Loutkar.online

Švecová, Veronika: Jako kečup z lahve aneb O hradeckých Regionech

Loni se festival, který v Hradci Králové spolupořádá Divadlo DRAK, Klicperovo Divadlo a kulturní neziskovka Kontrapunkt, uskutečnil pod příznačným hashtagem #letosjinak. V pandemií postižené době to byl skutečně malý zázrak a diváci, kteří kulturu na parkovišti před koupalištěm hltali i navzdory nepřízni počasí, dali najevo, že hradečtí si svůj festival vzít nenechají. Ještě větším zázrakem letos bylo, že se tentýž festival nemusel uchýlit k parafrázi motta ve stylu #zasejinak nebo #stejnejakovloni.

Rychlost, s jakou organizátoři reagovali na uvolnění epidemiologických opatření, a zejména její následky a odezva u diváků byla fascinující. Vykradu zde sama sebe příměrem, kterým jsem situaci počastovala v jednom z úvodníků festivalového zpravodaje a který jsem si již tehdy někde vypůjčila. Ještě pár dní před konáním kulturních akcí se centrum města i přilehlé parky podobaly městu duchů, chyběl jen stepní běžec, se kterým by si vítr v prázdných ulicích nedbale pohrával. Úderem zahájení festivalu se město proměnilo k nepoznání. Stovky lidí migrovaly okolo pouličních stánků, stály fronty na otestování nebo přidělení potvrzení o bezinfekčnosti potřebné pro beztrestnou návštěvu kulturních akcí. Slibovaným příměrem je nám všem dobře známá situace, kdy sedíme nad talířem s jídlem a chceme svůj pokrm obohatit o pár kapek kečupu, který se uvelebil vespod láhve. Obrátíme láhev dnem vzhůru, bez úspěchu. Kečup se ani nehne. Napřed jemně lahví zatřeseme. Nic. Udeříme tedy do dna dlaní. Bez odezvy. Až najednou v momentě, kdy plni zoufalství fanaticky třeseme lahví, do které zároveň stíháme i bušit, vytryskne kompletní obsah lahve na náš talíř a my s údivem hledíme na ohromné množství červené tekutiny před námi. Znovuotevření divadel a povolení kulturních akcí přes léto způsobilo podobnou explozi. Na letních akcích se ale stejně nadšeně jako kečup z lahve hrnuli i diváci do hlediště. Na podzim, kdy byli divadelníci stále zavaleni pomyslným kečupem ve formě valících se premiér, oprašování více než rok odložených kusů a podobně, už však diváci tuto kulturní explozi bohužel neopětovali. Dostáváme se tak do paradoxní situace, kdy nabídka v divadlech je enormní, poptávka diváků minimální. Ale to jsme z Hradce utekli…

Hradecký divadelní festival – k jeho oficiálnímu názvu se ještě dostaneme – je v kontextu divadelních festivalů v lecčem unikátní a v něčem zase (bohužel) zcela zapadá do trestuhodně zajetých kolejí těchto „uměleckých svátků“ v naší kotlině. Prvním unikem je právě zmiňovaná míra, s níž hradečtí svým „divadelňákem“ žijí. Už měsíce před konáním akce se o něm zapáleně diskutuje, lidé se ho nemohou dočkat. Město na celý červnový týden ožije a doslova pulsuje. Je samozřejmě otázkou, kolik lidí z davu, který do ranních hodin (letos z protipandemických důvodů omezených půlnoční večerkou a uzavřením venkovního areálu v Žižkových sadech) nasává nejen festivalovou atmosféru, skutečně zavítá i do divadla. Troufám si ale tvrdit, že poměr domácích a přespolních „odborných“ návštěvníků je podstatně vyrovnanější než u jiných českých divadelních přehlídek.

Dalším unikem je vyrovnanost loutkového, činoherního a alternativního programu. Dostane-li se loutkový program na jinak převážně neloutkové festivaly, je vnímán jen jako jakési zpestření pro rodiny s dětmi, nebo milý návrat festivalového publika do dětských let. V tomto kontextu mne napadá, jak by to asi vypadalo, kdyby loutkářské přehlídky tento postup od činoherních protějšků převzaly. Kdyby třeba Skupova Plzeň nebo Spectaculo Interesse nabídly jednu dvě inscenace z divadla J. K. Tyla nebo Národního divadla moravskoslezského, aby loutkáři dali činohercům blahosklonně možnost předvést, jak že tedy vypadá to jejich umění, a svým divákům dopřáli osvěžující odpočinek od neživé hmoty například pořádně hutným psychologickým herectvím v alespoň tříhodinovém Čechovovi. V Hradci funguje spolupořádání festivalu třemi pořadateli (alespoň navenek) velmi symbioticky a program činoherní, loutkové i open air scény je velmi vyrovnaný.

