Loutkar.online

Balvínová, Malvína: Jak se natáčí loutkový film, který nezapadá do žádné škatulky

Na pražských Vinohradech se letos v květnu naplno rozběhlo natáčení celovečerního loutkového filmu Život k sežrání. Adaptaci stejnojmenné knihy francouzského autora Mikaëla Olliviera režíruje Kristina Dufková, která nás studiem provedla.

V ateliéru je kolem desáté hodiny jednoho zářijového dopoledne rušno. V dílně se připravují základy dekorací a voní to tu čerstvě řezaným dřevem. O kus dál se vyrábí rekvizity a kompletují loutky, naproti je jejich sklad, kde má každá z postav filmu svou krabici a v ní všechno, co k ní patří. Stěny provizorní chodby jsou pokryté záplavou stránek z technického scénáře, množstvím obrázků a popisků. Najdete tu i přehledně vyobrazené hrdiny filmu s popisem jejich vlastností. A v zadní části ateliéru se animuje: jedna právě rozanimovaná scéna se odehrává na školní chodbě, druhá ve třídě v hodině biologie. Mezi jednotlivými scénami se pohybuje kameraman Václav Fronk, nastavuje kameru a osvětlení, a také je animátorům k dispozici, když něco potřebují.

Máme tři animátory nastálo a jednoho na občasnou výpomoc, od ledna by se určitě uplatnili nastálo i čtyři, popisuje situaci režisérka. Aby se totiž film stihl natočit v plánovaném horizontu dvou let, je potřeba animovat paralelně na více scénách najednou – v plánu je natáčet současně na čtyřech. Na každém stanovišti se totiž naanimují dvě až čtyři vteřiny za den, podle náročnosti scény a počtu postav. Postup je klasický: režisérka přidělí animátorům konkrétní záběry a nechá je pracovat samostatně, kontroluje až výsledek. Animátoři se přitom snaží opravovat chyby už v průběhu, aby se scény nemusely přetáčet a natáčení se nedostávalo do skluzu. Většinu scén jde animovat v jednom člověku, tu a tam, když se natáčí početnější scéna, jsou potřeba dva. Animátoři František Váša, Viliam Vala a Matouš Valchář tu mají práce dost; kromě samotné animace se dělají občas i animační zkoušky (blocking). Loutky veliké 15–30 centimetrů se k podložce připevňují pomocí šroubů.

Útlá kniha a filmový scénář

Ne každý by asi odhadl, že současnému natáčení předcházely roky přípravy a práce na scénáři. Nápad převést spíše stručnou knihu do loutkového filmu pojala Kristina Dufková záhy poté, co natočila loutkovou pohádku do celovečerního povídkového filmu Fimfárum – do třetice všeho dobrého (2011).

Knihu vydalo v češtině nakladatelství Baobab v roce 2010 s podtitulem Knížka o hladu, pubertě a snech. Částečně autobiografický příběh vypráví o chlapci Benjaminovi, jemuž všichni říkají Ben a který trpí výraznou nadváhou. Příběh je psaný s nadhledem a je trefným a velmi současným vhledem do pocitů dospívajícího člověka.

Na scénáři pracovala Kristina Dufková nejdřív se spisovatelkou Barborou Dřevikovskou. Spolu jsme scénář dovedly do fáze, ze které jsme už nevěděly, kam dál. Pak do toho vstoupila dramaturgyně Anna Vášová a nakonec jsme přibrali Petra Jarchovského, který si to vzal za své a dovedl scénář do současné podoby, vypráví Kristina.

Nakonec se film knižní předlohy úplně nedrží, protože kniha svým příběhem na formát celovečerního snímku zdaleka nestačila. Tvůrci si proto museli přimyslet další peripetie. Také pomohlo, že hned na začátku procesu byl zapojen sám Mikaël Ollivier, který se krom literatury věnuje i psaní scénářů, a vnesl do filmu i své nápady.

To, že scénář vznikal na fáze a řadu let (což mimochodem není u současné české celovečerní animace nic neobvyklého), bylo dáno také tím, že ho tvůrci nepsali kontinuálně. Byly tam velké mezery, třeba i dva roky, popisuje víceletý proces vzniku scénáře Kristina. Mezitím jsem točila večerníček Povídání o mamince a tatínkovi a dělala ještě další věci. Byli jsme navíc vždycky závislí na grantech a posudcích České televize, takže se scénář musel stále upravovat. Komplikované to bylo navíc tím, že Život k sežrání není klasický rodinný film a bylo těžké sehnat koproducenty a přesvědčit je, že má smysl dělat loutkový film pro starší děti. Život k sežrání zkrátka nezapadal do žádné škatulky. Ale vždycky, když jsem se po pauze k filmu vrátila, jsem si říkala, že mě to téma baví a že u něj ještě zůstanu, vzpomíná Dufková.

Hledání a stěhování

Natáčet se mělo původně ve studiu Anima, kde mají s loutkovou animací řadu zkušeností. Nakonec štáb ale uznal, že se tam se svými čtyřmi dekoracemi nevejde. Ve studiu se totiž natáčely souběžně i jiné projekty. Tvůrci tedy hledali jiné prostory.

Nějaký čas se animovalo v Dolních Počernicích ve studiu AT Ondřeje Všetíčka, ale i tam byly prostory těsné. Také se naskytla možnost natáčet v budově Krátkého filmu na Barrandově, kde se tou dobou doanimoval snímek Myši patří do nebe. Tam zas narazil štáb na opačný problém – prostory byly příliš velké a zůstaly by nevyužité (nyní tam natáčí Filip Pošivač loutkový film Tonda, Slávka a génius, ale ani toto natáčení nevyužívá celý prostor). Pak se náhodou uvolnil ateliér na Vinohradech, kde dřív sídlil Hafan film Jana Baleje. Studio je velikostí tak akorát a štáb pevně doufá, že film tady bez dalšího stěhování dokončí. Prostor se zde dá dělit podle potřeby a počtu právě realizovaných scén.

Loutky, postavy a jejich hlasy

Ve filmu vystupují asi čtyři desítky postav, přičemž výrazně stylizované loutky si vytváří Kristina Dufková s kolegyní Monikou Houdkovou samy. Když byly v procesu prostoje a zrovna jsme čekali na granty, tak jsme si s Monikou postupně připravovaly loutky, učily jsme se, jak se to dělá, zjišťovaly jsme, co zvládneme a co ne, vysvětluje Kristina, která je zároveň výtvarnicí filmu. Stejně jako ona, i Monika byla původně zaměřená na kreslenou animaci. Kostry si například samy nevytváříme, na vlasy jsem si našla také externisty. Něco nám dělají na Slovensku, něco v České televizi… Loutky pak v ateliéru Kristina a Monika kompletují, dobarvují, dávají na ně materiály. Hlavičky si také malují samy.

Tento postup má výhodu, že většinu loutek měl štáb k dispozici před startem květnového natáčení. Začátkem podzimu se dodělávaly poslední loutky. Hlavního hrdinu Bena mají animátoři ve čtyřech verzích, ale ostatní postavy vždy jen jednou. To proto, že mají složitý mechanismus ručně modelovaného lipsynchronu – dolní část obličeje postav je vždy vyměňovací, animátoři ji mají k dispozici v mnoha variantách a vybírají podle toho, co postava zrovna říká nebo jak se tváří. Proto nemají vedlejší postavy dubléry a někdy nastane složitá logistika, aby jedna loutka nebyla potřeba na více scénách najednou.

I dialogy a písničky mají tvůrci už skoro všechny nahrané předem, plánují se už jen malé úpravy, dodání dechů a nahrání finální písně. V této oblasti musí být režisérka zvlášť obezřetná, protože klučičí hrdinové filmu jsou ve věku dvanácti a třinácti let a všechno musí být nahrané dřív, než se jim změní hlas.

Natáčení ve vinohradském ateliéru je naplánované do května 2023, poté bude následovat fáze postprodukce. Producentem snímku je Matěj Chlupáček. Pokud všechno půjde, jak si štáb naplánoval, a natáčení nezbrzdí další lockdown či covidové karantény, měl by režisérčin celovečerní debut být hotový v roce 2024.

Loutkář 3/2021, s. 68–70.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.