Titarova, Saša: Střípky osudů ukrajinských loutkářů

Saša Titarova oslovila své loutkářské kolegy a přátele a posbírala pro Loutkář autentická svědectví umělců, jimž se na konci února 2022 zcela zásadně změnil svět. Není to věru veselé čtení, nicméně odhodlání a statečnost respondentů je naprosto obdivuhodná. (red)

Kateryna Kravčenko, loutkoherečka (Divadlo Ravlyk, Kyjev)

Válka mě zastihla v Charkově, kam jsem přijela navštívit své rodiče. 25. února jsem měla odjet do Kyjeva, ale 24. se můj život, stejně jako život všech Ukrajinců, navždy změnil. Válka je nejstrašnější věc na zemi. Ani filmy, ani hudba nebo romány nevyjadřují ani deset procent toho, co cítíte, když poprvé uslyšíte, jak to zní, když exploduje bomba, když letí nepřátelské letadlo, když vaše matka pláče strachy, protože váš bratr odchází na bojovou linii.

První dva týdny války jsme bydleli doma, v 15. patře panelového domu. Neměli jsme ani vodu, ani elektřinu, ani teplo. Vodu jsme ohřívali svíčkou a venku bylo dobře mínus 25 stupňů Celsia. Tyto dva týdny jsem skoro nespala, protože jsme byli téměř čtyřiadvacet hodin denně ostřelováni. Leželi jsme v oblečení, první týden jsem si ani nezula boty, abych v případě nouze rychleji utekla. Pak nás, mě a mámu, vzal otec do metra. Nebylo tam jak se umýt, nebyl tam čerstvý vzduch, ale mohly jsme si tam alespoň nabít telefony a využívat dostupný internet. A protože jsme tam neslyšely žádné výbuchy, nakonec se nám podařilo v jednom z vagónů usnout. V metru jsme s mamkou nakonec bydlely tři měsíce. Bylo to peklo, ani se o tom nechci zmiňovat. Ale přežily jsme! Každý den přicházely zprávy o dobývání našeho města ruskou armádou, a to jsme my všichni, co jsme tam byli, nemohli dopustit. Bránili jsme je, jak nejlépe jsme mohli. Věnovali jsme se dobrovolnictví, pomáhali shánět léky, moje maminka třeba pořádala pro děti v metru různé aktivity.

Nakonec jsme ale přece jen uprchly. Kvůli nedostatku kyslíku se mi stále točila hlava. Tři měsíce jsme jedly jen suché jídlo. Ale hlavně nás vyhnal ten zvířecí strach, že vás každou minutou může zasáhnout raketa. Když naše ozbrojené síly zahnaly ruské vojáky z Charkova, rozhodly jsme se s mamkou vyrazit do zahraničí. Toužily jsme si na chvíli odpočinout, abychom se z toho všeho nezbláznily.

Nyní žijeme v malém českém městě Chrudim, kde pracuji ve velmi krásném muzeu loutek a vyprávím dětem uprchlíků z Ukrajiny o loutkovém divadle. Každým dnem se můj stav zlepšuje, ale už se opravdu chci vrátit domů. Věřím, že určitě vyhrajeme, protože stejně jako v pohádkách, které dětem vyprávím celý život, dobro vždy vítězí. Jsem velmi vděčná České republice a všem neuvěřitelně dobrým lidem za poskytnuté útočiště a možnost tu pracovat. My Ukrajinci na to nikdy nezapomeneme! Jak se říká: Nejjasnější lidé jsou vidět v nejtemnějších časech.

Příběh každého loutkáře je unikátní

Tetiana Karhajeva, loutkoherečka

Momentálně jsem v Německu. V posledních letech před válkou jsem žila a pracovala převážně v Moskvě. Asi třetího dne války jsem manželovi řekla, že nemůžeme zůstat v zemi, která začala válku s mou vlastí, plně mě podpořil a začali jsme přemýšlet kam a jak odejít. Nakonec bylo jasné, že do Německa, kam uprchla z Kyjeva i rodina mého bratra. Začali jsme shánět letenky, koupili jsme je za drahé peníze, ale náš let byl zrušen. Další letenky už stály naprosto šílenou sumu, ale nakonec jsme šťastně odletěli oklikou přes Istanbul do Vídně, pak pokračovali vlakem do Česka a odtud do Německa. Na dva měsíce jsem úplně vypnula a jen se snažila dát dohromady. Teď hledám práci, vymýšlím nové projekty a setkávám se s lidmi.

Fragmenty z válečného deníku

Karina Alijeva-Golub, spoluzakladatelka, režisérka a herečka Dniprovského soukromého divadla Bílý čaroděj

24. únor 2022 rozdělil náš život na před a po. Naše loutkářská rodina z ukrajinského města Dnipro má již deset let vlastní divadelní podnik, nezávislé divadlo Bílý čaroděj. Repertoár čítá dvanáct inscenací pro děti i dospělé. Měli jsme velké plány do budoucna – zájezdy, mezinárodní festivaly, workshopy… Jenže výbuchy v 5:00 ráno zničily nejen letiště u našeho domova, ale i všechny naše sny.

První tři dny od začátku války jsme se vůbec nemohli vzpamatovat. Nevěděli jsme, co dělat. Jen jsme sledovali zprávy. Nemohla jsem jíst ani pít, nemohla jsem spát. Třetí den jsme se rozhodli, že musíme něco udělat, abychom nezešíleli. Našla jsem doma mouku, brambory a kvasnice a poprvé v životě jsem nasmažila slané koláče, které jsme pak poslali na kontrolní stanoviště územní obrany. Pro další dny jsme se spojili s našimi blízkými přáteli a začali dobrovolničit. Denně jsme připravovali kolem sto třiceti porcí jídla. Část šla na večeře pro armádu a část na nádraží pro lidi čekající na evakuační vlaky. Vařili jsme od brzkého rána a končili kolem deváté večer. Tak to trvalo tři měsíce.

Když se ubytovny a azylové domy v Dnipru začaly plnit lidmi evakuovanými z východu, rozhodli jsme se hrát divadlo pro děti, které v důsledku války přišly o domov. Byla to velmi náročná emocionální zkouška. Je velmi těžké dívat se do oči dětí, které strávily dva nebo tři týdny zavřené ve sklepě a poslouchaly bombardování. Jejich spontánní úsměvy a živé reakce během vystoupení nás o to víc hřály u srdce.

Situace se každým dnem stávala nepředvídatelnější. Neustálé sirény a opakující se detonace, emocionální a fyzické vyčerpání, ztráta pocitu bezpečí. Začala nám selhávat psychika. Na válku reagovala i naše desetiletá dcera – a to příšernou alergií. A v červnu jsme se proto rozhodli, že je nutné odejít, abychom si zachránili život a zdraví. Byla to pro naši rodinu těžká zkouška, protože jsem zvyklá stále být neustále se svým mužem. A teď nás rozdělila válka.

Nyní jsme v Polsku a jsou tu úžasní lidé – podporují nás, pomáhají i nás utěšují. Náš emoční stav se zlepšil a alergie mé dcery zmizela hned třetí den pobytu ve Varšavě. Vzala jsem si s sebou loutky z naší inscenace o mlsném zajíci a spolu s mou kamarádkou, loutkářkou Venerou Ibrahimovou, jsme tu vytvořily novou inscenaci pro ukrajinské děti. 10. července jsme měly premiéru. Možnost dělat to, co miluju, a pokračovat v profesi mi dodává obrovské množství energie. A moc se těším na naše vítězství, abych konečně mohla obejmout svého milovaného manžela, otce své dcery a nejlepšího parťáka na jevišti – Vitalije Goluba.

S představeními jsme objeli všechny stanice metra

Oksana Dmitrijeva, režisérka (Charkovské loutkové divadlo)

Když začala 24. února válka, chránily zdi našeho divadla lidi před ostřelováním. Velmi záhy v něm ale naši umělci a další pracovníci vytvořili velmi efektivní dobrovolnické centrum LOB (Loutková obrana), které pomáhá civilistům i armádě. Znovu hrát jsme začali od začátku dubna. Ve městě zůstalo málo herců, a ještě ne všichni měli čas věnovat se divadlu, což je pochopitelné. Sestavili jsme proto operativní skupinu, která vytvořila tzv. „vojenský repertoár“. S inscenacemi Cjatočka, Princezny jsou jiné a Ivasyk Telesyk jsme pak objeli všechny stanice metra, které sloužilo jako kryt. Tyto neobvyklé zájezdy jsme mohli uskutečnit díky podpoře UNICEF a producentovi Romanu Panchenkovi, který našemu divadlu pomáhá.

Dnes už objíždíme celý region, hrajeme divadelní představení a snažíme se podporovat v těchto těžkých, děsivých časech hlavně děti. Nedávno jsme dokonce uvedli premiéru inscenace současné hry Niny Zahoženko Jsem normální, která je o teenagerech a pro teenagery, kteří budou čelit válce…

Život je jeden

Danyil Zenkin, loutkoherec

24. února mě probudily výbuchy v bytě mých přátel z Mladého divadla v Kyjevě. Druhý den už jsme byli za Kyjevem v Ivankivu a o dva týdny později jsme společně odjeli do Lvova. Tam jsme se rozdělili a já jsem se ukryl ve Lvovském loutkovém divadle. Bydleli tam se mnou lidé z různých měst. Šatna byla využívána jako kuchyně a spodní sál se stal protileteckým krytem. Občas se stalo, že když zazvonil poplach a lidé sestoupili dolů, ocitli se na jazzovém koncertě.

V té době jsem potkal Ilju. Je z Mariupolu, studuje v Kyjevě, máme společného učitele R. V. Neupokojeva, ale to bylo vše, co jsem o něm v té době věděl. Když jsme spolu popíjeli kávu a sledovali nepříliš povzbudivé zprávy o našich rodných městech, spontánně nás napadlo udělat divadelní inscenaci o zničených budovách. Zcela intuitivně jsme pro ni zvolili stínové divadlo, a tak se zrodil „Tiňovyj“. Vybrali jsme budovy Charkivské oblastní státní správy, průmyslový objekt Deržpromu v Charkově, charkovský Památník milenců, mariupolskou vodárenskou věž, mariupolské Činoherní divadlo a Azovstal. O něco později se k nám přidal Iljův známý ze školy, režisér Dania, a sochař Ibrahim, kterého jsme potkali v divadle-krytu a který nám pomohl s výtvarným řešením stínových loutek. Práce trvala jeden a půl měsíce a každá scéna svou strukturou připomínala hádanku, kterou bylo třeba vyřešit co nejzajímavějším způsobem. Diváci nám často říkali, že jim naše inscenace trochu evokuje počítačovou hru, a to si myslím, že je velká pochvala. Premiéra se konala se čtvrtou účastnicí, divadelní herečkou Oksankou, která když uviděla loutky, okamžitě souhlasila se svou účastí na tomto dobrodružství. Momentálně sídlíme v Kyjevě, ale díky našim partnerům z Art Crossing Borders se s tímto projektem v srpnu vydáme na turné do Lvova, Čerkasy a Charkova. A už také pracujeme na nové inscenaci.

Válka nám všem hodně pomáhá uvědomit si, že život je jeden. Tato slova zní v mírových časech dost banálně. Ale teď je nám úplně jasné, že život je jeden, a to znamená, že s ním můžeme udělat cokoli, než skončí. A skončit může kdykoli.

Vrhli jsme se na dobrovolnictví, abychom zachránili ostatní i sebe

Elvira Bosovyč, scénografka (Divadlo Lidé a loutky, Lvov)

Po ohlášení invaze neměl v divadle nikdo v úmyslu utíkat. První dny jsme prožili v šoku a jakési strnulosti, než si většina z nás uvědomila, že musíme něco aktivně dělat, abychom se z toho nezbláznili. Vrhli jsme se tedy na dobrovolnictví, abychom zachránili nejen ostatní, ale i sebe. Každý hledal místo, kde by se nejlépe uplatnil, protože práce bylo hodně. Nakonec jsme s kolegy z divadla vytvořili dvě autoposádky a pracovali jako dobrovolníci na nádraží. Naším úkolem bylo vyhledávat lidi, kteří přijeli v evakuačních vlacích, a přednostně autem odvážet do azylových domů a na noclehy ženy s dětmi, těhotné ženy a staré lidi. Naše práce se neomezovala jen na setkávání s lidmi, ale museli jsme se velmi dobře orientovat v síti všech dostupných úkrytů a v kapacitách míst k přenocování. Někdo totiž přišel na krátkou dobu – na noc, dvě nebo tři. Někdo potřeboval zůstat déle, takže jsme museli vypracovat seznamy kontaktů a stále aktualizovat údaje o volných místech. Také jsme pomáhali s registrací na okresních úřadech, řešili záležitosti s lékaři, s doklady a sháněli oblečení, kočárky, léky, plenky nebo potraviny.

První měsíc do Lvova dorazilo neskutečné množství lidí. Pamatuji si, že byl takový den, někdy pátého nebo šestého března, kdy jsem se v jednu chvíli skutečně bála, že nádraží všechny ty lidi přijíždějící vlakem ani nepojme. Bylo nad slunce jasné, že Lvov nemůže ubytovat všechny lidi, kteří tam dorazili. Lidé prchali ze všech oblastí Ukrajiny: západní, střední, východní, jižní i severní. Taková vlna trvala asi jeden a půl až dva měsíce. Některé rodiny se odtud vydaly do přijímacích středisek pro uprchlíky doslova ve všech evropských zemích.

Další skupina herců pod vedením naší herečky Ludmily Zborovské zorganizovala tým, který se zabývá pletením sítí, a ten funguje dodnes. Jestliže dobrovolnictví a pomoc lidem při evakuaci byla zvláště důležitá v prvních dvou měsících, u tkaní sítí je to naopak. Poptávka po nich nyní jen roste.

Postupem času vydal odbor kultury příkaz vrátit se do práce a začali jsme v divadle znovu hrát, a to pravidelně pátky, soboty a neděle. Také jezdíme do provizorních ubytoven, kde žijí vysídlení lidé a kde je velmi mnoho dětí. Hrajeme pro ně zdarma.

Musím tu samozřejmě zmínit i tři muže z našeho divadla, ředitele Oleksiye Kravchuka, herce Andriye Synyshyna a rekvizitáře Genadiye Verbjanyje, kteří vstoupili do řad Ozbrojených sil Ukrajiny. Dva už bojovali v první linii, jeden je momentálně na vojenském výcviku. Moc jim fandíme. Oleksiy Kravchuk byl dokonce zraněn a převezen z nemocnice na východě do Lvova. Naštěstí už se z toho zotavuje.

Každý z nás pomáhá, jak může. Vím o herci, který neustále vykládá a třídí věci v humanitárních skladech. O herečce, která s malými dětmi odjela do Česka, kde hraje přestavení a výtěžek posílá našim dobrovolníkům, vysídlencům i ozbrojeným silám. Všichni zkrátka reagujeme na aktuální požadavky, protože některé potřeby mizí a jiné zase vznikají. Je potřeba aktivní účast nás všech, abychom tuhle válku společně vyhráli.

Neztratil jsem víru ve vítězství spravedlnosti

Igor Fedirko, režisér Kyjevského akademického loutkového divadla

Začnu asi tím, že jen pár dní před začátkem války, už přesně nevím, kdy to bylo, mě cestou do divadla zastavili a novinář s kameramanem, kteří prováděli průzkum veřejného mínění, s otázkou, zda se domnívám, že na nás Rusko zaútočí. Tehdy jsem se upřímně zasmál a bez zaváhání jim odpověděl: Cože? Přece nejsou tak hloupí! Protože tato válka by byla pro obě země zničující. Tomu nevěřím! A běžel jsem do práce.

23. února jsem pracoval dlouho do noci a vrátil jsem se domů ve tři ráno. Jenže než jsem stihl usnout, zavolala mi kolegyně režisérka Kateryna Lukjanenko a jen řekla: Slyšíš to?

Ano. V mém životě se objevila válka.

Upřímně řečeno, nemohl jsem tomu uvěřit, a když jsem slyšel ohlušující zvuky výbuchů, snažil jsem se pro ně usilovně najít jiná vysvětlení. Protože útok ve čtyři hodiny ráno na svobodnou a nezávislou zemí jiným státem, v Evropě 21. století, pro mě byl něco naprosto nepředstavitelného. Kateryna, původem z města Nova Kakhovka v chersonské oblasti, kde její rodiče stále žijí, řekla, že jí otec zavolal a řekl, že nepřítel už se blíží k městu. Právě tato věta pro mě byla za celou tu dlouhou dobu konfliktu nejděsivější.

Poslal jsem své rodiče a sestru s mými malými synovci okamžitě pryč z Kyjeva do bezpečnějšího města Korsun, odkud pocházím, a sám jsem v Kyjevě zůstal ještě další den. Další noc tady ale byla ve srovnání s tou předchozí ještě příšernější: neustálé výbuchy, létající rakety, hluk nepřátelských letadel – na vlastní oči jsem viděl havárii jednoho z nich –, všude pobíhali lidé se samopaly. Bezesnou noc jsem strávil na parkovišti. Vůbec jsem Kyjev nepoznával. Druhý den ráno jsem si posbíral věci a vyrazil do Korsunu a jako většina mužů v naší zemi jsem začal hlídkovat v ulicích nočního města. Po týdnu jsem rozhodl svou rodinu odvézt na ještě bezpečnější místo do hloubi Karpat, kde žijí naši příbuzní mezi horami, aby se mí synovci nemuseli děsit dalšího houkání sirén. Já sám jsem se rozhodl vstoupit do řad ozbrojených sil, protože jsem si uvědomil, že nejde jen o válku, ale o vlasteneckou misi pro naši zemi. Když jsem tedy dorazil z Karpat do Kyjeva, okamžitě jsem se šel přihlásit na Vojenský komisariát a za pouhý den mi zavolali, abych se dostavil s věcmi. Pak mi začala služba, o níž nyní nesmím veřejně sdělit žádné podrobnosti. Mohu ale říct, že jsem nic hrdinského neudělal a že mám velké štěstí, protože žiju a stále jsem neztratil víru ve vítězství spravedlnosti.

Musíme držet spolu a všechno bude fungovat

Marina Mačulska, studentka loutkářství z Oděsy

Jmenuji se Rina a jsem studentka Charkovské univerzity umění. Když začala válka, podařilo se mi evakuovat do Oděsy. Už po týdnu zde jsem se dozvěděla o možnosti odejít na zahraniční divadelní univerzity. Hlavou mi vířily tisíce otázek a neexistovala na ně žádná konkrétní odpověď, tak jsem čekala a neodvážila se odjet. Uplynul nějaký čas a objevily se další možnosti a někteří z mých přátel skutečně odjeli do Białystoku a Wroclawi. Zjišťovala jsem si u našeho děkana všechny podrobnosti, chtěla jsem si být skutečně jistá, jak je to zorganizováno, až mi jednoho večera přišla zpráva s dotazem, jestli souhlasím se svým odjezdem do České republiky. Celá cesta byla již naplánovaná, naši skupinu tvořilo šest studentů a jeden pedagog. Rychle jsem na tu nabídku kývla, ale přiznám se, že pro mě bylo hrozně těžké to celé emocionálně uchopit. Museli jsme dojet do Lvova a další den jsme pokračovali autobusem do Česka.

Nakonec jsme se usadili v Kolíně. Uvítání bylo velmi srdečné a cítila jsem, že je o mě dobře postaráno. Bylo nám poskytnuto vše potřebné k životu, dostali jsme víza a poprvé jeli do Prahy. Měli jsme schůzku na DAMU, kde jsme vyřizovali všechny organizační záležitosti.

Škola mě zaujala svou vřelou atmosférou. Naše stáž začala a já jsem měla jako loutkářka možnost spolupracovat s vlídným a laskavým pedagogem animace Markem Bečkou, který byl okamžitě připraven předat nám vše, co ví a umí. Hodiny s ním byly velmi zajímavé, viděli jsme různé typy loutek, a co je pro mě nejdůležitější – snažili jsme se oživit předměty a dělali skici na toto téma. Marek nám dal hned od začátku najevo, že se mu můžeme otevřít a nestydět se za žádný svůj pokus, protože chybami se učíme, což mi dodalo více sebevědomí. Myslím, že jsem tu pro sebe našla formu loutkového divadla, kterou bych chtěla svou tvorbou rozvíjet.

Na DAMU se mi líbí, že se k nám chovají velmi empaticky a zároveň nám dávají mnoho příležitostí k práci. Během prvních měsíců pobytu tady jsme mohli s naším ukrajinským pedagogem pracovat na klauzurních pracích, ale také jsme pořádali benefiční koncerty a sbírali peníze na humanitární pomoc Ukrajině.

Také všichni studenti DAMU byli velmi pozorní a snažili se nám maximálně pomoci s každou situací. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděla, že vše, co máme, pro nás zorganizovali právě sami studenti! Byla jsem z toho velmi dojatá. Mám třeba hodiny českého jazyka a zkouším komunikovat v češtině – a i s tím mi studenti pomáhají. Povídají si se mnou a podporují mě v mé snaze. Jejich slušnost a laskavost mi velmi imponuje a jsem moc vděčná za možnost být tady a tohle všechno zažít, takže děkuji! Věřím, že láska a laskavost nám pomohou vyhrát. Musíme držet spolu a všechno bude fungovat.

Loutkář 2/2022, s. 33–37.

Titarova, Saša: Střípky osudů ukrajinských loutkářů

Aktuální číslo

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás