Šlechtová, Ema: Jsem svou podstatou hračička

Málokterý pravidelný účastník Loutkářské Chrudimi a dalších profesionálních i amatérských loutkových přehlídek nezná Hanu Voříškovou. Pedagožka, výtvarnice, loutkoherečka a básnířka si z letošního 70. ročníku odvezla hned dvě ceny lektorského sboru a nominaci na Jiráskův Hronov za inscenace Haló, chci ven a Přesýpání. Hana má kolem sebe křehkou auru. Její loutky jsou minimalistické, texty hluboké, osobní a herecké vystupování neuvěřitelně autentické.

Začnu obligátní otázkou: Kde vznikl vztah mezi vámi a loutkou?

Nebyla jsem dítě, které by rodiče vodili do divadla nebo na výstavy, tenhle základ v sobě nemám. Spíš si myslím, že jsem svou podstatou hračička. Jako dítě jsem se bála lidí, uzavírala jsem se a věci se pro mě stávaly bytostmi a partnery. Dlouho jsem si ale tuhle skutečnost neuvědomovala. Studovala jsem pak střední pedagogickou školu a byla hozená do prostředí mateřských škol. Pobyt mezi dětmi ve mně možná podpořil princip hraní si. K divadlu jsem ale došla klikatou cestou náhod. Jako malá jsem chodila na výtvarku do lidušky. Moje bývalá paní učitelka, když odcházela do důchodu, za sebe hledala náhradu a svou pozici mi nabídla. Šla jsem tedy učit výtvarku, ale paní ředitelka mi potřebovala naplnit úvazek a nabídla mi, zda bych nechtěla učit i dramaťák. To vzniklo také náhodou, protože jsem si dálkově tehdy dodělávala „peďák“, kde se musel povinně studovat dvouobor, k výtvarce jsem si mezi ruštinou a češtinou zvolila právě češtinu, která mě opravňovala vyučovat i dramatickou výchovu.

O divadle jsem toho moc nevěděla, tak jsem se přihlásila na lidovou konzervatoř pro pedagogy, začala se potkávat s lidmi od divadla a jezdit na festivaly. Až během toho jsme přišla na to, že nejbližší je mi loutkové divadlo. Vylézt jako herečka sama na jeviště bych si netroufla, ale za předměty se můžu trochu schovat. Absolvovala jsem několik seminářů na Loutkářské Chrudimi a dělala loutky s dětmi v dramaťáku. Jenže ty zase víc lákala činohra, vlastně ze všech těch dětí loutky bavily nejvíc mě. V kurzu mi nakonec zůstalo jen pár nejvěrnějších. Po deseti letech jsem dala v dramaťáku výpověď a uvědomila si, že chci loutkové divadlo dělat sama. Navzdory strachu z jeviště ve mně nakonec vybublala potřeba na něm být. Začala jsem nejdřív hrát jen pro kamarády a rodinu, ale postupně jsem si začala díky pozitivní zpětné vazbě, kterou jsem dostávala, důvěřovat.

Zmiňovala jste svůj vztah k objektům a tendenci se za ně schovávat. Jaký je pro vás vztah vašeho vnitřního světa a toho vnějšího světa loutky a znaku?

Jsem uzavřenější bytost a veškerá moje tvorba, divadlo, kreslení nebo psaní, je pro mě způsob, jak osobní věci říkat. Trvá mi dlouho se s někým sblížit a vytvořit si vztah. Umění je pro mě mostem k lidem, k setkávání se s nimi a sbližování. Možná se za materiál ani nepotřebuji schovat, spíš se v něm ukotvit. Když vejdu na jeviště, připadám si jako na výletě do ciziny a potřebuji s sebou mít kousek svého světa. Když ke mně někdo přijde na návštěvu, cítím se bezpečně, ale jít k někomu domů, koho neznám, je pro mě těžké. Na jeviště si vezmu kousek svého pokojíčku: hrneček, ubrus, mísu nebo zrnko pšenice a najednou mám pocit, že diváci přišli na návštěvu za mnou. Pak se cítím bezpečně a můžu jim sdělit něco osobního.

Vybavuje se mi moment z reprízy vaší inscenace Přesýpání na Loutkářské Chrudimi, kdy se z hlediště zvedla kojící matka minutu před začátkem a začala vám vysvětlovat, že si spletla místnost a že je na špatném představení. Říkala jsem si, jak se zvládnete tak rychle vrátit zpátky? Bez zaváhání si sednout k pšenici a opět nastolit klidnou a meditativní atmosféru?

Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že jsem si v Přesýpání vytvořila prostor, ve kterém se cítím dobře. Je to podobný princip, jako když učím v ZUŠ, mám svou třídu a děti chodí za mnou. Pak jsem ale rok učila na základní škole externě, kde to bylo obráceně a já chodila za dětmi do jejich třídy. To je zásadně jiná situace. Když jsem na svém ostrově a lidi chodí za mnou, nenechám se snadno vykolejit. V případě téhle maminky jsem spíš měla pocit, že ji musím zachránit, cítila jsem, že ona je na rozdíl ode mě ve větším nepohodlí. Herci se často chodí před představením soustředit, mám to do jisté míry podobně, ale zároveň mi pomáhá sedět s diváky ve stejné místnosti ještě před začátkem, rozprávět s nimi a žertovat. Atmosféra se uvolní a já se uklidním.

Mluvíte o interakci s dalšími lidmi. Vaše inscenace Haló, chci ven pracuje s jemnou dualitou dvou lidí na jevišti, na klavír, ale i herecky, vás doprovází mladý kolega Tomáš Mohr. Jak vzniklo tohle spojení a co vám do tvorby přináší?