Co naopak vnímám jako nedostatečnou emancipaci hradeckého festivalu ze zajetého „know-how“ jak pořádat divadelní přehlídku, je skladba programu. Tuto výtku píšu z pozice návštěvníka vícero festivalů během jedné sezóny, nikoliv z pohledu obyvatele regionu, který nabídku může vnímat jinak. Jestliže totiž během jedné sezony navštívíte více než jeden festival, téměř určitě uvidíte ve všech městech z drtivé většiny to samé. Loutkářský rybníček je malý a snaha pořadatelů přivést na svůj festival ty nejzdařilejší inscenace je přirozená. Asi tedy v tomto ohledu nenabízím řešení, ale povzdechu se neubráním. Ostatně můj mírný hněv patří mnohem více činoherní scéně, a tím se konečně dostáváme k oficiálnímu názvu festivalu, který letos doznal změny.

Sousloví Divadlo evropských regionů a Open Air budilo spíše rozpaky, než aby se stalo úderným názvem hradecké divadelní události sezóny. Neoficiálně se tak ujaly dva názvy. „Divadelňák“ se pravděpodobně organizátorům zdálo příliš hovorové, a tak se přiklonili k snesitelnějšímu „Regiony“. Když jsem se jedné z pořadatelek, Barbory Kalinové, která v Divadle DRAK působí jako vedoucí marketingu a produkce, ptala, na co se vlastně název odvolává, objasnila mi původní myšlenku, jež se za tímto názvem skrývá. Filosofií festivalu bylo, aby zapojené kulturní organizace zvaly inscenace a tvůrce z podobně velkých měst, jako je Hradec Králové sám. Myšlenka téměř geniální, protože jednak se na festival dostanou kusy z méně známých končin a jednak bývají produkty umělecké činnosti mimo metropole i finančně a produkčně dostupnější než poptávaná díla z hlavních měst. DRAKu se tento záměr daří plnit nejen zahraničními hosty z měst odpovídající velikosti, ale zejména díky tomu, že loutkářská scéna není tak pragocentrická, jako je tomu v případě činohry. Je pak smutným paradoxem, když již tradičně polovinu činoherního programu festivalu, který si do názvu vybral slovo Regiony, tvoří pražská produkce.

Pojďme se ale nyní podrobněji podívat na letošní loutkářský program, který nabídlo především Divadlo DRAK, ale loutkářská poetika se objevila i v divadelních stanech v Žižkových sadech nebo třeba v Městské hudební síni. Tento text rozhodně nemá ambici (byť jen krátce) zhodnotit veškerý loutkový program festivalu Regiony, neboť ten byl velmi bohatý. Následující výběr je tedy značně neobjektivní, jelikož jsem a) neviděla všechno a b) mi přijde zbytečné opakovat své soudy nad inscenacemi, které již byly na stránkách tohoto časopisu proneseny.

Divadlo DRAK na festivalu představilo všechny přírůstky ve svém repertoáru za minulé dvě sezóny. Tato „dvojsezóna“ byla velmi vydařená, plná nefalšovaných divadelních hitů. Dvě dračí inscenace mě zastihly až na festivalu. Do hajan režisérky a choreografky Veroniky Riedlbauchové uchvátí vypointovanými pohybovými gagy. Jde o nefalšovanou grotesku zpracovávající banální situaci marného kolotoče uspávání dvou neposedných ratolestí stále zoufalejším otcem. Pohybové kreace a jejich timing jsou zářným příkladem multitalentu Petry Cicákové a Luďka Smadiše, kteří svým výkonem mohou konkurovat kdejakým akrobatům. Oproti tomu Kašparův zvěřinec v režii Blanky Josephové-Luňákové představuje bez nadsázky propadák sezóny. Nepříliš logicky vystavěný příběh bez většího napětí nebo poutavosti nechává na jevišti vystoupit maňásky v křiklavých barvách. Diváci se nedočkají žádné divadelní zkratky, nemají příliš šanci ocenit loutkářské umění, protože na scéně se především mluví, chybí jakýkoliv cit pro temporytmus, a loutkoherci se tak skomírající divákův zájem neustále snaží probudit překřikováním se, přidáváním na hlasitosti, rychlosti. Divák je tedy neustále atakován, jako by jím tvůrci vytrvale lomcovali, ať se baví, což zcela kontraproduktivně vede pouze k rezignaci, která tím více roztáčí kolotoč poutání jeho pozornosti, důsledkem čehož je divák vůči stabilním výpadům postupně ještě otupělejší.

Ze zahraničních hostů stojí za zmínku Santiago Moreno, mužská část loutkářsko-hudebního dua La Mue/tte, který na festivalu představil svůj projekt Pan Orchestr, a to ve dvou podobách. Na volném prostranství před divadlem byla možnost poslechnout si hudbu jeho vynálezu, který spočíval v hudebním tělesu ovládaným jediným člověkem. Pohybem končetin, na nichž měl navázána lanka do různých stran a směrů, ovládal mnoho rozmanitých hudebních nástrojů připevněných na různých částech těla. Většinu z nich si jako prapodivný batůžek uložil na záda, ale šlo si všimnout i různých zvonků a rolniček nebo bubínků okolo krku, na loktu a podobně. Tento koncept dovedl o krůček dál v inscenaci Důvěrnosti pana Orchestra, v níž začíná s loutkou v podobě zvonku na jedné ruce a postupně sestavuje čím dál složitější melodii zapojováním dalších a dalších nástrojů, které si zavěšuje na další části těla a podrobně zvídavým divákům ukazuje, co kterým pohybem ovládá, na což při jeho hudební show není tolik prostoru. Záměrně píšu „o krůček“, jelikož v hlavní roli zde zůstává hudba a její konstrukce, pro větší dotaženost inscenace chybí alespoň jednoduchý zastřešující příběh, pod který by schoval pro mě příliš vyčuhující snahu předvést a nechat diváky obdivovat hudebníkovu nápaditost, muzikálnost a zručnost.

Další inscenací, kterou jsem konečně měla po covidové pauze šanci vidět, byly Prefaby Dominika Migače a Jakuba Maksymova. Jemná, soustředěná, tichá sólová show jednoho spíše manipulátora než herce schovaného za dřevěnou hranatou maskou až s meditativním minimalismem rekonstruuje život v panelovém sídlišti. Téměř bez varování vás pak sejme náznak tragédie v závěru. Do detailu vypointovaná animace zvuku, světel a stínů se přes jednoduchost scénografie i skromný dovolený počet diváků vzpírá označení drobnička. Naopak. I v „malosti“ se může skrývat velkolepost.

Velmi osvěžujícím kusem, který upřímně bavil, byly Tři oříšky z olomouckého Divadla Na cucky v režii Šimona Spišáka. Režisér úspěšně pracoval se zajetými stereotypy a diváckým očekáváním, a to hned v několika rovinách. Jednak v prosté rovině příběhu, kdy do notoricky známé pohádky zakomponoval prince gaye, jehož královský otec ale s jeho orientací ve finále nemá přes všechny princovy obavy sebemenší problém. Další rovinou byla práce s možná ještě notoričtěji známým filmem s Libuší Šafránkovou, který je do české kultury již nesmazatelně zapsán. Uvolněné herectví obou představitelů s rychlými střihy do diváků a neustálým zcizováním korespondovalo s uvolněným rámcem představení, kdy si dvojice vystačila s pár rekvizitami, a i když bychom tradiční loutku v inscenaci hledali marně, Spišák své nadání pro invenční práci s předměty rozhodně nezapře. Tři oříšky jsou důkazem, že i divadlo pro děti může být progresivní, needukativní, imaginativní a ohromně vtipné zároveň.

O poznání tradičnější cestou se vydalo Divadlo Vi.Tvor s pohádkou o medvědovi v Kde budeme bydlet. Hlavní devízou této inscenace je především neuvěřitelně autentický herecký projev Štěpána Lustyka (Medvěd). Jeho jakoby mimochodné průpovídky, co neustále trousí, už se sice staly určitým šuplíkem, do kterého Lustyk sahá i v jiných inscenacích, ale když se jedná o osvědčený prostředek, tak se možná ani šuplík neomrzí. S jeho slovním projevem jde ruku v ruce neomalená, avšak ne ledabylá animace převážně plyšových loutek. To nadšení, které obecenstvem projede v momentě, kdy dětské oči uvidí něco tak zapovězeného, jako je v zápalu hry záměrně ušpiněná hračka, je okouzlující. Medvěd na sebe bez ostychu patlá med nebo si do čumáku lije džbánky piva. A ne jenom jako. Ale se vší vervou, až se na něj seno lepí. Kde budeme bydlet navíc vystýlá poměrně jednoduchý příběh o hamižnosti slovníkem dospělých, což ještě více utvrzuje dojem, že tvůrci dětské diváky neberou jako žádné pitomce, ale baví je s nimi prostřednictvím divadla zdárně komunikovat.

Inspirativních představení nabídl festivalový týden v Hradci Králové samozřejmě mnohem více. Ale podávat podrobný report z každé inscenace by rychle pozbylo smyslu. Málokterý festival má takto nabitý program, kdy se téměř každou hodinu odehrává několik akcí zároveň a možnost volby drásá návštěvníkovy rozhodovací schopnosti. Velkou škodou však zůstává, že ač je skladba festivalového programu pestrá a každý má spoustu možností se rozmyslet, jaký žánr se mu zrovna zachce objevovat, nahlédnete-li důsledněji pod pokličku festivalového dění, tak loutkářská a činoherní scéna stále zůstávají odděleny a ani během festivalového víru se na pár výjimek nenajde mnoho odvážlivců, kteří by tyto zákopy překonávali. Královéhradeckou festivalovou atmosféru rozhodně doporučuji zažít. Podobně jako třeba mnohé filmové festivaly totiž zdárně spojuje kulturní zábavu s nespoutaným večírkem.

Loutkář 3/2021, s. .

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.