Loutkar.online

Švecová, Veronika: Loutka dokáže mnohem víc, než je v reálném světě možné

Loutka dokáže mnohem víc, než je v reálném světě možné

Když jsme roku 2019 na těchto stránkách otevírali seriál rozhovorů s výtvarnicemi loutkového divadla, báli jsme se, zda se nejedná o ohrožený druh. Již třetí díl pokračování této obnovené série dokazuje, že pozoruhodných scénografek je v loutkářském prostředí požehnaně. V tomto čísle se představí Andrea Sodomková.

Andrea Sodomková (rozená Jantošková) se narodila roku 1973 v Trenčíně na Slovensku. Po absolvování gymnázia se v roce 1992 vydala do Prahy na DAMU, kde studovala obor scénografie alternativního a loutkového divadla pod vedením docenta Pavla Kalfuse.

Od roku 1997 Sodomková spolupracovala na vzniku a další činnosti organizace Mamapapa, která realizovala site-specific projekty v různých prostorách především bývalých i současných průmyslových objektů, ale i v různých kulturních památkách. Příkladem může být inscenace Zlatá ratolest (1997) v prostorách Kapucínského kláštera v Mnichově Hradišti nebo performance 3WW3 (1998) v čistírně odpadních vod v pražské Bubenči. Site-specific tvorbu zkoumala Andrea Sodomková i ve své absolventské práci, když vytvořila inscenaci Příběhy ve větru (1997), která se odehrávala ve stodole sochaře Petra Kavana v Malé Lhotě v Českém ráji.

Osudovým setkáním bylo pro Andreu Sodomkovou seznámení s bratry Formanovými. Prvním výrazným společným projektem byly Nachové plachty (2000). Divadelním dějištěm se stala přímo pro tyto účely zvolená a upravená loď – Loď Tajemství, kterou Divadlo bratří Formanů pro své projekty využívá dodnes. Diváci spolu s umělci pluli po Vltavě a dopřávali si tak nefalšovaný site-specific zážitek. Plovoucí inscenace se dočkala i suchozemské verze, pro ni byl pro změnu připraven speciální stan, s nímž tvůrci objeli turné po Francii.

A s úkolem pojmout scénograficky nezvyklý, nebo alespoň převeliký prostor se Andrea Sodomková při spolupráci s Formanovými vyrovnává dodnes. Že jí tento způsob práce sedí a zhošťuje se ho spolu s týmem dalších výtvarníků po boku Matěje Formana s grácií, dokládá hned další společný projekt, kterým byla opera Kráska a zvíře (2003) v Národním divadle. Výpravná inscenace pracovala s imaginací, různými výtvarnými kouzly a triky, pomocí nichž tvůrci snadno střídali dějiště. Sloužila jim k tomu zejména projekce, ale i velké množství nejrůznějších dekorací. Došlo i na plošné loutky a oživlé předměty na zámku, jež ztvárnili sice herci a pěvci, avšak v maskách, které podpořily dojem loutkovitosti těchto charakterů. Za výpravu inscenace získali tvůrci Cenu Alfréda Radoka ve výročním hlasování kritické obce.

Další velmi oceňovanou inscenací, na níž Sodomková s bratry Formany spolupracovala, tentokrát přímo pod hlavičkou jejich divadla, bylo Obludárium (2007). Inscenace vracející se k roztodivným způsobům zábavy před érou televize a internetu si odnesla nejen „Radoka“ za nejlepší inscenaci, ale i Erika jako cenu za nejinspirativnější loutkovou inscenaci dané sezóny. Kromě fantaskních kostýmů a masek, které suplovaly abnormality lidských těl, jež byly v obludáriích běžně předváděné, se výtvarníci uchýlili i k použití loutek. Loutky, případně celohlavové masky zde skýtaly možnost vytvořit několikero téměř identických obličejů, naddimenzovat určitou část těla nebo třeba dovolit krasojezdkyni troufalá čísla během jízdy na koni, když je daný kůň ze dřeva a hrozba splašení není tak velká.

Základem výtvarné práce na inscenacích bratří Formanů je vyvolat imaginativní atmosféru, ovládnout celý prostor, diváka nepřestávat uchvacovat a neustále jej zahrnovat novými a novými kouzelnými podněty, které jej a jeho fantazii unášejí do ještě nepoznaných krajin. Výpravy, na nichž Sodomková spolupracuje, jsou tak vskutku obrovské, motivy se na sebe vrství, jeviště je zpracováno nejen v celé hloubce, ale i v celé výšce. Projekce navíc může vyvolávat iluzi pohybu. Častým prostředkem, kterým se podobné cíle daří plnit, jsou masky, které herce odosobňují a z lidských postav vytvářejí cosi neběžného.

V inscenaci Aladin (2013) Sodomková s kolegy pracovala s orientálními motivy. Celá scéna je tak zahalena do nejrůznějších šátků, v duchu východní tradice se pracuje se stínovým divadlem. Ale nejenom s ním, loutka Čaroděje je vedená zevnitř, hlavní postavy příběhu jsou manekýni, jejich vodiči jsou oděni do vrstvených hávů evokující módu Blízkého východu. Objeví se i loutkový velbloud a z velbloudího břicha se pak stane dějiště pro pokračování pohádkového příběhu. Jako se proplétají linie vyprávění, střídá se i perspektiva při výtvarném zpracování. I zde platí, že tvůrci pojímají celý prostor a scénografickými prostředky zvou diváka, aby se nechal okouzlit. Hned na začátku jej tak například vítají velké lampiony a s orientálními lampami se pracuje v inscenaci i dále.

Inspirace loutkami a objekty se vine celou tvorbou Andrey Sodomkové a projevuje se i v operách Čarokraj (2012) nebo Jeníček a Mařenka (2015). Operní inscenace pak umožňují zejména použití velkých scénických objektů. V druhé jmenované se dokonce titulní postavy objeví i v loutkové podobě dvou dřevěných manekýnů s jemnými vlídnými kulatými obličeji.

Kromě scénografické a kostýmní tvorby se Andrea Sodomková věnuje i ilustraci, ilustrovala například knihu Vždyť přece létat je tak snadné Ivana Vyskočila, jehož hodiny dialogického jednání na DAMU navštěvovala. Dále se věnuje koncepci interiérů. Podílela se tak třeba na podobě knihovny Českého centra v Paříži.

Tvorba Andrey Sodomkové v sobě kloubí pohádkovou vstřícnost a jemnost s oslňující velkolepostí. Kombinuje přívětivé a lákavé s něčím neznámým, atypickým a tím pádem přitažlivým, ale s tušeným podtónem nebezpečí, či přinejmenším vzrušujícího dobrodružství.

Už na Gymnáziu v Trenčíně jste ilustrovala knížku. Kde se vzal váš vztah k výtvarnu? A pěstovala jste ho nějak v dětství a v dospívání?

Asi to bylo tak trochu po tátovi, který kdysi kreslil, a hlavně po babičce, která chodila celý život v kroji (dalo by se říct v kostýmu), krásně vyšívala a malovala na dům ornamenty, což je pro obec Čičmany, kde žila, typické. Pobyt u ní byl časem koukání se, pozorováním. Dlouhé hodiny jsme seděly opřené o vyhřátý dřevěný dům a dívaly se do zahrady nebo dál do kopců. Až mnohem později mi došlo, že odtud si pamatuji mnoho materiálů a detailů, které používám dodnes.

A divadlo? Proč jste se rozhodla studovat právě scénografii alternativního a loutkového divadla?

To tak nějak vyplynulo. Dostala jsem se i na architekturu a etnologii, ale moje dobrá kamarádka z gymnázia Madla Zimová, dnes herečka Divadla v Dlouhé, šla do Prahy, tak já taky, zkusit to. A už jsem u toho zůstala.

Co pro vás bylo při studiu zásadní?

Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, ale jsem člověk zvědavý a zvídavý, dokážu se hned pro něco nadchnout. Zásadní na škole byla přátelská atmosféra, hodně jsme si pomáhali a vyzkoušeli jsme si dost postupů, technologií, pro mě to bylo opravdu něco úplně nového. V praxi ale člověk zjistí, že je ještě spousta věcí, s nimiž se na škole nepotkal. A tak se pořád učím.

Jak vůbec probíhal přechod ze školy do praxe?

Už na škole jsem s Braněm Mazúchem připravovala inscenaci Wojcek ve Vratislavi. A velkou „školou“ byla moje diplomová inscenace Příběhy ve větru, kterou jsem realizovala ve stodole u sochaře Petra Kavana.