Haló, chci ven je pro mě velkým překvapením i dobrodružstvím. My se s Tomášem léta potkáváme kolem Svitav a Divadelního spolku Trám. Znala jsem ho už jako malého kluka, který mi vykal. Jednou jsem u nás v Chocni pořádala akci, během které se zhudebňovala poezie, Tomáš zhudebnil asi tři básně a mně se jeho tvorba moc líbila. Šla jsem za ním tenkrát nesměle, oba jsme takoví plaší, a chválila ho. O rok později zase nesměle přišel on za mnou ve Svitavách, že se mu líbí, jak pracuji s loutkami. Ťukali jsme do sebe tak dlouho, až jsme v roce 2019 pro svitavskou podzimní přehlídku Posed s tématem svoboda získali dost odvahy a začali spolu pracovat. Naše spolutvoření bylo dost punkové, já si doma psala texty a posílala je Tomášovi, který zase sám skládal hudbu. Inscenaci jsme společně nazkoušeli přes noc před prvním uvedením. Na to, jak jsme se neznali, jsme našli porozumění a pracuje se nám spolu dobře. Po premiéře jsme si vyslechli připomínky diváků, já jsem některé části hry upravila i zcela změnila a před dalším představením jsme s Tomem zase uspořádali zkoušku. Postupně, během několika představení – veřejných zkoušek jsme se dostali k tvaru, který už zásadně neměníme. Tomáš má skvělý cit pro animaci a hodně mi pomáhá s loutkovými akcemi, které si jinak tvořím sama.

Vaše tvorba je velmi osobní, vyvěrá přímo z vás. Kde hledáte impulsy pro psaní? Jak to bylo u vzniku textů pro inscenace Haló, chci ven a Přesýpání?

Básně píšu svátečně. Dosud nikdy jsem nepsala za účelem zveřejnění. Moje psaní vzniká z potřeby uvolnit přetlak uvnitř. Občas básně dávám jako dárek, je to pak určitá forma rozhovoru s jiným člověkem.

Kamarádím se s básníky, kteří mě zvou na svá autorská čtení, abych hrála divadlo. Když se provalilo, že píšu, chtěli po mně, abych také četla, jenže z toho jsem byla nejistá, nikdy jsem nečetla veřejně své texty nahlas. Přemýšlela jsem, jak jim vyjít vstříc po svém. A tak vzniklo Přesýpání. Obsahuje texty sesbírané z toho, co jsem si psala přibližně během posledních třiceti let. Chtěla jsem zpracovat téma plynutí času a jako inscenační klíč mě napadly přesýpací hodiny. Z hodin se mi vyklubaly pytel, mísa a zrnka pšenice.

Při psaní scénáře pro Haló, chci ven jsem poprvé zkusila psát písňové texty sama sobě na zakázku. A to je možná jejich slabina. Jak se s Tomem dozvídáme od kritických hlasů, je tahle inscenace poněkud tendenční, příliš z ní na první pohled trčí myšlenky, které chceme sdělovat a které by si měl divák a posluchač postupně objevovat sám. A to jsme s Tomem několikrát vyškrtli slova jako „svoboda“ a „láska“. Psát čistě z vnitřního pnutí je možná pravdivější.

Rozhovor vedeme na letošní jubilejní Loutkářské Chrudimi. Za čím se na tento festival vracíte?

Nejsem takový ten skalní účastník, v posledních letech jsem se na Loutkářské Chrudimi stavovala třeba jen na otočku. A přiznám se, že obecně ani nejsem dobrý festivalový divák; čtyři představení po sobě nezvládám, příliš mě to vyčerpává. Festivaly jsou skvělá škola a inspirace, ale nemyslím si, že je zdravé toho vnímat tolik najednou. Na celý festival jezdím jenom, když na něm mám práci. Občas si zajdu na představení, občas s někým posedím v kavárně a pohovořím. Nejradši na Chrudimi hraju, protože se tu scházejí diváci, kteří mají loutky rádi.

Na loutkových festivalech se hraje snadno, publikum je přijímající. Získat si lidi na akci, která není zaměřená jenom na divadlo, je těžší. Přesvědčit diváky na dvorečku, kde se pije pivo a opékají buřty, že divadlo stojí za to, je v něčem opravdovější. Vždyť tak fungovali kočovníci, museli si diváka získat. Důležité je oba světy, ten divadelní i nedivadelní, propojovat, pak je to nejlepší. Je mi blízký takový přístup k divadlu: přijet někam v neděli odpoledne, odehrát jedno představení, zajít si na procházku a do cukrárny, udělat si z hraní svátek. Pak mám pocit, že je to plnohodnotné. Ale na druhou stranu jsou festivaly velkou motivací. Když jsem ještě neměla vlastní repertoár a jela jsem na Loutkářskou Chrudim, hned jsem dostala chuť něco vytvořit.

Musí být těžké přijet na loutkový festival, kde se všichni znají a jdou na vaše představení už s určitými očekáváními. Vnímáte tenhle tlak? Omezuje vás?

V začátcích jsem to nesla těžce. Když za mnou někdo nadšeně přišel, že se na mě těší, a vnímala jsem v jeho slovech velké očekávání, měla jsem chuť utéct. Člověk ale všechno může vzít jako cvičení a otužování. Pochopila jsem, že to všichni myslí hezky a že přitom netuší, do jaké situace mě staví. Oklepu se a soustředím se především na to, abych svému divadlu věřila a aby na mě nedolehl strach z toho, že někoho zklamu. Moje těšení bývá silnější než strach.

Loutkář 3/2021, s. 72–75.

Šlechtová, Ema: Jsem svou podstatou hračička

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás