Dolenská, Kateřina: Miluji český přístup k loutkám

Dimitri Jageneau z bruselského Divadla Peruchet není v českém loutkářském prostředí neznámý. Často bývá hostem zdejších festivalů a na oplátku, když je potřeba cokoli vědět o belgickém loutkářství, je první, na koho se naše redakce obrací – jako třeba v čísle věnovaném frankofonnímu loutkářství (2/2017, s. 33–36). V dubnu letošního roku byl zvolen generálním sekretářem UNIMA a s nezměrnou energií sobě vlastní se hned pustil do práce.

Vím, že jste odmalička vyrůstal obklopen loutkami. Mohl byste krátce představit své rodiče? A jak na své poměrně neobyčejné dětství vzpomínáte?

Moje dětství ovlivnila celoživotní láska mých rodičů k loutkářství. Loutky byly všude. U nás doma, v diskuzích našich rodičů, u přátel mých rodičů i v divadle, kam jsem často chodil. Loutkářství bylo zásadní součástí mého každodenního života. Dva roky jsme dokonce bydleli v divadle.

Od kolika let jste se začal učit rodinnému řemeslu a začal hrát loutkové divadlo?

Když mi bylo jedenáct, potřebovali rodiče v jedné inscenaci s něčím pomoct, a tak poprosili mě. Dodnes si pamatuju, že to bylo čínské maňáskové představení Sun wu kong (Opičí král), které se hrálo před naším divadlem v Muzeu masek a karnevalů v Binche, což je belgické město, jehož tradice karnevalu je zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Také jsem býval celkem běžně v zákulisí, když moji rodiče vystupovali. Velmi často jsem jim pomáhal s hudbou a světly nebo nosil loutky.

Dovedl jste si někdy představit, že byste zběhl k jinému oboru?

Já jsem popravdě loutkářem být nechtěl. Chtěl jsem si jít svou cestou. Rodiče mě v tom plně podporovali. Chtěl jsem studovat filosofii nebo možná režírovat v činohře. Nikdy jsem ale nechtěl dělat to, co dělali rodiče. Filosofii jsem nakonec skutečně vystudoval a pak se začal vzdělávat přímo v divadlech – v Německu, Francii a Belgii. Když jsem žil v Paříži, chodil jsem každý večer do divadla. Chtěl jsem být buď režisér, nebo kritik. Psal jsem recenze do kulturních časopisů, z nichž nejznámější byl pařížský Inrockuptibles.

Ale přesto od roku 2008 působíte jako umělecký ředitel bruselského Královského divadla Peruchet. Kde se vůbec v názvu divadla vzal ten přídomek „královský“? A jaký typ produkcí u vás mohou diváci zhlédnout?

Název „královský“ máme díky naší divadelní historii. V roce 1993 nám jej propůjčil král Baudouin, který bohužel o několik měsíců později zemřel. Naše divadlo pro něj v královském paláci hrálo už ve 30. letech, když mu bylo šest let. V roce 1993 jsme byli prvním belgickým loutkovým divadlem, které tento přídomek dostalo – honosily se jím jenom opery a významné činoherní scény jako Royal theatre de la Monnaie nebo Bruselská opera.

Naše divadlo je známé svými marionetami a pohádkami pro děti a dospělé. Mezi loutkáři se proslavilo svými dvěma unikátními způsoby vodění marionet, které vynalezli zakladatel Carlo Speder a můj otec Franz Jageneau. Také jsme první loutkové divadlo, které hrálo s marionetami komiksového hrdinu Tintina, a to v roce 1941.

Kromě divadla vlastní vaše rodina i loutkářské muzeum. Jaké exponáty jsou ve vaší sbírce k vidění a kterých si vy osobně nejvíce považujete?

Abychom mohli být muzeem, museli jsme připravit stálou expozici, která zahrnuje loutky z historie našich festivalů, zajímavé nálezy, dary od našich přátel i loutky z našeho divadla, a představuje tak velmi jedinečnou kolekci. Z ní jsme také připravili několik tematických výstav, například Hanuman a indické loutkářství (2015), Stínová tradice karagöz (2015), Techniky vodění marionet z celého světa (2018) nebo Odkaz commedia dell’arte (2020). Pro mě je na muzeu nejcennějším momentem to, když se nám podaří upozornit na vzácné kusy z naší sbírky. Mám rád objevování nečekaných spojení a práci s loutkářskou pamětí.

Jaká je obecně situace malých soukromých muzeí? Máte šanci dosáhnout na subvenci ministerstva kultury nebo jiného státního či evropského fondu? Předpokládám, že speciální podmínky, za nichž mohou být vzácné exponáty ukládány, jsou provozně drahé, stejně jako konzervování fondu či restaurování exponátů, o obyčejném provozu muzea, jako je vytápění, osvětlení, úklid a tak dál, nemluvě. Máte vůbec rozpočtové možnosti na nákup nových akvizic?

Dotace jsou jenom pro velké instituce. Naše muzeum nikdy žádnou podporu nedostalo a po pravdě nevím proč. Možná je to proto, že z pohledu ministerstva jsme soukromá sbírka, i když jsme prvním mezinárodním loutkovým muzeem v dějinách Belgie – naše muzeum bylo založeno v roce 1938 – a dost možná prvním mezinárodním loutkovým muzeem 20. století, jak o něm laskavě napsala Nina Malíková (viz Loutkář 3/2015, s. 20–23, pozn. red.).

Od roku 2011 jsem začal sbírat a kupovat vzácné loutky, abychom sbírky muzea rozšířili. Díky tomu máme od roku 2014 nejstarší japonskou marionetu v Evropě a na světě vůbec, tedy mimo Japonsko, a to ze sbírky Jacquese Chesnaise.

Několik let jste aktivní v mezinárodní loutkářské organizaci UNIMA, ať už na národní, nebo vrcholové úrovni. Co pro vás osobně členství v této organizaci znamená?

Když byla doba nejtemnější a ztrácel jsem iluze o dobrotě lidí, představovala pro mě UNIMA otevřené dveře. Na světový kongres UNIMA v Čcheng-tu v roce 2012 jsem přijížděl jako řadový člen a pozorovatel. Chtěl jsem se jenom setkat s ostatními lidmi z loutkového světa a podívat se na pár čínských loutkových představení. UNIMA mi ale otevřela svou náruč a setkal jsem se s delegáty z celého světa. Ti mě přivítali, i když vlastně tvořili nevelkou a celkem uzavřenou rodinu. O našem divadle a jeho historické roli ale věděl skoro každý. S hodně lidmi jsem o něm mluvil. Mezi mnoha dalšími velmi laskavými delegáty jsem se také spřátelil se Stanislavem Doubravou, ředitelem libereckého Naivního divadla.

Pro mě členství v UNIMA vychází z mé zvědavosti a touhy poznat ostatní. V roce 2012 jsem měl za cíl uspořádat první mezinárodní loutkářský festival, což se v roce 2013 také podařilo, i když to bylo velmi obtížné.

UNIMA je politická organizace, která touží po autonomii a nezávislosti umění a lidského ducha, jejž hledá v diverzitě. UNIMA je podle mě takový stroj na komunikaci; motýl, který znovu a znovu vylézá ze své kukly, i prchavá myšlenka. Jsem přesvědčen, že naše organizace je relevantnější než kdy dřív, protože nese nejenom hodnoty, ale také sny.

Letos jste byl dokonce – za poměrně dramatických okolností – zvolen generálním sekretářem UNIMA International. Jaký osobní cíl jste si jako generální sekretář UNIMA vytyčil? A jaká je vůbec vaše představa o roli UNIMA v budoucnu? Je podle vás potřeba ji nějak zásadně transformovat? Jaká jsou její slabá, a naopak silná místa?

Mým cílem je zajistit, že UNIMA bude mít rozsah, který si zasluhuje. Chci jí proto dát větší viditelnost, větší dynamiku, a především ji nasměrovat k budoucnosti s vizí vzájemných výměn a mnohosti. Zejména chci rozvíjet proaktivní a otevřenou komunikaci a nabídnout vizi vzájemné spolupráce, zejména mezi severem a jihem, posílit solidaritu a společné projekty a vytvořit skutečně multipolární organizaci, která má mezinárodní regionální centra na všech kontinentech. Také bych chtěl posílit zapojení velkých loutkářských institucí do naší organizace. Musíme otevřít své dveře co největšímu počtu loutkářů a milovníků všemožných forem loutkového umění. Musíme ukázat sílu loutek na imaginativní, umělecké i politické úrovni. Pokud bych měl svůj přístup nějak shrnout, chtěl bych nalézt původní myšlenku otců zakladatelů, „internacionalizovat“ naši organizaci a posílit kreativitu loutky.

Vaše osobní vazba na Českou republiku je velmi těsná a s její loutkářskou scénou jste velmi dobře obeznámen. Jak ji tedy s odstupem hodnotíte? Zdá se vám, že má nějaké rysy, jimiž se liší od loutkářských kultur jiných zemí? Máte nějaké vysloveně oblíbené české soubory a tvůrce?

Rád bych řekl, že volba generálním sekretářem je pro mě velkou ctí. Už když jsem byl malý kluk, tak jsem ještě dříve než Bertolta Brechta či Arthura Rimbauda znal jména jako Jan Malík a Erik Kolár, kteří byli učiteli mé matky v 60. letech na DAMU. Svým způsobem jsem i já jejich žákem. Česká republika je jedna z velmi mála zemí, která rozvinula loutkové umění na špičkovou kulturní a historickou úroveň. Pokud je Itálie tak trošku evropskou Indií, Francie evropskou Čínou a Německo Indonésií, pak Česká republika je podle mě takové Japonsko evropského loutkářství, které se vyznačuje precizní prací, elegancí a nekonečnou touhou po hledání nového. Jsem přesvědčen, že každý loutkář české loutkářství z hloubi duše obdivuje, protože pro uměleckou úroveň loutek udělalo neuvěřitelně mnoho. Mám velmi rád tvorbu Michaely Homolové a Filipa Homoly, Tomáše Dvořáka, Věry Říčařové a Františka Vítka, Petra Matáska, Josefa Krofty, Buchet a loutek, LokVaru, animaci Jiřího Trnky a Jana Švankmajera, Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy a mnoho dalších. Českou loutkářskou kulturu miluji. A miluji český přístup k loutkám.

Loutkář 3/2021, s. 95–97.