Vaší další profesionální spoluprací byla inscenace Léto v režii zmiňovaného Braňa Mazúcha pro Západočeské divadlo Cheb. Braňo Mazúch v jednom rozhovoru uvedl, že ačkoliv šlo o činohru, pracoval s principy loutkového a objektového divadla. Jak vy sama ve své tvorbě vnímáte inspiraci loutkovým a objektovým divadlem?

Loutku nebo jakýkoli „objekt“ vnímám jako možnost dostat víc výtvarna do představení, možnost s málo prostředky dělat kouzla. Můžete si vymyslet pohyblivou obří mušli, plochého létajícího koně, malinkého velblouda, velkého brouka, a pořád to bude uvěřitelné a kouzelné, když je rozhýbete. Loutka nám připomíná něco, co důvěrně známe, ale dokáže mnohem víc, než je v reálném světě možné. A to by byla škoda nevyužít.

Podílela jste se na vzniku organizace Mamapapa a jejich site-specific projektech. Čím se zabývá a co vás k zapojení do podobného projektu přivedlo?

Mamapapa začínala jako organizace pro divadelní aktivity na různorodých „nedivadelních“ místech, například v čistírně odpadních vod nebo v klášteře. Bylo inspirativní nechat se ovlivnit prostorem, ve kterém se normálně dějí jiné věci než divadlo. Nese v sobě historii lidí, věcí, činností, které v něm probíhaly. Nabízí to mnoho možností a asi i větší volnost. Na druhou stranu se člověk musí popasovat s nedostatky v technickém zázemí. Například není kam pověsit světla, nebo je tam vlhko a chladno, takže se vám vyrobené věci kroutí nebo plesniví, což se vám při práci v klasickém divadle většinou nepřihodí.

Vaše scénografie a kostýmy lze spatřit převážně v inscenacích bratří Formanů. Kdy došlo k nastavení této zjevně velmi dobře fungující spolupráce?

K prvnímu setkání došlo myslím v roce 1998 na projektu Cihelna Třešť, kam jsem náhodou dorazila a už tam zůstala. Bylo mi hned jasné, že takhle pracovat by mě bavilo. Krásný prostor, zajímaví lidé, nevlídné podmínky…

Nevlídné podmínky? To je to, v čem si zrovna s Formanovými tak rozumíte?

Tak trochu. Rozumíme si asi v tom, že máme rádi podobné „výtvarno“ a líbí se nám výzvy. Protože každý projekt, který jsem s nimi dělala, byla velká výzva pro všechny. Třeba Nachové plachty. Bydleli jsme v karavanech, ve dne předělávali prostor lodě na divadlo a vyráběli loutky, masky, scénu a v noci zkoušeli inscenaci. To musíte mít ráda, abyste to vydržela. A asi je to tak, že když je to náročné, tak je to opravdovější. Není to jenom zaměstnání, ale v tu danou chvíli způsob života. Nevlídné podmínky záměrně nevyhledávám, ale snažím se nenechat se nimi odradit.

Jejich inscenace, ať už pro vlastní divadlo, nebo jiné scény, jsou značně megalomanské. Vyhovuje vám, když máte k dispozici takto velký prostor k zaplnění a tolik lidí k ošacení?

Je pravda, že po Krásce a zvířeti v Národním divadle jsem si říkala, že už nikdy nechci dělat něco tak velkého. Ale velký prostor nakonec má i svoje pozitiva. Je hezké, když vidíte malou maketu, pak se kouknete a přesně to samé vidíte mnohonásobně větší na scéně. Je úžasné, že to jde. Když dokážete „obsadit“ a naplnit ten prostor, když tapeta v obýváku, která má třeba sedm metrů, se vám nezdá velká. A oblékat padesát sboristů a sboristek a přesvědčit je, že maska baziliška nebo kostým mandragory jim nemá slušet, to přece musí bavit každého.

V opeře Jeníček a Mařenka v Národním divadle jste se podílela i na úpravě libreta. Jak k tomuto netradičnímu zapojení došlo a co vám tato zkušenost přinesla? Vycházeli jste s Matějem Formanem při úpravě textu z výtvarného řešení?

Pracovali jsme společně s Matějem a Radkem Malým. My s Matějem myslíme hodně v obrazech a Radek myslí „slovem“. Celkem se to dobře propojovalo. To je vlastně jedna z důležitých součástí naší práce, že děláme věci společně. Když vznikne scénář, všichni z realizačního týmu mohou doplňovat nápady. A to platí i pro další práci. Prostě se zúčastňujeme všichni celého procesu vzniku. Ovlivňujeme se. V „normálním“ divadle jsem se cítila v práci dost osamoceně.

