Loutkar.online

Šlechtová, Ema: Erik 2021

Letošní 31. ročník přehlídky Přelet nad loutkářským hnízdem jako již pravidelně završilo vyhlášení ceny Erik udělované Českým střediskem UNIMA za nejinspirativnější loutkovou inscenaci uplynulé sezóny. Vzhledem k pandemické situaci se pro amatérské a nezávislé soubory rozšířilo časové období na uplynulé dva roky. V anketě hlasovalo 28 kritiků, teoretiků, loutkářů a dalších osobností z oboru. Výsledky vyhlásila v neděli 7. listopadu ve foyer Divadla Minor předsedkyně Českého střediska UNIMA Nina Malíková.

V anketě bylo dohromady navrženo 19 inscenací, každý z hlasujících mohl uvést maximálně tři. Absolutní vítězství s celkovým počtem 28 bodů získalo plzeňské Divadlo Alfa s inscenací Putování dobrého Hanse Böhma Evropou. Cenu převzal umělecký šéf divadla a režisér inscenace Tomsa Legierski. Dále se v anketě umístily: mezinárodní studentský projekt Dinopera (KHWOSHCH) s 25 body, Přesýpání loutkoherečky Hany Voříškové s 18 body, Kde budeme bydlet? (Vi.Tvor) a O jako Otesánek (TMEL, Praha) s celkovým počtem 13 bodů a Prefaby (Plata Company + mir. Theatre) s 10 body.

Pro ilustraci, jak může vypadat zdůvodnění hlasujících, si dovolujeme citovat text Luďka Richtra, v němž podrobněji vysvětluje své nominace.

Hana Voříšková, Choceň: Přesýpání

Na stolku překlopená díže na těsto a vlevo plátěný pytlík, za stolkem bělovlasá autorka začíná vyprávět báseň. Vyjme jedno zrnko, položí k němu druhé – začíná příběh. Vypráví nejobyčejněji, jak to jde. Žádný přednes, žádná recitace. Jen prosté kladení slov, vět, myšlenek, pocitů. A stejné je to s pšenicí. Někdy se dají k sobě dvě zrnka, někdy ta zrnka ožijí a vydají se stejným směrem, někdy se jakoby mimoděk do hromádky zrnek kreslí prstem, někdy se z nich tvaruje kopeček či dva, někdy se dlaní hnětou, jindy se dřevěnou lopatičkou přesýpají, chvíli jsou loutkami, chvíli rekvizitou… Až je pytlík prázdný a v plné díži se hněte těsto. Tak prostě, jak se vypráví i jak probíhá náš život, jde příběh složený z jednotlivých básní – od svého počátku do svého konce: Ještě ne – už ano – ještě ano – už ne. Těsto je uhněteno, příběh u konce.

Zatím nejuvolněnější a nejniternější inscenace Hany Voříškové, v níž spojila svou tvorbu básnickou a divadelní. Inscenace ne zrovna loutková, ale velmi, velmi loutkářská – a tím pro loutkové divadlo neobyčejně cenná.

Soubor KWOSHCH, Praha: Dinopera (autor a režie: Daria Gosteva, Frieda Gavenda, Mathias Baresel, Josef Havelka, Theresa Schrezenmeir)

Tragická opera ve třech aktech. Na paměť vyhynulých stvoření Země. Tak je uvedena inscenace mezinárodního česko-německo-ruského týmu herců, zpěváků, hudebníků a výtvarníků, kteří pomocí zkroucených trubek, zpěvu a surrealistických i skoro-realistických marionet na rodinném divadélku a kolem něj slouží ve čtyřech jazycích panychidu za krásný čas patvorů a pitvorů, trilobitů, pterodaktylů, dinosaurů a jiné havěti, jež vyhynula před milióny let – a již bychom klidně mohli následovat.

Právě toto pnutí a jiskření mezi tragickým a komickým, mezi důstojně vážným a směšným, mezi přízemním a existenciálním, pnutí mezi vysokou formou důstojně zvládané opery, komicky pitvornými prostředky „pimprlového“ vznešena a ambivalentním obsahem tragédie pravěkých netvorů pějících o zaniklém zlatém věku vytváří groteskní kouzlo komické tragédie. Loutkářského umění hodného tradic našeho marionetářství, se tu nedočkáme. Ale loutkářského myšlení a cítění toho, co má loutka v genech, rozhodně ano.

Zajímají nás silné příběhy s přesahem

Při příležitosti udělení Ceny Erik jsme krátce vyzpovídali dvě loutkářské osobnosti, bez nichž by vítězná inscenace Putování dobrého Hanse Böhma Evropou nevznikla: uměleckého šéfa Tomsu Legierského a dramaturgyni Petrou Kosovou z Divadla Alfa.

Jak vznikl nápad dramatizovat a inscenovat příběh Hanse Böhma?

Petra Kosová: Před lety jsem byla v porotě soutěže Literární Šumava a zaujaly mě práce Jana Jeňýka Valeše. Psal trampské povídky, a hlavně v kategorii publicistika exceloval příběhy z Holýšova a okolí, kde bydlí. Tehdy jsem mu prý řekla, že taková práce je pro regionální historii neocenitelná a on se do toho pustil s velkou vervou. Po letech mi přinesl asi pět publikací plných příběhů o sudetských Němcích z Holýšova, o tamním pracovním táboře, spoustu neuvěřitelných materiálů. Mezi nimi mě zaujal hlavně příběh Huberta Otta. A když jsme uvažovali o inscenaci pro evropský projekt Connect up 12+, vzpomněla jsem si na něj a nabídla příběh Tomsovi. Okamžitě ho nadchl, zavolali jsme panu Valešovi a začali jsme probírat dokumenty a mluvit s herci o příběhu a o tématech. Na scénáři se pak podíleli všichni, včetně herců.

V čem vám pro jevištní ztvárnění příběhu přišly výhodné loutky?

Tomsa Legierski: Naše loutky jsou přírodní, holé a bezbranné, podobně jako lidé ve válce. Snadno se rozloží a zase složí, umožňují akcentovat jen některé své komponenty – třeba špalíky jako pochodující, dupající nohy, nebo hlavy špitající si za policí. Vypadají stejně bez ohledu na národnost, majetek nebo věk a pomáhají dotvořit ten mezinárodní kotel, v němž se vařila světová válka. Vypjaté momenty mohou navíc v hereckém podání působit neuvěřitelně až směšně, loutka ve své symboličnosti umožňuje pracovat mnohem citlivěji a metaforicky.

Jakým způsobem jste si pro sebe během příprav definovali cílové publikum? Máte v plánu využít edukativní rozměr inscenace ke komunikaci s jednou z nejnáročnějších diváckých skupin, tedy teenagery?

Petra Kosová: Hledali jsme téma pro inscenaci pro teenagery cíleně, právě pro evropský projekt Connect Up 12+. A dokonce jsme skupině gymnazistů poskytli materiály, surový příběh Huberta Otta a pak s nimi diskutovali. Dozvěděli jsme se, jak o hrdinovi přemýšlí, co je v příběhu zajímá nejvíc, a přibrali to do hry při vzniku inscenace. K inscenaci vznikly rozsáhlé pracovní listy, pedagogové si vybírají, co potřebují k výuce, a využívají je. V nabídce máme také speciální workshop – volbu starosty v českém pohraničním městě ve 30. letech, kde kandidují Němec, Polák a Čech. Ovšem na workshopy můžeme v současné době zapomenout. Ale pracovní listy si školy stahují a pracují s nimi, jedno gymnázium si například během jarního lockdownu udělalo Den s Alfou. Po dohodě jsme streamovali Hanse Böhma a oni pak pracovali ve skupinách s učitelkou dějepisu, psali recenze s učitelem češtiny a další aktivity měli s učitelem dramatické výchovy. A my jsme pak dostali spoustu výstupů. O Hanse Böhma mají navíc zájem obce a města, kterých se příběh nějak týká, třeba Holýšov nebo Dobřany, takže ta edukace a poznávání se netýká jen škol. A netýká se jen Česka, zájem registrujeme i z Německa nebo Polska.

Lze tuto inscenaci považovat za „vlajkovou loď“ dramaturgie, kterou společně v Alfě rozvíjíte a budujete?

Tomasa Legierski: Inscenace je určitě směrodatná pro jednu z dramaturgických linií, kterou se v Alfě snažíme jít. První vlaštovkou byla Alfa farma, to jsme ještě nebyli na plný úvazek v divadle, pokračovali jsme Hansem Böhmem. Zajímají nás silné příběhy s přesahem, zkoumáme kondici společnosti a považujeme za smysluplné vyprávět regionální historii nebo lokální fenomény v kontextu velkých dějin nebo celosvětového měřítka. Mimochodem, právě z doteku regionální historie v Hansi Böhmovi jsou učitelé dějepisu velmi nadšení, protože ve škole pro to není prostor.

Loutkář 4/2021, s. 72–73.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.