměnila se za tu dobu nějak? A co na ni říkají tvoji příbuzní?

Proměnil se především můj vlastní vztah k ní. Na začátku pro mě měla až ozdravné účinky, ale musel jsem v sobě najít sílu se od svého vlastního příběhu distancovat. Začal jsem třeba nahlížet na svůj vztah s otcem z trochu jiného úhlu pohledu. Také se během hraní stále více soustředím na to, jak se jako performer napojit na publikum a sdílet s ním svou osobní zkušenost, spíše než že bych ji znovu a znovu prožíval uvnitř sebe, jak tomu bývalo dřív.

Inscenace Smooth Life je postavena na intimní atmosféře pocitu domova. Diváci sedí kolem kulatého jídelního stolu, kde zastupují mých osm členů rodiny. To samozřejmě zvyšuje interakci a propojení mezi mnou a publikem. Někteří diváci mi po představení říkali, že se prý chvíli dokonce cítili jako mí rodinní příslušníci. Moje vlastní rodina zhlédla jen záznam představení a, jak jsem se dozvěděl, byla překvapena způsobem, jakým jsem zpracoval naše společné vzpomínky. Připomněli si díky tomu mnoho dávno zasutých detailů a nějak je to obohatilo, byť každého trochu něčím jiným.

Novinka War Maker se opírá o životní příběh tvého přítele Karima Shaheena, který zní trochu jako námět hollywoodského thrilleru. Je v něm i nějaké procento fikce, nebo se tak skutečně beze zbytku stal tak, jak se vypráví v inscenaci? Ví vůbec Karim, že se stal hrdinou v loutkovém divadle?

S Karimem Shaheenem jsem sdílel byt v palestinském uprchlickém táboře Jarmúk v Sýrii a War Maker je opravdu inspirován skutečnými událostmi z jeho života. Karim je palestinský vizuální umělec a formálně je držitelem egyptských osobních dokladů pro palestinské uprchlíky z Gazy, což je dost komplikovaný právní status. Inscenace vypráví o jeho tíživém bludu, pocitu, že kamkoli přijde, tam se něco fatálně zvrtne. Ale je také o jeho vzpomínkách a snech. Karim se do zkoušení aktivně zapojil, vedli jsme mnoho rozhovorů, sdílel se mnou unikátní materiály i své vzpomínky. S porozuměním přistoupil i na fakt, že při práci na scénáři může dojít z dramaturgických důvodů k určitým změnám a ničemu nebránil. Velký akcent jsme při práci kladli kromě popisu reálných událostí na výrazové možnosti objektového divadla.

War Maker je tedy další životopisná inscenace. Čím tě tato forma práce nejvíc láká?

Ano, ve své divadelní práci se hodně zaměřuji na to, jak divadelně přepisovat osobní historii a také jak nacházet různé lidské příběhy, ať už v inscenacích, nebo na workshopech, které vedu. Obrovskou inspiraci pro to jsem našel ve fascinujícím rituálním tanečním souboji dvou umělců z Uruguaye. První tanečník představoval býka symbolizujícího španělskou kolonizaci a druhý tanečník jaguára, tedy symbol domorodých lidí. Ten tanec ale mohl končit různě. V tom oba trochu podváděli paměť a měnili svou vlastní historii. Tento rituální tanec byl v roce 2019 součástí výstavy An Opera for Animals v hongkongské galerii Para Site a skutečně mi učaroval.

Jak už jsi zmínil, vedl jsi mnoho workshopů a já ještě doplním, že velmi často s lidmi, kteří museli opustit svoje domovy. Kde už jsi pracoval a s jakými skupinami? Jak bys zhodnotil přínos takových aktivit pro uprchlíky? Co jim workshopy podle tebe přináší?

Pracoval jsem v Jordánsku, Německu, Rakousku, Norsku a Polsku, a to s lidmi s původem ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Ukrajiny. Divadlo, a především loutkové divadlo, podle mě nabízí skvělé možnosti vzájemného propojení a nastartování tvůrčího procesu. Workshopy se snažily propojit lidi různých národností s lidmi z hostitelských zemí. Například v roce 2017 jsem vedl workshopy fyzického vyprávění a loutkářství s Monicou Hunken z USA, s mojí ženou, rumunskou Maďarkou Rékou Deák, a Francouzkou Maiou Chanvin v rakouském Kirchdorfu. Účastníci využívali divadelní prostředky k vyjádření vlastních příběhů nebo k vytvoření krátkých autorských inscenací. Někteří účastníci našich workshopů pak dostali nabídku připojit se k amatérskému divadelnímu souboru v rakouském Linci, profesionální divadelní společnosti v norském Porsgrunnu a komunitní rozhlasové stanici v Rakousku a pokračovat tak v započaté umělecké práci.

Druhým příkladem by mohla být Theatre Lab pro mladé uprchlíky a místní obyvatele v Jordánsku, kterou jsem vedl v roce 2019. Přizval jsem si k tomu i své pedagogy z DAMU Jiřího Havelku a Branislava Mazúcha nebo přátele Marka Turošíka a Fairouze Nustase. Někteří účastníci pak – inspirováni workshopem – založili své vlastní amatérské divadelní skupiny, jako příklad bych uvedl Art Vision. Jiní byli přijati na magisterské studium loutkářství, které bylo ale bohužel zrušeno kvůli covidu. Jsem rád, že je naše divadelní laboratoř ovlivnila, nasměrovala a zprostředkovala jim kontakty pro další umělecký růst.

Vypozoroval jsi, jak pro takové skupiny funguje práce s loutkou/maskou? Dal by se nějak zobecnit přínos loutek pro účastníky workshopů?

Divadelní maska je fantastická věc, protože může sloužit jako prostředník mezi účastníky a publikem. Může chránit a zároveň vystavovat, může skrývat a současně odhalovat. Tímto způsobem se snadno dají odbourávat stereotypy a zlepšit vztahy mezi místními obyvateli a uprchlíky. Účastníci mých kurzů mi ve zpětné vazbě zdůrazňovali, že jim loutkové divadlo a masky pomohly rozvinout jejich vlastní citlivost, zpochybnit strach, obohatit jejich životy o zatím nepoznanou dimenzi, dodat odvahu vyjádřit se a sdílet své touhy a sny. Loutky, masky ale i objekty rozvíjejí komunikační dovednosti, sebevědomí, sebepoznání, a to prostřednictvím tvůrčího procesu, sdílení a skupinové práce.

V současné době se věnuješ doktorskému studiu na univerzitě Bath Spa University ve Velké Británii. Na co konkrétně se tvůj výzkum zaměřuje?

Zaměřuje se právě na objekty a loutky, které mají uprchlíkům vrátit to, čemu říkám „viditelnost“. Média nálepkují uprchlíky buď jako oběti, nebo v horším případě jako příjemce nezasloužené pomoci, nebo dokonce jako hrozbu. Během studia analyzuji svou divadelní práci i práci kolegů-loutkářů a zaměřuji se na to, v jakých kontextech a rolích jsou uprchlíci zastoupeni v divadelních inscenacích. Můj výzkum se ale týká také výhod divadelního užití objektů při práci s uprchlíky, protože si myslím, že může publiku pomoci k lepší recepci uprchlických zkušeností. Také se díky nim snáze odolává stereotypům – objekty nesou své vlastní asociace a konotace, takže mohou přidávat vícevrstvé významy prostřednictvím metafor ve srovnání třeba s příliš popisnými figurativními loutkami. Myslím si, že divadelní objekty mohou nabídnout více možností, jak porozumět světu druhých.

Kromě vedení workshopů a hostování na festivalech pořádáš i svůj vlastní festival LIV’in. Jak bys ho charakterizoval? Bude se po nucené covidové pauze znovu konat?

LIV’in festival s podtitulem Kulturní setkání v pokoji nabízí alternativní kulturní událost konanou přímo v intimním prostoru reálných bytů. Přivádí návštěvníky do jednoho sdíleného prostoru, kde se uskuteční koncert, divadlo, jam session, vedou se rozhovory a také se společně jí. Začalo to v roce 2019 v našem rodinném domě, a protože to dopadlo na výbornou, dohodli jsme se s kamarádem Petrem Dlouhým, že festivalový program rozšíříme na dalších pět bytů v Praze. Jenže nás zastihl covid-19 a druhý ročník jsme museli zrušit. Třetí ročník se uskutečnil loni v kulturně-společenském centru Pod Třešní na Kladně a letos byl festival LIV’in dokonce vybrán jako součást projektu Perform Europe v programu Creative Europe.

Do České republiky jsi přišel před sedmi lety a zakotvil tu se svou ženou, také divadelnicí Rékou Deák; vyrůstá tu i vaše dcerka. Stala se ti naše země skutečným domovem, nebo jsi svým naturelem spíš kosmopolita, který je doma právě tam, kde se zrovna nachází?

Česká republika – a především DAMU – mi nabídly skvělá setkání s mnoha inspirativními a laskavými lidmi. Získala si tím zcela zvláštní místo v našich srdcích a duších. Byli jsme tu vždycky vítáni, a dokonce jsme se už od začátku cítili více spojeni s českým prostředím než s jakýmkoli jiným místem, kde jsme pracovali. Jsme tu skutečně doma a na oplátku se snažíme Česko reprezentovat v zahraničí na festivalech, konferencích a kulturních akcích.

Loutkář 2/2022, s. 45–47.

Dolenská, Kateřina: Jsme tu skutečně doma

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás