Loutkar.online

Slavíčková, Sarah: Cirkusačka a královna undergroundu

Usměvavé, krásné a nadané sestry Anna a Johana Schmidtmajerovy o sobě jen zřídkakdy tvrdí, že jsou loutkoherečky. K loutkářskému řemeslu mají totiž velký obdiv a respekt a velkým loutkářským inspiracím prý nesahají ani po kolena. A přitom za sebou mají několik divácky velmi oblíbených inscenací a projektů, a dokonce i jednu nominaci na Cenu Thálie právě v kategorii loutkové divadlo.

Pamatujete si na nějaký iniciační zážitek, po kterém bylo jasné, že se budete věnovat divadlu?

Anna: Naše maminka je sice herečka, ale ani jedna jsme o herectví nepřemýšlely jako o živobytí, přestože jsme doma domácí divadýlko dělaly. U mě se to rozlousklo, když jsem rozmýšlela, kam půjdu na vysokou školu. Říkala jsem si, co by mě asi bavilo – být kosmonautkou, tak jsem si dala přihlášku na vojenskou školu, nebo být herečkou, a tak jsem se přihlásila na DAMU a zázrakem se dostala. Johanu jsme pak s maminkou na DAMU přihlásily tajně, když byla na měsíc v Indii. Když se vrátila, rozčílila se a říkala, že jsme se zbláznily a že chce dělat normální zaměstnání.

Johana: Divadlo jsem vždycky brala jako přirozené prostředí, ve kterém jsem ráda, protože i spousta našich rodinných přátel jsou umělci a divadelníci. Ale neměla jsem touhu být herečkou. Věděla jsem, že chci jít na vysokou školu, ale netušila jsem kam. Byla jsem vždycky celkem všestranná – hodně jsem tancovala a bavilo mě se jakkoli posouvat. Když jsem se ale dozvěděla, že můžu jít na přijímačky, řekla jsem si, že to bude skvělá zkušenost. Po přijetí jsem byla šťastná, že na sobě můžu čtyři roky v tomhle směru pracovat. Můj ročník vedl prof. Makonj a SKUTŘI, jejichž inscenace Nickname mě hrozně bavila.

Obě jste se hlásily na KALD. Byly nějakým impulsem jít právě na tuhle katedru loutky?

Anna: Popravdě jsem moc nevěděla, co jdu vlastně studovat. Nic jsem neočekávala a jenom se těšila. První dva roky na škole jsem si připadala jako Harry Potter v kouzelnické škole. Najednou jsem dělala věci, které mě celý život bavily a užívala jsem si je.

Johana: U mého ročníku se zrovna měnil výukový systém, takže jsme, myslím, všichni společně hodně objevovali, jak má katedra uvnitř fungovat. Studium se hodně řídilo podle dramaturgie SKUTRŮ a toho, co je sympatické jim. Byli jsme otevření spíše směrům „alternativního“ divadla, také ale fyzického a pohybového. Měli jsme výukové bloky s různými divadelníky a ohledávali jejich přístupy a způsoby vyjádření. Co se týče loutek, náš ročník měl velmi úzký vztah s Matijou Solcem, což pro mě na DAMU byla asi větší inspirace.

Anna: Mě vedl Ivan Rajmont s Radkou Fidlerovou, takže jsme měli spíše „činoherní“ vedení, ale loutkám jsme se samozřejmě také věnovali. Vždycky ale hrála loutka společně s hercem, který byl vidět, šlo o přímou spolupráci, komunikaci a napojení.

A kdy vás tedy loutky potkaly po DAMU?

Anna: Oslovil mě Tomsa Legierski, abych zastoupila Johanku Vaňousovou ve dvou inscenacích, protože odcházela do DRAKu a měla naplánovanou spoustu hraní. Pak jsme s Tomsou nazkoušeli ještě další dvě pohádky. Tohle jsou vlastně „nejloutkovější“ inscenace, které doteď hraji. Náhodou jsem se také dostala k loutkovému animovanému filmu pro Netflix, kde jsme s Tomsou animovali postavy soba a myši. To pro mě byla velká mezinárodní zkušenost. Myš je krásná a důmyslně vytvořená loutka na lankách, která po zmačknutí určitých tlačítek umí zavrtět hlavou, hýbat pacičkami a ocasem. Museli jsme na ni být velice opatrní, protože je hodně křehká.

Johana: Jak už jsem říkala, důležité bylo setkání s Matijou, s nímž jsem už na DAMU vytvořila asi tři inscenace. Neméně podstatný pro mě byl také Janek Jirků, se kterým jsem se seznámila, když s ním Anička v posledním ročníku zkoušela inscenaci Marnotratný syn. Poté jsme se společně dostaly třeba k „muppeťáckému“ seriálu TvMiniUni na Déčku, který Janek natáčel několik let, nebo do Minoru, kde jsem se s Aničkou alternovala v jeho inscenaci Hon na Jednorožce. S Jankem jsme ještě nazkoušeli Zá-top-ka! a Bratry naděje. Označení „loutkoherečka“ mi neuvěřitelně lichotí, ale v životě bych si netroufla se takhle sama nazvat. Mám k tomuhle řemeslu velký respekt a vím, jak velkou vyžaduje píli a um, a nemyslím si, že bych toho zatím ani v nejmenším dosahovala. Proto mě neskutečně potěšila a překvapila nominace na Thálii v kategorii loutkové divadlo i pozvání na tento rozhovor. Hodně mě baví obecně zkoumat loutkové principy a hledat ten správný výrazový prostředek, ať už je to přes scénografii, materiál, slovo, nebo text. Snažím se loutce vždy posloužit, aby dokázala zahrát co nejlépe.

Umožňuje vám loutka tedy něco, co herecká postava nedokáže?

Anna: S Tomsou máme ve hraní sice jasně nastavené hranice, ale zároveň hodně improvizujeme a loutka je náš rovnocenný partner, s nímž neustále komunikujeme. Děti i rodiče, kteří za námi po představení chodí, děkují, že je to bavilo, protože cítili radost ze hry. Baví mě, že můžu jako herečka komunikovat s medvědem, dělat s ním různé vtípky, schovávat se před ním – zkrátka ho rozžít a chovat se k němu jako k živému.

Johana: Práce s loutkou člověka hodně posune i v jiném hereckém projevu – třeba ve fázování, vnímání rytmu, dynamiky celku nebo preciznosti. Tyhle principy se pak velmi hodí i mimo loutkové inscenace.

Obě aktivně hrajete i v mnoha neloutkových divadlech – věnujete se novém cirkusu nebo „alternativním“ projektům. V jakém typu divadla se osobně cítíte lépe, svobodněji? A proč?

Anna: Máme docela vtipné rozdělení našich povolání – já jsem cirkusačka a Johana je královna undergroundu. A zároveň nám skoro vždycky vychází, že já dostávám role, které nemají skoro žádný text, a Johana naopak dostává kvanta vět. Rozhodně bych ale nechtěla kategorizovat, kde je mi lépe. Je ale pravda, že jsem v posledních letech cítila přesycenost novým cirkusem a toužila jsem zase po něčem činohernějším, což se mi splnilo. Jsem ráda, když mám různorodé a pestré projekty, a hlavně když je hraní živé. Dlouho se mi ale naštěstí nestalo, že bych byla na jevišti s někým, kdo se mnou „nehraje“, to bych si opravdu nepřála.

Johana: Mám velké štěstí, kterému jsem asi velmi intuitivně šla naproti, na to, jaké spolupráce si vybírám. Přirozeně ke mně chodí projekty, které mě velice zajímají. V tuhle chvílí nejsou žádné inscenace, ve kterých bych hrála raději než v jiných. Baví mě různorodost, kdy si musím vždy namáhat jinou část mozku nebo zapotit jinou část těla. Nejdůležitější pro mě je, s jakými lidmi, nad jakými tématy a jakou tvůrčí prací a přístupem trávím svůj život. Zní to sice strašně banálně, ale divadlo nemůže dělat někdo, kdo ho nemá rád. Vážím si všech společenství, s nimiž právě pracuji. Je skvělé, že se jednou potýkám s množstvím obtížného textu, jindy se nořím do scénografie a pak se potím u fyzického divadla.

A dokázaly byste tedy vypíchnout nějaké inspirativní projekty a osobnosti, na které rády vzpomínáte nebo pro vás byly nějakým způsobem zásadní?

Anna: Hodně mě zaujala spolupráce s Robertem Wilsonem ve Stavovském divadle, který mi přinesl zase úplně jiný pohled na divadlo. Dále určitě setkání s Maximem Komarem z Finska v La Putyce. Nijak nás totiž nerežíroval, dal nám pouze různé nástroje, s nimiž si máme hrát a vymýšlet různé věci. V souvislosti s La Putykou také musím zmínit Rosťu Nováka. Řekla bych, že až magicky dal dohromady lidi, kteří měli nějaké fluidum, nadchli se pro jeho sen a najednou vzniklo divadlo, které má za sebou deset let práce i velký repertoár. Zajímavé bylo také zkoušení Honey v Dejvickém divadle, kde se střídala velká stylizace s civilním herectvím a operou. S „dejvičáky“ jsem pak spolupracovala ještě jednou s režisérkou Aničkou Davidovou, a u ní bylo naopak skvělé, že přesně ví, co chce a co se má na scéně dít. U této inscenace – Absolutno – se mi daří pořád objevovat nové a nové myšlenky. Přesně tohle neustálé rozkrývání a objevování na divadle miluji.

Johana: Studium na DAMU ti poskytne množství kontaktů i přehled o zajímavých osobnostech a jejich tvorbě. Sama jsem se tam stala „houbou“, která tohle všechno nasávala. Zároveň ale pak člověk nikdy neví, co se mu z té doby vrátí a kam ho to nasměruje. Jedním z největších setkání na DAMU pro mě bylo s Petrou Tejnorovou, protože jsou mi velice blízké improvizace, ryze autorský přístup i ohledávání různých možností. Také mám za sebou několikaletou spolupráci s Michalem Hábou a souborem Lachende Bestien, s nímž jsme se také trochu znali ze školy. Když člověk hledá svou cestu, příležitosti a nabídky mu chodí úplně jinak, než by sám čekal. Nakonec se podařilo spolupracovat třeba s Davidem Jařabem v Divadle Na zábradlí v Macbethovi, s Ivanou Uhlířovou zase hrajeme v Hrdinech kapitalistické práce. Kdybych si tohle všechno naplánovala, budou to asi nesplnitelné mety.

A jaké to vůbec je mít sestru a maminku herečku?

Anna: Když se konečně potkáme na „oprašovačce“, tak spolu hrozně zlobíme. Konečně se totiž po nějaké době vidíme. Na natáčení TvMiniUni jsme byly za „zlobičky“ a ostatní nás museli usměrňovat. Zároveň to ale přinášelo dobrou náladu do party.

Johana: Popravdě spolu ale moc nepracujeme. Třeba nikdy jsme společně nezkoušely. Když už hrajeme stejnou inscenaci, alternujeme se, a tím pádem se nepotkáme. Spolupracujeme dost často se stejnými lidmi, ale na jiných projektech. Lidé mají pocit, že když vám na představení přijde rodina nebo vaši nejbližší, bude se jim vždycky líbit. Aničku a mamku pozvu na cokoli, i když se jedná o úplný punk nebo něco konzervativního, protože vím, že mi dají naprosto upřímnou a přímou zpětnou vazbu. Je to upřímná kritika, která mi dává nejvíc.

Obě jste mimořádně úspěšně – jak na divadelním, tak filmovém poli –, což jistě znamená velkou časovou vytíženost. Jak si udržujete své mentální zdraví? Je pro vás právě „sesterské“ a „rodinné pochopení“ nějaký druh pomoci?

Anna: Když se kvůli pandemii nemohlo hrát, dobře jsme to doma chápali. Stejně jako teď, když se všechno dohání, lidé jsou přetížení a snaží se vydělávat peníze, než se kultura zavře znovu. Když máme třeba nějaké „kamerovky“, zkoušíme si je před sebou a dáváme si zpětnou vazbu, což je hodně příjemné.

Johana: Člověk nemusí dlouze vysvětlovat, co se v něm přesně děje při zkoušení nebo proč je v takovém stavu, v jakém je. Zároveň nemusí být přehnaně diplomatický, když si potřebuje ulevit, co si to vybral za povolání. Navíc se vzájemně motivujeme a nemilé věci převrátíme do humoru a nadsázky, což je stejně nakonec jediný způsob, jak tohle řemeslo brát.

Jak už jste říkaly, alternujete se například v Divadle Minor v inscenaci Hon na Jednorožce nebo v projektech souboru Krutý krtek.

Johana: Nazkoušela jsem Vietnamské pohádky, které ale tematicky navazovaly na Romské pohádky, které dělala zase Anička s Tomsou Legierskim. To jsou přesně projekty, které mi přijdou smysluplné a důležité. Pokládáme si totiž otázky, proč a co dělat a jak se dá něco změnit. Možná proto tak bruslím na té „alternativní“ scéně. Přijde mi totiž velice důležité neustále posouvat hranice, smývat je a ukazovat jinou perspektivu. Divadlo je pro mě způsob dialogu, a proto mi přijde naprosto přirozené, že někdo inscenaci, ve které hraju, nemůže vystát a jinému člověku promluví do duše. Baví mě takové rozdíly mapovat a takové dialogy rozvíjet, protože je společensky potřebujeme. Nyní možná mnohem více než dřív.

Anna: Hlavním hybatelem je Karel Kratochvíl, který Krutého krtka stvořil. Romské i Vietnamské pohádky napsal, ale samozřejmě se jako herci podílíme na vzniku inscenací, přinášíme nápady apod. Třeba Expedice, což je divadelní bojovka nebo řekněme úniková hra, byla společným dílem nás všech.

Johana: Autorsky přistupuji ale ke každé spolupráci. Je pro mě důležité zmapovat, jaké je pole, ve kterém se pohybuji, mít přehled o celku, abych věděla, jakou formu ctít, nenarušit, a zároveň se v ní svobodně pohybovat, stejně jako jakou složku mám co nejvíce podpořit, aby sdělení vyplynulo co nejjasněji.

Máte oblíbený typ loutek?

Anna: V poslední době mě nejvíce baví maňásci, kteří mě koneckonců bavili i u natáčení TvMiniUni a projektů, které máme s Tomsou. Mám ráda rakvičkárny a postavičky ze Sezamové ulice. Líbí se mi, co maňásci dokážou, například přesné vytřeštěné výrazy. A to je asi to, co herci na jevišti neumí – tyhle skvělé stylizované obličeje.

Johana: Nemám jeden oblíbený typ loutky. Mám pocit, že loutka se vždy podřídí typu inscenace. Když v Minoru pracujeme s loutkami z 3D tiskárny od Jakuba Kopeckého, pojí se s tím také způsob vodění. Jak už říkala Anička, na loutkách nejvíce obdivuji možnosti dialogu s hercem i divákem a vytvoření skvěle absurdních situací.

V různých inscenacích často ztvárňujete silné inspirativní hrdinky. Máte pocit, že tím přispíváte k aktuálnímu dialogu ohledně postavení žen v umění?

Johana: S různými tvůrčími týmy se otázkou ženy v kultuře zabýváme z několika úhlů pohledu. Bavíme se o ženské energii, přístupu, vhledu, který se i já snažím do inscenací sama vnášet. U Michala Háby jsem měla možnost některé feministické myšlenky přímo formulovat, nebo si vyzkoušet i extrémní zastoupení i potlačení ženského hlasu. Mám pocit, že by mělo být otevírání téhle diskuse na mnohem vědomější úrovni, aby divákům nezůstávaly předsudky.

Loutkové divadlo má konečně i svou vlastní kategorii v Cenách Thálie a Johana byla dokonce za roli Dany Zátopkové v inscenaci Zá-to-pek! loni jednou z nominovaných. Jak tuto kategorii obě vnímáte?

Anna: Jsem ráda, že ta cena začala otevírat i jinému druhu divadla. Do širšího povědomí se konečně můžou dostat zajímavé projekty.

Johana: Pro mě byl samozřejmě velký šok, že jsem dostala nominaci v kategorii, kterou, jak už jsem říkala, velice obdivuji a respektuji. Když jsem si četla důvody nominace, byla jsem velice dojatá a beru to jako velký kompliment. Jak říká Anička, tato širokou veřejností sledovaná cena se konečně otevírá alternativnějším projektům, které ale ve skutečnosti už dlouhou dobu alternativní nejsou – mluvila bych spíše o nějakém středním proudu. Jestliže se tedy nějakým způsobem „znormalizovávají“ méně standardní způsoby, je to velice osvěžující nejen pro diváky a tvůrce, ale celkově divadelní obec. Na takhle malém rybníčku nemá smysl vytvářet nějaké tábory a předstírat, že o sobě nevíme, nebo si házet klacky pod nohy.

Loutkář 3/2021, s. 78–81.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.