Vondráková, Adéla: Barevní sloni nad Libercem

Červen byl měsíc plný optimismu. Byla to doba, kdy to vypadalo, že se blýská na lepší časy. Divadla konečně otevřela a kulturní svět najednou zaplavila vlna, možná dokonce tsunami premiér. A pak se před libereckou radnicí zjevili barevní sloni.

V polovině měsíce, konkrétně 15. června, odstartoval v Liberci 26. ročník Mateřinky, festivalu divadla pro děti předškolního věku, na kterém ale nechybělo ani několik inspirativních představení pro diváky výrazně starší (např. LokVar: Krvavý román, Buchty a loutky: R.U.R.). V rámci letošního ročníku mohli diváci vidět 14 českých a 4 zahraniční produkce, a to jak od zavedených divadel a souborů, tak od nejmladší loutkářské generace, kterou na festivalu reprezentovala inscenace Damúzy Řeka nebo Kde budeme bydlet Divadla vi.TVOR.

Vzhledem k tomu, že festival probíhal v době, kdy stále platilo nařízení o omezení množství diváků v sále, nabídla Mateřinka divákům jako kompenzaci menšího množství míst v hledišti více repríz jednotlivých inscenací, a počet představení festivalu tak překonal za těch pět dní čtyřicítku. Divadelní produkce navíc doplnily i další doprovodné akce jako komentované výstavy, koncert, workshopy apod.

V neposlední řadě se hrálo také víc pod širým nebem, což festivalu svědčí už proto, že se tak otevírá místním divákům (třeba koncert Big’O’Bandu či rakvičkárna Teatra Dom Roberto na Náměstí Dr. E. Beneše zastavily na cestě městem řadu kolemjdoucích). Hraní pod širým nebem navíc mělo letos i výhodu v rámci jakési všeobecné obezřetnosti při probíhající pandemii. Z uměleckého hlediska bylo ale nejdůležitější objevení prostoru horolezecké arény přístupné z Mlýnské ulice, kde se za postupného smrákání hrál Krvavý román. Prostor ohraničený křovím, stromy a hlavně skálou, která na diváky dýchala vlhký studený vzduch, působil uprostřed Liberce jako zjevení a dokonale korespondoval s hororově laděnou, avšak groteskní inscenací pro dospělé diváky.

Festivalové inscenace byly v rámci 26. ročníku velmi různorodé: z krajských loutkových divadel, nezávislých divadel, z divadel českých i zahraničních. Navíc i škála přístupů k divadlu pro předškolní děti je značně široká a tvůrci se v rámci festivalových inscenací rozbíhali do různých (divadelních) směrů evidentně už v úplných začátcích tvorby – tedy při otázce co chceme divákovi předvést a proč právě tohle. Narážím tu zejména na jeden z běžných směrů divadla pro nejmenší – na inscenace s výrazně vzdělávací funkcí (i když samozřejmě osvětovou funkci mají v sobě určitým způsobem zakódovanou inscenace pro děti už ze své podstaty).

Takové byly například Šepoty lesa Bábkového divadla na Rázcestí (režie Honorata Mierzejewska-Mikosza), jejichž didaktičnost nebyla nijak skrytá. Tvůrci si kladli za cíl přiblížit divadelními prostředky nejmenším divákům les – mj. třeba ukázat, že jsou v něm stromy, které mají kořeny a kůru, že v něm žijí i mravenci či ptáci. Inscenace, která je určena dětem už od dvou let, je zajímavá živou hudbou (na kytaru citlivě hraje Dodo Šamaj), a zejména pak výpravou Ewy Woźniak. Ta se držela nejen zemitých barev, ale využila i množství skutečně přírodních materiálů (dřevěné kulatiny, skutečné kořeny, mulčovací kůru), což vhodně doplnila i zelenými (zřejmě) umělými mechy a listy. Autentické a přírodní materiály využila ve fragmentech a zkombinovala s divadelním svícením a projekcemi, takže výsledný efekt je značně poetický. Kamenem úrazu se tak stalo množství popisného textu, který navíc svou přímočarou poučností – Čo take býva v lese? Stromčeky! – působí křečovitě a neodpovídá lehkosti zbytku inscenace. Je také otázkou, zda dvouleté děti takové množství informací vůbec ocení.

Je pravděpodobné, že podobná úvaha jako u Šepotů lesa stála i u zrodu inscenace Řeka z produkce Damúzy. Ta totiž představuje nejmenším divákům (taktéž od dvou let), co všecko se může dít kolem řeky. Scénografka Anna Gumboldt nechala na scénu postavit několik oprýskaných plechových žlabů, do kterých herci na začátku představení nalijí vodu z kyblíků. Proud vody obíhající do kaskádovitého kruhu postavené žlaby se do konce představení nezastaví. Kolem vzniklého koryta řeky se ihned rozbují život – řekou plují ryby a kachny, na břehu sedí rybář, vzadu na cyklistu prší z mraku (ždímané houby). Představení se ukázalo být pro nejmenší diváky fascinující. Jejich pozornost neustále přeskakovala z jedné mikroudálosti na druhou, jako by šlo o nějaké tenisové utkání. Řeka nejmenším divákům efektivně představila jeden ekosystém ve vztahu k člověku, a to převážně formou prezentace. Nepotřebovala k tomu ústřední příběh ani množství slov. Spokojila se čistě s tím, že apelovat na dětskou hravost a představivost k diváckému zážitku bohatě stačí.

Také Kabinet zázraků (režie Michaela Homolová) Naivního divadla Liberec přináší nejmenším divákům základní informace o světě – ostatně v anotaci inscenace se o ní dočteme, že jejím podtitulem by klidně mohlo být Zeměkoule v kostce. Pravda, Kabinet zázraků je určen dětem od pěti let, a tak může na své publikum klást trochu větší nároky. Přesto diváky nezahlcuje a spíš si pohrává s obecnou fascinací krásnými věcmi a jednoduchými divadelními triky, které s trochou fantazie a divácké nezkušenosti mohou vypadat jako malý zázrak. Diváci tak sledují jakousi velikou skříň se šuplíky, prosklenými vitrínami a malým loutkovým jevištěm vprostřed a pětici tajemných a němých kouzelníků, která jim prezentuje tu rozbouřené moře (barokním způsobem, tzn. vlnobití se vytváří otáčením do spirály zakroucených plechů), jindy třeba trikovou marionetu smrtky, která se rozkládá na jednotlivé kosti. Za výpravu inscenace, která je značně dekadentní a inspirovaná barokním divadlem, získal Jan Bažant na Mateřince jednu z festivalových cen.

Kabinet zázraků by šlo celkem dobře přirovnat ke kouzelnické show, která vlastně nemá vnitřní děj, nechybí jí však napětí a dokud zvládá prezentovat publiku divy ve správném temporytmu, udrží si bez problému i jejich pozornost. Tomu navíc dopomáhá hudba Filipa Homoly, na Mateřince oceněná Cenou primátora.

Jednou z nejúspěšnějších inscenací festivalu, alespoň co se posbíraných cen týká, bylo Do hajan! Divadla DRAK – inscenace, která by se s trochou nadsázky dala označit za vysloveně nevýchovnou. Do hajan! ocenila porota – ve složení Kateřina Dolenská, Simona Chalupová, Jan Matásek, Zdeněk Aleš Tichý, Petr Vodička – za režii (Veronika Poldauf Riedlbauchová), hudbu (Jan Čtvrtník) a za scénografii a light design (Marianna Stránská a Michal Kříž).

Do hajan! Je zejména pohybová inscenace s prvky klauniády i loutkového divadla pro diváky od tří let, v jejímž středu stojí klasická situace známá všem dětem i rodičům: Je čas jít spát, ale dětem se ještě nechce. Výsledkem je spousta strastí, kotoulů, skoků, pádů, přemetů, a navíc i přetahování o peřinu a několik polštářových bitev – každá ze situací je jako takový malý nápad, co všecko se dá v pokojíčku dělat, když rodiče zavřou dveře. K Do hajan! lze mít řadu kritických připomínek – třeba, že zvolený divadelní princip se vyčerpá dřív, než inscenace skončí, či že se některé prvky začínají záhy opakovat. Pravdou ale je, že netrvalo dlouho a malí diváci v sále začali vykazovat podobné znaky jako sportovní fanoušci. Děj na scéně je vyhazoval ze sedaček, začali fandit svým favoritům a samozřejmě i radit a vykřikovat.

V neposlední řadě inscenace Do hajan! přinesla jiný pohled na divadlo pro nejmenší, který – jak se ukázalo – přinejmenším pro děti není okoukaný a dokáže je vtáhnout do děje. A výchovnost, nebo jakési vyšší poslání spočívající v poučení dětí o čemsi, mohla klidně zůstat stranou. Tvůrcům Do hajan! stačilo rozdmýchat v dětech podezření, že i s tak obyčejným předmětem, jako je peřina, si lze vyhrát, že nemusí sloužit jen k přikrývání, ale klidně se může vmžiku proměnit třeba v iglú.

Většinu programu Mateřinky však tvořily nejrůznější pohádkové příběhy inscenované s větším či menším množstvím loutek. Z nezávislých divadel byly k vidění Buchty a loutky, a to hned s několika inscenacemi – Paleček, Benjamín a vlk a Automat na pohádky. S Automatem na pohádky na poslední chvíli zaskakovali za Sedmero krkavců studentů DAMU, které nakonec nemoc nepustila na jeviště. Jednu za svých typických drobniček přivezla i Jana Vyšohlídová a její Divadlo U staré herečky. Tentokrát na festivalu odehrála mírně fantasmagorickou inscenaci Prostě žába, která řetězí situace zobrazujících životní cestu pulce až k dospělé žábě.

Ze zahraničních produkcí uspělo zejména Teatro Dom Roberto, respektive jediný herec souboru José Gil. Ten na festivalu odehrál tři maňáskové rakvičkárny založené na portugalských lidových hrách. Jednalo se o klasické zkratkovité příběhy, kdy se maňáskové postavy tu a tam vzájemně přetáhnou tyčí po hlavě, vše se odehrává v rychlém sledu a úspěch celého představení stojí na temperamentu herce. Ačkoliv se může zdát, že maňáskové divadlo tohoto typu je vlastně muzeální věc, představení před libereckou radnicí prokázalo pravý opak. Kolemjdoucí se zastavovali, dívali, bavili, a to i přesto, že se hrálo za nesnesitelného vedra a na přímém slunci. Svižné, pohotové, spontánní a expresivní herectví Josého Gila strhlo kohokoliv, kdo byl jen trochu ochoten se zastavit. Ostatně José Gil získal i jednu z cen festivalu.

Kromě nezávislých a zahraničních divadel se na festivalu objevily i všechny hlavní loutkářské scény. Vedle domácího Naivního divadla to bylo již zmiňované Divadlo DRAK, které společně s inscenací Do hajan! přivezlo i svou Šípkovou Růženku. Další z variaci na známou pohádku napsali Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček pro maňásky, které vytvořila spolu s celou scénou Tereza Vašíčková. Zaměření tvůrců na postavu zlé sudičky považuji za velmi zábavný princip, který však ve výsledku nebyl úplně vytěžený. Na druhou stranu scéna Terezy Vašíčkové a zejména její loutky s vyřezanými hlavami a výrazy patří k vizuálním zážitkům festivalu.

Festivalu se zúčastnilo také Divadlo loutek Ostrava s inscenací Fuj je to! (podle dalšího z textů Víta Peřiny), za kterou získal Karel Růžička (hlavní role psa Haryka) nominaci na Thálii a na Mateřince i cenu za herecký výkon. A nechybělo ani Divadlo Minor, které přivezlo inscenaci Nanuk, kde porota taktéž ocenila herecký výkon – tentokrát Kateřiny Císařové. Cenu navíc získal i Ivo Sedláček za hudbu.

Divadlo Alfa na festivalu odehrálo dvě představení. Obě inscenace však měly poměrně diskutabilní výtvarné zpracování Tomáše Volkmera. Jak pro Jak si Míša hledal kamaráda (režie Tomáš Dvořák), tak pro Ťuk, ťuk, ťuk Tučňák (režie Tomáš Volkmer) vytvořil Tomáš Volkmer výrazně barevnou scénu s molitanovými manekýny. Ťuk, ťuk, ťuk Tučňák je sice laděn více do modra vzhledem k tomu, že se v určité části hry postavy odebírají na chladný jižní pól, i tak ale barevnost působí lacině a dryáčnicky. Jak si Míša hledal kamaráda je pak inscenace vysloveně barevně rozháraná, jejíž vizuální styl nic nesjednocuje.

Oba příběhy navíc vyprávějí o podobném tématu: hledání přítele, touze nebýt sám. Zatímco Tučňák určený dětem od dvou let plní toto téma celkem obstojně, Jak si Míša hledal kamaráda se záhy dostává do dramaturgické pasti, ze které není úniku. Hra Vlasty Špicnerové totiž nápadně připomíná Tartuffa, kde se ovšem na všechny Tartuffovy charakterové nedostatky a podvody přijde, a pak spolu všichni žijí šťastně až do smrti. V kombinaci s poučujícím tónem inscenace je toto vyznění – alespoň pro mne – za hranicí přijatelnosti.

Mnohem více jsem ocenila nesentimentální přístup k pohádkovému příběhu Divadla vi.TVOR a jeho inscenace Kde budeme bydlet?. Ta zpracovává příběh medvěda, kterému se nevejde láhev medu do brlohu, a tak se musí přestěhovat. Inscenace sice přináší jednoduchý příběh, který má většinu pohádkových kvalit (medvěd se například pokouší na dobrou radu ostatních zvířátek bydlet v ptačím hnízdě nebo v pavučině), má ale ostře racionální, jaksi dospělácký a velmi neroztomilý podtón. Ten se odráží jak v textu (zvířátka jako hospodští štamgasti například oslovují medvěda frajersky Meďoure), tak i v přímočaré animaci loutek. Herci, kteří si z Mateřinky odvezli cenu za kolektivní herectví, loutky animují bez příkras, úsporně, a přesto velmi přesně. Jsou ve svém projevu ležérní, daří se jim však udržet soustředěnost a přesnost gest.

Tím hlavním, co Mateřinka přináší a čím je v rámci (nejen) českých divadelních festivalů unikátní, je její zaměření na diváka předškolního věku. Samozřejmě, mluvit o divadle pro děti od tří do šesti let jako o nějakém celku je nesmysl – což také Mateřinka potvrdila. Na druhou stranu udělat si během několika festivalových dní ucelený a vypovídající přehled o tom, jaké divadlo se této věkové kategorii napříč republikou nabízí, je nesmírně užitečné. A nejen proto, že po té skoro roční pauze máme všichni co dohánět.

Loutkář 3/2021, s. 41–44.

Vondráková, Adéla: Barevní sloni nad Libercem

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás