Švomová, Věra: Rozšíření českého loutkářství na Podkarpatskou Rus

Tématem této studie, vycházející ze stejnojmenné bakalářské práce obhájené v roce 2020 v Ústavu východoevropských studií FF UK, je vliv českého loutkářství na kulturu Podkarpatské Rusi v letech 1918–1938. Jedná se o oblast dosud badatelsky nezpracovanou; autorka nasbírala úctyhodné množství archivních dokumentů, prostudovala dobová periodika a pracovala doslova s útržky informací od pamětníků. Přestože kvůli tomu text působí poněkud fragmentárně, stojí za to si jej přečíst – nejen v souvislosti s tím, co se v současné době na Ukrajině děje za válečné zločiny, totiž chceme poukázat na kulturní propojení našich zemí. (red)

Úvod

V roce 2016 bylo na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO zapsáno české a slovenské loutkářství. Byl tím vzdán hold generacím profesionálních i amatérských loutkářů a zároveň byla společnou nominací Čechů a Slováků zdůrazněna propojenost a blízkost kultur obou zemí. Československo bylo od svého vzniku považováno za loutkářskou velmoc. Loutková divadla zaujímala své místo ve školách, v kulturních organizacích, tělovýchovných spolcích i rodinách, v Praze byla v roce 1929 založena první mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, českoslovenští loutkáři se mohli pyšnit vydáváním celosvětově nejstaršího odborného loutkářského periodika. Význam loutkářské tradice ostatně podtrhuje i množství publikací věnujících se jednotlivým aspektům tohoto fenoménu. V žádné z prací věnujících se prvorepublikovému loutkářství ovšem není zohledněna skutečnost, že Československo nebylo při svém vzniku koncipováno pouze jako stát Čechů a Slováků. Zahrnovalo také území dnešní Zakarpatské oblasti, pro něž se postupně vžilo pojmenování Podkarpatská Rus. Dvacetileté soužití v jednom státu, migrace

Historický kontext

Dne 10. září 1919 byla Podkarpatská Rus na základě tzv. malé minoritní smlouvy, tvořící součást saint-germainské mírové smlouvy, začleněna do nově vzniklého Československa. Administrativně tedy byla Československá republika rozdělena na čtyři země – Českou, Moravskoslezskou, Slovenskou a Podkarpatoruskou. Podkarpatská Rus zaujímala v rámci státu rozlohu 12 617 km2. Z 585 000 obyvatel zde žijících bylo 372 500 Rusínů, 103 000 Maďarů, 80 000 Židů, v menším zastoupení pak Rumuni, Němci a Slováci.

Po celou dobu existence Československa vyvstávaly do popředí s různou intenzitou národnostní problémy. Slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi nemělo jasně vyhraněnou národní identitu. Jeho identita byla na prvním místě náboženská, ani ta ale neplnila stmelující funkci, protože vedle většiny Rusínů vyznávajících řecko-katolické náboženství zde byla i pravoslavná menšina. Nevyřešená národnostní otázka Rusínů zapříčinila, že se po první světové válce na Podkarpatské Rusi etablovaly tři ideové směry, velkoruský, ukrajinský a rusínský, jejichž představitelé vnímali podkarpatoruské obyvatelstvo buď jako Rusy, Ukrajince, nebo Rusíny. Československé úřady přístupy všech tří směrů respektovaly, což mělo za následek, že jednotlivé strany obviňovaly Prahu z upřednostňování toho druhého.1

Připojením Podkarpatské Rusi k Československu došlo ke spojení zemí v mnoha ohledech velmi vzdálených. Komplikací byla excentrická geografická poloha Podkarpatské Rusi vůči českému historickému území a obtížná komunikační dostupnost. Komplikovaná dosažitelnost byla překážkou intenzivnějšího proniknutí tisku a důsledkem toho bylo slabé povědomí o situaci na území Podkarpatské Rusi nejen mezi českým obyvatelstvem, ale i mezi státním úřednictvem, které přicházelo na území Podkarpatské Rusi informačně nepřipravené. Jednalo se o hospodářsky i kulturně velice zaostalou oblast. Rusíni byli z více jak 80 % pastevci a chudými rolníky, 8 % z nich se živilo prací v lese. V důsledku silné maďarizace Rusíni nespadali mezi úřednictvo a drobnou buržoazii, tuto sociální vrstvu tvořili Maďaři a Židé. Maďaři byli také v naprosté většině případů vlastníky úrodné půdy na jihu země, zatímco Rusíni byli odkázáni k životu v horách. Gramotnost mezi Rusíny dosahovala pouhých 22 %, místy bylo rusínské obyvatelstvo téměř stoprocentně analfabetické.

Za dvacet let existence Československa došlo ke zvýšení životní úrovně i v nejvýchodnějších regionech země. Byla provedena agrární reforma, došlo k modernizaci měst, výstavbě škol a nemocnic, což mimo jiné vedlo k poklesu kojenecké úmrtnosti či ke snížení negramotnosti. Byla vybudována silniční, železniční, telefonní a telegrafní síť, do provozu byly uvedeny nové poštovní úřady. Velký kus práce byl odveden v oblasti školství, kultury a osvěty. Stále se ovšem jednalo o hospodářsky nejzaostalejší území státu. Úrovni českých zemí se Podkarpatská Rus přiblížila jen nepatrně.

Školství a osvěta na Podkarpatské Rusi

V době připojení Podkarpatské Rusi k Československu mělo školství v nejvýchodnější oblasti státu velmi nízkou úroveň, navíc s neexistujícím rusínským školstvím. Po první světové válce tak na Podkarpatsku existovaly kraje, kde se až 98 % obyvatel neumělo ani podepsat. Negramotnost celé Podkarpatské Rusi dosahovala 78 %. Existovalo zde sice 517 obecních škol, v nich se ovšem vyučovalo maďarsky, pouze 34 konfesijních škol se týkalo povolení vyučovat některé předměty rusínsky. Střední školy byly pouze maďarské. Školní budovy a třídy se nacházely ve špatném stavu a osvobozování dětí od školní docházky bylo velmi benevolentní. Vybudování školské struktury a postupné odstranění rozdílů mezi jednotlivými zeměmi se proto stalo jedním z klíčových úkolů nového státu.

