Loutkar.online

Šlechtová, Ema: Ubrat někdy znamená přidat

Při reflexi letošního jubilejního 70. ročníku přehlídky Loutkářská Chrudim je především nutné se pozastavit nad jednou zásadní okolností: na rozdíl od profesionálních souborů, které disponují finančním i fyzickým zázemím, neměly ty amatérské napříč pandemickým rokem prostor zkoušet a realizovat se. Jakožto formát spadající do volnočasových aktivit měly totiž z velké části roku setkávání a činnost zakázanou, nebo výrazně omezenou a většinou neproběhly ani jednotlivé krajské postupové přehlídky. Oproti předešlým ročníkům se tedy první týden července na hlavním programu objevilo pouze devět inscenací.

V první řadě je tedy nutné vyzdvihnout skutečnost, že se našli tací, kteří vůbec nějaké divadelní aktivity navzdory okolnostem vykazovali. Ale rozhodně nelze tvrdit, že by touhle nešťastnou situací byla 70. Loutkářská Chrudim jakkoliv poddimenzovaná. Naopak si troufám tvrdit, že po roce zpomalení byl volnější program a minimalistické formáty inscenací velmi příjemnou změnou oproti běžnému festivalovému shonu. A co se rozmanitosti a dalšího festivalového dění týče, byl to ročník jako každý jiný, plný loutek, diskusí, setkání i tvůrčích podnětů.

Nabízí se začít amatérskou loutkářkou, která letošní přehlídku jednoznačně převálcovala, jakkoliv to nemá v povaze, Hanou Voříškovou (rozhovor s ní přinášíme na s. XXX). Z festivalu si kromě postupu na Jiráskův Hronov odvezla cenu za hudebně-poetický vklad v inscenaci Haló, chci ven! a cenu za osobitou výtvarně-poetickou výpověď v inscenaci Přesýpání. Asi se nenajde moc čtenářů časopisu Loutkář, kteří by se se specifickou, něžnou duší Hany Voříškové nesetkali. Píšu cíleně o duši, protože u málokterého loutkáře, ať už profesionálního, či amatérského, je tak patrné, že všechno, co dělá, vyvěrá přímo z něj, z jeho vlastní lidské podstaty. Nejde jen o to, že si Voříšková všechno od textu po výrobu scény připravuje sama, ale o skutečnou uměleckou esenci, která je patrná ve všem, čeho se Voříšková dotkne. Jednoduchost, čistota a poetičnost jsou charakteristiky, které nejsou vždycky amatérské scéně vlastní, ale možná by se svým očividným úspěchem jak u poroty, tak u diváků, mohly stát motivací dalších souborů pro budoucí tvorbu. Méně je někdy více, prosté je krásné – a především, jak jinak přistupovat k amatérskému divadlu než od srdce?

Divák přichází do místnosti, kde se čeká. Co se bude přesýpat? Pšenice, ne rýže (k proměně názvu inscenace z původního Rýžování došlo až na poslední chvíli). Voříšková nabízí divákům volná místa, její bytí okamžitě ovládne celou místnost. Zrnka pšenice se sypou jako déšť, z jednoho se stává osamělý poutník a celý jutový pytel zrní se těžkým krokem převaluje přes malý dřevěný stolek. Je až neuvěřitelné, jaké možnosti materiálu dokáže inscenace v patnácti minutách nabídnout. Každá jednotlivost je promyšlená a metaforická. Pšenice se sype, stejně jako čas lidského života. Jemně, ale přesně intonované básně znějí prostorem, stejně jako sebemenší šoupnutí ruky po desce stolu nebo dopad zrnka na dno lavoru. Klíčem vůbec nemusí být pojmenovávání jednotlivých motivů, text jich nabízí mnoho, všechny spojené se životem, láskou i samotou. Přesýpání diváka zve především k zastavení, meditaci a otevření se. V téhle jednoduché lyrice tkví celé kouzlo, můžeme v ní totiž hledat sami sebe se vším, co nás trápí nebo těší.

