Loutkar.online

Šlechtová, Ema: Učit znamená neustále se rozvíjet

Herečka Studia Ypsilon, pedagožka na katedře alternativního a loutkového divadla, herečka v nezávislém souboru Loutky bez hranic a lektorka rozmanitých workshopů, tím vším je Jiřina Vacková. Své zkušenosti čerpala od významných osobností loutkového divadla, s loutkami cestovala i po Mexiku. Její pedagogická zkušenost zasahuje do mnoha oblastí, od dětí na základní škole přes vysokoškoláky až po seniory. O učení, loutkách i životní filosofii se bavíme kde jinde než na Divadelní fakultě AMU.

Hned po škole jste nastoupila do angažmá ve Studiu Ypsilon a herectví se stále velmi aktivně věnujete. Kdy vás napadlo, že máte ambici učit? Čím vás pedagogika zaujala?

Taková ambice tu nikdy nebyla. Ani ve snu mě nenapadlo, že skončím jako pedagog na DAMU. Z toho jsem vlastě doteď překvapená. Za tuhle náhodu vděčím Markovi Bečkovi, který ve mně chuť učit nejspíš probudil. Nabídl mi, abych s ním jako asistentka vedla jeho první loutkářský ročník. S Markem jsme dobře fungovali jako tým a mě začalo učení bavit. Jenže pak jsem otěhotněla a na chvíli šlo všechno ostatní stranou. Asi jsem si myslela, že se vyřádím na vlastních dětech, ale je divadlo vůbec nechytlo, zajímají je spíš technicko-vědecké obory. Možná se potřebuji realizovat s dětmi i studenty během loutkářské výuky a workshopů, abych ze sebe dostala divadelní přetlak.

Když se podívám na zaměření workshopů, které vedete, vyučujete herectví, loutkohru, animaci i výtvarno. Měla jste ze začátku jasný jeden směr, kterým workshopy povedete?

Jsem přesvědčená, že loutkové divadlo s sebou mimo herectví a animaci automaticky nese i výtvarno. Je důležité, aby si ho studenti také osahali. Proces od výroby loutky přes podobu inscenace až po samotné hraní je pro budoucí loutkoherce důležité projít. Na tohle téma jsem shodou okolností psala i diplomovou práci. Schopnost pochopit materiál a pracovat s ním je z loutkoherecké zkušenosti neoddělitelná. Je skvělé, když v mnoha věcech kolem sebe vidíte loutkový materiál. Třeba támhleten igelitový pytel v odpadkovém koši. Prostě ho vezmete a hrajete s ním. V běžném loutkařském životě musí být člověk pohotový.

Bylo pro vás výzvou obsáhnout všechny disciplíny z pozice pedagoga? Je náročné připravovat se na výuku v rozmanitých oblastech? A funguje tahle „multižánrovost“ jako určitá forma seberozvoje?

Každý má svá omezení. Něco umíte, někam dohlédnete, ale vždycky je důležité jít ještě o krok dál. Účastnit se workshopů, sledovat práci jiných, hledat i na YouTube. Učit znamená, neustále se rozvíjet. Když jsem začala působit na DAMU, musela jsem se připravovat hodně. Vůbec jsem si nebyla jistá tím, jak loutky učit a co přesně chci studentům vlastně předat. První roky byly dost stresující, protože jsem si nevěřila a musela jsem hledat způsoby, jak v posluchačích probudit lásku k loutkám, vysvětlit jejich podstatu. Pořád je pro mě učení cesta a s každým ročníkem či jakoukoliv jinou skupinou se mi otevírá nový obzor.

Myslíte si, že bylo výhodné nastoupit jako pedagog na KALD víceméně bezprostředně po vlastní studentské zkušenosti? Snažila jste se vyvarovat chyb vašich pedagogů?

Když je člověk hozený do vody a musí začít plavat, je to to nejlepší. Zkrátka dělá všechno proto, aby se zachránil. Zapojí všechny smysly a najednou je sám překvapený, co všechno ho napadne a co dokáže. Pravda je, že dodnes ráda vzpomínám na hodiny animace s Markétou Schartovou. Jako pedagožka se nám věnovala a mluvila s námi jako se sobě rovnými. Stejně jako ona se snažím se studenty vést dialog, který je povede k objevování. Naučila mě také otevřeně přiznat, když něco nevím, a společně to se studenty hledat. Když jsem byla na škole já, měli jsme velkou volnost, dnes studenti mají harmonogram přesně daný a dostávají spoustu péče.