Vedle nutnosti postavit nové školní budovy, vybavit třídy a vyřešit nedostatek učitelů, se Ministerstvo školství a národní osvěty potýkalo s nedůvěrou místních v jakékoliv státní zřízení. Cyril Kochannyj-Goralčuk ve své publikaci O Podkarpatské Rusi z roku 1929 popisuje snahy státu zachovat školní docházku následovně: Tomu se pomáhalo jednak zpříjemněním pobytu ve škole (i vyvařováním polévek pro děti), vybavením škol řádnými pomůckami a školními učebnicemi, odpovídajícími potřebám lidu a duchu Československé republiky, jednak i mírným (ve většině případů nevymahatelným), ve výjimečných případech peněžitým pokutováním rodičů, kteří neposílali svých dětí do školy.2

Výsledkem byl nárůst školní docházky z 57 % v roce 1919 na 84,59 % ve školním roce 1927/1928. Nezaškoleny zůstaly děti z malých obcí a osad s nedostatečnou komunikací či chybějící vhodnou budovou pro školu. Absence škol v některých těchto oblastech byla kompenzována pěti až sedmi měsíčními kurzy pořádanými osvětovými sbory. Ačkoli školní docházka bezesporu vzrostla, je nutné k oficiálně uváděným číslům přistupovat skepticky. Ivan Olbracht v jedné ze svých reportáží uvádí následující: A úředním výkazům o návštěvě škol také nevěřte. Učitelé mají totiž nařízeno, chybí-li 20 procent žáků, aby to okamžitě hlásili inspektorátu, ale protože v třídě 80 procent dětí mají málokdy, a protože by z toho bylo vyšetřování a snad i tresty, nehlásí nic a inspektoři jsou také spokojeni, že jim ubylo zbytečné psaní.3

V roce 1922 byla tzv. malým školním zákonem uzákoněna povinná osmiletá školní docházka na celém území Československa. V krátké době stát dosáhl na Podkarpatské Rusi nebývalých výsledků – ke školnímu roku 1931/1932 bylo na Podkarpatské Rusi vybudováno 433 obecných škol s rusínským vyučovacím jazykem, 110 škol zůstalo maďarských, 61 německých, 4 rumunské a 4 hebrejské. Nově bylo založeno 160 československých škol. Obecné školy mohly být až osmileté, většinou šlo ale o školy pětileté, na které navazovaly tříleté měšťanské školy. Československých měšťanských škol bylo na Podkarpatské Rusi 14, rusínských 16 a maďarské 4.

Do středního školství spadala osmiletá gymnázia, sedmileté reálky a čtyřleté učitelské ústavy. Na Podkarpatské Rusi existovaly ke školnímu roku 1935/1936 3 československé školy a 7 rusínských. Ačkoli byly československé školy určené primárně pro děti českých a slovenských úředníků, mnoho rusínských rodin usilujících o integraci do československé společnosti posílalo své děti právě do těchto škol.

Na zvyšování gramotnosti dospělých měly podíl státem dotované kurzy čtení a psaní. Povinné byly zvláštní kurzy pro negramotné vojíny.

V roce 1922 vznikl z iniciativy Z. G. Aškinaziho Kulturně vzdělávací komitét v Podkarpatské Rusi. Jeho cílem bylo zřízení několika kočovných škol, které by byly vybavené elektrickým generátorem a kinematografem a které by putovaly do obcí, v nichž by pořádaly přednášky a promítaly vzdělávací filmy. První Putující lidová názorná škola zahájila svoji činnost v březnu 1923. Jen do května toho roku škola navštívila 11 obcí, uspořádala 50 přednášek a promítla 203 filmů. V rámci putující školy bylo zakoupeno i loutkové divadlo, pro které Z. G. Aškinazi zpracoval Gogolovu povídku Soročinský jarmark.4

Na základě zákonů o organizaci lidových kurzů občanské výchovy a o veřejných obecních knihovnách z roku 1919 měl být v každém okrese zřízen osvětový sbor a v každé obci místní osvětová komise. Jejich úkolem byla organizace přednášek a kurzů, péče o knihovnu, kino a šíření rozhlasového vysílání. K roku 1929 uvádí Kochannyj-Goralčuk (1929) existenci 13 osvětových sborů, 315 lidových čítáren, 261 osvětových komisí a 179 veřejných knihoven.

Stav kultury na Podkarpatské Rusi

Na začátku procesu budování školství na Podkarpatské Rusi a snahy snížit sociální a hospodářské rozdíly mezi jednotlivými zeměmi republiky, bylo zapotřebí seznámit československé státní úředníky a kulturní činitele s kulturou Podkarpatské Rusi. Jejich představy o životě Rusínů byly často velmi zkreslené a celková neznalost poměrů bránila efektivnosti kulturních a společenských reforem.

Etnografickým průzkumem regionu byla pověřena Amalie Kožmínová, která následně v monografii Podkarpatská Rus. Práce a život lidu po stránce kulturní, hospodářské a národopisné, vydané roku 1922, seznámila české kruhy s folklorem Rusínů a s kulturními a hospodářskými poměry Podkarpatské Rusi. V článku publikovaném v Měsíčníku pro dorost Červeného kříže popisuje stav kultury na východě republiky následovně: Po příchodu naší vlády do země vypadala Podkarpatská Rus jako spáleniště, na němž zdánlivě shořelo vše, co mohlo vzkřísiti národ odsouzený k zaniknutí. A přece stopy dávného nadání lidu a ukázky jeho umělecké řemeslné dovednosti jeví se nám všude. Stačí zahleděti se na krásné, stavitelsky zajímavé dřevěné kostelíky, na dřevěné kříže řezané a na veškerý krásný ornament vrubořezu, jímž staří „majsteri ľudoví“ zdobívali vnitřky „cerkví“ i různé nádoby a nosné trámy v chyžích. Stačí uzřeti zajímavé kroje lidové, rázovité úpravy s mnoho tvárným ornamentem výšivek a pěkná ozdobná tkaniva karpatoruských žen. O duši a nadání lidu vyprávějí staré zkazky a zachované obyčeje lidové. Pějí krásné písně tklivých, srdce jímajících melodií. Vše hovoří, že lid měl duši a schopnost k tvorbě velikou a že vědomě byl z ní sražen dolů.5

Úmyslné „sražení dolů“, o němž Kožmínová hovoří, bylo výsledkem dlouhodobé maďarizace, trvající od uzavření dualismu mezi Rakouskem a Maďarskem v roce 1867 do konce první světové války, bránící rozvinutí umělé rusínské kultury v regionu. Nepočetná rusínská inteligence, formující se v rámci větších měst, měla příliš slabý vliv, než aby dokázala vytvořit síť kulturních institucí a probudit tak rusínský kulturní život. S výjimkou spolku A. V. Duchnoviče a spolku sv. Basila Velikého, jejichž činnost byla téměř výhradně vydavatelská, neexistovaly na Podkarpatské Rusi žádné lidovýchovné spolky. Nebyly evidovány žádné čítárny ani knihovny. Při školách a internátech sice existovaly hudební a pěvecké sbory, o jejich národním rázu ale nemohla být řeč. Kultura a lidovýchova tak byly na Podkarpatské Rusi maďarskou záležitostí.

Záhy po založení Československa proto byla snaha pozvednout na Podkarpatské Rusi kulturní úroveň. Jako vhodný prostředek bylo mj. voleno české loutkové divadlo, jehož rozšíření a osvětová funkce neměly ve své době ve světě obdoby. V tomto směru bylo možné navázat na tradici lidového podkarpatoruského loutkářství, tzv. vertepu, což byl ostatně jediný projev rusínského divadelnictví. Tento typ divadla se sem rozšířil v průběhu 17. století z Polska. Loutky ve vertepu (někdy také betlemu) byly vedeny pomocí drátu zespoda. Ve vrchním poschodí byla obvykle hrána scéna narození Krista, spodní poschodí znázorňovalo zemi a v jejím středu byl umístěn trůn krále Heroda. České loutkářství se od rusínského v mnohém tematicky lišilo, a především bylo vzdálené jazykově.6 Na Podkarpatskou Rus se dostalo v několika proudech.