Inscenace Haló chci ven! se tomu, na co jsme v případě Hany Voříškové zvyklí, vymyká už jen tím, že si k sobě na jeviště přizvala mladého a talentovaného muzikanta Tomáše Mohra. Je něčím velmi zvláštní sledovat dvě tak citlivé, dovolím si tvrdit introvertní entity, jak spolu sdílí, tvoří a navzájem se doplňují, i když něčím daleko od sebe – jeden za klavírem, jeden u stolku s papírovou scénografií. Plošné loutečky z hnědého kartonu korunované bílým pírkem představují ptačí bratry, kteří spolu od vajíčka prochází procesem transformace. Přes den poletují po obloze, aby se každý večer vrátili do bezpečí svého kartonového domečku, který je ochrání před nebezpečím tam venku. Až jednou se jeden z ptáků nechá příliš unést, vrátí se pozdě a jeho domeček ho ze strachu o něj uvězní (odtud název inscenace). Lapený pták umírá, přílišná opatrnost ho zahubí. Oproti Přesýpání je sdělení mnohem doslovnější, možná až návodné, ale stále si zachovává svou metaforickou podstatu. Vcelku nezáleží, jestli si divák do papíru s peřím na špejli projektuje dítě, člověka toužícího po svobodě, nebo srdce otevírající se lásce, všechny interpretace jsou dost dobře možné. Tématem zůstává strach, kvůli němuž mohou svoboda a život skončit. Animace je přesná, pracuje s jednoduchými, ale promyšlenými změnami perspektivy – bratři se za letu mění ve zjednodušené tělo tentokrát se dvěma pírky evokujícími roztažení křídel a synchronizovaně krouží ve větru. Kombinací Voříškové textů s Mohrovými recitačně-hudebními vstupy vzniká dojímavá nálada, jenom se nemůžu ubránit pocitu, že i přes drobné zásahy do prostorů (ptačí bratři se proletí i nad pianem) jsou složky příliš daleko od sebe. Výtvarně-loutková na jedné straně a textově-hudební na druhé. Zároveň je ale dost dobře možné, že přemostění může vzniknout až díky opakovanému reprízování, kdy oba tvůrci získají větší odvahu k sobě na jevišti skutečně patřit.

Teenageři vládnou amatérské scéně

Inscenace Nepravá tvář souboru Úplně nahé divadlo z Veselí nad Moravou pro mé velké překvapení zůstala divácky i lektorsky v rámci hlavní přehlídky nepříliš doceněná. Studenti ZUŠ se osamostatnili od své „mateřské lodi“, aby se mohli i nadále věnovat loutkám. A jestli má Nepravá tvář jedno velké plus, je to skutečnost, že mladý soubor opravdu loutky baví a že jsou v jejich animaci velmi precizní. A vůbec nevadí, že vizuálně působí inscenace – tak jako mnohé amatérské – trochu „trashově“ a že se ještě stále nikdo nezamyslel nad tím, že černé kostýmy (tzv. „čerňáky“) už jsou v dnešní době trochu recese (pokud nejde o návrat iluzivní loutkařiny, tak jako například v případě Šípkové Růženky hradeckého DRAKu). Soubor totiž dokázal vytvořit dramaturgicky, režijně, hudebně a herecky kompaktní kus, čímž si i vzhledem k velmi mladému věku inscenátorů zaslouží pochvalu. Příběh krutého sultána Bibarse vycházejícího ze stejnojmenné předlohy Marcely Kohoutové je na šátky zahalené stagioně realizován půlmetrovými totemovými loutkami, menšími loutkami s čempurity a stínohrou. Byť už jde o zakonzervovanou pohádkovou látku bez aktualizací, téma despotického diktátora, který se neustále mračí a jehož k úsměvu nakonec přivede až náhlé milostné vzplanutí a do důsledku velké snažení umělce (ten mu jako první krok na cestě k polepšení vyrobí masku s neúnavným úsměvem), je v principu nesmrtelné. Člověk je tvor hřešící, ale pokud v životě reaguje na impulsy a lekce, má šanci se polepšit – stejně jako přes veškerá očekávání krutý Bibars. Obrazově nejdokonalejším zůstává právě moment, který v sobě téma celé inscenace obsahuje: Bibars se snaží na syrskou princeznu Rachdu mířit šavlí, ale jeho zbraň se promění v růži, jako předzvěst budoucí lásky, která rozpustí i to nejhrubší srdce. Kouzelnický trik stínohry je odveden řemeslně tak výborně, že by se za něj žádné profesionální divadlo nemuselo stydět. Živý hudební doprovod na nejrůznější rytmické nástroje celku dodává onen nádech dálného východu a my můžeme být jen rádi, že teenagery z Veselí nad Moravou loutky tak baví.