Nemáte pocit, že právě volnost vede k vlastní proaktivitě? Dnes studenti možná více zpanikaří, když zmizí pevný řád školy a oni se na vlastní pěst musí protloukat v praxi.

Každý z přístupů má své. Ani bezbřehé plácání, ani příliš pevné mantinely nefungují. Ideál je někde mezi. Ale panika, kterou zmiňujete, jsem zažívala i já. Když zmizí zaštítění školou a uvědomíte si, že máte nekrytá záda, je to velká změna. Nedávno jsem si vzpomněla, jak jsem jako studentka žila ze dne na den, maximálně v horizontu týdne. A v angažmá mi najednou přišel ferman a moje večery byly naplánované na tři měsíce dopředu. Byl to bod zlomu a vlastně krok do dospělosti, kdy jsem si plně uvědomila závazek stálého zaměstnání.

S Dorou Bouzkovou jste společně absolvovaly výjezd do Mexika, tvoříte spolu v rámci nezávislého divadelního souboru Loutky bez hranic a vedete workshopy pro děti i dospělé. Čím se navzájem obohacujete? Jaká je vaše pracovní dynamika?

Pro mě je Dorka studnice nápadů a životní energie. Učí mě se skrze divadelní oči dívat i na normální život. I když se ve spoustě témat názorově rozcházíme, v loutkovém a tvůrčím světě nám všechno výborně klape a vzájemně se doplňujeme. Její životní řeka je hodně široká, ta moje zase užší a možná i divočejší, ale když spolu pracujeme, mám pocit, že je všechno v pořádku a nemusím mít strach. Při lektorování na workshopech si vyrovnaně střídáme prostor a dokážeme se vzájemně podržet. Naše společné výsledky jsou pro mě vždycky překvapením. Otevírá pro mě úplně jiné formáty výuky, mnohem volnější a svobodnější. Já se vždycky potřebuji k něčemu konkrétnímu ubírat, ale Dorku vůbec nerozhodí, když jsou najednou věci jinak, než jsme plánovaly. Pro ni je cesta cíl.

Kromě Mexika máte například zkušenost i s divadlem v Kanadě. Pamatuji si, jak mi Dora Bouzková pro rozhovor do Loutkáře popisovala, jak neuvěřitelné bylo se jako studentka sebrat, odjet do Mexika a vidět, jak stačí říct „česká loutka“ a místní loutkáři vám utrhají ruce. Otevřely vám tyhle výjezdy oči na osobnostní i profesní rovině? Načerpala jste sebedůvěru?

Vždycky jsem o sobě hrozně pochybovala, na škole jsem si nemyslela, že jsem dobrá loutkoherečka. V Mexiku jsem najednou měla pocit, že loutkám rozumím, že je cítím a že můžu dalším loutkářům něco předat. Až v zahraničí mi vlastně skutečně došlo, jak velkou tradici má česká loutka. My jsme s Dorkou v Mexiku neměly tendence někoho poučovat, jen jsme dělaly věci tak, jak jsme byly zvyklé, což se, k našemu překvapení, setkávalo s obrovským nadšením. Najednou jsme si říkaly, že když zvládneme vést workshop v Mexiku, můžeme ho zvládnout i doma.

Zmínila jste cítění loutky ve smyslu hlubšího porozumění její podstaty. Co je ta první informace o vztahu k loutce, kterou se snažíte, ať už svým studentům na KALD, nebo dětem na workshopu, předat?

Loutka, materiál a objekt jsou prostředkem hraní si. Svým studentům dovolím cokoliv, co si chtějí zkusit, pokud to vyvěrá z nich samých. Když mají potřebu hodit dlažební kostkou, ať to klidně zkusí. Snažím se je navést k tomu, aby se nestyděli, aby experimentovali a hledali.

Je princip bezprostředního hraní si něco, co se snáz vysvětluje malým dětem?

