: Zemřeli

Poslední potlesk pro Vladimíra Marka

(6. 8. 1951 Praha – 29. 7. 2021 Praha)

Text: Nina Malíková

Několik dní před svými 70. narozeninami odešel další z významných představitelů moderního českého divadla spjatý značnou částí svého života s divadlem loutkovým. V nekrolozích, které se objevily v řadě časopisů (včetně bulvárních!), byla akcentovaná především jeho činnost v činoherních a posléze muzikálových produkcích, které poznamenaly závěrečnou část jeho na zážitky všeho druhu bohatého života. K mé velké lítosti se však zmínky o tom, že byl loutkářem a působil také v loutkovém Divadle DRAK v jeho vrcholné éře, objevily jen sporadicky. Strašně mě to pobouřilo. Vladimír byl a zůstal komediantem a loutkářem od Pánaboha, jak se říká! Jeho vztah k loutkovému divadlu, jeho výrazovým formám a tajemstvím poznamenal jeho život i herectví a jím odkrývané vazby mezi světem „lidským“ a fantazijně loutkovým mu umožnily řadu uměleckých proměn.

Loutkové divadlo, kterému se upsal už v mládí, vyhovovalo jeho dvojlomnosti mezi exhibicí i plachostí. Od jedenácti let hrál jako mladý člen souboru dětské role v Říši loutek, kde později vystupoval nebo „zaskakoval“ především jako zdatný vodič v loutkářských úkolech. Zkušení loutkáři tvrdí, že se pozná, jestli loutka někomu v ruce hraje, nebo s ní jen hraje. Vladimír byl ten první případ. Jeho smysl pro grotesku, tak typický v jeho pozdějších pracích, se uplatnil i v oblíbených silvestrovských pořadech souboru, na které dodnes pamětníci v Říši loutek vzpomínají.

Na DAMU byl přijat díky svému talentu bez nutné maturity, a právě díky podpoře Říše loutek se mu dostalo nepřehlédnutelného doporučení. Divadelní křest ohněm absolvoval nejprve v roční praxi ještě během studia ve Středočeském loutkovém divadle na Kladně a pak už získal spolu s některými svými ročníkovými spolužáky angažmá v královehradeckém Divadle DRAK. Působil zde v nejvýraznějším období DRAKu pod taktovkou Josefa Krofty skoro dvacet let (1973–1991). S Vladimírovým jménem a jeho herectvím jsou spjaty slavné Kroftovy inscenace jako Šípková Růženka (1976), Zlatovláska (1981), Sen noci svatojánské (1984), Píseň života (1985), Prodaná nevěsta (1986), ale i Vladimírovy autorské projekty Kašpar Láry-Fáry (1981) a Sněhová královna (1982). Tam všude se uplatnilo jeho komediantství, smysl a cit pro řešení celku (loutky pro inscenaci Kašpar Láry-Fáry si sám vyřezal a byl režisérem i autorem celého výtvarného konceptu), kostýmů a masek (Sněhová královna) a zúročil zde svůj smysl pro grotesku, travestii i bravurní řemeslnou práci s loutkou. Jako by to vše bylo jednou velkou přípravnou prací pro jeho další divadelní život, který zahájil na „volné noze“ autorskou interpretací Mozartovy Kouzelné flétny Play magic Flute (1991). Operní klasiku pojal jako one man show, kde hrál a zpíval všechny role včetně partů Královny noci. Jeho herectví se měnilo i spolu s proměnami jeho tváře v daných rolích. Byl nevinným milovníkem i nebezpečným protivníkem a jeho blonďatý, kudrnatý Jeník v Prodané nevěstě byl na hony vzdálený démonickému a nebezpečnému Drakovi s ulízanými patkami a ostře řezanou tváří evokujícímu podobu dokonalých chladných nordických nadhrdinů v Písni života. Jeho figury byly vždy do detailů promyšlené a propracované – od pohybové partitury (šibalský i zlomyslný, mrštný, ale zároveň lenivý Puk ve Snu noci svatojanské) přes masku po detail kostýmu.

Výzvou i zkouškou jeho herectví byl nevypsaný souboj v Bornově inscenaci Mysteria Buffa (1990) Daria Fo, kdy se Markovo racionální, stylizované herectví v alternaci utkalo s plebejským, spontánním podáním Václava Poula. Každý byl tak jiný, každý báječný!

Markova neuchopitelná proměnlivost – od romantických figur přes dramatické role „záporáků“ po figury nadpozemské, z jiného světa, transvestity, ženské role – byla pro něj příznačná a Vladimír s ní rád pracoval.

S léty mu přibýval vědoucí, neokázalejší odstup od vlastní tvorby i života. Do původní hravosti, dané až chameleonskými převleky na divadle i v životě, se prolínala trpkost, ironie, ale i vědoucnost, pochopení. Fascinovaly ho lidské osudy, naučil se naslouchat druhým. Důvěřivost v umění a vlastní schopnosti se snoubily se zpochybňováním všeho, včetně sebe samého. Tohle už od počátku fascinovalo Kroftu, který v něm objevil jeho herecký, ale i autorský, výtvarný a režijní potenciál, ale později také Petra Lébla v Divadle Na zábradlí a po něm ty, kteří jeho schopností využili v dalších činoherních inscenacích i muzikálech.

Vladimír byl nepřehlédnutelný úkaz. I když se loutkovému divadlu od 90. let vzdálil (chvíli koketoval s možností učit na KALD DAMU, ale sám se nepovažoval za pedagoga, v posledních letech chtěl znovu spolupracovat s Říší loutek), něco z jeho prvotního okouzlení tímto zvláštním světem v něm stále zůstávalo.

Pro řadu lidí to byl plachý excentrik, ostýchavý exhibicionista, perfekcionista, experimentátor, nesobecký přítel, sebezničující neúprosný kritik, obdivovatel kuriozit, panoptik, pouťových atrakcí a především herec, ve kterém se snoubila pýcha i skromnost, sebeironie s pokorou.

Pro mne byla jednou z jeho posledních proměn autorská inscenace Salome brut (2013), která jako by byla kvintesencí jeho života a názoru na něj. Napsala jsem o ní: V této inscenaci, která by se dala jedním slovem nazvat výkřikem, dokazuje Vladimír Marek, že suverénně zvládá všechny pěvecké i pohybové úkoly, několikeré žánrové proměny i intimní intermezza, která jsou jeho osobní výpovědí. Tato drsná Salome – Salome brut – je příběhem o hledání lásky a odmítání, o její potřebě a o nepochopení… Zařazuje se do řady nekonvenčních výpovědí o hořkosti bytí, jeho proměnách i těžkém vyrovnávání se s ním.

Neviděla jsem bohužel řadu jeho posledních divadelních rolí. Nevím ani, do jaké míry by chtěl, abychom podrobně rozebírali rozšiřující se potenciál jeho herectví a jeho odkaz. Ale jedno vím určitě. Jistě by chtěl, abychom si na něj vzpomněli a abychom se při tom dobře bavili! Bylo by to úplně v souladu s jeho sebepojetím. Tak prosím o poslední potlesk pro něj!

Nazdar, děti!!!

Takhle na nás kdysi z pódia trutnovského kulturáku zařval Vladimír Marek v roli Draka, v nezapomenutelné kreaci v nastudování hry Jevgenije Švarce z roku 1942 královéhradeckým Divadlem DRAK. A zařval takhle poté, co na nás asi minutu, dvě minuty, mířil oslňující reflektor, pročesávající jednotlivé řady publika – Drakova mocná zbraň, zrcátko, navíc podpořená mocným zvukovým efektem, z kterého jsme všichni nadskakovali v sedadlech – tyranův způsob, jak „neposlušné“ přivést k poslušnosti či rovnou je zabít. Psal se rok 1987, vrcholící puberta tehdy mocně cloumala naší tehdejší osmou třídou základní školy a návštěva divadelního představení byla jednou z možností, jak se vyhnout školní výuce. Ale místo tehdy obvyklých, často angažovaných či čistě edukativních kusů, jsme byli svědky alegorie na totalitní režimy všeho druhu. Nezapomenutelný divadelní zážitek, který ve mně navždy zůstal a zůstane.

Děkuji, Vladimíre Marku, děkuji Divadlu DRAK.

Tomáš Zákravský

(Publikováno na Facebooku jako jedna z mnoha reakcí na úmrtí Vladimíra Marka; převzato se souhlasem autora, pozn. red.)

Loutkář 3/2021, s. 102–103.