Další tvůrci mladé věkové kategorie, soubor Convivium, mě loni oslovili inscenací Erben 1862, především svou čistotou a jednoduchostí. Možná i proto byla moje očekávání veliká. Každopádně mám pocit, že díky loňské zkušenosti dokážu odhadnout schopnosti i možnosti herců, spolu s poetikou, kterou soubor pod ZUŠ Jaroměř pod vedením Jarky Holasové razí. Hra o duši se minimálně vizuálně drží oné stručnosti a znakovosti, které si na Conviviu cením. Využití keramiky jako výchozího materiálu pro animaci považuji za typ výzvy, který je souboru vlastní. Křehcí, ale robustní manekýni sice příliš možností pohybu nemají, ale tvůrci hledají kreativní cesty, jak s nimi pracovat: mlynář má k sobě připevněnou misku na mince, v princově dutém těle je svíčka a hlavní postavě jdou odlomit paže. Bohužel se nemůžu ubránit pocitu, že si inscenace už volbou materiálu přichystala příliš velké sousto. Dobro a zlo spolu hrají kostky, zákonitosti fikčního světa určuje náhoda. Dcera chamtivého mlynáře, jejíž bezelstný charakter si lze snadno domyslet, prochází cestou zákeřných nástrah osudu: otec jí usekne ruce, král-manžel zapomene na svou lásku a narozené dítě vyrůstá ve vyhnanství. Postava je od začátku definovaná hrou na housle, tudíž je absence rukou ještě tíživější. Útrpnost ve tváří protagonistky onu lidskou tragédii realisticky odráží. Mefistofelský princip ztělesňuje kluk-frajer s elektrickou kytarou a červenými manžetovými knoflíčky. Spousta slibného potenciálu i znaků, které však absencí režijně-dramaturgické argumentace zcela mizí. Jakou postavu hrají herci a koho představují loutky? Proč zlo zastupuje loutka i herec, zatímco dobro keramické vyobrazení nemá? Přitom se zase potvrzuje, že Convivium si umí vyhrát s detailem a dát mu prostor, například když se srdce krále rozhoří plamenem svíčky, nebo když se malé keramické ručky odlomí, zatímco si herečka schová ruce do velkých kapes. Nemůžu se ubránit dojmu, že koncepce herce znevýhodňuje, zbytečně je tlačí někam, odkud nemůžou vyjít v dobrém. Drobnou animaci keramické figury znemožňují, což by nevadilo, kdyby koncept inscenace fungoval spíš výtvarně než loutkově. Syžet se ale degraduje rozvleklostí, a především nemám z herců pocit, že by sami věřili tématu, které zpracovávají. Pořád je ale nutné podotknout, že kvalita ZUŠ Jaroměř je dlouhodobě velmi vysoká a podobnou „pitvu“ si dovoluji právě proto, že v souboru vidím velký potenciál pro neokoukanou a precizní loutkovou práci. (Část textu byla převzata z autorčiny recenze Nepřejícný osud publikované ve Zpravodaji LCH 2021, s. 8, pozn. red.)

Pokračuji dalším souborem, jehož věková kategorie navazuje na dvě předchozí, a tím je Divadelní klub Školka z Mostu s inscenací Zimní vzpomínka. Adaptace obrázkové knihy Můj medvěd Flóra Daisy Mrázkové pracuje po smyslu předlohy minimalisticky a obrazově. Chlapec pod zasněženým stromem (naaranžovaná větev) najde Medvěda, netuše, že rozkošný plyšák patří Dívce. Z látkového manekýna a vděčného plyšáka se stanou kamarádi do deště, absolvují spolu bublinkovou koupel, veselé zimní radovánky a společný čas dokonce zvěční na polaroidovém snímku. Dívka je ale smutná a chlapec ještě víc, když ho medvědí přítel opustí a vrátí se zpět ke své původní majitelce. Ale pohádkový happyend nesmí chybět, a tak hračka nakonec spojí děti dohromady a ze všech tří se stanou nerozluční přátelé. Třem slečnám-loutkoherečkám se daří udržet jemnou až roztomilou atmosféru, ke které předloha i výraz medvídka přímo vybízí. Je nutné vypíchnout, že dokázaly formát udržet víceméně beze slov. Animace loutek je vesměs přesná a snadno z ní lze vyčíst, v jakých situacích se postavy zrovna ocitají. Rozhodně je Zimní vzpomínka slibným začátkem souboru, který vznikl během karantény a který, doufám, ještě na Loutkářské Chrudimi uvidíme.

Sólo jako ideální pandemický formát?

Velkou záhadou letošní přehlídky pro mě zůstává inscenace CKD (Osamocená, Hradec Králové) na motivy knihy australského výtvarníka Shauna Tana Cikáda. Asi bych byla interpretačně zcela v koncích, kdybych neměla z loňského ročníku ještě živě zapsanou inscenaci Cik! ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř. Mladým divadelnicím se tenkrát podařilo skvěle nastolit kafkovsko-čapkovskou náladu a evokovat onu korporátní frustraci a mašinérii. Pavla Šefrnová Bútorová ve své desetiminutovce bohužel nedokázala ani jedno. I když úvodní obraz aroma difuzéru, z něhož stoupá pára jako z továrního komínu, působil velmi slibně, zbytek zůstal jenom plochý a vlastně nezajímavý. Papírová origami cikáda nejprve leze po různých částech difuzéru, z čehož lze snadno vyčíst motiv stereotypního a nikdy nekončícího pracovního života. Moment útěku ale není nijak gradován, papírová cikáda vyšplhá na stolní lampičku (ze které se stala střecha továrny kdy?), herečka ji zmuchlá a vymění za zmenšeninu na špejli, aby mohla odletět za svými souputnicemi. Vůbec by nevadilo, že jde o velmi jednoduchý a vizuální formát, kdyby měl alespoň po výtvarné stránce co nabídnout, něčím překvapit.

Skončím dvěma sólovými výstupy, jejichž společným jmenovatelem je bezpochyby cynismus. Kramářská píseň: O starých dívkách souboru Vozichet je ostrou reflexí single života žen bez nadějných vyhlídek na vdavky. Ani koláče nezabírají. I když si mě inscenace textově ani vizuálně nezískala, Alena Štěpánová svým temperamentem zaplní jeviště a část její energie si divák bezpochyby odnese i domů. Kramářská estetika je plně zachovaná, Štěpánová dělí hlavní postavu mezi sebe a látkového maňáska s pletenými copy, vše potřebné si přinese v nůši a na rozvinovací zástěře představí vyobrazení svých bývalých amantů. Připadá mi škoda, že se tvůrkyně nerozhodly podpořit onu tragikomickou až hořkou část směřovanou dospělému publiku. V té totiž tkví rozhodně nejzajímavější část celého sóla.

Moje sympatie si na plné čáře získal Matěj Machek ze souboru MaMaMa z Mračova s adaptací Macourkovy pohádky O modrém hrnci, který rád vařil rajskou omáčku. Neodpustím si poznámku, že hned po zhlédnutí jsem šla za Vítem Bruknerem a vysvětlovala mu, že jsem objevila budoucnost a mladou krev souboru Buchty a loutky. V kontextu amatérských loutkářských souborů jsem se už několikrát setkala s dětskými herci, ze kterých nenaplněné ambice jejich rodičů či pedagogů a uměle působící nadšení přímo srší. Matěj Machek je přesným opakem v tom nejlepším slova smyslu. Jako nejflegmatičtější drsňák s dlouhými blonďatými vlasy nonšalantně odloží svůj velký modrý hrnec na dřevěný stůl a naoko zcela bez zájmu začne vyprávět příběh o hrnci, který natruc, že nemůže vařit rajskou omáčku, tekl tak dlouho, až z města udělal moře. Téměř neopracovanými dřevěnými manekýny se nebojí pořádně praštit do stolu a jejich animaci realizuje tak ledabyle, až je svým způsobem dokonalá. Dle mého názoru totiž v amatérském loutkovém divadle vůbec nejde o precizní animaci, dokonalé herectví ani propracovanou scénografii, ale o pochopení možností materiálu a herců a jejich následné zpracování v kompaktní celek. A to přesně Machek dělá. Jeho absolutní nadsázka a nezájem jsou tak zábavné a pravdivé, že inscenaci nemůžu a ani nechci nic vyčítat.

Nakonec je nutné dodat, že spousta souborů, které každoročně v rámci hlavní přehlídky vystupují (Čmukaři, Bažantova loutkářská družina, Střípek, Rudolf Hancvencl), se letos staly součástí inspirativní části programu. Takže i když jsem na začátku textu zmiňovala příjemné rozvolnění hlavního programu, ani na letošní „Chrudimi“ se divák nezastavil. Je to shon, za kterým se mnozí z nás rádi a s nadšením každý rok vrací, a já už se teď těším, až si zase na začátku léta dojdu pro pivo do nového ekologického kelímku s logem festivalu a uvidím, o kolik kroků dál se čeští profesionální i amatérští loutkáři zase posunuli.

P.S.: Pozorný čtenář jistě zaznamenal, že v úvodu textu zmiňuji devět inscenací hlavního programu, ale píšu jen o osmi. Tímto se omlouvám ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, že jsem kvůli povinnostem šéfredaktorky festivalového zpravodaje jejich inscenaci Míchat v hrncích nestihla.

Loutkář 3/2021, s. 50–54.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.