Děti často fungují intuitivně a mnohem míň přemýšlí. Jsou spontánnější. Starší studenti mnohdy nad věcmi uvažují sofistikovaněji, protože už jsou nějakým způsobem divadlem zasažení. Ani jedno není špatně nebo dobře, každá věková kategorie vyžaduje jiný způsob práce. Osobně mi je asi milejší pracovat se staršími, kteří se na práci lépe koncentrují, sledují konkrétní cíl a jsou systematičtější. Asi si s nimi dokážu poradit lépe než s rozbouřenou partou dětí různého věku, u kterých je někdy těžké najít společnou cestu, která by bavila všechny.

Když se pozastavíme u dětí, máte pocit, že skutečnost, že jste sama rodičem, vám do pedagogické praxe přinesla větší porozumění a trpělivost?

Jsem přesvědčená, že s dětmi se musí pracovat trpělivě a s láskou. Tak se snažím vychovávat vlastní děti. Když vedu workshop, připomínám si, že spousta projevů nejsou chybou dětí, že ony to tak zkrátka mají, je to jejich podstata a já jim musím jít vstříc, něco nabídnout. Když zlobí, nemá cenu se rozčilovat, ale spíš je vlídně usměrnit a někdy i nechat vyřádit. Když mám pocit, že potřebují běhat po třídě, nechám je. Někdy je lepší jim dát volnost a opustit vytyčený cíl, který jsem si pro ně připravila. Třeba jednou jsem měla připravenou hodinu pro děti plnou her a práce na společném projektu a skončilo to třídním soubojem v páce. Chtěla bych říct, že mě funkce matky obrnila, myslím i vůči světu samotnému. Možná jsem se spíš u vlastních dětí učila a pořád učím být autoritou a zároveň jim dopřávat volnost. Stejně si ale myslím, že vždycky jde především o vlastní sebeuvědomění a jistotu v tom, co dělám. A samozřejmě pochybovat je přirozené, nikdy nebudu stoprocentně vědět, jestli jsem dobrá loutkářka, pedagožka, natož dobrá matka.

Mimo divadelní prostředí učíte i ve školách Montessori. Jak pro ně fungují loutky? Předpokládám, že tam je zkušenost úplně jiná než na DAMU nebo na Loutkářské Chrudimi, kde se se zájmem o loutky vlastně počítá.

V kurzech na Montessori jde především o zprostředkování látky hravější formou, třeba skrze loutku. Některé děti jsou nadšené, jiné děti jsou zase introvertní a nic nového zkoušet nechtějí. Spolupracuji vždy s dalšími pedagogy, kteří děti dobře znají a dokážou mi poradit, jak s nimi jednotlivě komunikovat a pracovat. Krásné je, když se mi daří děti na loutku utáhnout jak na vařenou nudli. Když jim přijedu zahrát představení a ukážu jim, že něco umím, mají pak častěji touhu si něco podobného vyzkoušet. Nedávno jsme třeba vyráběli skládané loutky z papíru, na kterých žáci pracovali v malých skupinkách. Tři děti, které si normálně nerozuměly, musely začít fungovat dohromady. V běžné práci ve třídě nešlo podobné spolupráce docílit a najednou dostaly úkol, papír, připravily si krátkou etudu a já byla nadšená, že je právě loutka dokázala sblížit. V tom je její magická schopnost spojovat.

Během studií i v praxi jste se setkala s mnoha významnými osobnostmi loutkového divadla, které vás určitě formovaly. Ať už Jan Schmid ve Studiu Ypsilon, zmiňovaná Markéta Schartová, nebo Marek Bečka. Jakou osobností se snažíte být pro vaše studenty? Co ze sebe jim chcete předat?

Myslím, že je důležité, aby byl pedagog inspirativní a uměl nabídnout co nejširší pole působnosti, ze kterého si student vybírá. Snažím se své studenty rozvíjet, rozšiřovat jim obzory a mít s nimi i kamarádský vztah. Lidský faktor je pro mě nejdůležitější, stejně jako vědomí toho, že já stejně jako oni budu taky vždycky hledat.

Loutkář 3/2021, s. 56–59.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.