Jak funguje spolupráce v týmu několika výtvarníků? Asi to není úplně běžná praxe, nebo ano?

Běžná praxe to asi není, ale souvisí to s tím, co jsem říkala před chvílí. Máte s kým se o tom, co děláte, pobavit. Každý má jiný pohled na věc, jiné nápady, a tak je podle mě výsledek bohatší. Samozřejmě, že to vyžaduje vzájemný respekt. Ale jak se známe dlouho, není tak těžké se doplňovat.

Z čeho vychází váš první impuls, než začnete výpravu navrhovat a detailně promýšlet? Z dialogu s režisérem? Je pro vás například důležité seznámit se s předlohou? Poslechnout si hudbu, když jde o operu?

Určitě všechno, co jste vyjmenovala, je důležité. Bude to znít divně, ale u mě je skoro pravidlo, že první myšlenka je nejlepší. I když od ní odejdu a zpochybním ji, většinou se k ní vrátím. Prostě první, co mě napadne, když vidím prostor. Nebo uslyším hudbu. Když ještě vlastně nepřemýšlím.

Ve své tvorbě pracujete s fantaskními hyperbolizovanými výjevy, které již z podstaty vyžadují spoustu fantazie a imaginace. Kde se vám daří ji čerpat?

Inspiruju se všude, kde se dá. Tu vidím v knize zvláštní rostlinu nebo zvíře, tam zase hezké večerní světlo na zdi nebo louži v trávě – ty mám opravdu ráda. Cesty vlakem jsou velmi přínosné. Z hlediska obrazů i hovorů se spolucestujícími. Všechno to v hlavě zůstává a objeví se, když mi ten obraz něco připomene. Prostě asociace a vzpomínky.

Možná více než s klasickými loutkami pracujete s maskami. Co vás na nich přitahuje?

Masky jsou krásné. Dokážou úplně proměnit charakter, držet výraz, emoci, protože jsou neměnné a opravdu ožívají jenom ve spojení s hercem. Skoro jako by šlo o mezičlánek mezi hercem a loutkou.

A už téměř anketní otázka tohoto cyklu. Přemýšlíte při výtvarné koncepci napřed nad estetickou podobou výpravy, nebo nad jejím praktickým a funkčním řešením?

Jsem naučená přemýšlet funkčně a myslím, že i dost rychle – to se asi člověk přiučí při dětech. A co se týče estetiky, mám ráda vlastně hlavně ošklivé věci. Když je něco o trošku větší, třeba Hlavouni v Obludáriu, nebo o trošku chlupatější, než by mělo, jako Vlkodlaci v Čarokraji. Nebo vysloveně odpudivé jako třeba Ježibaba v Jeníčkovi a Mařence. Podivuji se kráse odhozených věcí.

Věnujete se ještě i své samostatné tvorbě? Vyřezáváte, malujete, ilustrujete, vystavujete?

Na vlastní tvorbu mám času opravdu málo. Ale snažím se si občas udělat radost a něco vytvořit jen tak. Uvědomila jsem si, že divadlo mě asi nepřestalo bavit proto, že pracuju i na jiných projektech. Dělám například interiéry, pracuji na nových expozicích Muzea dýmek u nás v obci, na obnově prosečského kroje, můj lovecký salonek cestuje v rámci výstavy Imaginárium, která je právě teď v hale číslo 17 v Pražské tržnici. A všechno to vlastně pořád hodně souvisí se scénografií.

Máte nějaký oblíbený materiál, ke kterému se ráda vracíte, nebo raději zkoušíte a objevujete nové?

Jako materiál mě napadl molitan. Ten jsem na škole opravdu nesnášela. Až později jsem pochopila jeho nesporné výhody. A teď ho používám celkem často. Samozřejmě mám ráda dřevo, hlavně staré, vrásčité. Ale i nové materiály, silikon nebo laminát, protože nabízejí další možnosti hlavně při práci se světlem. Co se týče objevování, je asi přirozené, že nechcete pořád opakovat dokola to, co už vám jde. Ráda zkouším nové věci, někdy i za cenu nezdaru. Ale přiznám se, že snesu jenom trošku nezdaru.

Je něco, co jste si v divadle ještě nevyzkoušela a lákalo by vás to?

Udělat malé loutkové divadlo?

Loutkář 3/2021, s. 60–63.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.