Loutkové divadlo ve vojsku

První světová válka zapříčinila rozmach loutkoherectví mezi vojáky.7 Důkazy o loutkových divadlech máme i mezi legionáři. Jak uvádí Loutkář v rubrice Zprávy a poznámky, například v Irkutsku na Sibiři na stanici Innokeniěvské hrál v květnu 1919 3. pluk Jana Žižky z Trocnova komedii Kašpárek a policajt, přičemž hra se sešla s velkým úspěchem a vyvolala bouřlivou veselost.8 V italské legii se loutkářství věnovali bratři Kopečtí, kteří po skončení války cestovali se svým loutkovým divadlem a výtěžek z představení předávali vdovám po padlých legionářích. Během turné po Slovensku se dostali i do Užhorodu, kde za spolupráce s rotmistrem Satorim sehráli představení pro slovenskou mládež. Průběh představení Antonín Kopecký popisuje následovně: Při objevení Kašpárka však mladí Slováčkové spustili takový hlahol, že nebylo možno ani promluvit – následek maďarské výchovy a kultury –, neboť za starého režimu neměly dítky nikam přístup, natož slyšet hrát slovensky Kašpárkovo divadlo!9

Ve vojenských posádkách na východě republiky našlo loutkářské umění brzy své využití. Výhod, plynoucích z loutkového divadla, využilo ministerstvo národní obrany a loutkoherectví brzy zařadilo do osvětové a mravní výchovy vojska: Je třeba velkým dětem poskytnouti místa radosti a zábavy, ale též silných morálních námětů, jež dovedou chrániti od nízkosti mladíka v letech vojenského života, tedy v době, kdy se jeví zhrubnutí mravů nejmocněji.10 Následně byla loutková divadla instalována především v posádkách na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Jednak z kapacitních důvodů – posádky na východě republiky měly k dispozici často velmi stísněné obytné prostory a bylo snazší postavit zde loutkové divadlo než velkou ochotnickou scénu. Dalším důvodem, proč byla dávána přednost loutkovým divadlům před ochotnickými, byla mnohem vyšší negramotnost mužů z těchto regionů. František Sladký v článku Lútkové divadlo vo vojsku uvádí, že u většiny mužstva slovenské a rusínské národnosti se v důsledku nízké vzdělanosti loutkové divadlo setkávalo s mnohem větším porozuměním a zájmem než ochotnická scéna.11

14. října 1920 bylo v periodiku Bratrství zmíněno ukončení „Loutkářského běhu pro vojíny“, akce pořádané 6. oddělením ministerstva národní obrany pro slovenské vojíny. Loutky, jejichž autorem byl poručík Löschner a tři slovenští vojíni, byly následně věnovány některým útvarům na Slovensku a Podkarpatské Rusi.12

Na základě dobré zkušenosti s „Loutkářským kursem pro rotmistry“ jednotlivých posádek ze Slovenska, který proběhl ve dnech 5.–15. 2. 1923, byl od 15. 1. do 15. 2. roku 1924 pořádán „Vychovatelský kurs pro důstojníky“ jednotlivých velitelství ze Slovenska a Podkarpatské Rusi.13

Loutková představení hraná ve vojenských posádkách nebyla primárně cílena na místní civilní obyvatelstvo, postupně ale vojsko do své činnosti zařadilo představení pro dětské obecenstvo z místních škol. Loutkové divadlo Osvěta v Užhorodě, jehož členy byli rotmistři, sídlilo přímo v obecné škole (Masarykovo nám. č. 18) a v jejich repertoáru se objevila například pohádka Princezna Nafta, sehraná jako slavnostní představení k jubileu T. G. Masaryka, a komedie Pan Franc ze zámku sehraná v roce 1934 v úpravě Josefa Káše za hudební spolupráce J. Fendrštáta.14 Z Loutkáře dále víme, že zde byla rotmistrem J. Jančíkem sehrána loutková hra s názvem Milion. Šlo o hru Karla Drimla, kterou Svaz čsl. životních pojišťoven zdarma zasílal všem zájemcům.15 Byla také vyhlášena soutěž pro děti, aby zasílaly své kresby či slohové práce týkající se zhlédnutého představení.

Ze statistického pohledu na loutkářskou činnost vojenských posádek v letech 1928–1935 měl počet loutkových divadel, loutek a loutkových představení sestupnou tendenci, a to navzdory zvyšujícímu se počtu vojenských zátiší. Zatímco počet zátiší vzrostl v daném období z 260 na 312, počet loutkových divadel poklesl z počtu 33 na 23. Celkový počet loutkových představení ze 129 na pouhých 54.16

Na Podkarpatské Rusi působilo za první republiky velké množství bývalých legionářů. Pracovali zde převážně ve státních službách. Mezi aktivní loutkáře je třeba zařadit také Adolfa Prouzu, technického ředitele loutkového divadla Jednoty čs. obce legionářské v Mukačevu. Prof. Miroslav Macháň publikoval v Loutkáři článek s názvem Drak principála Prouzy, v němž seznamuje čtenáře periodika nejen s velice podrobným technickým zpracováním loutky draka, ale i se samotným autorem loutky – principálem Prouzou a s jeho činností. Loutkář později informoval také o mukačevských sokolských loutkářích, kteří v režii principála Prouzy uspořádali 19. března „josefský kabaret“.17

Loutkářská činnost osvětových a kulturních institucí

V červenci roku 1922 proběhl v Praze 7. lidovýchovný sjezd Svazu osvětového, na němž Kyril Kochannyj-Goralčuk, zmiňovaný osvětový referent z Užhorodu, vystoupil s přednáškou o své činnosti na východě republiky. Zdůraznil nutnost návaznosti loutkářského umění na divadelní tradici Podkarpatské Rusi, skrze níž u místních probudil zájem o jiné podoby loutkového divadla: […] Zbytky vánočních her byly znova uvedeny v život, ale použilo se přenosného divadélka pro vzbuzení zájmů o jiné hry. Přešlo se k dětským hrám lidovým, až konečně se podařilo vylákati i dospělé na jeviště.18

Kochannyj-Goralčuk se lidovýchovné práce na Podkarpatské Rusi ujal po řediteli Rozvodovi. S čtrnáctičlenným sborem přednašečů, vybaven 12 skioptikony,19 přenosným biografem a třemi loutkovými divadly cestoval do vzdálených míst Podkarpatské Rusi. Loutky jednoho z divadel „po zdejšímu“ oblékl malíř prof. Čermák. Loutkové divadlo bývalo „osou večera“, protože jak zmiňuje Boh. Kočí v periodiku Čas, zejména Kašpar, který často skrývá pedagogické jádro do svých žertovných vět, je předmětem radostné pozornosti. Vypravuje např., jak byl v Americe, co tam viděl, jaký že je tam spořádaný život a jak tam pěkně posílají děti do škol. Osvětový večer býval zahajován filmem, po loutkovém představení následovala přednáška, recitace nebo zpěv a nakonec veselý, spádný film.20

Zajímavým svědectvím a zároveň dokladem seznamování Rusínů s českým loutkovým divadlem je článek Pavla F. Kratochvíla Loutky v Podkarpatské Rusi, otištěný v Loutkáři v roce 1923. V něm autor popisuje situaci na východě republiky, zdůvodňuje své rozhodnutí uspořádat pro Rusíny loutkové představení, popisuje proces příprav a následné představení v přeplněné třídě reformní školy. Když’s mezi tyto lidi vkročil, cítil’s, že, ač s tím vším, čím se zabývají, jsou spokojeni, že by přece rádi slyšeli něco nového, že by se rádi něco dověděli, o něčem se poučili. Tak se zrodila myšlenka: Nějak jim pomoci! Ale jak? Něco jim vykládat, když’s zápasil s několika výrazy jejich primitivní řeči, plné rusismů, polonismů, a hlavně maďarštiny? Nebo snad něco jim čísti? Spisovné slovenštině rozumějí mnozí asi stejně jako češtině. A pak. Všichni obyvatelé jsou děti v tom nejvlastnějším slova smyslu. Rozdíl je jen ve stáří, že jsou děti dospělé a děti nedospělé.

[…] Opona? Kus plátna, jež minulou neděli jedna děvuška přinesla, na něž jsem modrou a červenou tužkou namaloval cosi, co mělo představovat zahradu. Divadélko samo? K jeho sestavení výborně posloužila šindelná prkénka. […] Když jsme zakryli okna a ve třídě se setmělo, všichni ztichli, upřeně se dívajíce na primitivní oponu, za níž čekali zjevení.

[…] Narychlo sepsaná hra ubíhá, diváci dospělí i nedospělí se s loutkami smějí, litují, podivují se, nejvíce vyvalují oči, každá i chatrně podaná charakteristika odráží se zřetelně v jejich tvářích.

[…] Druhého dne ráno přinesli nám dva „chlopi rusňáci“ pár „kurčat“. Mačkají klobouky a s takovou ponížeností, již jedině Maďaři dovedli zneuctívat lidi, mne prosí, abych jim taky ve škole zahrál, že prý „chlopi“ kázali, že to v „nedělu bolo bars šumné“.21

V závěru článku apeluje na politické činitele a pedagogy, aby vzali v potaz loutkové divadlo jako ideální prostředek pro výchovu a vzdělávání: Chceme probudit národně i sociálně tyto – maďarskými vlivy – zaostalé kraje a jejich lid. Nikdo to lépe nevykoná, nežli družina Kopeckého!22

Kulturní a osvětová činnost na Podkarpatské Rusi byla do velké míry propojena s činností na Slovensku. Nejen kvůli geografické blízkosti obou regionů, ale také kvůli velmi podobným počátečním podmínkám. Na Slovensku, stejně jako na Podkarpatské Rusi, nebylo k roku 1919 evidováno ani jedno stálé loutkové divadlo. Jindřich Květ ve svém rozsáhlém článku Deset roků loutkářství na Slovensku popisuje začátky loutkářství v regionu následovně: Nevěděli jsme o slovenském loutkářství ničeho víc, nežli co jsme vyčetli z předmluvy dr. Jindřicha Veselého, předeslané prvnímu svazu sbírky Slovenské lútkové hry, vyšlé r. 1919. Věděli jsme, že musíme začít pracovat, že nesmíme ztrácet času, ale nikdo nám nedovedl poradit, jak začít a kudy do toho.23

Úkolu vychovat nové loutkáře na východě republiky se ujal Osvetový sväz v Bratislavě. Do prvního kurzu s názvem „Vzdělávací kurs osvětových činovníků ze Slovenska a Podkarpatské Rusi“, pořádaného Československým Z. V. Velitelstvím ve dnech 15. 11. – 4. 12. 1920, byla z podnětu svazu zařazena přednáška o loutkovém divadle. Od roku 1922 pak probíhaly z iniciativy Osvetového sväzu bezplatné kurzy pro osvětové pracovníky z venkova, jejichž náplní byly vedle přednášek i praktické ukázky loutkoherectví.24 V úředních statistikách, které v závěru článku Květ uvádí, jsou zmíněny také informace o stavu loutkářství na Podkarpatské Rusi a lze tedy zapojení Podkarpatské Rusi do většího počtu kurzů a akcí predikovat. Daná statistika přináší přehled počtu sehraných loutkových představení v jednotlivých župách v letech 1923, 1924 a 1926. V župách Podkarpatské Rusi bylo zaznamenáno 131 loutkových představení, všechna pouze v posledním sledovaném roce. V obci Rahovo/Rachiv bylo sehráno 14 loutkových představení, v Sevljuši/Vinohradiv 11, v obci Volovoje/Mižhirja 58 loutkových představení. V Mukačevu 14, v obci Rosvigovo 3, ve Svaljavě 2, v obci Tiačevo/Ťačiv 2 a ve Verečkách Nižních 19 loutkových představení. V Užhorodě bylo sehráno 8 loutkových představení.

Snahy směřovat loutkové divadlo i k dospělým divákům byly zaneseny do sbírky zákonů už v roce 1919. Zákon ze dne 7. 11. 1919 č. 67 Sb. ukládal ministerstvu školství a národní osvěty péči o občanskou výchovu dospělých. Na základě toho byly zřízeny okresní osvětové sbory v soudních okresech a městské osvětové sbory v obcích nad 10 000 obyvatel. Z výročních statistik publikovaných v České osvětě se dozvídáme o počtech loutkových představení pro dospělé. Dle těchto údajů bylo osvětovými sbory v roce 1925 v Čechách sehráno 2 504 českých loutkových představení pro dospělé a 115 německých. Na Moravě 1 098 českých a 18 německých, ve Slezsku 490 českých, 25 německých, na Slovensku 331 českých a 13 německých a na Podkarpatské Rusi bylo sehráno 80 českých loutkových představení pro dospělé a žádné německé. Nejedná se ovšem o úplné údaje, jak upozorňuje v závěru přehledu autor článku Jindřich Veselý.25 Za rok 1932 bylo v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku sehráno celkem 8 960 loutkových představení, o 319 více než v roce 1930, ačkoli, jak uvádí Loutkář, ten rok nebyla započítána činnost osvětových sborů na Podkarpatské Rusi, které v roce 1930 sehrály 143 loutkových představení.26

Z dalších kulturních organizací na Podkarpatské Rusi věnujících se na loutkovému divadlu stojí za zmínku činnost Slovanských besed. 1. května 1932 uspořádala Slovanská beseda v Kamenici nad Uhom loutkové představení Čarodějný mlýn. 10. ledna 1937 bylo v Užhorodě-Radvance Slovanskou besedou uspořádáno slavnostní představení pro dospělé. Jednalo se o loutkovou hru od E. Skálové Jiříkův Štědrý den. Jak uvádí Loutkář,27 do divadla se sjelo mnoho vzácných hostů v čele s guvernérem Podkarpatské Rusi Konstantinem Hrabarem. V proslovu před začátkem představení dr. Benda zdůraznil kulturní význam loutkového divadla na Podkarpatské Rusi. Z podnětu prof. Kaizla bylo dohodnuto, že soubor se svým loutkovým divadlem navštíví v následujícím roce podkarpatoruský venkov. Zda v roce 1938 soubor zájezdy podnikl, se nepodařilo dohledat. Je ovšem patrné, že byla snaha navázat prostřednictvím loutkového divadla užší styky české menšiny s Rusíny.

Loutkářství v tělovýchovných jednotách

V rámci spolkových loutkových divadel byla nejvýraznější činnost Československé obce sokolské (ČOS), a to jak v celém Československu, tak i na Podkarpatské Rusi. Počet sokolských loutkových představení, pořádaných v celém Československu od 20. let, každoročně vzrůstal. Zatímco v roce 1921 bylo sehráno 1 635 loutkových představení, v roce 1924 to bylo 3 258 a v roce 1928 4 784 představení.28 V roce 1929 bylo sehráno už 5 122 loutkových představení. V roce 1930 už to bylo v celkem 785 sokolských jednotách v Československu 6 219 loutkových představení, v následujícím roce 6 916 a o rok později, v roce 1932, 7 279 loutkových představení.29 Vzdělávací statistika za rok 1936 evidovala 857 sokolských loutkových scén a celkem 6 682 představení. Počet loutkových divadel po maximu z let 1933 a 1934 poklesl, přesto oproti roku 1935 bylo v roce 1936 evidováno o 3,7 % více loutkových představení. V roce 1937 sokolské loutkářství zaznamenalo další pokles (z 857 loutkových divadel v roce 1936 na 827 a z celkového počtu 6 682 sehraných představení na 5 733), které se obecně zdůvodňuje zhoršenou hospodářskou, a hlavně politickou situací.30

Na Podkarpatskou Rus se první členové Sokola dostali v řadách legionářů v lednu 1919 a v listopadu téhož roku byla v Užhorodu založena první Sokolská jednota. Do poloviny 30. let už jich bylo na Podkarpatské Rusi založeno celkem 18 (v Užhorodu, Mukačevu, Berehovu, Sevljuši, Chustu, Ťačevu, Perečíně, Velkém Berezném, Svaljavě, Čopu, Jasini, Rachovu, Dovhém, Velkém Bočkově, Slatinských Dolech, Buštinu, Iršavě a Svobodě, okres Berehovo), čítajících dohromady 7 211 členů.

Dne 13. ledna 1931 byl sepsán řád loutkářského odboru sokolské župy Podkarpatské Rusi. Loutkářský odbor se zavázal dohlížet nad úrovní loutkových divadel v župě, zřídit pro loutkáře poradnu, knihovnu loutkových her a půjčovnu speciálních pomůcek a loutek. Důraz byl kladen na navazování styků s loutkáři jiných sokolských žup, na pořádání soutěží a loutkářských kurzů. Pozornost měla být věnována loutkám na prstech, maňáskům. V řádu loutkářského odboru podkarpatoruské sokolské župy byly dále zahrnuty informace o správě odboru, o způsobu voleb či o součinnosti odboru s dalšími složkami sokolské župy.31

ČOS vedla podrobné statistiky zaznamenávající činnost v jednotlivých župách. Vedle tělovýchovné činnosti byla zaznamenávána i činnost osvětová. Tyto statistiky, publikované v Sokolském vzdělavateli, Sokolském věstníku i v Loutkáři, jsou dokladem postupného rozšiřování českého loutkářství a spolkového života do nejvýchodnější země republiky. V roce 1930 bylo v župě Podkarpatské Rusi evidováno už 10 sokolských loutkových divadel a jimi sehraných 91 divadelních představení.

Z těchto zdrojů tak víme, že například v roce 1928 bylo nejvíce loutkových představení sehráno sokolským divadlem v Užhorodu, celkem 34 loutkových představení. Vedoucím zdejšího loutkového divadla sokolské jednoty byl Josef Cmíral, od 8. 12. 1930 Em. Pařízek. Funkci zástupce vedoucího zastával Josef Merta. V průběhu roku 1930 bylo sehráno 21 představení, na jejichž tvorbě se podílelo devět osob. Největšímu úspěchu se údajně těšila inscenace Čechovy hry Fiitron.32

Druhé nejaktivnější sokolské divadlo bylo v Chustu, kde loutkáři v roce 1928 sehráli celkem 22 představení. Vedl je Václav Slavík se svým zástupcem Josefem Šebkem. Za rok 1930 desetičlenný soubor vykázal celkem 7 divadelních představení, které navštívilo průměrně 100 dětí a 25 dospělých, za úspěšná soubor označil všechna sehraná představení, především ale inscenaci Sojkovy hry Učeň černokněžníkův. Veškerý příjem divadla soubor použil na zaplacení dluhu jednotě.

Loutkové divadlo sokolské jednoty v Rachově vedl František Vopěnka, jeho zástupcem byl Jaroslav Ceip. Soubor o deseti členech sehrál za rok 1930 celkem 13 představení, z nichž nejúspěšnějšími byla uvedení inscenace Schweigstillových her Jak Kašpárek napálil čerty a Na stříbrné pavučině.

Šestičlenný soubor sokolského loutkového divadla ve Slatinských Dolech vedl Josef Košárek, pozici zástupce vedoucího zastával Alois Škoda. Ve sledovaném období soubor sehrál celkem 12 představení a největší úspěch sklidil se zpracováním Schweigstillovy hry Čerti na hradě. Průměrná návštěvnost představení byla v porovnání s ostatními loutkovými divadly nejmenší. Z výtěžků z představení soubor splácel dluhy sokolské jednotě.

Loutkové divadlo ve Velikém Bočkově sehrálo pod vedením Karla Vrbackého a jeho zástupce Antonína Vlčka celkem 10 představení. Soubor tvořilo 16 členů. Nejúspěšnějšími inscenacemi byla Vopršalova Domovina a Honza pánem od J. Drozda, členové souboru však opakovaně upozorňovali na jazykovou bariéru mezi nimi a rusínským publikem.

Soubor sokolského loutkového divadla v Perečíně vedl Oldřich Zima za pomoci Marie Štraubové. Osmičlenný soubor sehrál v roce 1930 devět představení. Jako nejúspěšnější hru soubor uvedl Stoklasovu Princeznu pampelišku a Průchovu hru O zakleté labuti. Výhodou perečínského loutkového divadla byl zájem české školy, nevýhodou pak nevhodná místnost a chybějící župní knihovna.

Iršavské loutkové divadlo pod vedením Antonína Rukavičky sehrálo za rok 1930 celkem 9 představení. Největší úspěch osmičlenný soubor sklidil inscenací Vopršalovy hry Učeň černokněžníkův a pohádkou Kašpárek jenerálem od Šellera.

Sokolské divadlo v Sevljuši, čítající devět členů, vedla Anežka Vaňková, jejím zástupcem byl Jiří Zima. Sehráli celkem 8 představení, z nichž nejúspěšnější byla inscenace hry Za štěstím. Divadelní představení soubor hrál v nevyhovujícím prostoru vlhké a studené tělocvičny české školy.

Sokolské loutkáře ve Velkém Berezném vedl Josef Trávníček, jeho zástupcem byl Václav Ambrož. Soubor čítal pouze čtyři členy a v roce 1930 sehrál dvě představení.

Berehovské sokolské loutkové divadlo bylo založeno v roce 1930 a šestičlenný soubor pod vedením Václava Kouby začal hrát začátkem roku 1931.

Sokolská jednota v Jasini nedisponovala vlastním loutkovým divadlem a vypůjčovala si Alšovo rodinné loutkové divadélko od bratra Holešovského.

Vlastní loutkové divadlo nevykazovala ani sokolská jednota v Mukačevu. Členové jednoty se podíleli na loutkových představeních pořádaných čsl. legionáři.

Výběr her podkarpatoruských loutkářů se víceméně nelišil od repertoáru loutkových divadel v Čechách a na Moravě. Z přehledu činnosti jednotlivých souborů za rok 1930 je zřejmé, že se největší popularitě těšila díla českých autorů. V rubrice Hlídka sokolských loutkářů v Loutkáři pak nacházíme zmínku o silné potřebě Sokolské župy Podkarpatské Rusi hrát rusínsky. Pro tento účel bylo rozhodnuto přeložit několik her, zejména od Beneše Buchlovana (Desítka her pro maličké), Brožové (Vodník a Kašpárkův běloušek), od Stoklasy (Král Ječmínek), Průchy a dalších autorů.33

Sokolská loutková divadla neorganizovala loutková představení pouze pro sokolskou mládež, ale i pro širokou veřejnost. Šlo zároveň o vhodný způsob, jak získat v dětských řadách více zájemců o členství v Sokole. Kašpárek měl na děti se svými proslovy mnohem větší vliv než cvičitelé a vzdělavatelé, byl proto využíván například ke zvýšení docházky dětí na cvičení. V letáku loutkářského odboru Sokola v Užhorodě, který byl otištěn v Sokolském vzdělavateli, je rodičům nabízeno, aby využili vlivu Kašpárka, zasluhuje-li jejich dítě pochvaly nebo naopak pokárání. Stačí, napíšete-li jen např.: Nechce jísti polévku. Nejde ze školy přímo domů. Neučí se počtům apod. Vhoďte lístek do poštovní schránky našeho principála ředitele Pařízka. Náš Kašpárek si již věc upraví a při nejbližší příležitosti na scéně dá naučení. […] Máme tolik pedagogického taktu, že nikdy Vaše dítě nepostavíme na pranýř hanby a výsměchu, ale podáme naučení takovým způsobem, aby dítě Vaše poznalo, že podobným způsobem zarmucuje své rodiče, sebe přivádí do neštěstí.34

Loutková divadla ve školách

O pozitivním dopadu užití loutek v procesu vzdělávání nebylo nikdy sporu. Děti raději odříkají násobilku Kašpárkovi než učiteli, […] rády poradí Kašpárkovi, Honzovi a každé „hodné loutce“, jak má napsati pravopisně správně obtížné slovo. […] Výchovné ruční práce získávají loutkovým divadlem praktický cíl – modelování miniaturních dekorativních předmětů, podlepování kulis, vyřezávání nábytku atd.35

Pořizování loutkových divadel do škol však probíhalo velmi pozvolna a nepodařilo se dohledat informace, že by v prvních letech existence Československa byla ve školách na Podkarpatské Rusi hrána divadelní představení (výjimkou jsou loutková divadla v rámci putovní školy). Důvodem byl zřejmě neutěšený stav školství na východě republiky a nutnost vůbec přesvědčit místní o důležitosti posílání dětí do školy.

Věstník ministerstva školství a národní osvěty v červnu roku 1921 uvedl k loutkářství následující: Loutkové divadlo i za normálních poměrů může působiti blahodárně, nehledě ani k tomu, že nevyžaduje značnějšího nákladu, že se inventář sám po několika představeních zaplatí, ba že lze výtěžku užíti pro ošacení mládeže, pro Československý Červený kříž atd. a k jiným dobročinným účelům. Ještě větší význam má loutkové divadlo v krajích odlehlých, zanedbaných, anebo v územích národnostně smíšených, na Těšínsku, Slovensku a Hlučínsku; tam může míti pořád ten úkol, jaký mělo u nás na začátku 19. století, totiž: zachraňovati národu mrtvé skoro duše, získávati pro národní celek nejmladší generace a udržovati při národním uvědomění i dospělejší.36 Z uvedeného prohlášení je patrná snaha rozšířit školní loutková divadla obecně v celé republice (zvláště pak v pohraničních či chudších regionech), a ačkoli zde není Podkarpatská Rus explicitně zmíněna, lze dané prohlášení vztáhnout i na ni.

Pozornost československé vlády věnovanou loutkářství na východě republiky dokládá i rozhodnutí rozpočtového výboru ministerstva školství a národní osvěty ze dne 5. 11. 1920 zvýšit položky na loutková divadla na Slovensku a Podkarpatské Rusi na 40 000 korun.37 Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve svém výnosu ze dne 9. května 1923 doporučovalo Civilní správě Podkarpatské Rusi v Užhorodě loutkové divadlo jako velmi dobrý prostředek k propagování hygienických zásad. Pro tento účel byla doporučována hra dr. Drimla Bacilínek.38 O angažovanosti Civilní správy Podkarpatské Rusi v podpoře loutkářství v regionu svědčí skutečnost, že již v roce 1921 zakoupila holubinskému okresu k výchovným účelům kompletní loutkové divadlo.39

V případě školních loutkových divadel na východě republiky je třeba zmínit činnost Československého červeného kříže, z jehož podnětu byla loutková divadla do škol často pořizována. Ve školním roce 1926–1927 čítal Dorost československého červeného kříže na Podkarpatské Rusi 17 698 členů v celkem 515 třídách a 256 školách. Jeho program, skládající se ze čtyř bodů, zahrnoval vedle péče o nemocného spolužáka, zajištění, aby si každý člen Dorostu denně čistil zuby, a udržování čistoty a pořádku ve škole, také uspořádání alespoň jednoho divadelního představení nebo přednášky. Děti byly také vybízeny, aby pořádaly loutkové představení pro své rodiče a za vybrané peníze nakoupily knihy do společné knihovny.

Ve dnech 18. a 19. října 1930 se v Užhorodu konal loutkářský kurz a zároveň první zemský sjezd loutkářských pracovníků na Podkarpatské Rusi. Sjezdu se zúčastnilo 107 delegátů, mezi nimiž byl i zemský inspektor Vondráček, osvětový referent Kochannyj-Goralčuk a 24 zástupců deseti sokolských jednot. V rezoluci, na které se usnesli členové sjezdu, bylo upozorněno na absenci prostorů ve školách vhodných k umístění loutkových divadel. Bylo požadováno, aby budoucí učitelé byli s technickým, pedagogickým a uměleckým vedením loutkových divadel seznamováni už při studiu. Okresní školní inspektoři byli vyzváni, aby podporovali činnost a zřízení loutkových divadel na Podkarpatské Rusi.40

Členové sjezdu loutkářských pracovníků oslovili Školský referát a Podkarpatoruský osvětový svaz s žádostí o vydání loutkových her v „podkarpatoruském“ a maďarském jazyce, o zřízení odborné loutkářské poradny, zřizování stálých a putovních loutkových divadel a poskytnutí finanční podpory školám k vybudování loutkových divadel. Požadováno bylo také zřizování loutkových divadel při mateřských školách.

Kromě již zmiňovaného Československého Červeného kříže se školami spolupracoval i Sokol (učitelé byli často členy tělovýchovné jednoty a je tedy pravděpodobné, že měli sokolské divadlo k dispozici). Loutková divadélka byla do škol zapůjčována. V loutkářských kruzích se značné popularitě těšilo také gymnaziální hebrejské loutkové divadlo Olam Habulat-Buboth z Mukačeva, založené roku 1933. Prof. Evžen Morvay, mukačevský lékař, navrhl pro divadlo loutky ze židovského života na Podkarpatské Rusi. Jak uvádí Loutkář, divadlo si diváky získalo už prvním představením: Celé týdny hovořily děti jenom o hlavním představiteli Pikchonim, jakémsi hebrejském Hurvínkovi.41 Několik českých pohádek bylo přeloženo do hebrejštiny, například hra Dětské srdce od olomouckého loutkáře Františka Čecha, který udržoval s židovským mukačevským divadlem korespondenční styky, nebo didaktické hříčky Karla Drimla.

Loutkové divadlo v rodinách

Loutkářství se na východ republiky dostávalo i v rámci jednotlivých rodin státních zaměstnanců, učitelů, lékařů či inženýrů. Pořádání loutkových představení bylo vhodným způsobem, jak zabavit děti nejen své, ale i děti známých a sousedů. O těchto loutkářích se zachovaly pouze kusé informace a jediným způsobem, jak o rodinných divadélkách získat více informací, bylo dohledat pamětníky a potomky těchto rodin.

Z periodika Loutkář, ze zpráv F. Hánka, zasílaných redakci,42 se dozvídáme o Bohuslavu Novákovi, který v době republiky žil v Užhorodě. Bohuslav Novák, malíř, učitel tělocviku v Oděse a strýc prvorepublikového ministra obchodu L. Nováka, zhotovil loutky, oponu a dekorace pro loutkové divadlo, které bylo roku 1913 věnováno ruskému careviči Alexeji. Loutkové divadlo vyrobil Bohuslav Novák v prvních letech 20. století i v Oděse a hrál s ním ve spolkové místnosti v Kňažecké ulici. Jak uvádí F. Hánek v jiném ze svých článků, loutky, přes půl metru vysoké, s pěknými hlavičkami, dobře oblečené, fungovaly znamenitě. Začátkem války byl Bohuslav Novák nucen zanechat loutkoherectví. Zhoršení poměrů po válce, související s nástupem bolševismu, vyvolalo migraci Čechů z Oděsy. O dalším osudu Bohuslava Nováka píše F. Hánek následovně: Na podzim roku 1919 odjel jsem i já a můj přítel, p. Novák zůstal. Pak jsem dostával z Oděsy prasmutné zprávy. Hlad i nouze doléhaly krutě i na pana Nováka. V nejhorším čase […] vzpomněl si [B. Novák] na své opuštěné divadélko, jež odpočívalo již 6 let na půdě. Neotáleje dlouho, uvedl je do pořádku, chodil od domu k domu (hlavně k bohatým, bolševickým komisarům) a dával představení. […] Tato novinka se tak zalíbila bolševickým komisarům, že přinutili majitele, aby jim své divadélko prodal a později objednali ještě druhé. V závěru článku dodává, že se Bohuslav Novák přestěhoval ke svému synovi do Užhorodu, kde snad vychovává – jeho živé „loutky“.43

Unikátním dokladem rozšíření českých rodinných loutkových divadélek do oblasti Podkarpatské Rusi, který se podařilo vypátrat, je dochované Alšovo rodinné loutkové divadlo z Mukačeva. Divadélko zakoupila učitelka Hana Kadlecová ve 20. letech ve Vsetíně. Na Podkarpatskou Rus odjela spolu se svým manželem Bohuslavem Kadlecem, který byl jako inženýr-geometr pověřen vyměřováním hranic Československa s Rumunskem. 7. ledna 1927 se manželům Kadlecovým narodila v Mukačevě dcera. Z poznámek paní Kadlecové, které se dochovaly na výtiscích některých z her, s jistotou víme, že v následujících letech proběhla řada loutkových představení. Hrálo se zřejmě pouze doma, pravděpodobně ale pro větší počet dětí, protože spolu s paní Kadlecovou hrál i místní mukačevský lékárník, jehož jméno se nepodařilo dohledat. Ve 30. letech se Kadlecovi přestěhovali z Mukačeva zpět do Vsetína. Ve Vsetíně Hana Kadlecová roku 1972 zemřela. Rodinné divadélko bylo na krátký čas přestěhováno do Prostějova. Nyní je v majetku Dany Kešnerové, vnučky Hany Kadlecové a členky Loutkového divadla Sokola Pražského – Kašpárka. Toto divadélko pak bylo představeno veřejnosti v roce 2018 v rámci oslav 100. výročí vzniku republiky. Při této příležitosti soubor Kašpárek sehrál inscenaci jedné z dochovaných her – Zlaté srdce od Bohumila Schweigstilla.

Osud loutkářství na Podkarpatské Rusi po Mnichovu 1938

V důsledku mnichovských událostí na podzim roku 1938 a následné vídeňské arbitráži Československo přišlo o 29 % území a zhruba 33 % svého obyvatelstva. Co se týče ztrát v oblasti loutkářství, po územních změnách zůstalo za hranicemi téměř 500 divadel, tedy 20 % bývalého stavu. Při odečtení nečinných loutkových divadel šlo o ztrátu 250 činných loutkových scén. V článku, který představuje první přehled pomnichovských loutkářských ztrát, Jan Malík jmenuje větší loutkářské scény, o které Československo přišlo, jako Loutkové divadlo sokolské župy Ještědské v Liberci, sokolské divadlo v Košicích a loutkovou scénu Radost Městského osvětového sboru v Břeclavi. Z Podkarpatské Rusi pak uvádí mukačevské divadlo, které zmizelo za hranicemi a patrně i z loutkářských letopisů.44 Kromě Mukačeva Československo přišlo také o Užhorod a Berehovo, města nacházející se v jižním Maďarskem zabraném pásmu. 14. března 1939 maďarská armáda zahájila útok na Podkarpatskou Rus. Narazila sice na odpor československých jednotek, situaci ale komplikovali místní nacionalisté usilující o vytvoření samostatného státu. Do bojů se navíc na stranu Maďarska přidala polská armáda. Do 23. března bylo celé území Podkarpatské Rusi zabráno.

Jaký byl osud loutkářů z Podkarpatské Rusi? Statistiky, které by dokládaly počty loutkářů mezi uprchlíky z Podkarpatské Rusi, se zatím nepodařilo dohledat a pravděpodobně taková data dohledatelná vůbec nejsou. Většina loutkářů se loutkovému divadlu věnovala ve svém volném čase, v rámci spolků a jednot, loutkářství tedy nebylo zdrojem jejich obživy a nebyl proto důvod tyto informace zaznamenávat. Lze se také jen domnívat, jaký byl osud loutkových divadel v případě, že nebyla včas odvezena. Je více než pravděpodobné, že je stihl stejný osud jako sokolské loutkové divadlo v Mukačevě, které bylo zcela zničeno.

