Kozlová, Kristýna: Spím či bdím?

Být vzhůru či vzhůru do snové říše? Kde je hranice mezi světem snovým a skutečným? Dřímá v každém z nás monstrum v podobě insomnie a v jakém světě se nyní nacházíme? Teď a tady je, když spíme, nebo bdíme? Tyto a další otázky pokládá divákům členka souboru Divadla Continuo Sara Bocchini ve své inscenaci Monstrum_and here I am blind. Její pohybově taneční performance s prvky loutkoherectví publikum přesouvá do různých světů. Světa reálného, bezesného i snového – a hranice mezi nimi je velmi tenká.

Monstrum_and here I am blind nabízí pohled do temnoty, na monstrum nespavosti dřímající u každého člověka, stav doprovázený pocity úzkosti, deziluze i smutku. Pohybově zdatná performerka Sara Bocchini zcela obsazuje scénický prostor a vytváří atmosféru prostupujícího bdění, snění a nespavosti, a to s minimálním množstvím rekvizit. Na scéně je pouze dřevěná konstrukce ve tvaru kvádru, která slouží k prolézání, uchopování, ale dá se s ní i pohybovat. Tato inscenace je nesyžetová, a proto se pokusím ji charakterizovat spíše proudem svých asociací a interpretacemi jednotlivých sekvencí než technicistní evokací.

Neustálá cykličnost, ať už v podobě otáčení kvádrem, nebo točení se přímo v něm, jako metafora uvěznění ve vlastní hlavě a myšlenkách. Kvádr jako past. Past insomnie. Anebo past našeho skutečného světa, světa mysli.

Zrychlující se pohyb dovnitř a ven z kvádru umocňuje pocit beznaděje a bezvýchodnosti situace. Zároveň umožňuje postupné prolínání přítomných světů. Ocitnutí se v začarovaném kruhu nespavosti. Neustálé pohybové napětí performerky v jeden moment sedící na konstrukci značí frustrující neschopnost odevzdat se spánku. Dřevěný kvádr slouží také jako symbol okna do temné noci, okna do světa snů, průzračnost světla v ohlušující slepotě nespavosti. Dřevěná konstrukce, jako by přímo volala po naději na klidný spánek.

Místy až strojové, trhané pohyby Sary Bocchini, které představují tiky, únavu, vyčerpání, apatii, ale i vnitřní přetlak, skvěle doplňuje hudba Elia Morettiho a Jakuba Štourače. Hlavní hudební linkou je pravidelné tikání nebo spíše cinkot evokující ubíhající čas. Tikání se v určitých intervalech stupňuje a nabírá na intenzitě. Zvukový podkres doplňuje také komická nahrávka komára podtrhující jeho otravnost, která zahání usnutí. Slyšet je také zvuk dechu nebo zpěv ptáků symbolizující probdělou noc a ráno. Podstatným hudebním podkresem je i odbíjení umíráčku, protože téma smrti je prostoupeno celou performancí.

Smrt nás obklopuje. Úmrtí jako bezvládné tělo neschopné odevzdat se spánku a zároveň proudící pomíjivost existence. Performerka pohybuje kvádrem a velkou igelitovou plachtou, prozkoumává hranice mezi životem a smrtí. Střet světa smrtelníků a zemřelých. Jak moc je spánek propojen se smrtí a zda existuje posmrtný život, trefně doplňuje mluvené slovo: hlavní představitelka vypráví o čerstvě narozeném dítěti na jednom konci světa a již zesnulé matce na straně druhé. V tento okamžik se celá přikryje igelitem a na jevišti se objeví jen její bezvládné tělo.

Pokud se zaměřím na mluvený projev, je nutné zdůraznit, že většina replik je pronášena jen tehdy, když má na sobě představitelka kostým a masku kozy. Ta působí až děsivým dojmem a vrhá do prostoru stíny. Stíny jako sny nebo naše nejčernější obavy doprovází její pohyb. Démonická koza představuje monstrum – výplod lidské mysli. Koza jako chodící hrozba. Koza jako monstrum reality. To, co v nás dřímá, a to, kým nebo čím doopravdy jsme. Maska, kterou každý den vědomě nasazujeme a večer odkládáme.

Po celou dobu doplňuje pohybově-taneční výjevy pouze svit červené žárovky zvyšující míru intenzity osvětlení. V samém závěru performance se na jevišti nachází pouze hereččino ležící tělo a agresivně blikající žárovka, která postupně zhasíná. Je konec. Oslepli jsme. A vše začíná znovu, opět se v nás probouzí monstrum, monstrum insomnie.

Divadlo Continuo

Monstrum_and here I am blind

Koncept, režie, masky: Sara Bocchini, hudba: Elia Moretti, Jakub Štourač, výtvarná spolupráce a kostýmy: Helena Štouračová, světelný design Jiří Šmirk

Psáno z reprízy uvedené během festivalu Malá inventura 2021 v Českých Budějovicích 12. 10. 2021.

Loutkář 4/2021, s. 58–59.