Loutkar.online

Zahálka, Michal: Přelet jako loutkářský jukebox

Jednatřicátý ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem jsem strávil v milé a tuze podnětné společnosti Johany Bártové a Veroniky Švecové v relativně nové roli panelisty na diskusích, jež během festivalu moderovala Ema Šlechtová – poprvé jsme se v podobném složení při podobné příležitosti potkávali na jubilejním, leč virtuálním ročníku třicátém, a já osobně jsem si to tuze rád zopakoval i naživo.

Hovořili jsme o lecčem: o podobě studia na KALD DAMU a uplatnění jejích absolventů, o trhu se současnými texty pro loutkové divadlo (potažmo ne/existenci jejich autorů), o dramaturgii, nových aspiracích nových uměleckých vedení, o potížích s publikem a tak dál. Nejvíc jsem byl zvědavý na poslední debatní téma, jež bylo věnováno samotnému festivalu, jeho problémům, rezervám a možnostem dalšího posunu.

Tak jako u řady dalších témat jsem ani u tohoto zprvu neměl dojem, že bych měl co říct: jak už jsem druhdy říkal a asi i psal, pokládám Přelet za přehlídku zcela vynikajících kvalit, za akci, na níž je možné se v krátkém čase seznámit s prakticky vším podstatným, co se na loutkových scénách děje, a nadto se potkat se spoustou inspirativních lidí, na něž člověk v běžném provozu zas tak snadno nenarazí. (Pevně doufám, že k tomuto festivalovému aspektu přispěl i náš celkem hojně navštěvovaný debatní kroužek, který by se býval bez nás panelistů vlastně skoro obešel, jak živá debata leckdy samovolně vznikala mezi všemi příchozími.) A vedle toho, což pokládám za mimořádně důležité, je to akce ojedinělá jakousi ekumeničností: nedělá rozdíl mezi profesionály a amatéry, dokazuje, jak se mohou obě odvětví navzájem inspirovat, doplňovat a třeba i provokovat, a zrovna tak je výraznou příležitostí pro prezentaci studentů mimo okruh insiderů KALDu (což není jen fráze, sám jakožto dramaturg plzeňského festivalu Divadlo v přeletových vodách lovívám, naposledy jsme takhle v hlavním programu prezentovali Nejmenšího ze Sámů).

Tento článek nemá být recenzí na všechny festivalové inscenace a já mám zároveň velkou nechuť k jalovým generalizacím, ale obecně mám za to, že letošní ročník dokázal, že české loutkové divadlo (statutární, nezávislé i amatérské) je v plné síle. Na letošní Mateřince jsem, přiznám se, poněkud zápolil s pocitem, že v českém divadle leckdy vznikají inscenace s pěknými výtvarnými nápady a třeba i vtipem, ale bez jasné představy o tom, o čem by se vlastně mělo mladému publiku vyprávět. Rozhodně se to ale nedá říct o žádné z inscenací, jež se umístily na předních pozicích v letošním Erikovi – a jež se zároveň (jakkoliv Erik není festivalovou cenou) v průběhu letošního Přeletu všechny představily a tvořily asi vcelku nesporné vrcholy jeho programu. Je to pětice kvalitativně velice vyrovnaná, ale zároveň nesmírně pestrá.

O čtvrté a páté místo se podělily dvě inscenace mladých tvůrců, studentů či nedávných absolventů KALDu, obě skvělé, ale velice rozdílné. Kde budeme bydlet? z dílny ViTvoru je ohromně vtipná bajka o tom, že si máme vážit toho, co v životě máme, a nehnat se za každou cenu za lepším. Ve výtvarné stránce pracuje s přírodními materiály (zejména s velkou spoustou suchého rákosí) a starými, notně olysalými plyšáky, s nimiž se zachází nikterak pietně – především moment, kdy medvídek poprvé prackou skutečně nabere med z obrovské sklenice, o niž celou dobu běží, patří k těm pamětihodným. Je to inscenace, která může estetikou i smyslem pro humor upomenout třeba na to nejlepší od Buchet a loutek, ale je svá a pro rodinné publikum všech věků zcela doporučeníhodná.

O jako Otesánek, klauzurní inscenace z KALDu, je oproti tomu mnohem komornější a výrazově uměřenější. U jednoho stolu rozehrávají tři vynikající loutkoherci vyprávění v hávu sci-fi, jež dovede známý příběh variovat a odvyprávět beze slov způsobem, že miniaturní loutky dovedou (díky precizní situační stavbě) vysloveně dojmout – scéna, v níž se hrdinka kusu trápí pro svou bezdětnost, je ve své jednoduchosti emocionálně opravdu nesmírně účinná. Dominantní je tu ovšem výtvarná stránka založená na nejrůznějších možnostech starých základních desek počítačů, z nichž se může snadno stát pohled na město, ale i stěna domu. Velký příslib do budoucna – a rozhodně důvod těšit se na další práci režiséra Viktora Prokopa, scénografky Berty Doubkové i dalších zúčastněných. Z dalších studentských inscenací Přeletu si ovšem neodpustím ještě zmínku o Sedmeru krkavců, atmosférické variaci na známé téma od Matyáše Míky a Markéty Labusové, hrané ve světle svíček kolem dlouhého stolu s velkou rolí papíru.

Třetí místo v Erikovi obsadila Hana Voříšková coby excelentní zástupkyně amatérské sféry. Její Přesýpání je loutkové, řekněme, v širším slova smyslu. Známá výtvarnice se tentokrát zaměřuje především na svou básnickou tvorbu a loutkou je jí materiál: zrní v bílé smaltované míse. Během necelých dvaceti minut tak máme možnost kontemplovat nad vynikající poezií o běhu života, již sama autorka přednáší zcela civilně a neokázale, a přesýpající se pšenice tomu poskytuje jednoduchou, čitelnou, ale nikoliv banální metaforičnost.

Úspěch měl na festivalu ale i druhý vynikající amatérský solitér, Tomáš Hájek z ponikelské Bažantovy loutkářské družiny se svým Černým kocourem, temnotemně vtipným meotarovým hororem podle Poeovy předlohy o tom, jak nebezpečné je zahrávat si se zlem, které máme sami v sobě.

Dinopera, jež obsadila místo druhé, už si stihla získat téměř kultovní pověst – a snad i díky ní se umístila vysoko i v anketě, kde to menší a okrajovější inscenace nemají snadné vzhledem k tomu, že ne každý hlasující vidí všechno. Česko-německý projekt si pohrává se spojováním paradoxů: světa opery s rodinným loutkovým divadlem, moderní ambientní hudby s tou nejklasičtější, ale i operních konvencí se samotným námětem, kterým je vznik a zánik světa dinosaurů. Je to ve všech myslitelných ohledech notně bizarní kombinace, ale ještě mnohem obdivuhodnější je, jak je projekt dotažený, a to jak po hudební stránce, tak po té výtvarné a loutkářské –, aniž přitom přichází o pel čehosi naprosto svěžího a lehkého. Napodruhé už mě, přiznám se, opera neuhranula tak, jako když jsem ji poprvé viděl na Chrudimi, ale rozhodně to je zážitek, který je velice radno si dopřát.

Putování dobrého Hanse Böhma Evropou, nositel letošního Erika, je podívaná zase z úplně jiného soudku: prakticky celosouborová inscenace plzeňské Alfy se spoustou dřevěných loutek na velkém jevišti a výpravný epický příběh kluka, který volky nevolky prochází pohnutými dějinami střední Evropy kolem poloviny minulého století. Zprvu to působí vlastně docela jednoduše a nenápadně, ale postupně z toho vyroste velkolepý portrét děsivé doby a výpověď o tom, kde hledat naději – a to díky tomu, že režisér Tomsa Legierski s celým svým týmem dobře ví, co, komu a proč chce vyprávět. Příběh o potřebě tolerance a nebezpečí všech možných nacionalismů a jiných apriorně škatulkujících ideologií je dnes vysloveně zapotřebí.

Připočteme-li si k tomu řadu dalších povedených inscenací, které se na festivalu hrály, ale do Erika se už nevešly časově (nebo prostě jenom proto, že se toho urodilo dobrého opravdu hodně), jako je třeba Do hajan z hradeckého DRAKu nebo už starší, oceňované Prefaby Dominika Migače a Jakuba Maksymova, je myslím jasné, že přes složitost posledních bezmála dvou let je na české loutkové divadlo ve vší své rozmanitosti ve formě. Přelet nad loutkářským hnízdem potom může fungovat podobně jako jukebox ve stejnojmenné koncertní inscenaci Naivního divadla: není potřeba dopředu o jednotlivých kouscích nic zásadně zjišťovat, stačí zvolit titul a díky dramaturgii festivalu je celkem slušná šance, že se člověk potěší.

Loutkář 4/2021, s. 68–71.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.