(Redakčně kráceno, autorizováno)

Poznámky

Nevyřešené národnostní otázky spolu s politickým autonomismem stále více stmelovaly ukrajinofilské a rusofilské politické síly, což v roce 1936 vyvrcholilo v požadavek okamžitého uskutečnění autonomie Podkarpatské Rusi. Vláda návrh odmítla jako neslučitelný s Ústavou, kompromisní návrhy ze strany vlády ovšem byly nepřijatelné zase pro podkarpatoruské autonomisty. Autonomistické hnutí se vystupňovalo v roce 1938 v souvislosti s anšlusem Rakouska, zhoršením mezinárodního postavení Československa, následným mnichovským diktátem a s ním spjatou tzv. vídeňskou arbitráží, na jejímž základě muselo Československo odstoupit Maďarsku velkou část podkarpatoruského území.

2 Kochannyj-Goralčuk, C.: O Podkarpatské Rusi, Praha 1929.

3 Olbracht, I.: Hory a staletí, Praha 1935.

4 Bohužel jde o jedinou dohledanou informaci k loutkovému divadlu Aškinaziho kočovné školy.

5 Kožmínová, A.: Podkarpatská Rus, Měsíčník Dorostu Červeného Kříže, r. 3, č. 2, s. 1–3.

6 Není bez zajímavosti, že fotografie imstičevského vertepu a loutek (uloženo ve sbírkách Muzea tovaryšstva Prosvity v Užhorodě) zaslal badatel Ivan Pankevič do Prahy Jindřichu Veselému a v roce 1972 tyto snímky daroval Jan Malík do nově založeného Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. V tomto muzeu se kromě fotografií nachází i čtyři řezbované, 25 cm vysoké marionety (tři čerti a smrtka) z lidové betlémské produkce od neznámého autora. Loutky do muzea dodal téhož roku také Jan Malík.

7 Válka po sobě zanechala velký počet válečných invalidů. Úkolem pomoci jim s návratem do běžného života byly pověřeny tzv. zemské komise založené ve všech zemích republiky. Nápad podporovat válečné invalidy poskytnutím koncesí k provozování loutkářství se setkával i s kritikou. Rozdávání loutkářských licencí lidem, kteří neměli dřívější zkušenosti s loutkářstvím, bylo přirovnáváno ke stejnému extrému, jakým bylo rozdávání flašinetů invalidům v době monarchie.

8 Anonym: V Irkutsku na Sibiři, Loutkář, 1920, č. 5, s. 20.

9 Kopecký, A.: Působení tří legionářů-loutkářů, Loutkář, 1919, r. 4, č. 8–9, s. 19–21.

10 Anonym: Loutky kamarády vojáků na Slovensku, Loutkář, 1920, r. 5, č. 1, s. 20.

11 Sladký, F.: Lútkové divadlo vo vojsku. Loutkář, 1928, r. 15, č. 3–4, s. 68–69.

12 Anonym: Loutkářský běh pro vojíny, Loutkář, 1920, č. 5, s. 131.

13 Květ, J.: Deset roků loutkářství na Slovensku, Loutkář, 1928, r. 15, č. 3–4, s. 49–61.

14 Anonym: „Osvěta“, loutkové divadlo odbočky rotmistrů v Užhorodě, Loutkář, 1934, r. 20, č. 10, s. 10–11.

15 O tom, že loutkové divadlo bylo – nejen na Podkarpatské Rusi – výhodnou reklamou a způsobem propagandy, svědčí nejen Drimlova hra Milion, zasílaná zdarma životní pojišťovnou, ale i otevřeně reklamní hry pana Pilnáčka, majitele továrny na mýdla, nepokrytě propagující jeho výrobky.

16 Anonym: Inter arma silent musae? Loutkář, 1936, r. 23, č. 3, s. 50–51.

17 Anonym: Sokolští loutkáři v Mukačevě, Loutkář, 1938, r. 24, č. 8, s. 128.

18 Anonym: Snahy a směry naší lidové výchovy, Loutkář, 1923, r. 7, č. 9, s. 95.

19 Skioptikon neboli laterna magika – jednoduchý přístroj na diapozitivy. Obvykle dřevěná skříňka se zdrojem světla a vydutým zrcadlem a čočkou. Před čočku se zasouvaly skleněné destičky s malovanými obrázky, které byly následně přes objektiv promítány ve zvětšené podobě na stěnu.

20 Anonym: Podkarpatská Rus, Loutkář, 1924, r. 11, č. 4–5, s. 95.

21 Kratochvíl, P. F.: Loutky v Podkarpatské Rusi, Loutkář, 1923, r. 10, č. 1, s. 8–9.

22 Tamtéž.

23 Květ, J.: o. c., 49–61.

24 Tamtéž.

25 Veselý, J.: Přehled osvětové činnosti v r. 1925, Loutkář, 1928, r. 14, č. 9, s. 191–192.

26 Anonym: Loutkové divadlo ve službách veřejné osvětové péče. Loutkář, 1934, r. 21, č. 2, s. 34.

27 Anonym: Loutková hra „Jiříkův Štědrý den.“, Loutkář, 1937, r. 24, č. 3, s. 42.

28 Mráz, J.: Statistika vzdělávací činnosti, Sokolský vzdělavatel, 1929, č. 1, s. 101–104.

29 Mráz, J.: Statistika vzdělávací činnosti sokolské v r. 1932, Sokolský vzdělavatel, 1933, r. 5, č. 5, s. 94–96.

30 Malík, J.: Statistická data za rok 1937, Loutkář, 1937, r. 24, č. 9, s. 143.

31 Národní archiv, fond ČOS, Divadelní odbor, inv. č. 900–905, kart. 183.

32 Hru s tímto názvem se nepodařilo dohledat.

33 Anonym: Sokolská župa Podkarpatské Rusi, Loutkář, 1930, r. 16, č. 8, s. 208.

34 Anonym: Sokolský Kašpárek chce pomáhati rodičům při výchově dětí, Sokolský vzdělavatel, 1932, r. 3, č. 9, 183.

35 Multrus, V.: Školní loutkové divadlo, Naše loutky, 1932, č. 7, s. 28–29.

36 Metelka: Loutkové divadlo ve výchově mládeže, Loutkář, 1921, r. 6, č. 1, s. 2–3.

37 Anonym: Zprávy a poznámky, Loutkář, 1920, č. 5, s. 75.

38 Anonym: Zprávy a poznámky, Loutkář, 1923, r. 10, č. 2, s. 31.

39 Anonym: Civilní správa Podkarpatské Rusi, Loutkář, 1921, r. 6, č. 2–3, s. 43.

40 Anonym: Rezoluce I. zemského sjezdu loutkář. pracovníků na Podkarpatské Rusi, Loutkář, 1931, r. 17, č. 6, s. 140–141.

41 Anonym: Olam Habulat – Hebrejské loutkové divadlo v Mukačevě! Loutkář, 1934, r. 20, č. 8, s. 135.

42 Anonym: U býv. ruského dvora, Loutkář, 1922, r. 7, č. 2–3, s. 40.

43 Hanek, F.: Vzpomínky na loutku „Vaňka Ruťuťu“ aj. v Rusku, Loutkář, 1924, r. 10, č. 6–7, s. 91–92.

44 Malík, J.: Začínáme bilanci, Loutkář, 1939, r. 25, č. 2, s. 18–20.

Loutkář 1/2022, s. 88–96.

Švomová, Věra: Rozšíření českého loutkářství na Podkarpatskou Rus

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás